Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Žena 21. století

15. 07. 2016
6
21
2392
Autor
Movsar

Mohla by pracovat kdekoli, v Exxonu, O2, Mattoniho minerálním impériu nebo třeba v Price Waterhouse Cooper, prostě kdekoli. Je na to totiž program. Linkedin. Do něj uložila svou podobenku, ovšemže pořízenou v profesionálním studiu, podala zprávu o své protokolární identitě a přidala veselou tečku: má ráda hudbu, lyžování, moře, víno a golf. V době, pro niž se vžila metafora tekutosti, není vůbec podivuhodné, že jeden a tentýž člověk může protékat řadou korporací a pozic, a přitom každé takové místo obsadit s úspěchem; a o takovém úspěchu pak podat zprávu do svého životního protokolu na linkedin.

Tak tedy, mohla by pracovat kdekoli, ale přimysleme jí, třeba jen z důvodu tradičního pojetí příběhu, místo v nadnárodní auditorské společnosti. A vypravěč by chtěl být konkrétnější, ale jsou věci mezi nebem a zemí, a tak její pracovní pozice je neurčitá až tajemná: manažerka obchodního oddělení.

Může se jmenovat třeba Lenka a věkem se blíží čtyřicítce. Prošla si pár vztahy, ale bylo to pro ni jako prodělat neštovice. A tak volí single way of life. Ne, neuzavírá se do klauzury, právě naopak: to, že je single, jí umožňuje žít společensky. Společenská verze života pro ni znamená přibližně toto: chodit s kamarádkami do kaváren, vináren a restaurací, jezdit s nimi třikrát do roka na kokosové ostrovy nebo do Alp, účastnit se kroužků a zároveň mít rozhozenou síť flirtu, v níž se čas od času zazmítá sexuálně vyhládlá rybka; ten pohled ji pak těší, je to lepší než hledět do zrcadla, jak je krásná.       

Svůj život Lenka poměrně přísně dělí mezi práci a odpočinek, už od starověku ten model funguje v tisících variantách poměrného rozdělení. Současná varianta je podobná té z doby těsně před nevolnickými vzpourami, kdy se robotovalo od rána do soumraku, jen s tím rozdílem, že samotná práce dnes naplní jen desetinu pracovní doby; zbytek je vyhrazen symboličnu: šéf, zástupce neviditelného velkého šéfa z New Yorku, Paříže nebo Frankfurtu, musí mít libý pocit z toho, že někoho může držet v zajetí; posezení u kávy, pasiánsu nebo dokonce ve vyhrazených volnočasových prostorách v houpací síti nebo kostce z pěny je tolerováno, odejít dříve než padne tma nikoli.

Lenka už dávno uvykla diktátu nadnárodní korporace, podobně jako se osvícený vězeň smíří s faktem mnohaletého trestu a najde si únikovou linii, třeba v psaní žalob na stát pro nedostatek životního prostoru anebo v posilování s palandami. A tak když ráno odjíždí metrem za prací, její výraz není zlý. Do uší si zastrčí sluchátka, někdy zavře oči a nechá se unášet toky fantazie někam do přítmí luxusní restaurace, kde jí společnost dělá bohatý muž, anebo na pláž kokosového ostrova, která je jen její a bohatého muže, jemuž pro změnu dělá společnost zase ona. A někdy myslí na docela prosté věci, o nichž nevíme nic.

Ještě než dorazí do práce, koupí si kávu od bratrů Costových, velký kyblík s dávkou mléka. Skoro každá s takovým kyblíkem přichází, je to znamení, řekněme se semiotikem Macurou znamení zrodu: tady se zrodila vášeň pro luxus.

V práci bere místo a žhaví telefon. Telefon je jedním z anestetik, kterými velký šéf umrtvuje útrapy zaměstnanců:_každý zaměstnanec má právo vybrat si z nabídky chytrých přístrojů, mezi nimiž nechybí ani ajfon; jistěže zvolila ajfon, miluje ho jako by to byl nejlepší z jejích přátel. Když se nevěnuje telefonování a psaní e-mailů, diskutuje obchodní záležitosti se svým pracovním týmem. Když je vydiskutují, vyberou ze svého středu posla dobrých zpráv a odešlou ho o patro výš, k šéfovi sekce. Někdy takovým poslem bývá i Lenka. To se pak ráno oblékne do svátečního kostýmku, kolem krku uváže hedvábný šátek posetý logem pařížské módní značky a na toaletě vyladí úsměv. Sekční šéf chová chladný odstup, bere svou práci vážně, ostatně jak velí interní pravidla, teprve až na vánočním večírku se pokusí vynutit si na ní sexuální obětinu; neboť nepsaný kód praví, že vánoční večírek je oslavou nevázanosti a po vzoru saturnálií převrácení rolí: právě na něm může být sekční šéf buďto beztrestně ponížen odmítnutím, nebo obdarován příležitostí k rozmnožení svého sobeckého genu.     

Mimo oslavy a svátky bývá pracovní den jeden jako druhý. I proto se ho Lenka snaží v podvečer dohnat pobytem v některé ze zahrad rajských pokušení. S kamarádkami vyráží do kaváren nebo k pekaři Pavlovi na některý z pražských bulvárů. Kromě upsání času je smyslem také být spatřena, neboť doba okázalé zahálky, jak o ní na konci 19. století podal vyčerpávající obraz sociolog Veblen, ještě neskončila: ještě stále je in ukázat okolí takový přebytek prostředků, že jej nelze než likvidovat pořizováním padesátikorunových koblih a stokorunových croisantů. 

Někdy podvečery voní krví. To se ženy shromažďují k poradám u válečného ohně. Hoří proti mužům. Některé u něj tančí v šátcích a s penízky kolem boků rozhojněných porody, jiné se, v očekávání porodu, koulí po balónech, další modelují z hlíny. Ty, co neholdují kroužkům, se scházejí u kávy s pěnou. Řeknou si, snad i jen pohyby a gesty, jaká jsou muži zvířata a že měli by jít z cesty. A pak se každá jedna vrátí do mezonetového bytu nebo domku v satelitní čtvrti, co ho manžel pořídil, aby měla růžové spaní.

Také Lenka se takových podvečerů účastní. Jen z nich neodchází do lůna rodinného štěstí, ale do stejně měkoučkého bytu na konci města. Tam v tichu růžového pokoje zapálí vonnou svíci za utrpení přítekyň. A pak vezme do ruky ajfonek, vytočí číslo některé z nich a starostlivě se jí zeptá, jak zvládla dojet domů a jestli je – před „ním“ - v bezpečí. Když po několika hodinách zavěsí, řekne si, že je vlastně dobře být sama a že její přítelkyni z domu smutku už taky brzy takhle bude, to až se rozhoupe k rozvodu. Kruh se uzavře: ta, která je svobodná a bez dětí, touží mít je a být vdaná, ta vdaná s dětmi touží být zas svobodná. Jedna svádí druhou, touha, závist a nenávist jsou nekonečné.

No a další den je vše tak nějak podobné. 


21 názorů

Movsar
26. 07. 2016
Dát tip

téma muž 21. století ti dávám k dispozici a těším se.


MartinaR
26. 07. 2016
Dát tip

Vraj rozšírenie sebeckého génu, to ma pobavilo. Tá predstava, že žena príde za šéfom s tým, že s ním na vianočnom večierku otehotnela a on sa rozžiari šťastím, haha. Ale muži si túto argumentáciu hýčkajú, veď je "vedecká".

Bude aj muž 21. storočia? Ten by ma zaujímal viac.


Movsar
25. 07. 2016
Dát tip

výborně. ano, k předsudkům se hlásím. to je podstatné slovo. všichni žijeme se svými předsudky, můžeme, abychom se vyhnuli zabarvení, jim říkat předporozumění.


Movsar
25. 07. 2016
Dát tip

to si ale protiřečíš, poněvadž pokud je něco skutečně poetické, pak to může jen těžko být klišé.


Lakrov
19. 07. 2016
Dát tip

První věta na mě vrhá dojem jakéhosi scifi, ale naštěstí mi hned dochází,  že to bude nějak jinak. Shledávám v tom jakési svědectví o novodobém  otroctví, a po dočtení si říkám, že by tomu slušelo nějaké východisko...  leč o tom to být asi nemělo. Vyčerpávající, zdrcující, povedené.  


careful
16. 07. 2016
Dát tip
Nemám čas. Ale za snahu o něco delšího, i když jako povídka to na mě moc nepůsobilo, tip.

Díky za info. Určitě je nepojedu poznávat. Jsem dost vytížená na své periferii.  :-)))


Movsar
16. 07. 2016
Dát tip

evženie, ony odcházejí do velkoměsta. tady v praze jich je záplava. stačí se ráno projet lurčitými linkami (třeba brumlovka) a ani je nespočítáš.


Gora
16. 07. 2016
Dát tip

Evženie: no u nás taky nejsou...ale Movsar jich určitě zná dost, jinak by to tak důvěryhodně nenapsal:)


Pěkné je to. Určitě takové ženy někde jsou.

Sice žádnou takovou neznám, ale to není směrodatné.

 


Kočkodan
15. 07. 2016
Dát tip
No, já bych to takhle pěkně asi nesepsal... ;-)

Movsar
15. 07. 2016
Dát tip

myslíš, aleši, něco jako když pak popíjejí chateu neuf du pap? obávám se, že ona zmínka o kvalitním víně v známém textu předznamenala konec "obyčejných žen", jako by byla, kdoví jestli vědomou, nebo ne, výstrahou ukrytou do obrázku selanky, jakéhosi snu o manželské arkádii.

díky, karle, s trochu nepříhodným vřazením do žánru povídky máš pravdu. k literárnímu fetišismu se směle hlásím.

díky, danny, je to tak, jak už napsáno, ta značka je víc než káva, často tu funkci plní i papírové taštičky s pořádným logem. jakkoli nepraktickém jsou v módě k opakovanému nošení.

díky goro.   


Danny
15. 07. 2016
Dát tip
aleš-novák: jasně, to dává smysl :)

Danny: no protože potřebuje kávu "značkovou"... :o)


Danny
15. 07. 2016
Dát tip
perfektně napsáno, vtipně, rozhodně Tip (jenom poznamenám: proč by si kupovala tu kávu, když v nadnárodních korporacích bývá jako jeden z benefitů kafe a čaj zdarma? nebo se to týká jen ajťáckých firem, kde do ajťáků jako jsem já cpou kofein, aby z nich pak dostali kódy a konfigurace?)

Gora
15. 07. 2016
Dát tip

Vypíchla bych poslední tři věty. Taky nevím, zda je to povídka. V každém případě píšeš excelentně:)


Jazyková a vědomostní vypravěčova výbava je elitní, bez problémů a dá se říct s tvůrčím opojením popisuje jevy a hledá souvislosti. Jako řekněme literární fetišista. Avšak ani to nemusí stačit na rozpohybování jedné postavy. Žena 21.století je v jistém smyslu právě takováto, avšak užasli bychom, jak přesto jiná a ve všech dobou vnucených atributech nezničitelně svá je i současná žena - pokud by udělala jediné vlastní gesto nebo řekla slovo. Což se v povídce, spíš fejetonu, nestalo. Takže je "pouze" na 1-čku, bez hvězdičky. Název je přesný. Zkoušej nabrat do mysli živou postavu a pracovat s ní, objevit její jméno atd. to je velký krok vpřed, který ti doporučuju udělat.


ano, může se odehrávat v Paříži, Perthu nebo v Praze...svět, kde se životy lidí podobají životům filmových hrdinů...

naštěstí existují i obyčejné ženy s obyčejnými muži...


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru