Pak už spolu budem furt

povídka (asi) o lásce

 

Pak už spolu budem furt (O posledních věcech člověka)

 

Bell se koukala z okna. Klaply dveře. Tonda byl vybrat poštu.

- V pátek to vezmu mámě, hodil dopisy do aktovky.  Zamnul si ruce: - A co ty, že už nejsi svlečená, svlíkat, svlíkat. Rozvázal si kravatu a hodil jí na křeslo.

Jen tak kecal. Machroval.  Znali se dlouho.

- Tak holka, holka, to už říkal mazlivě, - možná je tohle poslední rande, než nám bude…

- To neříkej, poslední rande před padesátkou si představovala jinak, než rychlej sex mezi vyzvedáváním pošty. Ale všecko má svý kouzlo.

- Už tak jsme na tom líp jak minulej rok. Tonda si vedl statistiku.

- Ale mnohem hůř jak před deseti lety. I Bell si vedla vlastní počty.

- No hlavně že budeme mít na co vzpomínat.

- A budeme to dělat, dokud to půjde!, řekla Bell vítězoslavně.

- A pak se o tom budeme aspoň bavit!, dodal Tonda.

 

xxx

Seznámili se na inzerát pár let po revoluci. Každý chtěl ještě něco trochu jinýho,  než měl doma.

- Na postel  to nevidím, řekl při druhý schůzce a po třetí skleničce. - Ale lepší by bylo si tykat.

 

A tak si u Levné jídelny na Těšnově potykali a první roky známosti proseděli po hospodách a prochodili parkem na Invalidovně. Povídali si, o dětech, o práci, o čemkoliv.

Po třech letech řekl: - Uvažoval jsem o manželství s tebou. A neumím si to představit. Káravě, bezdůvodně káravě to řekl. Bell se naštvala. Proč o tom začíná, když to po něm nikdo nechce?!

Zapsala si to do deníku, díky tomu to věděla i po tolika letech.

Stejně jako že po několika dalších volně navázal:

- My se se ženou nikdy nehádali tak, abychom se chtěli rozvádět.

Neřekla na to nic. Proč taky? Kdyby, vzala by si ho.

xxx

TO hlavní se stalo jednou v červnu. Seděli v lese nad tratí, vedle bydlel jako malý. -  Sme sem chodili s babičkou na houby. Rostla jich tu spousta. Tohle všecko, ukázal  na nový baráky za kolejema, - tady ještě nebylo.  Bydlel tu hejkal, říkala babička.

Pak se to stalo.  Když  vstávala, zjistila, že rukou nechtě rozdrtila nějakou houbu.

Cestou domů se Bell stavila  v hospodě na panáka. Chtěla přepít tu vůni, tu hroznou vůni hub.

 

xxx

Potřebovali se.  Každý rok víc.

Xxx

Znali všechny opuštěný místa v Praze, kde se to dalo dělat mezi šestou a sedmou večer. V hodině, na kterou se dá leccos svést, v hodině, o kterou je možný jednou za čas přijít pozděj za rodinou relativně bezpečně.

 Časem ale těch míst ubývalo, developerům se hodilo kdeco.

Seznámili se ve  středověku, době před mobilama, několik let měla akorát jeho pevný číslo do zaměstnání. Číslo nebylo nijak tajný, ale nemělo smysl na něj volat, na povídání to nebylo. Když si konečně pořídil mobil, měla o něco lepší pocit. Posléze dostal služební mail, a to už byla známost „pod penzí“.

Xxx

Jednou hluboko v noci pípla Bell sms. „Tolik tě miluju, Tonda.“.  Vytřeštila oči jako na zjevení.  Tak dlouho to  viselo ve vzduchu.  In vino veritas, pomyslela si pak – a měla pravdu. Jel z firemního večírku ve stylu hippies.  Za dva dny byly Vánoce.

xxx

Po deseti letech začali slavit výročí seznámení.

- Zase o rok víc. Kdo by tomu věřil…

- Jsme blázni, řekl on.

 

xxx

 

• Ale krásný.
• Pamatuješ na ten hurikán…a na tu bouřku…a jak jsme to jednou nedělali, jak bylo to hrozný náledí, aby s náma to auto neujelo…a na to místo u silnice, tam byla ale tma!

A život šel dál a dál. Měla jiný chlapy, každej o něm věděl. Samotný jí nebylo jasný, jak to fungovalo, ale fungovalo. Upřímnost. - Mám ještě jednoho kamaráda, řekla vždycky.

xxx

 

Nejdivnějšímísto na randění bylo v motolským lese vedle krematoria. – Tady hejkalové nejsou, uklidňoval jí.

xxx

 

Koupil chalupu, byla tam. Když šla v noci na záchod,uslyšela to.

-Bydlí tady, řekla ráno.

- Kdo?

- Hejkal.

- Jestli jo, tak jenom někdy. Jenom když tu seš.

- Tak to od něj budete mít už napořád klid. Klapla dveřma a šla na autobus.

Xxx

 

-Co hejkal? , ptala se pak vždycky, když se viděli.

- Nic jsem neslyšel.

 

Xxx

 

Jednou se bavili o posledních věcech člověka.

• My nemáme v Praze rodinnej hrob, řekl. Jeho dědeček byl stavitelem ve Vlašimi.
• Ve Vlašimi je taky pěkně, odpověděla.
• Tam už se stejně nevejdu.
• Tak já tě vezmu k nám, navrhla v žertu. Plácli si na to.

 

Xxx

 

Sem s tebou šťastná, řekla mu teď.

- Prosímtě, co se mnou..?

- Když tě vidím, jsem šťastná, řekla s důrazem na slovo KDYŽ. – Ale víš, co bych chtěla? Aspoň jednou? Být s tebou celou noc. Jednou to šlo, ale ty ses bál.

- Kočko, řekl, - kočko…Budem, řekl, - budem.

Podívala se na něj a pak oknem na šedivý mraky.

- Nepozději na hřbitově. Pak už spolu budem furt.

 

 

 

 

---