Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Zlatá rybka

18. 06. 2016
24
52
2739
Autor
agáta5

taky jsem si zbyla sama v tomhle světě podivínů
kde zní slovo jako skřípot
nic je všechno uvnitř bídy
 bylo nám to zapotřebí?
 
bylo bylo
moje drahá
zase s tebou poobědvám
budu plakat že jsem v tobě
neprostupná
budu lámat snahy zvenku
neboj moje nenechám se
 
zaoraný jizvy z loňska
nechala jsem v poli smutku 
kolik ještě
kolik skutků
než si oddech zasloužíme?
 
Moje milá ještě stovky…
 

Třicet


Zase ji mlátí jako žito. Zacpávám si uši, schovaný za skleněnými dveřmi. Snažím se ze všech sil soustředit na mravence, který zrovna běží podél zdi. Možná se ztratil a teď hledá cestu, jak najít ty své.
Slzy ani neutírám a svírání na hrudníku už považuju za normální. Každý týden přijde má drahá sestra o pár minut později, každý týden dostane svých třicet, který si musí počítat nahlas. Máma svírá přezku od pásku, klouby bílé, kůže napnutá, v obličeji nesmlouvavost. Neoblomí ji ani mé vzlykání. Umím počítat do deseti, tak počítám a civím na své prsty. Pět, šest. Ségra se snaží dostat za gauč. Už, už, jenže máma ji chytne rychle za vlasy a už ji táhne ven. Sedm, osm.
 Když je po všem, odchází vykonavatel trestu do chodby, pověsí pásek za přezku na skobu a jde si udělat kafe. Dneska k výprasku přidala čtrnáct dní vězení. Všude je ticho jako v hrobě.
Pomalu se šourám ke své posteli. Ségra potáhne nosem, vstane a urovná si košili.
 
„Nebreč!“ poručí mi a zvedá cíp deky.
 
Signál pro mě. Rychle, aby si to nerozmyslela, skáču šipku pod  voňavou peřinu a přitulím se. Její bok hoří a já se ho opatrně dotýkám. Zítra bude svítit modravě a za týden žlutě a pak bude zase normální, než přijde dalších třicet.
 Pro mě je to jeden z nejhorších a zároveň nejkrásnějších dnů. Ponížená ruka mě přikryje až ke krku peřinou, ještě mi projede prsty po vlasech, rozcuchá je a začne vyprávět příběhy. Probouzí fantastický svět víl a bojovníků. Poslouchám její klidný hlas, dokud neusnu.
Moje krásná Agáta. Rebel a dobrodruh. Táta vždycky tajně, aby máma nevěděla, říkával, že jednou udělá díru do světa. Nevím, co tím myslel, ale věřil jsem mu. Byla něco jako Bůh. Miloval jsem její nekonečnou fantazii a dobrou náladu. Časem jsem nabyl dojmu, že jí to bití svým způsobem svědčí. Byla čím dál silnější a otevřenější. S ní byl svět barevný a snesitelný.


 Ráno je zase stejný jako všechna rána mého života. V kuchyni voní melta a na stole už je připravená snídaně. Agáta kape na chleba med, mrkne na mě a nožem vyryje na krajíc srdíčko. Tancuje u sporáku v kaďatech s netopýry.
 „Dělej, máme fofr,“ pošle ke mně rozkaz a jde se namalovat.
Poslušně do sebe házím chleba, srdíčko mizí. Nakukuju do koupelny, protože tenhle ranní rituál sleduju obzvlášť rád. Černá tužka mění její oči na černý koláče. Vypadá jako upírka.
 „Tyhle boty ne, ty jsou sváteční,“ říkám tiše, když mi v chodbě nazouvá modrý kozačky.
 „Dneska je svátek,“ směje se.
 „Jo?“ jdu do školky, tak určitě svátek není.
 „Svátek rebelů. Jsi rebel?“
„Jsem!“
„No tak vidíš,“ spokojeně uzavírá zipy na mých kotnících.
 

Odpoledne se máma nad zablácenými kozačkami jen nadechne, neřekne nic. A doma zase třicet, pár vzlyků a rebelský pohled upírky.

 „Kolikrát jsem ti říkala…“
 Zacpávám si uši a brečím do sebe pro svojí krásnou Agátu.
 „Nebreč!“

 

První

Pod peřinou se dá číst, snít a seznamovat se. Přišla za mnou jedný noci. Byla stará, ve vlasech zapletený kosti. Myslím, že byly ze slepic, které jsem kdysi vídávala u babičky Ludmily. Pořád se jí ztrácely a ona nadávala jako ďas. Běhala po dvorku ve vyšmajdaných dědových pantoflích, šlapala ve slepičincích a řvala. Bála jsem se jí. Ústa stažená do tvrdý čárky, pevně svázaný vlasy v drdolu a vždy připravenou ruku na facku, když jsem cokoliv vzala do levé ruky.


„Dášo, ta holka je divná,“ sdělovala mámě.
 Máma pokrčila rameny a výhružně pokývala bradou směrem ke mně. Hlavu jsem měla až u kolen, oči přilepený na linu a bezhlesně zpívala sprostou písničku, kterou mě naučil děda Kobliha.
„Holčičko, na světě jsou takový radosti, že tohle je hovno z kozla,“ hulákal, když jsem ho táhla po Opavě na vozíku.
Neměl, chudák, nohy. Boty po něm odchodila Ludmila. Bylo mu to jedno. V hospodě u nádraží vyprávěl skvělé příběhy a všichni chlapi se mohli přerazit, aby mu zaplatili pivo. Dal si těch svých pět a zase jsme se kodrcali zpátky. Děda mával rukama, vyprávěl o vojně a já byla šťastná jako blecha.
Babička Ludmila mu ubalila z každé strany dvě facky. U nás se prostě všechno řešilo fackami.
„A tu holku ještě taháš sebou. Vona má takhle dost starostí sama se sebou a ještě ty si přisaď,“ nadávala.
Děda Kobliha na mě mrkl a babičce odsekl:
„Z vás by se akorát tak člověk zbláznil,“ udělal vozíkem půlkolečko, odřel babiččinu komodu a odjel spát.
„A ty mazej taky,“ kývla na mě a šla leštit tu svou odrbanou parádu.
Rychle jsem utíkala do pokoje pod půdou, aby mi, nedej bože, nějakou taky nepřišila. 

Moje čarodějka vesele zachřestila kostmi a přitáhla nad námi cíp tlustý peřiny.
„Máš tu teploučko,“ libovala si.
Přitulila jsem se a usnula. 

 

Tisíc

Brácha leží v posteli, lampička zhasnutá. Nikdy neuměl dráždit hada. Poslouchal jako hodiny, jako porouchaný hodinky s chybějícím kolečkem.
„Spíš?“
Trochu se to tam zahýbe a už vidím jeho hlavu.
„Stejskalo se mi,“ zašeptá.
„Já vím,“ zvedám peřinu. Vyběhne z postele rychlostí blesku.
„Řekneš mi, kde jsi byla?“ jeho zvědavost je milá.
„To víš, že řeknu,“ rozcuchám mu vlasy a začnu vyprávět o hvězdárně a obrovským dalekohledu, kterým jsem viděla všechny hvězdy na nebi a taky jiný planety. Na jedný seděl kluk.
„I ne,“ už je velký na pohádky, ale já se nedám.
„Fakt, nevím, jestli to byl kluk, ale bylo to něco jako kluk. Seděl tam a klátil nohama na takový malý planetě a mával klackem“ vyprávím dál.
„Proč měl ten klacek?“
„Nejspíš pásl nebeský ovce.“
„No ale to už si vymýšlíš.“
„Nevymejšlím, vždycky počítáš ovečky, když nemůžeš spát, ne?“
„ Hmmm…počítám… a vezmeš mě tam jednou?“
„Vezmu.“

 

Devět


„ Pojď,“ táhne mě na skládku za městem. Klopýtám po kamenech, ale nepolevuje. Drží mě za ruku a jde jako robot.
 „Uděláme si ohýnek,“ zachrastí sirkami.

Přemýšlím, že na zahradě táta k ohýnku vždycky vyndá buřty z červený tašky. Agáta žádnou tašku nemá.
 „To se nesmí,“ vrtím hlavou.
„Já vím, ale dneska je den výjimek a to se smí všechno,“ usměje se.
Moc tomu nerozumím, ale je velká, tak ví tutově co je za den.
Hledáme dřívka a uschlý větvičky. Na pátý pokus vzplane oheň. Ségra si rozepíná bundu a vytahuje zpod svetru pásek.  Beze slov ho hodí do ohně.  Oba mlčíme. Čumíme do ohně a já se hrozně bojím.
 „Tak a teď musíš ohýnek počůrat, aby po nás nezbyla žádná stopa,“ kývne směrem ke mně.
Čůrám na ohořelou sponu. Tlačím jako o život. Tak, poslední kapka.


„Neboj, všechno dobře dopadne.“
Není den výjimky, ale vařečky, s kterou táta obrací v prádelně vypraný prádlo.  Ségra tančí po pokoji a uhýbá. Vařečka se láme o stůl.  Devět.
 Tenhle den fakt dopadl dobře. Táta seděl na zemi v našem pokojíku a vyprávěl historky z vojny. V ruce držel vařečku, kterou precizně omotával režnou nití. Agáta se usmívala do stropu, já seděl v tanku a střílel nepřátele.

Ráno bylo stejný jako všechna moje rána. V kuchyni voněla melta a ségra mazala chleba máslem.  Černý koláče vynechala. Srdíčko bylo větší, přes celej krajíc.
 
„Dneska nebudeme rebelové.“

Navlíká mi hnusný galoše přes bačkory a drtí kotníky sponou. Jak já ty hnusný boty nenávidím.
 
„Vydrž, už jsi skoro chlap, ne?“

Polknu slzy. Vydržím!


Líbne mě na tvář, rozcuchá vlasy a šoupne do třídy. Ještě se za ní ohlídnu. Je mi smutno ani nevím proč.
 Všechno jsem vydržel i zradu. Toho dne se nevrátila domů a pak jsem ji dlouho neviděl. Máma dělala, jako by ani nikdy nebyla.  Neotevřený dopisy trhala na malý kousíčky a házela do koše. Druhý den jsem je lovil mezi slupkami od brambor, skládal dohromady a hledal svý jméno. A taky něco, co by dávalo smysl. Táta mlčel, jen mě brával víc ven.  Byl jsem neskutečně ztracený…

 

 

 

 


52 názorů

bixley
04. 09. 2018
Dát tip

Všechno zkrátka musí uzrát...


agáta5
04. 09. 2018
Dát tip

bixley a víš, že jsem od soutěže k tomuhle dílku nepřišla ? pořád ho obcházím.... chtěla jsem původní knihu nějak dát dohromady, ale pořád ještě není ten správný čas, možná až budu v důchodu?? Měla bych i nápady na novou úpravu... no uvidím .. a třeba jsem se už jen vypsala a tu potřebu nebudu mít... je to zvláštní

děkuju ti


bixley
04. 09. 2018
Dát tip

Souhlasím, že je to krásně sugestivně podané, i v detailech. Velice mě to oslovilo. Tip.


revírník
11. 11. 2016
Dát tip

Pěkně děkuju za  odpověď.


agáta5
11. 11. 2016
Dát tip

jsem ráda, že jsi mě tady našel :) zkouším kam až je možné dojít hlavně v poezii, vlastně jí žiju a psát se dá vlastně o všem... a zatím se mi to moc líbí :)  hodně čtu zdejší autory, hlavně ve zlatém výběru a je pořád co číst

dáš najevo, když se ti něco líbí  před odesláním komentáře - zaklikni - přidat tip - tip je jako jednička na PP :)   když odpovídáš na komentář někomu u svého díla, zvýrazni adresáta, kterýmu chceš avízo poslat, třeba poděkování za čtení a pak "odeslat"... na to přijdeš časem. Už jsem si na modrou zvykla

 

opatruj se a děkuju


revírník
11. 11. 2016
Dát tip

Probírám se tvou poezií, Jano, a ať narazím na cokoli, vázané verše, volné, próza - všechno je jedna velká poezie. To se mi líbí. Akorát se zatím nevyznám v tom, čím a jak to na Písmáku dát najevo.


MKbaby
25. 07. 2016
Dát tip

A gratuluji Ti :-)


MKbaby
25. 07. 2016
Dát tip

To Ti přeju, mám radost s Tebou :-)


agáta5
25. 07. 2016
Dát tip

bejby, ode dneška ti věřím všechno, povídka měsíce se splnila :)) dikes


upupa
21. 07. 2016
Dát tip

Tak to je vzdor, keď človek má pravdu! Si silná.

Zvláštny aj štýl spracovania - cez oči toho druhého, to sa píše ťažko. Presvedčivé do detailu. Všetko to trápenie čitateľ prežíva ako svoje vlastné. To je divné, vracať sa po toľkých rokoch TAM.


upupa
21. 07. 2016
Dát tip

Tak to je vzdor, keď človek má pravdu! Si silná.

Zvláštny aj štýl spracovania - cez oči toho druhého, to sa píše ťažko. Presvedčivé do detailu. Všetko to trápenie čitateľ prežíva ako svoje vlastné. To je divné, vracať sa po toľkých rokoch TAM.


agáta5
14. 07. 2016
Dát tip

díky za komentář, mám velkou radost, když se sejde víc názorů. Ten můj pohled na svět je samozřejmě už pod vlivem uběhlých let a zkušeností, tím pádem nejsem schopna vnést do příběhu trochu té "nápaditosti". celý příběh je šedivej a ponurej, bez přesahu... s přidáním jediného - mého ironického odstupu a tím to možná kazím.  Nevím, jestli se ke knize jako takové ještě vrátím, ale jestli ano, budu určitě přemýšlet nad tím, co jsi mi tu napsal a zúročím... možná se vrátím k ichformě jednoho vypravěče - uvidím, jestli budu mít potřebu. Teď ji nemám :)  Původně to měl být jen deníček, vypsání se.

ještě jednou moc díky, těším se z toho.

 

 

 


reka
14. 07. 2016
Dát tip

Od té doby, co mám děti, tak takovýhle věci moc nemůžu číst. Tadyto se naštěstí snaží o víc než jen o ždímání emocí.

Líbí se mi ten nápad se střídáním vypravěčů. Ale docela dlouho mi trvalo, než mi došlo, že ten druhý vypravěč je sestra, vlastně jsem to pochopil z vnějších indicií (rod, poznámky o bráchovi a peřině), což je trochu škoda. Tak, jak je prezentovaná z pohledu bratra působí mnohem dospěleji, než když pak sama vypráví. Když je vypravěčem, tón jejího povídání se moc neliší od bratra, i když by měla být starší. To vlastně trochu ničí důvod mít dva vypravěče, když jsou skoro stejní. Dalo by se totéž, co vyprávíš, odvyprávět jedním vypravěčem? Co ten druhý přidává do příběhu?

S tímhle souvisí ještě jedna věc. Přijde mi, že celá ta povídka jede na takové te nejběžnější vlně zachycování dětského světa, magický realismus, co nikoho neurazí, chytré průpovídky, takový krotší Malý princ. Působí to nějak až moc nenápaditě. Asi bych jako StvN očekával nějaký přesah.

Když to ted čtu, tak ty moje poznámky působí dost negativně, ale samozřejmě, špatná povídka to není, jen máš podle mě na víc.

Moc se mi líbila ta erbenovská básen v prologu.


careful
10. 07. 2016
Dát tip

...ale jo...já myslím, že ty buňky na to máš...jen to chce nějaké téma, kde by to vyniklo a pozor na opakující se motivy...


agáta5
09. 07. 2016
Dát tip

no jo, přesahy ... je to atobiografie, tam přesahy nefungujou, ber nebo nech bejt, nic jinýho k tomu nemůžu... psát to líp nebudu, poetičtěji taky ne a hlavně nepíšu jako albi... ale možná jo, když se pokusím všechno brát jako pohádku nebo smrtelnej horor... však to znáš taky ne? když se něco posere nebudu na to kadit ještě víc ..

dikes za čas a škoda, žes nedočetla... holt ze mě spisovatel nejspíš nebude :)) ale to neva, docela dobře umím účetnictví :)

 


careful
09. 07. 2016
Dát tip

Jinak souhlasím s StvN, že tomu chybí přesah a věcí o týraných dětech je napsáno moc a lidi si prostě jako u černý kroniky řeknou chudáci děti, nebo aspoň dělají, jak je to zasáhlo, když už jim je to šumák, ale jinak to nikomu nic nedá...každopádně to umíš napsat daleko líp ...řekněme umělečtěji... syžetem i výrazivem než Gora, která podobnou tématiku píše taky, ale bohužel značně neinvenčně.


careful
09. 07. 2016
Dát tip

..ještě jsem zapomněla na oblíbený motiv mazání chleba, nebo rohlíku..že ty albiho těma už hotovejma pečivama, kterým on potom říká prostě houska, chodíš zásobovat?


careful
09. 07. 2016
Dát tip

vykonavatel trestu... to mate...

pak každý týden přijde pozdě a dostane čtrnáct dní zaracha...to logicky moc nesedí

ponížená ruka mi taky nesedí

..dál následují tvé oblíbené motivy nazouvání bot a dělání drdolů...slovník jako líbne, nebo kaťata...nic proti tomu, všeobecně to je asi ok, ale prostě už je to pro mě trochu jako albiho houska se salámem:D, takže to nedočtu

...ale je znát, že když se víc soustředíš na poetické popisy, tak je to daleko lepší než nějaký složitý příběh s nefungující psychologií

dala bych ti tip, ale máš jich za to dost už jen kvůli oblíbenému tématu


agáta5
07. 07. 2016
Dát tip

ach ták :) jj,  v tom máš asi pravdu :) 


StvN
07. 07. 2016
Dát tip

Nemyslím napsat totéž lepšími slovy. Myslím napsat něco navíc. Ten popis je ve výsledku povrchní. Já jsem potom některé pasáže přeskakoval, protože vlastně text nikam neposouváš. 


agáta5
07. 07. 2016
Dát tip

přesah? myslíš jako umění napsat stejnou věc lepšími slovy? No tak to mám vybráno, tady jsem si hrábla nejvíc, co jsem uměla... líp opravdu ne... bych se pak dostala spíš k nějaký nostalgii a ten štipec ironie tam někde uvnitř, kde ho já cejtím, by se mázl... je to život, lepší na skladě nemám a jestli jsem tě nedokázala upoutat slovy, vyjadřováním prožitýho... bohužel...., je mi trošku líto :) 

díky, já už touhle cestou stejně nejspíš nepůjdu a celkově jsem vypsaná ze všeho, takže případná úprava se konat nebude


StvN
07. 07. 2016
Dát tip

Nevím, co bych tomu vytknul, ale ani nevím, co bych pochválil. Mám tenhle styl z Písmáka hodně načtený. Je to taková místní klasika. A jak to u místní klasiky bývá, schází tomu nějaký přesah, něco, co by odlišovalo agátu5 od agáty6.


Rád jsem si přečetl tvé dílko. Je velice smutné.  Přidávám tip..:)) 


agáta5
22. 06. 2016
Dát tip

oldo, díky :) potěšilo


Oldjerry
21. 06. 2016
Dát tip

Zvláštní příěh. Vypadá jako když končí v luftě, jako jediná stopa na čerstvým sněhu...  jediná... a přece je tam všecko, co je nutné. Donutíš čtenáře , aby si to domyslel  po svým... Velmi správně... *


agáta5
21. 06. 2016
Dát tip

díky, poslala jsem mu to vzkazem... ale musím se chechtat, ve dvaceti povidkách nenašel? muhehe 


K3
21. 06. 2016
Dát tip

agáto, jestli souhlasíš s tou nominací, potvrď to StvNovi. Nějak to nemůže najít.


agáta5
21. 06. 2016
Dát tip

ježíši, to jsem neměla v plánu :)

pro mě to pouštění kostlivců ze skříní byla terapie... :) a moc dobrá, už nemám žádný .. každej jsme něco zakusil, jen se o tom nemluví... no já jsem nejspíš bez hranic. On můj brácha na to kouká podobně jako ty, ani to nedočetl...

jj, tvrdá jsem až moc někdy :) nebo tvrdohlavá spíš ... díky, budu psát tedy raději něco veselejšího :)

 


Kolobajda
21. 06. 2016
Dát tip

Já si o sobě myslel, že mě život naučil tvrdosti a realita určité netečnosti a otupělosti. Agi  --- (až se mi zdá, že bych ti to měl poslat soukromou zprávou) --- teď mi normálně (vlastně nenormálně) do očí vyhrkly slzy. Ale už jsem to spolkl. Je to tak silné, že jsem málem přestal dýchat. Prosím - radši se vrať ke svým ironickojedovatým komentům paradoxů dnešního života. To je pro mně daleko přijatelnější poloha. Já vydal tři knihy povídek (a všechny z mého života). Některé otřesnější zážitky také nedovedu zaplašit, ale záměrně o nich nepíšu. Nechávám kostlivce ve skříni. Až ty moje povídky někdy někdo opráší, a já už budu v tom urnovém háji, chci aby si řekl: Šťastný to muž...


agáta5
21. 06. 2016
Dát tip

díky :)


agáta5
20. 06. 2016
Dát tip

Lakrove, neboj, všechno dopadne dobře.. ne nadarmo se kniha jmenuje "Zlatá rybka" :))

někteří dospělí si prostě neví rady a tak se schylují ještě dnes k fyzickým trestům svých dětí. Jinak to neumí.  Jen o tom málokdo mluví a zůstává to za dveřmi jejich domovů...

do soutěže? ... víceméně je to uzavřená část něčeho delšího, což by nemělo bejt na závadu asi... ale to máš fuk, ona povídka měsíce stejně tak trochu už není co bývalo... lidi už hlasují sporadicky :)


Lakrov
20. 06. 2016
Dát tip

Jo, to sřídání vzpomínek z pohledu bráchy a ségry je dobré.  Z téhle ukázky mám dojem, že to se ségrou nějak špatně dopadne,  a přeju si, aby tomu tak nebylo.  Stejně jako si přeju, aby to všechno bylo vymyšlené (nebo hodně přehnané),  protože ty výprasky jsou jak z amerických vězeňských dramat, odehrávajících  se v půlce 20. století. Ne že by mi přišlo, že uhodit dítě je zločin,  někdy je i těch "pár" řemenem na místě, ale tolik...

P.S. Nevím, je-li na místě nominovat do povídkové soutěže úryvek;  na druhou stranu je to ovšem způsob, jak pro ni získat víc čtenářů a já pro ni budu hlasovat, což ovšem nic neznamená.


agáta5
20. 06. 2016
Dát tip

Lakrove, opravím - čím dál silnější .. bez "víc" :) díky

je to celá kniha, tohle je pouze ukázka... střídání postav z pohledu bráchy a ségry tak, jak šel čas :)  

 

K3, tož zkusím jednou, souhlas :)

 

Gabi díky za... :)


Lakrov
20. 06. 2016
Dát tip

Zajímavý drsně poetický prolog. Možná je to dobrý způsob, jak vtáhnout  čtenáře do povídky.  Čte se to dobře, jen mě trochu mate změna vypravěče v "První".  Dochází mi, že na střidání vypravěčů a ůhlu pohledů na skutečnost,  skládanou postupně z jednotlivých úryvků, je tahle povídka založená.  Dobře napsané to je, zanechává to po přečtení stopu, skro se mi chce řict,  že nezapomenutelnou, ale to se pozná až za pár týdnů.

 V téhle větě ...Byla čím dál víc silnější... ujasnit to stupňování: jesltli  slovem ...víc... nebo druhým stupněm přídavného jména; ne obojí zároveň.

 Tip.  


K3
20. 06. 2016
Dát tip

Stačí Tvůj souhlas.


gabi
20. 06. 2016
Dát tip

...*


agáta5
20. 06. 2016
Dát tip

díky všem za čtení :)

dominicku, ale i v tom mým byla spousta skvělých věcí, na který ráda vzpomínám

bejby, dikes, se tu pyšně naparuju :))  potěšilo

K3, myslíš? hm.. a co pro to musím udělat?

 


MKbaby
19. 06. 2016
Dát tip

Moc smutné... ale krásně napsané. Pro mne povídka měsíce!


dominick
19. 06. 2016
Dát tip

Člověk si občas uvědomí, jak krásný měl dětství...


IQ nick
19. 06. 2016
Dát tip

No, já jsem ztratila řeč .... sugestivní, nádherně napsaný, smutný


K3
19. 06. 2016
Dát tip

agi, já si myslím, že bys to měla nechat nominovat do PM...?


agáta5
18. 06. 2016
Dát tip

Evžo, naopak, člověk se pak dokáže rozloučit s tím horším a může si nechat to lepší.. díky


agáta5
18. 06. 2016
Dát tip

díky, moc mě to potěšilo :)


K3
18. 06. 2016
Dát tip

Nádherné, nevěděl jsem, že něco tak sugestivně umíš napsat. Hrozně smutný a hrozně krásný. Jako bych to prožil já sám. Ta krásná Agáta jseš asi sama, viď. Něco takového se musí asi prožít, aby se to dalo napsat, ale nemusíš odpovídat. Víš my jsme byli dva kluci a třetí měla být sestra. Jenže máma ji potratila a já celej život, když si na to vzpomenu tak si ji představuju, jaká by asi byla. Takhle nějak jsem si ji představoval, jako bys ji popsala. Neříkej to, ale rozbrečelo mě to. Tip.


Jo, člověče, to jsou takové momentky, které vydolují z hlubin to, co by raději mělo zůstat pohřbené.     /T


agáta5
18. 06. 2016
Dát tip

Hani, fikce nebo minulost to máš stejný... nebreč! Já budu psát veselejší věci, ju? :)

díky Goro,okoloidúci,Hani za přečtení :)


8hanka
18. 06. 2016
Dát tip

uff...to bolí...surová realita, žiadna "úlitba Bohom"...

tak velľmi by som chcela, aby to bola len fikcia...

brečím

***************


okoloidúci
18. 06. 2016
Dát tip

ach jo...

***


Gora
18. 06. 2016
Dát tip

Dobře zpracované. Bolestné.                                              /T.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru