K nám

A tráva stráž ještě nad čímsi stojí
ostrá jak břitva a něžná jak ty  
uvnitř mne pořeže a vůní zhojí
v krajině ztracené mezi světy.
  
A třeba na hvězdách také jim prší
déšť, který přichází potmě a sám
takový, který tě pokaždé straší
že zase zůstaneš u mě dnes spát.

Vyčteš mi, že jsem měl vzpomenout za tebe
na deštník, který bys roztáhla a
tak kapky pohledů by pršely do sebe   
pak tvář svou ke mně bys otočila.

V poslední tramvaji, jež s mlhou na oknech
odplouvá se světlem hledati v tmách 
okamžik těla jen i věčnost ticha v zdech  
co v celou hodinu se potápí k nám.      

chutnalas mi 
broskvemi jak tenkrát v Rumunsku 
které prodávala stará žena
s dlaněmi plnými vrásek
a hlubokých tak
že jsem měl strach z výšek 
jako dnes