Místa věčného napětí

Místa věčného napětí

Nad ní betonová klenba barrandovského mostu, pod ní sedátko bicyklu a před ní výlet. Až bude mít dost, složí to někde u řeky a bude-li voda dost křišťálová, zchladí ona místa věčného napětí.

Svár páru

Zahájili svůj svár v metru. Snad že pod zemí naleznou pro svou věc lepší kulisy: tmu, vlhko, tíseň. Hádali se o dítě, taková zjevně asociální dvojice, hádali se o svá rodičovská práva. Takové klišé. Byli všichni tři, i s malým v kočárku, zas jako v mateřském břiše. A ono kručelo otázkou: když se tak hádáte, měli jste tenkrát skutečně dobré úmysly? A oni se pak jako zázrakem smiřovali, vlak přijížděl a dítě celou cestu až k Můstku křičelo. Ale byl to dobrý křik, jen tak z rozmaru. Anebo z neurózy?

Štefánikova, ulice morytátů i erotiky

Projíždím Štefánikovou a po stranách je to samý pražský morytát. Tam prostitut ubodal svého staršího milence, tam zas šílená neznámou paní v obchodním domě, v oddělení domácích potřeb. Před pár dny, zrovna bude mít pohřeb. Ale nejsou cestou jen morytáty, dávají se i příběhy erotiky. Támhle je Petřín a tady v tramvaji v horku holky větřím.

Škrabal z Novinek

V Portugalsku se narodilo první dítě se zakrslou hlavou. Mohou za to komáři z Ria. Novinky o tom píšou, jako by to byla nějaká senzace. Ten malý tvor, co nemohl vědět nic o ohrožení, bude navždy poznamenaný a nějaký škrabal tady o tom referuje jako o děravých silonkách zpěvačky Bílé. Takový škrabal je právě jako komár z Ria: čtenáři, který ho vezme vážně, zakrní mozek. Plác!

V pouštní hodině noci

Noc vyprahla až k pouštní hodině. Nekonečným pískem neuronů plují vzpomínky, foukne to a jdou tím nebo oním směrem. Chvíli se třpytí ve světle měsíce, ale pak mizí za obzorem mysli, aby se tam někde proměnily ve sny. O tom už ale nic psát nemůžeme.

Půlnoční protokol

Před půlnocí v rozhlase hrají hymnu. Třeba někteří posluchači i vstávají, z úcty k státnímu symbolu. Co by na to řekl pan Špaček? Snad by měl výhrady k pyžamu, jenže chtít po dobrém občanovi na prahu usnutí ještě výměnu šatů, to by bylo příliš. A tak by, sice nerad, pyžamu připustil. Jinak bychom tu ČEZkou republiku mohli rovnou rozpustit.

Ráj už byl

Ráj už byl. Skutečně je to tak, že se mu v čase jen vzdalujeme. Ať už to byla zahrada nebo ostrov nebo jen dobrá doba, pomalu to mizí. A jak se kolem rozlévá prázdno a jen paměť a blednoucí obrázky na papíře drží něco z té doby a míst, člověk se častěji dívá nahoru, jestli se nepotrhají mraky a alespoň na okamžik jimi neprojde světlo. Ráj už byl, ale třeba naděje na drobná světélka cestou do neznáma nejsou tak málo.