Přesto však jednou my budem se smát...

Bijte nás, tlučte nás, umlčte slova,

pro vás jsme krysy jen a v oku drát.

Ve špíně klečí tu rodička vdova,

přes všechnu bídu my budem se smát.

 

Bijte nás, tlučte nás, zamezte smíchu.

Každičký z vás je jen odporný kat.

Nechte nás klečet tu v šíleném tichu,

přesto však jednou my budem se smát…

 

Bolestné vzpomínky, bolestné city,

s bolestí svírám svou vybledlou pěst,

a s rýmy básně, co napsali v žití

vzdávám svým zesnulým přátelům čest.

 

Papír jen třese se v prokřehlých dlaních,

ránem mě provází krákání vran.

Přátelé chybí mi, vzpomínám bez nich,

duši mi svírá chlad pochmurných rán.

 

Sama jsem zůstala, slzy zde roním

a smutný déšť mi už promáčel šat.

Sama tu stojím jen a hlavu kloním,

více nás mělo se dnes tady smát.

---