Na věčné téma mateřství.

Madona v tramvaji

Má výraz Raffaelových madon, má i jejich oči, něžně zahleděné někam do těžkostí, a rty celé od jemnosti. A jejich světlou pleť a silné vlasy. A taky má ohromné břicho, jenže není těhotná. Je plná krásy.

Metamorfózy

Když si na ni lehl a několikrát pronikl jejím klínem, tu se náhle změnil v novorozence. A už dál v ní nebyl, nýbrž v jejích dlaních. Držela ho v nich nad sebou tak, že se drobnými prstíčky nohou dotýkal jejích prsů, nateklých erotickou láskou a mateřstvím. Držela ho ve vzduchu, přibližovala si ho k ústům a zas zdvíhala. Smála se na něj. I on se na ni smál. Nic jiného mu nezbývalo.

Kdo je tady dítě?

Tramvaj, anonymní žena. Vysoký stupeň těhotenství jí z prsou vykouzlil dva baňaté klenoty. Ještě než budou předány ústům dítěte, hraje si s nimi správce pokladu: cizeluje je jazykem, různě jimi otáčí proti světlu i potmě, těžká je a hlasitě chválí jejich ryzost. Až se vtírá otázka, kdo je tady dítě? 

Bioromantika

Třeba se nebude jmenovat Ozzy, ale zazpívá jí mama, i´m coming home. Ta holka má v plánu bejby. Teď jede podvečerní tramvají z kavárny, kde o tom s kamarádkou svedly řeč. Stojí obrácená, její zadek nemá chybu, cibulák, co říká: A teď breč! A tak se úchyluji k věštbě: Zhruba za čtyřicet let, třeba se nebude jmenovat Ozzy, ale bude tady a bude ji mít v srdci. A v některé ze smíchovských pivnic, v režimu karaoke, ji zazpívá mama, i´m coming home. Pak se skleným pohledem zadívá k výčepu a lámanou češtinou si poručí patnácté pivo.