Infúze na zážitky

Digitální budík zrovna přecvakl na čtyři hodiny ráno.  Za celou noc toho oba naspali, co se do hodiny vleze.

Nešlo to.

Před očima měli stále dokola hrající film, který se šířil napříč světem jako lavina. Pomalu padající mrakodrapy mizící v mraku z prachu jim nešly z hlavy.

Jak se to jen mohlo stát v dnešním světě?

A proč zrovna teď, když tam je jejich dcera? 

Kde vůbec je?! A co Albína a Fredy? Doletěli v pořádku? Našli se? Panebože, snad se ještě po příletu všichni nerozhodli procházet se po Manhattanu!?!

Od chvíle, kdy u nich zazvonil dobrácký soused Pleva, jestli se taky dívají na tu hrůzu, nebylo možné dělat nic jiného, jen zápasit stále dokola s těmito otázkami.

 

„Spíš?“ zašeptal.

„Ne…,“ otočila se k němu, „nemůžu zabrat. Kdybychom alespoň věděli, jestli jsou všichni v pořádku… jestli se setkali…“

„To jsou ty jejich nápady! Kdyby seděli doma na řiti, ale to ne, furt musí někde trajdat a člověk aby se tu ukousal strachem!“ rozohnil se, „ještě jednou přijde Albína s podobnou blbostí, rovnou ji vyhodím!“

Potřeboval si ulevit. Najít pro svůj strach viníka.

„Tak snad se brzy ozvou,“ chytla jej za ruku. Nechtěla ho ani tak uklidnit, jako sama sebe přesvědčit, že to bude dobré.

„Snad…“ zhluboka vydechl a stiskl jí dlaň.

Noční klid a tma ještě víc přidávaly na atmosféře obav. Na stísněném pocitu nemoci nic ovlivnit a jen čekat.

„Crrrrr,“ přerušil ticho telefon.

Vyskočil po něm, jako by to byla jediná možná chvíle, která se nebude opakovat: „Halo!!!“

 

„Ahoj tati! Slyšíme se?“ ozval se můj roztřepaný hlas.

„Ano! Ahoj! Slyším tě moc dobře…“ smál se na mě. Úleva šla poznat i po zvuku.

„Asi víte, co se stalo. Jen jsem vám chtěla říct, že jsem v pořádku.“

„No chválabohu. A kde jsi?“

„Volám z náměstí z budky. Před chvílí jsme se potkaly s Albínou.“

„Z jakého náměstí?“

„No z New Hawenu…“

„Takže jste všichni v pořádku?“ ujišťoval se.

„Jo. Všichni. Nemohla jsem zavolat dřív. Nefungovalo spojení mimo Státy.“

„To nevadí. Hlavně, že jsi zavolala. My tu trneme už od chvíle, kdy jsme se to dozvěděli. Máma si navíc spletla Mannhattan s New Hawenem. To víš, ta naše angličtina.“

„Mamka je tam s tebou?“

„Jasně, sedí tu u mě a taky poslouchá…“

„Mám vás ráda.“

„My tebe taky, zlatíčko,“ ozval se mámin měkký hlas.

Když jsem slyšela i ji, oči se mi zalily slzami. Byl to ten moment, kdy si uvědomíte, že jsou pro vás vším. S vědomím, že tam někde jsou připraveni vás pohladit, schovat zase pod svá křídla, je všechno snazší.

„Budu muset končit. Dochází mi kredit a dneska už novou kartu nikde nekoupím, ale zítra zase zavolám…“

„Dobře. Tak zítra… opatruj se…“ ozvalo se ještě ze sluchátka, než definitivně vypršel kredit.

„Pa,“ řekla jsem spíš už pro sebe a zavěsila.

 

„Tak pojď,“ vzala mě teta kolem ramen, „támhle jsou ostatní. Půjdeme se konečně něčeho najíst.“

 Byla jsem tak ráda, že ji tam konečně mám. Kousek skutečného domova, který mohu obejmout. 

Nebyla mi zima, a přesto jsem se chvěla.

Tolik intenzivních momentů během několika málo minut. Vůbec celý den byl jako dvojitá infúze na zážitky a já už to nedokázala normálně vstřebat. 

 

A není divu. Byl to bláznivý den.

Pro všechny.

 

Na letišti na sebe ti čtyři narazili téměř hned. Albína celá zmatená přepočtem posunu času mezi kontinenty nahlásila Jožovi špatnou dobu příletu. Takže místo v deset byli v New Yorku o čtyři hodiny dříve a v době plánovaného shledání čekali zcela připraveni na lavičce u parkoviště. Vlastně se tím vyhnuli veškerým následným opatřením letištního provozu.  Joža se Susan je zahlédli už při příjezdu k letišti, takže je de facto nabrali a mohli jet zpět.

 

I z New Yorku se dostali nečekaně vcelku rychle. Vyděšeni z nových událostí, jeli rovnou pro mě do práce.

Jenže já tam už nebyla.

V té době jsem už běhala od čerta k ďáblu po městě.  Když dorazili domů, o pár minut se se mnou minuli. Bylo by určitě logické na mě počkat doma, ale copak v takové situaci uvažujete racionálně? Obzvlášť když letíte přes celý oceán, těšíte se na shledání a místo toho na vás čeká celosvětová katastrofa a davy vyplašených lidí?

Rozhodli se projet alespoň ta místa, kde jsem to znala, nebo snad mohla znát. Jak již víte, marně. Když už projeli křížem krážem půl města a chtěli to vzdát, zahlédli mě, jak si to mířím k oné telefonní budce. 

 

„A kde jste všude byli?“

„Všude,“ mrkl na mě Jožo.

Seděli jsme v kuchyni, jedli pizzu, kterou jsme koupili cestou, a navzájem si vykládali zážitky z celého dne.  Zdálo se, že se všechny ty zážitky nemůžou ani do jednoho dne vměstnat, a přece se tam vešly.

 

„Jo a už jsem se rozhodla,“ zmínila jsem ve dveřích těsně před odchodem na kutě.

„Rozhodla?“ podíval se na mě udiveně Jožo.

„O čem?“ nechápala teta.

„Do Vermontu pojedu s vámi. Samotnou mě tady už nikdo neudrží…“ mrkla jsem na Susan. Ta se spokojeně pousmála a šlo se konečně spát.

Bylo těsně po půlnoci a ten šílený den definitivně skončil.

 

Ráno dvanáctého září bylo přes veškerá očekávání klidné.

Vlastně úplně normální.

Slunce zase vyšlo nad obzor, ptáci se rozezpívali, vítr si pohrával s lístky na stromech… chvilkami jsem si říkala, jestli to všechno nebyl jen sen.

Nebyl. 

Ještě dnes mi běhá mráz po zádech při vzpomínce na proslov amerického prezidenta George Bushe.  Neříkám, že jsem mu rozuměla, ale ten klidný, monotónní a přitom přísný tón nikdy nezapomenu. Navíc promlouval odevšad. Z rádia, televize, i lidé se o něm na každém kroku bavili.

 

Postupem času se sice obavy a strach mezi lidmi mírnily, ale pořád se dost intenzivně mluvilo o vinících a třetí světové válce. I když jsme s Albínou měly původně úplně jiné plány, nálet na Dvojčata vše změnil.

Shodli jsme se, že v horách bude v případě války bezpečněji, takže přesun do Vermontu byl najednou tou nejlepší volbou pro všechny.  

Albína s Fredym už ani nevybalovali a začalo stěhování.

 

---