Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 448 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Tajemství zamčené knihovny
datum / id30.07.2016 / 470794Vytisknout |
autorJitka K.
kategoriePovídkyDalší dílo autora
témaFantasy
zobrazeno550x
počet tipů0
v oblíbených0x
zařazeno do klubůFantasy a sci-fi,
Tajemství zamčené knihovny

Místnost zela prázdnotou. Zaprášené police plné knih zakrývaly stěny, malý stolek se krčil vedle rozložitého šedomodrého starodávného křesla, jehož barva byla pod vrstvou prachu sotva rozeznatelná.

Svěsila ruku z kliky otevřených dveří. Tady nebyl nikdo snad už celé věky! Zahleděla se na obrovské okno naproti dveřím. Mdlé světlo pošmourného dne pronikalo do místnosti, kam by byla přísahala, že vešel ten podivný člověk. Za zavřeným oknem viděla malý palouček pozvolna přecházející v les plný mohutných listnatých stromů.

„Ty už jistě pamatují stovky let!“ uvažovala.

Venku poprchávalo. Nepřítomně prošla knihovnou až k oknu. Sklopila zrak k parapetu. Chvíli na něj hleděla, než jí došlo, co vidí. Parapet byl mokrý! Užasle se rozhlédla. Viděla jen své stopy v prachu na parketách, žádné jiné. Přesto tu někdo byl a to okno otevřel a znovu zavřel. Tak přeci se jí ten člověk nezdál! Byl to vůbec člověk?

Nakrčila zamyšleně čelo. A proč je tahle místnost tak špinavá, když zbytek domu udržují naleštěný?

Zvuk gongu se rozezněl kdesi uvnitř domu. Oběd. Umínila si, že se sem pak vrátí, nyní musí jít. Přítomnost na obědě byla povinná. Kdo nepřišel, nedostal ani večeři, ani snídani druhý den, natožpak nějakou svačinu.

Manželé Hopsálkovi řídili chod celého domu i výuky svých mladých chráněnců. Liška patřila mezi ně. Jmenovala se vlastně Eliška Vrčálková, ale nikdo jí neřekl jinak než Liška. Možná kvůli jejím zrzavým vlasům. Ty a zelené oči s pihovatým nosem ji odlišovaly od ostatních. Tmavovlasých či blonďatých lidí tu bylo dost, ale nikdo neměl vlasy barvy ohně tak, jako ona, ani tak zářivě zelené oči. Když byla mladší, vadilo jí to. Rozčilovaly ji posměšky či obdivné pohledy. Postupem času si zvykla. Za ty tři dny, co byla zde, už jen čekala, až si na to zvyknou i ostatní.

Osmnácté narozeniny oslavila ještě doma s rodiči, pak ji však poslali sem. Prý na studia. Všichni chráněnci Hopsálkových nebyli mladší osmnácti let. Předpokládala tedy, že půjde o studium, kam není třeba přihlášek, ale včera začala její výuka a předměty byly zvláštní. Řekla by, že se týkají přírodních věd, jenže moc nerozuměla tomu, že je v nich vše jinak, než se dosud učila. Patřil k tomu také nezbytný fyzický výcvik. Začala jízdami na koni a základy sebeobrany. Pohyb jí nevadil, ráda plavala a tohle bylo sice na suchu, ale osvěžující. Starý rozlehlý a úzkostlivě udržovaný dům působil příjemně, i když poněkud tajemně. Ležel kdesi v zapomenutém koutu Železných hor České republiky, což nebylo až tak důležité. Studenti neměli předepsané školní uniformy, takže bylo možné na většině z nich vidět džíny a trička či košile. Nebo něco podobného.

Prošla místnostmi kolem stěn obkládaných zdobeným leštěným dřevem. Hovor v jídelně byl živý jako vždy. Hopsálkovi všechny seznamovali s tím, co má kdo dělat, jak si vede ve studiu a jaké jsou další plány na den či déle. Liška se tiše usadila mezi své dva přátele, Ninu Zahradníkovou a Filipa Hloubavého. Ti dva byli stejně staří jako ona a nějak si nevšimli, že je k sobě táhne něco víc než jen přátelství. Liška s pousmáním čekala, kdy Nině a Filipovi dojde, že se milují. I ostatní už pozorovali jejich náklonnost.

„Kdes byla?“ vyzvídala Nina, hezounká modrooká brunetka.

„Pak ti to řeknu, paní Hopsálková chce něco sdělit,“ špitla rychle Liška.

Filip nic neříkal, ale stejnou otázku mohla z jeho tváře snadno vyčíst. Vysoký ramenatý mladík s modrýma očima a černými vlasy na ni chvíli zkoumavě hleděl, jako by tušil, že zažila něco neobvyklého. Na paní Hopsálkovou se otočil až v půlce její první věty.

„Moji milí studenti,“ hlaholila už paní Antonie Hopsálková, elegantní blonďatá dáma, „myslím zvláště nováčky,“ upřesnila, její hnědé oči přeskakovaly od studenta ke studentovi, „jistě jste si všimli neobvyklosti předmětů a jistých přírodních zákonů, které podle lidí nemají fungovat.“ Na okamžik se odmlčela. Když viděla, jak někteří pokyvují hlavami, pokračovala: „Nuže vězte, že jste dětmi bytostí s magickými schopnostmi! Ty se začínají projevovat kolem osmnáctého roku života. Někdo je nezvládne ovládnout a ony ho zničí. Jiní díky nim dokáží podivuhodné věci a jsou prospěšní mnohým lidem.“

Liška na ni zírala a snažila se srovnat si to v hlavě. Nina a Filip na tom byli podobně. Vilém Hopsálek, podsaditý černovlasý „obr“ s černýma očima, svou ženu nepřerušoval, jen se mračil na ty, kteří tento proslov již slyšeli a nyní znuděně lelkovali, pošťuchovali se či se šeptem bavili, kdo ví o čem.

„To jako, že jsme mágové?“ vyhrkl kdosi. Liška nezaregistrovala, kdo to byl.

Paní Hopsálkovou to vůbec nerozhodilo a mile hovořila dál. „Ne. Nejsme mágové. Jistě by nás tak mohla lidská část obyvatelstva označit. To však není termín, kterým se označujeme my. Nepoužíváme žádné čáry máry. To vůbec ne! Jsme vyvinutějším lidským druhem, naše buňky jsou napojené na okolí, nebo se napojit dokáží. Působíme na okolní částice jak energeticky, tak na podobném způsobu, jakým ovládáme vlastní tělo. Pouhou myšlenkou dokážeme pohnout tím, čím obyčejný člověk nedokáže. Jsme tedy Hybatelé.“

„Na to, abychom pohnuli okolím,“ přerušil ji manžel, „potřebujeme více energie. Tu čerpáme ze samotné země. Proto dokážeme to, na co by naše běžné síly nestačily.“

„Nikdo z nás však není stejný,“ pokračovala paní Hopsálková. „Také naše schopnosti se liší. To co svede jeden, nemusí nutně jít druhému.“

Liška poslouchala a ty divné studijní hodiny jí začaly dávat smysl. Rozhýbat okolí, pohnout předměty, rozvibrovat dřívko, aby vzplálo jako pochodeň… Jako když zatnete sval na ruce, vydechnete vzduch… Je to přirozené jako dýchání.

„Liško!“ vyjekla Nina a Filip vychrstl svou sklenku vody na ubrus, který v jednom místě vzplál. Přímo před Liškou.

Liška zprudka zamrkala očima, vrátila se ze svých myšlenek do přítomnosti. „Omlouvám se,“ vyhrkla, když spatřila spálený mokrý ubrus. Toužila ho usušit, zvednout vylitou vodu a nějak napravit tu díru. Sotva však na to v úzkosti pomyslela, všechna voda se z ubrusu zvedla a visela teď nad stolem. Popel z ubrusu se znovu měnil v látku.

Liška zděšeně sledovala, jak se ubrus opravil. Celé to netrvalo ani zlomek vteřiny. Přestala se na tu činnost soustředit, pohlédla na lidi kolem a v tu chvíli voda opět dopadla na již opravený ubrus.

„Co se stalo?“ nechápala. A nebyla sama.

Noví studenti hleděli střídavě z Lišky na Hopsálkovi a zpět, jejich pohledy se ptaly, čekaly odpovědi. A nejen oni, i ostatní. Hopsálkovi však byli zaražení stejně jako studenti.

„To je zvláštní. Jistě, ty věci možné jsou, ale aby se někomu povedly najednou a tak brzy…,“ nedokončil větu pan Hopsálek.

„Navíc úplně vysušit popel a změnit ho zpět na látku… Nevídané!“ mumlala paní Hopsálková.

Liška hleděla na honosný stůl pokrytý tím ubrusem a nevěděla, co si o tom má myslet.

„Ovládnutí ohně, vzduchu, vody a hmoty v tak krátkém okamžiku a navíc najednou…,“ koktal pan Hopsálek, „Nevídané!“

Liška konsternovaně civěla před sebe. Měla dojem, že se asi zbláznila a nic z toho není skutečné. Co tady vůbec dělá? Proč jí o tom nikdo neřekl dřív?

„No,“ ozvala se po chvilce paní Hopsálková, „necháme to na některou z vyučovacích hodin. Teď se najezme!“

Oběd se opět stereotypně rozběhl. Jen Liška, Nina a Filip jedli poněkud zdráhavě. Zázraky vědy a techniky jednadvacátého století je podobným způsobem vykolejit nedokázaly, zato schopnosti, které mohou tak nečekaně někomu ublížit, ty je rozhodně z míry vyváděly. Sotva se Liška trochu oklepala, vyprávěla jim šeptem nad dezertem o podivném člověku a zaprášené knihovně.

Oběd skončil, ale na vyučování nedošlo. Do Hopsálkovy školy přijela návštěva. Patrně hodně důležitá, jak letělo šeptem mezi studenty. Nikdo nevěděl nic určitého, kromě všech učitelů, kteří s návštěvou zmizeli za zavřenými dveřmi.

Liška a kamarádi toho využili a šli k záhadné knihovně.

„Tyhle dveře?“ ptal se Filip Lišky a ukázal na jedny dveře v dlouhé a široké chodbě.

„Ano,“ přikývla.

Zkusil kliku. „Jsou zamčené.“

„Předtím nebyly,“ svraštila Liška obočí.

„Zkus to ty,“ navrhla Nina. „Třeba to jde jen tobě.“

Lišku její slova zarazila. No co, možná je to možné. Zmáčkla kliku a dveře se tiše otevřely. Přátelé se po sobě udiveně podívali a vešli. Liška viděla své stopy. A…

„Fuj,“ ulevila si Nina, „tady je prachu!“

„Okno je otevřené,“ konstatovala Liška.

„Neříkalas, že bylo zavřené?“ ujišťoval se Filip.

„Říkala,“ potvrdila.

Nina zavřela dveře. „Mám z téhle místnosti divný pocit.“

„To nejsi sama,“ mračil se Filip. „Proč je tahle místnost zamčená a vypadá takhle?“

„A kde jsou stopy toho člověka?“ přidala svou otázku Nina.

„Nechal jen stopu na parapetu,“ konstatovala Liška. „Vidíte? Je nejen mokrý, ale je tu i trocha hlíny a utržený list z těch stromů támhle v lese.“

„To vypadá, jako by se byl projít a nyní se vrátil,“ uvažoval Filip nahlas. „Jenže pokud se vrátil, kde je? A kde jsou jeho stopy v prachu?“

„V prachu,“ ušklíbla se ironicky Nina, „pryč. Nejsou.“

„Byly vůbec?“ napadlo Lišku.

„Hodila by se odpověď,“ povzdechla si Nina.

„Co když to souvisí s tou návštěvou?“ navrhla Liška.

„Myslíš?“ nezdálo se Filipovi.

„Proč ne? Kdo ví, co je možné?“ oponovala Nina jeho tónu.

„Může to být náhoda,“ nedal se Filip.

„Tak to prověříme!“ vložila se mezi ně Liška. „Nejdříve se porozhlédneme zde, a pak návštěva.“

„Chtělo by to prachovku a vysavač,“ konstatovala Nina. „Něco zvedneš, foukneš, vletí sem zvenčí vítr a budeme to mít všechno na sobě. Takhle každý pozná, že jsme se tu přehrabovali v knihách.“

„To je fakt. Ale to nás přeci neodradí, že?“ zakřenil se Filip.

„Jasně, že ne,“ potvrdila Liška. Natáhla se k oknu a opatrně ho zavřela.

„Liško, víš co?“ dumala Nina a přejížděla pohledem po tom nepořádku. „Zkus ten prach přenést ven. Třeba ti to půjde.“

Liška s Filipem na ni vrhly udivené pohledy.

„Šílíš? Co když se jí to vymkne?“ obával se Filip. „Vždyť o těch schopnostech nic nevíme. Klidně tu můžeme uhořet nebo se utopit. Nebo tak něco,“ rozhodil rukama.

„Přesto by to měla zkusit!“ založila si Nina ruce na prsou a upírala na Filipa planoucí pohled.

Liška protočila panenky. „Haló, lidi, jsem tu taky. Sice se toho bojím, ale zkusím to. Přeci nebudeme jen zírat a povídat. Nebo snad chcete jít shánět vysavač?“

„Jistě, aby se nás ptali, kam ho vlečeme!“ odfrkla si sarkasticky Nina.

Filip si trochu nervózně prohrábl rukou vlasy. „Zkus to tedy. Ale buď opatrná!“

Liška opět otevřela jedno velké křídlo okna. Zhluboka se nadechla a snažila se soustředit na ten prach a vzduch kolem.

Filip s Ninou náhle cítili něco jako vítr. Vzduch se hýbal a chvěl. Prach z polic, z knih, ze stěn i ze stolu a křesla se pomalu sunul k zemi. Všechen se hrnul do jednoho místa. A pak, jako by byl v neviditelném vaku, se vznesl. Velmi pomalu doletěl k oknu a ven. Liška rychle okno zavřela. V tu chvíli se prach rozlétl do všech stran. Nalepil se na mokré okenní sklo a zhoršil výhled. Ne však na dlouho, venku se zdvihl vítr a začalo opět pršet.

Filip s Ninou si hlasitě oddechli.

„Tedy, Liško! Lépe by to nenaleštila ani hospodyně,“ pokyvovala Nina hlavou uznale. Mínila pečlivou paní Vilemínu Jásavou, která velela četě personálu, jako věrná zástupkyně paní Hopsálkové, co by paní domu.

Filip se nadšeně usmíval. „Asi si tě pozvu na úklid pokoje.“

„Srovnej si spolubydlícího a nebudeš tam mít takový nepořádek!“ navrhla Nina.

Filip se usmál od ucha k uchu. „Chtěl bych vidět tebe, jak ho přesvědčíš. Je to sice mrňous a dobrotisko, jenže naprostý zmatkař. Pořád něco hledá a nesvede se dlouho soustředit na jednu věc. Máš vidět, jak uklízí!“ Oklepal se. „To je lepší, když se do toho vůbec nepouští.“

„Zas mu jde něco jiného,“ poznamenala Liška. „Stejně mu to rovnáš ty,“ dodala věštecky.

Filip se zakřenil. Jistě, přeci se v tom pokoji nenechá zasypat hromadou věcí!

„Zpět k věci!“ rozhodla Liška. „Hledejte cokoliv neobvyklého!“

„To je dost relativní pojem,“ uchechtl se Filip a Nina přikývla. Liška protočila panenky, už zase. Usmála se.

Pohledem klouzali po hřbetech knih a jejich názvech. Vlastnosti živlů. Útok energií. Změny skupenství. Záhady přírody. Hybatelé versus magie. Počasí. Bájní tvorové. Nesmysly o evoluci. Dračí krev. Bylo jich mnoho a každá měla název jako nějaké sci-fi či fantasy příběh.

„Mně ty názvy nic neříkají,“ ozvala se Nina.

„A komu říkají?“ otázala se Liška. „O těchto knihách jsem nikdy neslyšela. Zajímalo by mě, komu ty knihy patří. A co v nich je.“

„Tak se podíváme,“ navrhl Filip a vytáhl Dračí krev.

„Co tam je?“ ptala se Liška, když viděla jeho zdvižené obočí a nanejvýš udivený pohled.

Filip se nadechl, připraven k řeči. „Poslouchejte! Je to… zajímavé… Dračí krev není báje. My jsme dračí krve. Lidé tvrdí, že kdysi dávno žili takzvaní dinosauři, kteří byli pouhými zvířaty a šelmami. Ano, žili, ale byli mnohdy inteligentnější a moudřejší, než jsou mnozí z nás dnes. Chladná krev dokázala vzplát a přejít do nás. Oni chodili, běhali a létali, z jejich úst šlehaly plameny i led, neboť tak jako my nyní splývali s okolím, čerpali energii z hloubi samotné Země a snadno měnili svůj dech ve zbraň či pomocnou sílu tak mohutnou, že proti ní nic neobstálo. Vůbec nic. Vyvíjeli se miliony let, jistě, ne všichni byli takoví. Stejně tak my dnes. Ale oni byli počátek. Tvořili i ničili tento svět. Stali se bouří, klidem i bohy. Žili v době, kdy se první lidé octli na této planetě. S některými lidmi žili v míru a přátelství, chránili jejich děti a ovlivňovali je. Působili na jejich těla nejen po narození, ale také dávno před ním, když byla lidská mláďata ještě v lůnech svých matek. A tak se stalo, že jsme se propojili. Oni a my. Jejich krev proudila skrz vzduch a látky a z nás udělala křížence. Spojila naše podstaty v jedno. Tito draci nám dali své stavební kameny a my jim ty naše. Stali jsme se jimi a oni námi. Jsme jedno. Dali nám schopnosti i zuřivost a sílu. Přesto mezi nimi i námi bylo jen pár těch, kteří byli těmi nejmocnějšími, draky tak dokonalými, že se v nich snoubily všechny schopnosti. Nebylo těžké takové tvory poznat, jejich moc byla úchvatná i při malé snaze jich samotných, projevovala se brzy a náhle. Někteří vzpláli a jako plápolající pochodně ledu či ohně obývali tento svět či nebesa, neboť živly sloužily jim a přitažlivost zemská jim vycházela vstříc. Dokázali se stát součástí hmoty vzduchu a plout jím kamkoliv a jakkoliv dlouho. Hlubiny moří je nezahubily, ale posilovaly. Běžní lidé je uctívali jako bohy. Jejich životy nekončily lidským věkem. Věk pro ně nic neznamenal. Stejně jako pro dávné draky dinosaury. Žijí mezi námi či vedle nás. Stále. Nevnímáme je, ale oni tu jsou. Všude kolem nás. Dívají se. Poslouchají. Čekají… V této knize vám vylíčím historii Dračí krve, je však příliš dlouhá, aby se sem vešla celá, proto najdete další vodítka v jiných knihách, jako jsou Bájní tvorové, Nesmysly o evoluci, Hybatelé versus magie a dalších.“

„Moment!“ Nina zněla dost rozrušeně. Kdo by taky ne? „To myslí nás? Jako že jsme draci?“

Filip pokrčil rameny. „Zdá se.“

„Jsme, co jsme,“ ozvala se Liška, „mě zajímá ta další část. Říkal si, že ti původní draci, tedy nejen oni, jsou stále mezi námi. Žijí. Čekají. Ale na co čekají? Tohle slovo se mi v tomto spojení nějak nelíbí.“

„Jo, je to děsivé,“ souhlasila Nina.

„Zkusím tu knihu prolistovat, jestli nenarazím na odpověď,“ oznámil Filip. Usedl do křesla a pustil se do knihy.

Nina se dala do prohlížení stěn, hledala nějaká skrytá dvířka. Liška prohlédla stolek, bylo to však jen pro jistotu. Nic zvláštního na něm nebylo. Vrátila tedy svou pozornost ke knihám. Vytáhla titul „Bájní tvorové“. Listovala jím a u každé kapitoly viděla obrázek. Někde uprostřed byl vyobrazený šupinatý drak, tak jak ho známe z filmů či pohádek, hlava, čtyři nohy, svalnaté mohutné tělo a velká blanitá šupinatá křídla, a člověk. Název kapitoly zněl: Drak - Dračí krev, Hybatel aneb od dinosaura k člověku a zpět. Text popisoval vesměs to, co již četl Filip. Líčil vzhled draků, podobnost s dinosauřím vzhledem. Strach, který vzbuzoval v obyčejných lidech i lidských Hybatelích, kteří však dovedli být stejně strašní jako on. Zde ale našla část týkající se dokonalých draků… Vznešené mocné bytosti oplývající moudrostí i nedozírnými schopnostmi. Ovládají všechny živly, každý předmět, buňku i její základy, prvky a jejich části. Jako by to nebylo nic jiného než součást jejich těl. Dokáží změnit svou vlastní hmotu a dát jí druhou podobu. Podobu svého druhého já. Dokonalý drak, Hybatel je člověk i dračí dinosaurus. Tyto dvě podoby může snadno střídat tak, jako člověk svůj oděv. Uvnitř je stále jeden Hybatel, ale jeho kůže je jeho oděvem, jednou lidským, podruhé dračím šupinatým a okřídleným. Uvnitř je křížencem patřícím oběma druhům Hybatelů. Je drakem v pravém slova smyslu. Takovýto drak dokáže ovládat a soustředit své schopnosti od počátku jejich probuzení. Ostatní jemu podobní dokonalí draci čekají na příchod nového. Vždy to značí změnu. Neboť jen na novém drakovi záleží, zda se rozhodne planetě škodit, či přispívat, pozorovat, zda ji nechá žít vlastním životem a sám se ho zúčastní. Každý dokonalý drak má schopnost zničit vše živé na planetě a přesto zůstat na živu. Jeho samého uživí i popel a prach či led, neboť je schopen dát jim formu, jakou bude chtít. Živiny prostě jeho tělo přijme v jakékoliv podobě. Je tak propojen se svým okolím, že vlastně živiny neustále proudí planetou i jím, a tak v podstatě nemusí ústy přijímat ani pití ani jídlo. Planeta je jím, on je planetou. Planeta bouří, když on si usmyslí, počasí je jeho hříčkou, oceán pohovkou a hlubiny země jeho polštářem. Jeho věk na něm není znát.

„Mám to!“ vykřikl Filip. „Čekají na příchod nového dokonalého Hybatele, Draka, co může zničit svět, nebo taky ne. Chtějí s ním propojit své síly a připojit ho do své „rodiny“. Rodiny, která chrání a pozoruje svět celé miliardy let.“

„Teda! To je ujetý!“ vylétlo z Niny.

„Když to čtu, mám hodně divný pocit,“ poznamenala Liška.

„Ukaž, co čteš!“ vyzval ji Filip a přistoupil k ní. Podala mu knihu a on se začetl do stejné kapitoly.

Nina zatím zkoumala police knihovny. „Nenacházím na tom nábytku nic zvláštního. V této místnosti asi jen ukrývají vzácné knihy, co bychom neměli hned vidět.“

„To není důvod, aby je nechali v takové vrstvě prachu,“ namítla Liška.

„Třeba to souvisí s tím divným člověkem, že sem nikdo nechodí, že je to uzamčené,“ uvažovala Nina. „Filipe, proč se tak mračíš?“

Liška se ohlédla a tázavě zdvihla obočí.

Filip k nim zvedl zrak. „Liško, nezarazily tě tyhle věty? Už předtím jsem podobné četl a pokaždé mám dojem, že je to o tobě.“

„Jaké věty?“ Liška se k němu přiblížila.

Filip četl: „Ovládají všechny živly, každý předmět, buňku i její základy, prvky a jejich části. Jako by to nebylo nic jiného než součást jejich těl.“ Ukázal na další větu: „Takovýto drak dokáže ovládat a soustředit své schopnosti od počátku jejich probuzení.“ Podal jí knihu a opět uchopil předchozí. „Tady je to takhle: Přesto mezi nimi i námi bylo jen pár těch, kteří byli těmi nejmocnějšími, draky tak dokonalými, že se v nich snoubily všechny schopnosti. Nebylo těžké takové tvory poznat, jejich moc byla úchvatná i při malé snaze jich samotných, projevovala se brzy a náhle.“

„To snad ne!“ upřela na něj Liška zrak. „Přeci vážně nevěříš, že jsem takovýto Hybatel? Drak? To snad ne!“

„Pokud ano,“ vložila se do toho Nina. „je možné, že budeš žít hodně dlouho.“

„Mě spíš děsí jiná věc,“ obával se Filip o Lišku. „V knize stojí: Ostatní jemu podobní dokonalí draci čekají na příchod nového.“ Rozhodil rukama. „A jak už jsem četl: Chtějí s ním propojit své síly a připojit ho do své „rodiny“. Zní to, jako by tě měli uvěznit, nalajnovat zbytek života.“

„Třeba to nebude tak hrozné,“ snažila se Nina zmírnit obavy.

Liška měla náhle pocit, jako by nebyli v místnosti sami. U okna, které se právě znovu zavřelo, stál ten divný člověk v šedém plášti s kápí na hlavě. Do tváře mu vidět nebylo. Se zatajeným dechem na něj hleděla. On nestál na zemi! Vznášel se kousek nad ní!

Filip se otočil, když zaregistroval její výraz. Přítomnost té postavy s ním trhla a přiměla k rychlé reakci. S přirozeným ochranářským gestem se postavil před dívky. A stalo se ještě něco, co vyděsilo všechny.

Muž v kápi byl nečekanou náhlou silou mrštěn skrz zavřené okno. Pryč od dívek. Zvuk tříštícího se skla zaplnil místnost. Muž krátce vykřikl a s heknutím dopadl na trávník pod oknem a střepy s ním. Naštěstí pro něj bylo okno v přízemí budovy a tedy ne příliš vysoko. Pořezal se, ale rány rychle zmizely. Přesně, jak chtěl.

„Filipe, to jsi byl ty!“ vyjekla Nina.

„Co když tu nejsem jediný drak v pravém slova smyslu?“ zašveholila Liška zaraženě.

Filip nechápavě hleděl střídavě na své ruce a rozbité okno. Vždyť jen chtěl, aby byl ten muž od dívek dál! Liška má možná pravdu. Ta kniha říkala, že běžnému Hybateli trvá několik týdnů, než se mu podaří něčím pořádně pohnout či použít sílu ve větším rozsahu. Prohodit někoho oknem asi nebude maličkost pro běžného Hybatele, který teprve začíná. Sakra!

Nina opatrně přistoupila k oknu, které začala Liška spravovat, aby bylo bezpečné se z něj vyklonit. Nina se naklonila přes parapet. Muž se ztěžka zvedl. Shledala, že nadává jako dlaždič, mručí, ale s pohybem nemá větší problémy.

„Jste v pořádku?“ optala se nejistě. Ta kápě ji tak rozčilovala! Proč se schovává?

Také Filip a Liška napjatě očekávali odpověď na Nininu otázku. Doufali, že si neublížil příliš vážně.

„Jsem,“ zamručel nevrle. „Co tady děláte? A jak jste se dostali do mé knihovny?“

„Představte si, že dveřmi,“ pronesla Nina kousavě. Do jeho knihovny? Co tím jako myslel? Jak má s někým komunikovat, když mu ani nevidí do tváře! Lekla se, jak náhle muži slétla kápě z hlavy a plášť odletěl až k lesu, kde se rozpadl na kousky. „Zatraceně!“ zaklela. Tak i ona! Vrátila pohled k muži dole. Vypadal na pětadvacet let. Měl vysokou svalnatou postavu atleta, polodlouhé tmavě hnědé vlasy, krátký plnovous podobné barvy, jen víc do zrzava, a čokoládově hnědé oči.

„Byly zamčené,“ konstatoval. Krátce se otočil za pláštěm. Musí si sehnat nový.

„To ano,“ souhlasila Nina. „Jenže když kliku zmáčkla Liška, otevřely se, jako by byly odemčené.“

Překvapeně na ni pohlédl. „Liška?“ nechápal.

„Eliška Vrčálková,“ odvětila Nina. Co je na tom divného?

Muž byl zaražený a velice překvapený. „Ta zrzka? Je to Liška?“ Měl si ji lépe prohlédnout! Zatracená kápě! Bránila mu ve výhledu.

Liška právě doopravila okno a vyklonila se ven. „Jistě. A nemluvte o mně, jako bych tu nebyla!“

Muž na ni zkoprněle zíral. „Já…,“ vymáčkl ze sebe, „já si myslel, že existujete jen v mých snech,“ vydechl. „Ale to jméno, tvář a postava! Já tě viděl ve snu.“

„Děláš si legraci?“ nevěřila Liška.

„Určitě se praštil a teď mluví z cesty,“ rýpla si Nina.

Z okna vyhlédl i Filip. „Co jsi zač?“ zavrčel na muže. „A proč si vymýšlíš? Proč je ta knihovna zamčená a neuklízená?“

Muž rozhodil rukama. „Nevymýšlím si. Vážně se mi o ní pravidelně zdá. Nevím proč. Má slova potvrdil i zámek dveří. Vytvořil jsem kolem kliky povrch, který pustí dovnitř jen mě, odemkne zámek. Chráním ty knihy, je to mé útočiště. Jsem ten údajně dokonalý drak,“ ušklíbl se. „Zámek se tak pohne sám, když otvírám, pamatuje si mě. Ze sentimentu a domnění, že neexistuje, jsem ho nastavil ještě na jednu osobu. Na Lišku, Elišku Vrčálkovou z mých snů. Jak jsem asi mohl vědět, že žije? A že přijde zrovna sem? V těch snech byla mou budoucností, mým důvodem k životu.  Říkal jsem si, proč vlastně nepozlobit osud, o kterém jsem si myslel, že ani není. Dělal jsem si blázny z vlastní fantazie.“

Nina a Filip váhali. Jeho vysvětlení dávalo smysl. Liška mu věřila. „Také jsem tě už viděla ve snu. Ale jak je to možné?“

„Jsi drak jako já, že?“ upřel na ni hnědý pohled.

„Zdá se, že ano,“ potvrdila.

Trpce se pousmál. „Dokonalí draci mají schopnost se vycítit. Vědí, kolik nás je, cítí to ze Země. Proč myslíš, že se sem Rodina obtěžovala na návštěvu. Vědí, že v téhle škole jsou noví draci. Proto přijeli. Chtějí je k sobě připoutat, dostat pod svou kontrolu. Zatím nevědí, kdo to je, ale zjistí to brzy. S tebou, Liško, jsem asi víc svázaný. Nevím. Prostě to tak je. Na Rodinu si dej pozor! Před sedmi lety, kdy jsem sem přišel já, byla tohle knihovna pro pokročilé. Rodina ji ale dala uzamknout před méně vyspělými Hybateli. Rozhodli se, že nás budou držet v nevědomosti o naší minulosti. O hodně dávné minulosti a o těch, kteří žijí miliony let. Rodina jsou vlastně draci, kteří žijí přibližně od středověku. Starší draci s nimi nechtějí nic mít a žijí si po svém v klidu jako ostatní běžní lidé. Tak nejméně narušují křehkou rovnováhu světa. Jen jsou tak trochu mimo systém. Chápete, že vysvětlovat obyčejným lidem jejich věk je poněkud obtížné. No, před sedmi lety sem Rodina přijela kvůli uzavření knihovny a kvůli mně. Byl jsem tehdy v této škole jediný nový dokonalý drak, jenže se přepočítali, nechtěl jsem si hrát na hlupáka, ani dělat hlupáky z ostatních Hybatelů. Zamkli knihovnu, ale já se do ní snadno dostal a upravil zámek. Střežil jsem ji před nimi. Někteří chtěli ty knihy zničit. Bránil jsem je a oni se sem báli chodit. Rozšířili zprávu, že tohle místo není bezpečné pro Hybatele, ale sami tu dál okouněli a snažili se mě dostat. Jenže já měl proti nim výhodu.“

„Jakou?“ zeptala se Liška prostě.

„Geny jsou zvláštní,“ prohrábl si vlasy, „dělají si z nás mnohdy blázny. Ty moje vytvořily něco nového. Nejen, že se mohu měnit v draka a ovládat živly a vše kolem, já mám víc síly než ostatní, můj oheň víc pálí a led víc mrazí. A to nejpodstatnější… dokáži splynout s okolím, vejít do stěn či stromů a skal. Doslova se svedu stát součástí Země víc, než kdy kdo dřív. A ty to, Liško, dokážeš také. Vím to.“

Liška vnímala každý jeho pohyb, každý rys jeho těla. „Věřím ti. A myslím, že znám i tvé jméno.“

Nina a Filip napjatě čekali, co řekne.

Liška po kratičké odmlce pokračovala: „Jsi Erik Skála.“

Široce se usmál do jejích zelených očí. „Ano, jsem. Vidíš, známe se již dávno.“

„Fajn, tak polez nahoru!“ vyzval ho Filip. „Začínáme budit pozornost studentů.“

„Kdybys mě neprohodil oknem, netušili by, že tu někdo je,“ podotkl Erik suše.

„No jo, stalo se. Tak polez!“ vybídl ho Filip.

Erik se nedal dvakrát pobízet. Za okamžik byl v knihovně.

„Rodina už o mně nejspíš ví,“ oznámila Liška, když zavřela okno. „Ale o Nině a Filipovi ještě ne, oni své schopnosti poprvé použili na tebe.“

„Vy jste vážně použili své schopnosti až dnes, teď?“ usmíval se Erik nadšeně. „Myslel jsem, že už nějaký měsíc schopnosti používáte. Pokud ne, možná jste na tom lépe než dosavadní dokonalí draci, tedy až na mě a Lišku. Ale i tak je to úžasné. Je nás proti jejich chamtivosti víc.“

„Co chceš dělat?“ vyzvídala Nina.

„Nechci jim dovolit, aby nás ovládali pro svůj prospěch,“ odvětil. „Chci, abychom mohli žít jako starodávní draci, mezi lidmi v míru a klidu. Nehodlám se stát figurkou Rodiny a budu se snažit před tím uchránit i ostatní draky. Hybatelé by si měli být rovni. Rodina by se neměla z jakéhokoliv důvodu povyšovat nad ostatní.“

Liška přikývla. „Souhlasím.“

„Co když se dozvědí, že jsme s tebou mluvili?“ zajímal se Filip.

„Budou vám o mě lhát,“ řekl Erik. „Pokusí se nás rozdělit a získat vás na svou stranu.“

„Já ale vím, netuším jak, ale vím, že říkáš pravdu,“ ujišťovala Liška.

„Nedovolte, aby vás odvedli!“ varoval je Erik. „A vy dva skrývejte své pokročilé schopnosti, ať netuší, kdo jsou další dva draci. Bude to pro nás výhoda.“

„Souhlasím,“ přikývl Filip a Nina se připojila.

„Neboj se,“ usmála se Liška, „já se tak snadno nedám!“

„Jen si nejsem jistý, jestli se nám nestane podobná nečekaná „nehoda“ jako s tebou,“ kabonil se Filip. „Nechtěné použití schopností může vše prozradit.“

„Pokuste se ovládat a vyhnout se tomu,“ Erik mluvil klidným tónem, i když ho svíraly podobné obavy. „Není to lehké, ale jde to. Každé rozrušení bude vaše snahy mařit, proto musíte zůstat za každých okolností v klidu.“

„Ty víš kolik tu je dokonalých draků? Může jich tu být víc než jen my tři?“ napadlo Ninu.

„Ano, cítil jsem jejich přítomnost, vím kolik nás tu je,“ potvrdil Erik. „Než přijela návštěva, vycítil jsem tu pět draků včetně sebe. Návštěva čítá tři draky z Rodiny, ty samé, co tu byli před sedmi lety. Viděl jsem je, proto to vím. Prošli kolem mě, ale neměli šanci mě vůbec jen zahlédnout. Splynul jsem s okolím. Podobně jako vycítíme dokonalé draky, můžeme vycítit i ostatní Hybatele. Což je jeden ze způsobů, jak poznat, koho přihlásit do školy Hopsálkových.“

„Kdo může být ten pátý nový drak?“ přemítala Liška. „Co jsou zač ti tři z Rodiny?“

Erik si prohrábl vlasy, zvažoval, jak začít. „Jedno je jisté, jsou dost nebezpeční. Vladan Prospěšný je hlavou rodiny, žije už od dvanáctého století. Shlédl se ve šlechtě a jejím uplatňování vlády nad méněcennými, má prostě středověké názory, které odmítá změnit. Původně byl pastevcem, pro víru podnikl v sedmnácti letech pouť do Svaté země, jenže tam nikdy nedošel, byl zajat a stal se otrokem. Ovšem jen do okamžiku, kdy dovršil osmnácti let a probudily se jeho schopnosti. Obával se, že se z něj stal ďábel, proto se před věřícím světem skrýval, bál se boha, víra pro něj byla důležitá, co na tom, že se choval jako pokrytec?“ řekl Erik kousavě. „O sto let později zjistil, že není sám a rozhodl se založit vlastní řád, Rodinu z těch, co jsou jako on. Naučil se číst a psát, rozjel se do Říma a získal utajený vliv na papeže. Jeho moc rostla, ač o tom historici nemají nejmenší tušení. Byl mazaný, sídlo rodiny nikdy neprozradil, ani to nešlo, stále ho měnil. Kam přišel, měl od místních vládců dovoleno cokoliv. Měli z něj strach.“

Erik se na okamžik odmlčel. „Vladan ovládá všechny živly, ale nejraději bojuje v dračí ještěří podobě a plive oheň. Tedy pokud nezaberou jeho výhrůžky a nezbyde mu nic jiného. Je to zjizvený houževnatý muž vysoké hubené postavy, kdysi měl možná hezkou tvář, teď ji však hyzdí tři jizvy. Jedna od čela přes nos až pod levé oko. Druhá je na levé čelisti a třetí přes pravou tvář. Jeho vlasy mají barvu mokré slámy a oči šedou. Druhý člen Rodiny, který přijel, je Marie Krvavá, je to nemanželská dcera Jindřicha z Lipé. To byl významný muž za vlády Václava II. a Jana Lucemburského. Marie potkala Vladana v jedné putyce, kde pracovala její matka. Mariiny schopnosti se projevily náhle, když sudem piva rozdrtila neurvalce, co jí ubližoval. Chtěli ji zabít, křičeli na ni, že je čarodějnice, ale Vladan je zadržel na místě a ji odvedl. Od té doby se od sebe neodloučili. Jejich povahy jsou dost podobné, jen ona nevěří v boha ani v nejmenším a vždy si Vladana kvůli jeho víře dobírá. Kdo ví, jestli on vůbec ještě věří? Marie je v boji krutá, ráda používá svou sílu a klame všechny lidskou podobou krásné modrooké blonďaté ženy. Ráda používá vzduch a létající předměty, které protivníka rozdrtí či roztrhají. Třetím návštěvníkem je Pierre Le Blanc, pochází z Francie čtrnáctého století, kde se s ním Vladan a Marie setkali pod hořícím sídlem jednoho venkovského šlechtice. Pierre upálil oba své rodiče, protože po jeho osmnáctých narozeninách začali věřit, že je posedlý ďáblem, podrobili ho různým vymítačským obřadům. Když nic nezabralo a jen se to zhoršovalo, darovali veškerý majetek církvi a svého jediného syna se zřekli. V den požáru to synovi oznámili. Zuřil a mstil se. Vladan a Marie ho našli zhrouceného v trávě. Snadno ho poznáte, je střední postavy, má černé vlasy i oči. Jeho rty jsou neustále semknuté v přísné lince. Je posedlý bílou barvou. Nosí oděv této barvy, a když bojuje, vytáhne ze svých protivníků veškerou krev, čímž jejich těla zblednou.“

„Do té rodiny vážně nechci,“ oklepala se Liška.

„Jsem téhož názoru,“ zahuhlala Nina.

„Ale jsou zde a učitelé je poslechnou,“ přešel Filip k věci.

„Liška tu se mnou chvíli zůstane,“ rozhodl Erik. „Vy dva jděte mezi studenty a pokuste se zjistit, kdo by mohl být další drak. Bude to jeden z nově příchozích, kteří se studiem teprve začínají a neměli možnost nějaké schopnosti vyzkoušet.“

„Jenže když je nevyzkouší, nezjistíme, že je to on či ona,“ namítl Filip.

„Přesto se o to pokuste.“

„To samozřejmě uděláme, Eriku,“ potvrdil Filip.

Nina a Filip se vydali ke dveřím. Pak ale uslyšeli silnou ránu a křik. Podívali se po sobě.

„Může to být…?“ vydechla Liška.

„Možná,“ Erik přešel rychle ke dveřím a otevřel je. Naslouchal. „Je to ve východním křídle ve druhém poschodí. Asi místnost pro studenty. Pojďte! Nino, Filipe, držte se ode mě a Lišky dál, ať si nás hned nespojí jako draky!“ Všem bylo jasné, že myslí Rodinu a učitele.

Vyběhl dlouhou chodbou k východnímu křídlu, Liška běžela vedle něj. Filip s Ninou v odstupu za nimi. Cestou potkávali další studenty, kteří mířili za hlukem. Vrazili do prostorné místnosti pro studenty ve chvíli, kdy se drobný student krčil v rohu u skříňky, zatímco jiní leželi poranění na podlaze a naříkali a nadávali. Erik usoudil, že se hochovi posmívali pro jeho drobnou postavu a přílišnou dobrosrdečnost, a také proto že se rád věnuje studiu. Už ho měl možnost pozorovat, věděl, že sám od sebe by nikomu neublížil.

„Jakube!“ přistupoval k němu Filip opatrně. Jakub nebyl nikdo jiný než jeho spolubydlící Jakub Tomek, drobný hnědovlasý zmatkař a dobrotisko, který měl raději knihy než zábavu s vrstevníky. Jeho hnědé oči poplašeně bloudily po místnosti, až zakotvily v těch Filipových modrých.

„Klid, Jakube to jsem já!“ snažil se Filip o klidný vlídný hlas, aby ho nevyděsil ještě víc.

Erik doufal, že ještě okamžik potrvá, než se sem dostanou členové Rodiny s učiteli, byli v odlehlém křídle domu a za zavřenými dveřmi tlumícími zvuk. Doufat, že to neslyšeli, bylo marné, když to mohli vycítit.

„To nic, Jakube, pojď s námi! Rychle!“ vybídl klidně Filip spolubydlícího.

Ten se zdráhavě pohnul. Filip ho chytil za ruku a rychle ho táhl k Erikovi a Lišce. „Odveďte ho! Hned!“

Erik se nerozmýšlel, uchopil hocha za ruku, Liška z druhé strany a chvátali zpět ke knihovně. Filip s Ninou se obrátili k raněným.

„Na co čekáte?!“ houkla Nina na okounějící studenty. „Ty přines lékárničku!“ přikázala jednomu. „Ty zavolej lékaře!“ ukázala na dalšího. „A vy pojďte zastavit krvácení a jinak pomoci raněným. Hned!“

Někteří studenti poslechli, jiní šli zvracet. Jakub od sebe odhodil posměváčky výbuchem. Nečekal to. Ale stalo se. Filip doufal, že nikdo z nich nezemře. Klečel u devatenáctiletého výrostka, který provokoval hrozně rád. Dusil se vlastní krví. Filip to odhadl na vnitřní zranění a poškozené plíce. Rychle se rozhlédl. Zatím nikdo nový nepřišel a ostatní se věnovali dalším raněným. Filip se nadechl, položil ruce na hruď raněného a soustředil se na to, co se dělo uvnitř. Snažil se vycítit poškození, nadchlo ho, když se mu to povedlo. Dal se do oprav, tkáně zacelil, ale ještě rychle vytahoval tekutiny a krev, které vnikly tam, kam neměly. Sotva byl hotov, přiřítili se učitelé s lékařem a třemi návštěvníky. Hoch na zemi zatím ležel v bezvědomí, nemohl tedy Filipa hned prozradit.

„Odejděte!“ zvolala paní Hopsálková na studenty, kteří byli v pořádku.

Filip vzal Ninu za ruku a společně se vytratili.

„Podíváme se po Lišce,“ špitl na chodbě Nině do ucha.

„Pierre šel na chodbu za námi, myslím, že jde mezi studenty pátrat po dracích,“ upozornila Nina ještě tišeji.

Filip se ohlédl. Pierre k nim byl zády, díval se na jiné studenty, kteří zamířili ke svým pokojům na opačné straně, než byli ubytováni Nina a Filip.

„Pojď směrem k našim pokojům,“ vybídl ji. „Obejdeme to a dáme se ke knihovně z druhé strany.“

Ninu napadlo, že se Erikovi a Lišce s Jakubem podařilo včas odejít, když jsou všichni návštěvníci u studentské místnosti. Za dalším ohybem chodby se zastavili, Filip nechal projít několik vážně debatujících studentů a opatrně vyhlédl zpět za roh. Pierra zahlédl až někde vzadu, jak nahlíží do malé studovny, kam předtím zašlo několik dívek.

„Rychle! Pojď!“ vyzval Ninu a chvátali, co nejkratší cestou kolem pokojů a k průchodu, kudy se dostanou na chodbu ke knihovně.

Přiběhli k zamčeným dveřím. Zaklepali. Liška jim otevřela. Vklouzli dovnitř.

„Brzy zjistí, co se stalo a budou prohledávat celou budovu,“ varoval Filip.

„Jak jinak?“ podotkl Erik.

Jakub seděl tiše na křesle a byl bledý jako stěna.

„Řekli jste mu, co se děje?“ vyzvídala Nina.

„Ano,“ potvrdila Liška.

„Teď budeme muset držet pohromadě,“ ozval se Erik. „Oni jsou tři, nás je pět. Já byl tenkrát v nevýhodě, zachránily mě mé výjimečné schopnosti. Nevěděli, odkud na ně mohu zaútočit. Teď si jistě přivolají další pomoc.“

„Kolik je členů rodiny?“ chtěla vědět Liška.

„To neví nikdo jistě,“ odvětil Erik. „Mění se to. Snad stovky, tisíce…  To ví asi jen Vladan.“

„To není dobré. To není dobré,“ opakoval vyděšený Jakub.

„Klid, tohle zvládneme,“ ujišťoval Erik. Alespoň v to doufal. Jenže teď před Jakubem nemohl působit nejistě, potřeboval, aby se uklidnil a byl schopen jim pomoci.

„Pokud s nimi máme bojovat,“ uvažovala Liška, „pak jsme v této knihovně v pasti, ne? Nebylo by lepší najít bojiště výhodné pro nás? Místo, kde se můžeme zkusit přeměnit v bájné draky a kde nás moc běžných lidí neuvidí.“

„Vím o takovém místě,“ přikývl Erik.

„Pojďme tam!“ vyzval je Filip. „Tady ztrácíme čas.“

„Také myslím,“ přidala Nina svůj hlas.

Na chodbě zarachotil amplion. „Pozor! Pozor! Vážení studenti, přesuňte se ihned do jídelny! Opakuji. Vážení studenti, přesuňte se ihned do jídelny! Eliška Vrčálková a Jakub Tomek se dostaví do kanceláře paní Hopsálkové! Okamžitě!“

Jakub se zprudka nadechl.

„Klid!“ promluvila na něj Liška. „Tam rozhodně nepůjdeme! Je to past.“

Jakub viditelně polkl a přikývl. Výzva z amplionu zatím zněla ještě třikrát.

„Tak šup z okna!“ rozevřel Erik okno. „Musíme do lesa.“

Liška vzala Jakuba za ruku a dovlekla ho k oknu. Všichni postupně vylezli ven a chvátali k blízkému lesu mohutných stromů. Erik je vedl stále hlouběji. Běželi za ním, nezastavovali. Dobrou půl hodinu už byli v lese, Rodina se jistě brzy dovtípí, že zvolili les.

„Jak daleko ještě?“ ptala se Nina zadýchaně.

„Už jen kousek,“ oznámil Erik.

Náhle se před nimi objevilo zarostlé údolí.

Erik se zastavil. „Tady se zkusíte změnit v draky a odletíme na to správné místo kousek odtud. Pospěšte si!“

Liška přešla k okraji srázu, ze kterého se dívali.

„Hledej v sobě. Jedině tam najdeš svou druhou podobu,“ upozornil Erik.

Je to jako dýchání, jako pohnout rukou. Liška se nadechla a roztáhla ruce. Jenže se neroztáhly její ruce, ale mohutná křídla a ona letěla. Pohlédla na přátele. Na řadě byl Filip.

„Škoda, že se nevidíš,“ zvolal na ni. „Je to nádhera, ale pořádně děsivá. Tvá hlava je dlouhá asi jako autobus, myslím harmoniku. A plná ostrých zubů. Velikost těla k takové hlavě si domysli!“

„Bezva!“ zavrčela. „Mám místo hlavy zubatý autobus,“ zažertovala. „K představě velikosti mi stačí ten stín pode mnou.“ Sotva to dořekla, její stín narostl ještě třikrát tolik. Stejně tak její tělo.

Filip se zakřenil a také se změnil v zeleného šupinatého draka. Na rozdíl od Lišky měl na sobě zářivě rudé kresby, jako nějaký tygr. Liška je měla zářivě modré.

„Jde to překvapivě snadno,“ poznamenal Filip.

„Jste nadanější, než jsem si myslel,“ usmál se Erik.

Postupně se změnili všichni. Nina měla na zeleném těle bílé kresby, Jakub oranžové a Erik zářivě zelené. Jejich těla a hlavy byly pokaždé jinak ostnaté a trošku jinak tvarované. V jednom se však shodovali. V typu těla: jedna hlava se silnými čelistmi plnými ostrých zubů, čtyři nohy s drápy, mohutný pár křídel, svalnaté pružné tělo a dlouhý nebezpečný ocas.

Erik je vedl dál, až k hoře, z níž měli dobrý výhled. Její vrcholek byl holý a skalnatý. A táhl se z ní tunel, kterým mohli jako lidé snadno uniknout do podzemních jeskyní a z nich ven.

„Zde vyčkáme!“ oznámil Erik. „Teď už jistě vědí, že nejsme v budově.“

Nečekali příliš dlouho. Nad lesem se brzy objevily tři dračí siluety.

„Přiletí i další,“ oznámil Erik.

„Také je cítím,“ potvrdila Liška. „Jsou však ještě dost daleko a letí vysoko.“

„Co budeme dělat?“ ptal se Jakub.

„Hájit tento kopec,“ řekla Nina.

„Zvedněte vítr, oheň či vodu a tlačte je zpět!“ zavelel Erik a opřel svou moc do živlů, které narazily na tři letící draky. Ostatní se ihned připojili, jak jen mohli.

Hořící či mrznoucí vichr zmítal třemi draky, až hrozilo, že se zřítí. Ale nezřítili. Na okamžik to členy Rodiny zastavilo a oddálilo. Po chvíli však pokračovali dál i přes zuřící živly.

„Dost!“ zvolala Liška. „Tohle už nepomůže.“

Erik přikývl. „Připravte se na osobní souboj! Donuťte je bojovat v dračí podobě!“

Každý se snažil potlačit nervozitu z blížícího se střetu. Věděli, že to nebude snadné.

Liška se rozhodla zkusit ještě něco. Vytrhla ze země v lese velký kus skály. A pak další a další. Všechny je vrhla na tři členy Rodiny. Jeden byl zasažen do ramene a s řevem se zřítil na koruny rozložitých stromů. Druhému drakovi kámen sedřel pravý bok, jak o něj škrtl. Drak se zuřivým bolestným vrčením letěl dál. Třetí drak provedl rychlý manévr s otočkou a kusu skály se vyhnul. První drak se k nim v letu záhy připojil, vyškrábal se z lesního porostu a poněkud neohrabaně se vydal vpřed. Liška rychle svázala vlákna a pružné kořeny, které byly předtím kolem či pod těmi kusy skály. Toto lano pak vylétlo a omotalo se prvnímu drakovi kolem levé zadní nohy. Liška jím prudce smýkla dolů. Drak se poroučel za ním k zemi, kde se ho snažil zpřetrhat.

Jelikož se mu to nedařilo, vzal na sebe lidskou podobu, snadno se z lana vyvlékl a jako drak opět vzlétl. Byl to Pierre, růžovozelený drak. Marie byla drakem s poraněným bokem. Vladan ji předhonil a řítil se k Lišce a jejím přátelům.

„Škoda, že to nevyšlo!“ zalitoval Erik. „Braňte se!“ zvolal a vychrlil proud ničivého ohně na Vladana, který se dostal na jeho dosah.

Liška cítila, jak se její tělo začíná chvět. Marie na ni upírala ostrý pohled. Liška pochopila, že se ji snaží roztrhat na kousky. Otřepala se a proudem vzduchu Marii udeřila do hlavy, tím ji na okamžik rozptýlila. Liška se vznesla a srazila se s tímto zeleným drakem se žlutými skvrnami.

Erik už zatínal drápy do Vladanova fialovozeleného těla. Kousali se, štípali, kroužili kolem sebe a plivali oheň. Vladan zuřil, útočil se vší zručností a znalostmi, které za ta staletí nasbíral, ale bylo znát, že ho Erikův oheň příliš pálí a že Vladanova fyzická síla není tak velká, aby na Erika stačila.

Filip letěl vstříc Pierrovi, jenže ten v posledním okamžiku sletěl mezi stromy a vzal na sebe lidskou podobu. Filip ucítil prudkou bolest, která záhy povolila, ale z jeho těla začala všemi póry unikat krev. Nina bleskově přistála v místech, kde se Pierre skrýval mezi stromy, a obrovskými tlapami srazila několik stromů. Schválně. Snažila se jimi Pierra rozmačkat. Počítala však s tím, že na sebe také upoutá Pierrovu pozornost a že může dopadnout jako Filip, který měl již namále. Stromy Pierra minuly. Chladným rychlým gestem natáhl dlaň Nininým směrem.

Pierra náhlé mrazení v zátylku přimělo pohlédnout za sebe zrovna ve chvíli, kdy soustředil své síly i na Ninu. Poslední, co viděl, byly ostré bílé zuby. Jakub scvakl čelisti a polkl tu protivnou překousnutou jednohubku. Během Ninina útoku přilétl blíž a jako člověk proběhl malý kousek dobře prostupným lesem, kde se za Pierrovými zády opět změnil v draka. Radoval se, že alespoň teď nezmatkuje. Nina a Filip se zatím zhroutili na zem, změněni znovu v lidi. Nina, potřísněná vlastní krví, vstala a vrávoravě doběhla k Filipovi. Ležel natažený přes mohutné kořeny statného dubu, téměř nedýchal a jeho oděv byl nasáklý krví. Nina myslela, že jí srdce snad vyskočí z hrudi. Rychle k němu přiklekla a snažila se soustředit. Poztrácená obnovená krev se pozvolna vracela nazpět do nehybného těla. Filipův dech zesiloval.

V oblacích nad nimi se rozléhal řev. Zuřil tam boj čtyř draků. Jedni měli zkušenosti a druzí sílu. Každý se odmítal vzdát. Sveřepě zatínali drápy do každého kousku těla protivníka, který se jim naskytl. Vladan s Erikem v divokém objetí dopadli na zem. Erikovo obrovské dračí tělo lámalo pod sebou vzrostlé statné stromy jako třísky. Erik zprudka srazil Vladana ze sebe na zem, aby na něj vzápětí skočil a zakousl se do jeho ramene. Obě těla již pokrývalo množství krvavých a ohořelých ran, které se hojily překvapivou rychlostí. Nebylo to poprvé, kdy měřili své síly. Vladan toho tentokrát odmítal nechat a Erik se nechtěl jít skrýt. Tenkrát byla Rodina v přesile už od začátku, nyní je to jiné. Přesto Erik tenkrát zvítězil a zahnal je. Nyní cítil, jak Vladanovy drápy pronikají do jeho těla. Rozevřel čelisti, uvolnil Vladanovo rameno, vzápětí je však scvakl znovu. Na soupeřově hrdle. Vladan zachroptěl, ze všech sil lapal po dechu a zmítal sebou. Erik cítil, jak ho soupeř pustil a přestal sebou házet. Měl dojem, že slyší něco jako „prosím“. Povolil tedy sevření. Hluboká rána na Vladanově krku se začala okamžitě uzavírat.

„Nech mě žít prosím!“ zasípěl Vladan. Od získání schopností ho nikdo nedokázal přivést tak blízko smrti. A to ho děsilo. Žil již celá staletí, ale života se stále nenabažil. Přímo po něm prahl, na což často zapomínal, až nyní Erik mu to připomněl.

Erik ho ostražitě sledoval. „Proč bych to měl dělat?“ zeptal se ledově.

„Přiměju Rodinu, která tu bude za okamžik, aby vás nechala být,“ nabídl. „Nikdo z nás vás už nikdy nebude obtěžovat, pokud nebudete chtít zničit planetu či lidi. Víš, co tím myslím, že?“

Erik souhlasně zamručel. Věděl, že i když je Rodina uzurpátorem mezi draky, tak se snaží, aby o nich lidé věděli co nejméně a také co nejméně byli draky ovlivňováni. Ne vždy jedná Rodina zcela dle těchto svých pravidel a Vladan nejednou jednal jen ve vlastním zájmu a zisku. Bez Rodiny by však již dávno nebylo po lidech ani památky, a dost možná ani po planetě Zemi. Vladanova bezohlednost v jistých oblastech života byla pro vedení Rodiny nezbytná.

„Víš, že se na mé slovo můžeš spolehnout,“ konstatoval Vladan. Dané slovo nikdy neporušil.

„Jistě,“ souhlasil Erik. „Slíbil jsi, že mě zatím necháš žít v té knihovně. Udělal jsi to. Už však nejde jen o mě.“

„Ti čtyři noví zůstanou s tebou, pokud na ně dohlédneš a zaručíš, že nebudou svou moc směřovat proti lidem. Souhlasíš s touto variantou?“

Vladanův návrh nebyl k zahození. Erik však stále váhal. „Dobře, souhlasím, ale jen když slíbíš, že jejich případné potrestání či jakýkoliv zásah vůči těmto drakům necháš jen na mě. Pouze na mě. A nebudeš zasahovat ty ani Rodina, pokud vás nepožádám. A seznámíme ostatní Hybatele se znalostmi mojí knihovny.“

Vladan cítil ty jeho ostré zuby až příliš blízko, stejně jako smrt. Věřil, že se Erik o ty čtyři postará. „Ano, slibuji ti to. Dokud budu v čele Rodiny, nikdo ten slib neporuší. Víš, že starší členové ho budou ctít, i když odejdu.“

Erik ho ještě chvilku sledoval ledovým pohledem. Pak ho pustil.

Zatímco soupeřil Erik s Vladanem, bojovala Liška s Marií. Tento boj byl však již téměř rozhodnutý. Marie byla zraněná, avšak odhodlaně útočila dál. Liška se ji nesnažila zabít, pouze odrážela její výpady.

„Zhoj své rány a přestaň s tím!“ volala na Marii. „Já své stanovisko nezměním. Rodina mě do svých řad nezíská. Podívej se na tu spoušť, co zde působíme! Co kdyby v tom lese byl nějaký člověk!“

Poslední slova Marii zarazila. Věděla, že tohle by Vladan nechtěl. Možná byly doby, kdy mu to bylo jedno, ale nyní už ne. Jistě, sem tam své zákony porušoval, když mu to vyhovovalo, ale od jiných vyžadoval striktní dodržování pravidel. Marie ho vždy podporovala, přestože sama lačnila po krvi těch, co se jí znelíbili. Vladanova pravidla však pro ni měla přednost. Byla odhodlaná přimět ostatní, aby je ctili, i kdyby hlava Rodiny padla. Rozhlédla se. Erik s Vladanem právě leželi na zemi a o něčem se dohadovali. Další tři draky neviděla. Jen Lišku, která se tyčila nad lesem kousek od ní. Zpustošený les se jí nelíbil. A pravda, mohl tam být nějaký člověk, ale nejspíš nebyl. Sem málokdy nějaký zavítá uprostřed pracovního dne, navíc deštivého. V létě je to jiná, ale na jaře…

„Dobře, děvče,“ promluvila vrčivě. „Necháme zatím boje. Počkáme, jak dopadne souboj Erika a Vladana, pak se uvidí.“

„Souhlasím,“ odvětila Liška.

Jakub na sebe vzal dračí podobu, aby mohl lépe obhlédnout situaci. Spatřil Lišku a Marii, jak sledují Erika s Vladanem, kteří se již zvedali ze země. Kupodivu se nehádali, ani nervali. Jakub však v dálce zahlédl něco jiného. Zděšeně hleděl na tmavý lesknoucí se mrak, který se blížil víc a víc. Rodina.

„Přilétají. Přilétají!“ vyjekl.

Mrak zastavil kousek od Erika a Vladana. Čekal, rozhodoval se.

„Rozhodl jsem, že tito čtyři noví draci budou svěřeni pod odpovědnost zde přítomného Erika Skály,“ zahřímal Vladan. Mluvil dál a vymohl si na přítomných členech Rodiny ono rozhodnutí, slib, který dal předtím Erikovi. Někteří souhlasili okamžitě, jiní váhavě později, dalším se to nelíbilo, ale rozhodli se s hlavou Rodiny souhlasit. Věděli, že je Erik výjimečný, trochu jiný než oni, že je dalším stupněm vývoje draka. To byl také důvod pro mnohé, že přijali Vladanovo rozhodnutí. Pro jiné to znamenalo důvod k váhání.

Vladan pokynul Marii a společně se vznesli. Rodina odletěla. Na Pierra nečekali, cítili, že již není. O to víc byl Vladan rád, že nedopadl podobně. Nina, Filip a Jakub se jako draci postavili k Lišce. Překvapeně hleděli za vzdalujícím se dračím mrakem.

„Co teď?“ zeptala se Liška Erika.

Erik se otočil. Usmál se, což vypadalo jako děsivé vycenění dračích zubů. „Otevřeme knihovnu ostatním Hybatelům.“

„Fajn!“ přikývla Liška rovněž s veselým strašlivým ještěřím úsměvem. „Doufám, že máš ty knihy přepočítané,“ utahovala si z něj. S tím nápadem nadšeně souhlasila, ale neřekla to.

„To je fakt,“ přidala se Nina, „studenti knihy občas ztrácejí. Nebo úmyslně nevracejí. Nemluvě o poškození.“

„To ještě domyslíme,“ zazubil se Erik.

„Jasně,“ podpořili ho současně Filip a Jakub.

„Když tak je poskládáš zpět, jako ten ubrus,“ připomenul Filip Lišce vítězoslavně. Ta protočila panenky.

Jakub se jen potutelně usmál. Říkal si, že bude mít s tím skládáním dost práce, když viděl stav učebnic některých spolužáků, včetně těch svých.

„Vidíš! Řešení se najde,“ smál se Erik.

„V tom případě skládáš se mnou,“ zakřenila se Liška.

Erik předstíral, že to upozornění neslyšel, ale byl si jistý, že jí pomůže. Zíral kamsi do neznáma a snažil se hvízdat.

„To ti nepomůže,“ poznamenala Liška s úšklebkem. Pak se vznesla a pokusila se postavit stromy do původní polohy. Cítila, že jimi opět proudí míza. Žily.

„Ony žijí!“ radoval se Erik. „Nikdy jsem nečetl ani neslyšel o nikom, kdo by tohle dokázal.“

„Možná jsme ty a já prvními, kdo zmůže víc, než jen opravovat věci,“ naklonila Liška hlavu ke straně.

Když se vznesli i ostatní, zkusil zas Erik tuto schopnost. Nině, Filipovi a Jakubovi to nešlo, ale jemu ano. S velkou radostí se díval na znovu žijící stromy. O okamžik později už procházeli jako lidé lesem zpět k Hopsálkově škole.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

05.09.2020 12:29:23dát kritice tipJitka K.

Děkuji za kritiku. Každý názor se počítá a člověk se může pro příště poučit.

29.08.2020 16:26:35dát kritice tipPentlochnap

Přečetl jsem, ale měl jsem potíže.

Problémů vidím hned několik:

1, čeština slušná, slovní zásoba taky, i když tam by to možná chtělo trochu zapracovat. Co mi na tom zásadně nesedí je "archaický" jazyk. Líp to asi nazvat nedokážu. Tato věta, to dost vykresluje - Spatřil Lišku a Marii, jak sledují Erika s Vladanem, kteří se již zvedali ze země. - "spatřil" a "již" v dnešní literatuře ...

2, v mnoha ohledech naivní příběh.  Lidé si mezi sebou nevěří vše, co řeknou. A pokud někdo někoho přesvědčuje v duchu "To mi můžeš věřit!" tak o to víc mu nevěřím. Používám hlavu, dedukuju, zkouším vyvodit vlastní závěry. Každý člověk má svoje cíle a ne vždy jsou shodné s cíli tech ostatních.

3, proč zrovna 18 let? A to jako kluci i holky? Spíš by to mohla spouštět puberta, jako hormonální změny a tak podobně.

 

Viděl jsem, že jste vydala knihu a patrně jdete vlastní cestou, tak to berte s rezervou. Za sebe mohu říct, že pokud by šlo o "vysvětlení" a "odůvodnění" magie, tak mi nejvíc sedí to od Miroslava Žambocha. Samozřejmě i to vychází z jiných a předchozích, ale taky je to sebrané a vydestilované. Takže to bych doporučil. Pak taky nechat text dva tři měsíce odpočinout a prohlédnout a přepsat potom.

 

A jako obvykle - prezentuji jen svůj názor, rozhodně nejde o objektivní krituku ani mínění většiny. Na můj názor nemusíte brát jakýkoli zřetel.

17.08.2016 15:55:50dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Po slohové stránce je to napsané celkem dobře. Potíž (alespoň pro mne)  je obsah nebo spíš žánr, tedy fantasy, z něhož je silně znát ovlivnění  Harry Potterem. Akčnost se směrem ke konci umocňuje,  nerozumím těm souvislostem s postavami z historie,  a tak doufám, že najdeš lepší čtenáře, než jsem já.  

13.08.2016 21:17:59dát kritice tipAlissa

Budu tu jedna z mála, kteří delší texty pokládají za plus :)

Přišlo mi to celé ale zvláštně rychlé. Schopnosti, dejme tomu, v knize bylo řečeno, že se dají získat a zvládnout prakticky okamžitě. Přišlo mi ale, řekněme, neprozřetelné věřit Erikovi každé slovo bez váhání, aniž by tušili něco o druhé straně, tedy o Rodině, a zaráží mě, že nikdo v nejmenším neřeší Pierrovu smrt... 

Myslím, že kdyby stejný děj zabral několik dní a ne několik hodin, působilo by to přirozeněji. A možná by to dalo trochu víc prostoru detailům, třeba jednotlivým kouzlům. Moc by mě zajímaly podrobnosti onoho magického nastavení zámku. (Aj, teď si s tím budu lámat hlavu, dokud nevymyslím přijatelnou teorii :))

04.08.2016 16:40:24dát kritice tipJitka K.

Děkuji za hodnocení.

Ano, je to dlouhé. Krátit to, mi nepřišlo správné.

30.07.2016 21:23:12dát kritice tipcareful

Začátek se mi zdá takový přiliš "vypocený"... ale asi u třetího odstavce to začalo působit přirozeně... tak pak ještě kousek přečtu... ale je to teda tl;dr...takže negarantuju, že to dám celý, zvlášť pokud mi bude drhnout i dost jiných částí... ale sama s tím mám občas taky problém, když se moc snažím, něco napsat dobře:D



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.