Prázdnota. Ležela jsem na posteli naprosto bez duše. Otupěle jsem sledovala strop svého pokoje a přemýšlela jsem nad svým životem. Slyšíte, jak dospěle to zní? Nejsem tak dospělá, nebo alespoň ne podle číslice na občanském průkazu. Ale mé mentální já nebylo na úrovni kdejakého teenagera. Měla jsem Nemoc. Nerada jsem ji nazývala vlastním jménem, protože to znělo ještě děsivěji než slovo Nemoc. Jenže svět se kvůli jednomu dítku nezastaví. Nebo alespoň ne kvůli mně.
Pomalu jsem vstala a sedla si na okraj postele. Mé plíce trochu protestovaly, ale nakonec byla má vůle silnější. Nadechla jsem se. Nikdy v životě mě nenapadlo, že právě něco tak čistého jako dýchání se stane mým úhlavním nepřítelem. Nelíbilo se mi být ve světě bezbranná. Bylo to stejné, jako být otevřená a projevovat city. Nebezpečné a bez výsledku. Nadruhou stranu můj společenský přívlastek "Ta nemocná" mi poskytoval možnost, být jaká chci. Pokud jsem se zachovala nějak nepatřičně, každý nad tím mávl rukou, měla jsem obrovskou zbraň. Nikdo neseřve holku, co umírá. Ano, zapomněla jsem se zmínit. Má nemoc byla smrtelná.
Pomalu jsem vstala a sedla si ke stolu. Otevřela jsem svůj MacBook. Další výhoda na pomalém umírání. Měla jsem, co jsem si umanula, protoze rodiče se snažili dopřát mi maximum, neboť umřít v šestnácti není zrovna fér. Od malička mi tloukli do hlavy, jak život není spravedlivý a to ještě podle mě nevěděli, jakou mají sakra pravdu.
Nevěřili by jste, jak se vám zvýší popularita, jakmile lidi zjistí váš zdravotní stav. Najela jsem si na svůj instagram profil a počet sledujících, nebyl přiměřený mým přátelům,ani lidem, co mě kdy mohli byť jen vidět. Počítač mi ohlásil, že se nic nového v mém virtuálním světě neudálo, a proto jsem počítač zase zavřela a zamyslela jsem se, co bych vlastně teď mohla dělat. Číst si knížky. Jenže to jsem dělala většinu svého času a mám pocit, že už tak je můj mozek přeplněn informacemi, že tíhu dalších chytrostí by nesnesl. Měla jsem chuť jít s kamarádkami nakupovat, zajít na kávu. Jenže tohle jsem nedělala už dobré dva roky. Chtěla jsem opustit stereotyp. Žila jsem dva roky ve stejném rytmu bez spontánních akcí a řekla jsem si, že umřít při pojídání ovesných vloček nebo sledování účtu na instagramu rozhodně nechci.
Vytočila jsem první telefonní číslo ve svém mobilu a po pár pípnutí mi začal připadat celý nápad jako naprostá blbost ,a proto jsem hovor rychle ukončila a mobil odhodila na postel. Najednou se rozzářila obrazovka mého telefonu. Na ní se objevil obličej dívky, kterou jsem hrdě nazývala nejlepší kamarádkou již od školky. Vlastně, do té doby než se můj stav zhoršil a byla jsem uzavřená v paláci dokonalosti. Jiní by byli nadšení, ale pro mě to byl ekvivalent vězení. A nyní se mi naskytovala příležitost osvobození, jakoby začal žalářník cinkat klíči od cely. Jenže pro mě to také mohlo znamenat pochod na šibenici. Chvíli jsem váhala, zda jsem opravdu hrdinka jako ze středověkého románu či pouhá chudinka, která pouze zneužívá situace a utápí se v sebelítosti. Bylo rozhodnoto. Ačkoliv mé ego zdaleka nedosahovalo výšin jako mých vrstevníků, bylo dost velké na to, aby tato myšlenka znázorňovala až přílišnou ránu. Krátkým oddechnutím jsem si dodala odvahu a vstřemhlav se vrhla na telefon, vyzváněl už nějakou chvíli, tak abych to snad neprošvihla. Asi si dokážete představit ten skok při mém stavu, dalo by se to přirovnat k poslednímu škubnutí ryby na souši.
"Ehm, haló? Tess, jsi to opravdu ty?" ozvalo se z drobného mobilu, který se nervózně třepetal u mého ucha. Hlas byl jemný a byla z něj slyšet nervozita. Začala jsem panikařit. Nevěděla jsem, jak bude kamarádka reagovat a jestli vůbec stojí o mou společnost po dvou letech. "Jo, no víš, vím že není nejvhodnější čas, sobota dopoledne, ale, no říkala jsem si, jestli by jsi semnou někam nezašla, třeba na kávu, ale pochopím pokud odmítneš," vyhrkla jsem rychle a s napětím očekávala reakci druhé strany. Chvíli mlčela. Byla jsem rozhodnutá hovor ukončit, začínalo to být poněkud trapné a já tušila, že z toho nevěstí nic dobrého. Dlouhé a mocné "píp" dramaticky oddělilo všechny naděje a odhodlání, které jsem do tohoto činu vložila. Mocně jsem se sesunula zpátky na postel a byla jsem v podstatě na začátku. Jenže už mě nebavilo neustále přemýšlet nad svými myšlenkami, nebo nad těmi, které mě při nich napadali. Chtěla jsem jen ležet.
Znovu jsem pozorovala strop svého pokoje, nevím proč ale nějakým způsobem neustále upoutával mou pozornost. Začala jsem přemýšlet o svém poslání. Co já můžu předat světu, čím můžu přispět? S lidmi se nestýkám, nic nepíšu, nenechávám žádnou stopu pro budoucí svět. Jsem taková nepotřebná figurka na šachovnici. Ta, která chce změnit svět, ale není schopna vylézt z pokoje. Hromový zvuk přeřušil chod myšlenek. Zkoumavě jsem si prohlédla své břicho, protože právě odtud daný zvuk vyšel. Rozhodla jsem se tedy zapomenout na celou situaci s telefonem a radši se jít nasnídat.
Princezna sešla z věže a dole na ni čekala hora palačinek a vedle nich javorový sirup. Tou princeznou myslím sebe, ne že bych byla tak sebestředná, ale tak nějak to sedělo. Vedle talíře byl nalepený lísteček, na kterém bylo úhledným psacím písmem napsán vzkaz: "krásné ráno a dobrou chuť zlatíčko,Adeline se dnes zdrží,dojde později. Hezký den miláčku,líbá tě -máma a táta" Ještě pro upřesnění, Adeline je něco jako moje chůva. Mý rodiče jsou totiž úspěšní vědci v oboru nanotechnologií, a proto dělat čajíčky dceři není jejich popis práce, ale již zmíněné Adeline. Mám ji ráda, v podstatě mě učí věci, na které máma nemá čas. Kariéra má přednost. Někdy si říkám, že tuto větu si měla mamka nechat vytetovat, pak by ji totiž nemohl zbouchnout můj taťka na diskotéce a dostála by svého bez výčitek. Vtipný příběh, plný vodky, hudby, tance a..no a hlavně o mně. Ale taky plný nechutností, které nechce dítě svým rodičům přišít, vždyť už jsou tak staří. Při té myšlence a posléze i představě jsem se celá ošila. Displej v mé hlavě jasně signalizoval:"nevhodné,zapomenout," a odeslal tuto myšlenku do zapomnění.
Pustila jsem se radši do jídla, zapla jsem si hudbu a nahlas zpívala. To bylo to jediné, co mi zůstalo. Najednou se jedna písnička sekla a zvuk oznamující mi příchod sms, rozezvučel celou místnost. Že by naši něco zapomněli? To mi přišlo zvláštní, tak jsem zprávu hned otevřela. Stálo v ní: "12:30 gril u nás a pak kafčo. Sebou dobrou náladu popřípadě plynovou bombu.Liss" Propukla jsem v ohromný smích, miluju ten její smysl pro humor. A navíc mi spadl kámen ze srdce, nezlomila nade mnou hůl. Odepsala jsem tedy: "Láhev beru, jen bacha abych u toho grilu nevybuchla." Zamířila jsem si to pod schody do místnosti, kde máme chlazené láhve vína. Popadla jsem tu, která měla nejhezčí obal. Oh ano, jak povrchní. Omlouvám se tímto činem všem lidem, jistě to nebylo myšleno špatně, zkrátka nebyl čas. Mrkla jsem na hodinky a přemýšlela jsem, jak se k nim dopravím. Jediné, co přicházelo v úvahu, byl taxík. Pěšky či na kole by to byla má smrt a řidičák ještě nemám, bůhví jestli někdy mít budu. Vytočila jsem tedy číslo, které patřilo taxi službě a domluvila si jízdu na 12 hodinu polední. Láhev jsem vložila do tašky, kterou jsem si hodlala vzít. Tentokrát jsem svůj krok vedla směrem můj pokoj, kde jsem hledala vhodný outfit. Musím říct, že na tohle jsem byla vždycky lenivá, proto první tričko a šortky, na které jsem narazila, se staly tou idealni kombinací. Převlékla jsem se a rychle načmárala lísteček pro Adelinu, aby věděla, že nebudu doma. Ještě bude zajímavá diskuze právě s ní a mými rodiči o mém malém výletu. Ale o tom potom.
Písmák