Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Kytice

02. 08. 2016
12
33
1684
Autor
IQ nick

Příběh Kytice se sem tam z lehka dotýká Makových panenek.

Pokud jste Makový panenky nečetli nebo se vám do nich nechce, tak bude stačit, když přijmete svět hlavní hrdinky takový jaký je. :-)

Kytice
(léto 1972) 

 


Začínám mít trošičku strach. Takhle daleko jsem sama ještě nikdy nebyla. 
Jsem ale pevně rozhodnutá splnit úkol, který jsem si dala, a proto odhodlaně pokračuji dál. 

Konečně dojdu na roh vysoké hromady stavebních rour, která mi celou dobu zakrývala výhled. Odhalený obzor je zvýrazněný oslnivě bílým pruhem.
Jsou tam! oddychnu si.
Pohled na cíl mě uklidní a posílí mé předsevzetí. Úkol není nemožný! 

Maminka dnes vstala špatnou nohou. Od rána se mračí. 
Už dlouho jsem ji neviděla se smát. Ani usmívat. Je mi jí moc líto. Chtěla bych jí pomoct, ale nevím jak. 
Přemejšlela jsem o tom usilovně několik dní. Doufám, že ji můj nápad potěší.

Zarazím se. Něco tady neštymuje.
Už jsem ušla pořádný kus cesty, ale louka vypadá stále stejně daleko. 
Nervózně se ohlédnu. Hromada rour je poloviční. 
Úlek mi zrychlí tep. Strach mi vžene slzy do očí. 

Zaváhám. Přece to teď, před koncem, nevzdám?! 
Podívám se zoufale na bílý flek přede mnou ..... 

..... a rozběhnu se.

Vysoký okraj rozkvetlé louky se mi postaví do cesty bez varování a nečekaně brzy. 
S úlevou skočím mezi vzrostlé stonky.

Jakmile mě obklopí záplava žlutobílých květů, prostoupí mně Absolutní Klid.
Třeba tu jsou strážci? napadne mě a jsem překvapená, že jsem na to nepomyslela už dřív.
Asi bych se jich měla dovolit. Určitě bych se jich měla dovolit.
Zaposlouchám se do ticha letního dopoledne. 
Slyším šepot trávy v lenivém vánku a skřivánčí zpěv vysoko na nebi. Nic jiného neslyším. 
Přihmouřím oči a pekelně se soustředím. 
Ne, neslyším je. Vím ale jistě, že tu jsou. Ch-nj mi to vyprávěl. Jsou všude. Staraj se o všechny důležitý věci. I o kopřivy a kameny.

Jenomže nevím, jak je mám oslovit.
Pro jistotu říkám svoji prosbu nahlas: „Strážci kopretin, moje maminka je moc smutná. Já ji chci udělat radost. Chci jí dát kytici kopretin. Maminka má kopretiny moc ráda. Prosím, můžu si je u vás natrhat? Moc prosím. Nic tady nepošlapu, slibuju.“
Soustředěně se zaposlouchám. Neslyším nic. 

Nerozhodně se rozhlédnu kolem, můj pohled se zastaví na hromadě rour v dálce. 
Vykonala jsem nejdelší cestu svého života a bylo by mi líto, kdyby vyšla na prázdno. 
Myšlenky mi mimoděk zaletí k makovému poli. 
Kdybych mohla kopretinový lidičky vidět, bylo by to jednodušší. 
Nakonec se rozhodnu.
Budu teda předpokládat, že mi to dovolili.
„Moc vám děkuju,“ zašeptám vděčně. „Budu opatrná, slibuju.“
Veselý cinkot strážců vlčích máků mi moc chybí. Věčně radostná nálada makových lidiček byla příjemně nakažlivá.

Nespokojeně zamžikám víčky. 
Tak dost! okřiknu se. Nejseš tady pro zábavu. Máš úkol!
Moje vnímání světa se okamžitě změní. Rozhlédnu se a začnu kopretiny kolem sebe posuzovat přísným okem estéta. 
Ta má krátkej stonek, ta moc tlustej, tahle má nějak divně pokroucený listy, tamta příliš nepravidelný okvětní plátky a tahle nějaký hnědý tečky v žlutém středu.
Kopretiny pro moji maminku musí být dokonalé!
Pomalu, obezřetně postupuji loukou a opatrně lámu vybraným krasavicím stonky. 
Skončím s tím, až když poslední nepoberu.

Kriticky zhodnotím svůj úlovek.
Je to rozhodně nejkrásnější kytice kopretin, jakou jsem v životě viděla. Ani na vteřinu nepochybuju o tom, že mi s výběrem pomohli kopretinoví lidičkové.
„Děkuju vám, lidičkové!“ nadšeně zahalekám na celou louku a zvesela vykročím na cestu domů.
Jsem opravdu hrdá na to, jak se mi podařilo splnit nejobtížnější část úkolu.

Přemýšlím, jestli jdou strážci kopretin se mnou. 
Na to jsem se Ch-nje zapomněla zeptat. Jak je to s lidma, který neviděj a neslyšej, ale nezapomněli. Třeba zapomenu pozdějc, leknu se. 
Ta myšlenka je tak strašná, že se musím zastavit a několikrát se zhluboka nadechnout.
Zabořím nos do kopretin. Jsou opravdu překrásné. Nejkrásnější kopretiny pro nejkrásnější maminku. Kouzlo Věčného Klidu něžné květy neopustilo ani tak daleko od jejich strážců. Blaženě si představuju maminčin úsměv, až k nim přivoní.
S obnovenými silami se opět dávám na pochod.

Zpáteční cesta je o polovinu kratší. 
Zmateně se ohlédnu, abych se ujistila, že se vracím stejnou pěšinou.
Tuhle záhadu ale budu muset odložit na jindy. Pugét je těžký a mě už začínají bolet ruce. Otočím se a pospíchám k našemu domu. 
Možná mi tu cestu zkrátili strážci kopretin? 
Jsem jim vděčná. O moc dál bych tu kytku už nedonesla.

Už jsem téměř doma. 
Z vchodových dveří paneláku vybíhá můj bratr. 
K mému překvapení, pár okamžiků na to, vybíhá ze dveří paneláku maminka. 
Bratr se mihne kolem mě, maminka se po pár krocích zastaví. Mocně huláká, okolní paneláky množí její hlas. Ze široka rozkročená, s pravicí vysoko zdviženou, hrozí pěstí za bratrem. Levou rukou udržuje balanc.
V pohádkách často někdo lomí rukama, teď poprvé to vidím na vlastní oči.
Není pochyb. Bratr maminku moc rozzlobil.
Zaváhám.

Zmlkla. Oddechuje těžce jako sentinel.
Vidím jasně, že maminka nutně potřebuje udělat radost jako sůl. 
Přicházím v nejvyšší čas. Jsem si jistá, že s sebou nesu zázračný lék.
Odhodlaně dojdu až k ní a s úsměvem podávám mamince svůj dar.
„Maminko, já sem ti přinesla kopretiny.“
Vteřina napjatého očekávání. Už za malinkatou chviličku se maminka usměje.

Maminka sklopila oči a dívá se na nejkrásnější kytici světa.
Znejistím. Maminčiny oči mají divný lesk. 
Vyškubne mi kytici z rukou, ale nepřivoní.
Zdvihne ji vysoko ..... 

..... a vší silou mě s ní praští do hlavy.
Zůstanu opařeně stát. 
V úžasu zírám nevěřícně na zuřícího býka, navlečeného do modře květovaných šatů mojí maminky. 
Něco řve, slova nevnímám.
Tříská mě rytmicky, míří na nejvyšší bod.
Nebráním se. Nemůžu se ani hnout.
Přestane, až když jí v dlani zbyde jen krátký trs orvaných stonků.
Funí.

„Netvař se jak debil!" zahřmí nade mnou, až se země třese.
Chci se tvářit jako nedebil, ale nevím, jak se to dělá.

„Zavři tu pusu!“ zaječí fistulí.
Chci zavřít pusu, nejde to. Nemůžu ani mrknout. Myslím, že nemůžu ani dýchat. Zkameněla jsem!
Matka už dál nesnese pohled na své imbecilní dítě, nasupeně se otočila a dupe pryč.

 

Stojím. 
Snažím se pochopit, co se vlastně stalo. 
Ta kytka jí přece měla udělat radost?! 
Chtěla jsem jí udělat radost.
Bratr maminku rozzlobil, ale JÁ jsem jí PŘIŠLA udělat radost! 
Ničemu nerozumím.

Stojím. 
Jak dlouho tady budu takhle stát? 
Propátrávám, co vím o zkamenělinách. 
Aha, už vím. Přijde princezna a omyje mě vlastními slzami. 
Nebo živou vodou. 

Stojím.
Nevím, co je živá voda. 
Pochybuju, že nějaká princezna vůbec je. 
Princezny jsou přece jenom v pohádkách, to ví každej.

Všimnu si, že dýchám.
Všimnu si, že jsem celá zasněžená bělostnými okvětními plátky bývalých kopretin.
Všimnu si, že všude kolem mě leží na zemi křehký závoj, ozdobený sem tam poházenými žlutými puntíky.

Tohle ...

Pomalu zvednu ruku a položím si ji na hlavu. Tam se žádný lístek neudržel. 
Neměla by mě ta hlava bolet? 
Zkoumavě ji prohmatávám, nic necítím. 
Výprask květinami asi nebolí, zaznamenávám nový poznatek.
Rozklepou se mi kolena. Udělám dva vratké kroky a posadím se na parapet nízko položených sklepních oken. Nechápavým pohledem přehlížím spoušť před sebou. 

Tohle ...

Těsně vedle mé nohy leží, jako zázrakem nedotknutý, celý květ. 
Shýbnu se a opatrně si ho položím do dlaně. Prstem jemně pohladím chlupaté osrdí kopretiny.
Tohle ...
„Tohle sme si nezasloužili," říkám přímo jí, a myslím všechny kopretiny světa i jejich strážce.

Tělem mi projede ostří palčivé křivdy. Celá se schoulím pod tím úderem.
Rozbrečím se. 
Pláču usedavě ze všech sil, pláču jako o život, ramena se mi třesou, vlastně se chvěju úplně celá. Slzy mi tečou z očí, nosu i pusy, ale nic nepomáhá. Zkusím to ještě uměle natáhnout, ale bolest se nemenší.

Vyčerpaně odpočívám. 
Už nechci nic chápat, už chci jen, aby to přestalo bolet. 
Ještě zkusím vymáčknout pár slz, ale jsem úplně vyprahlá.

 

V této chvíli ještě netuším, že bude trvat dvaačtyřicet let, než se ledový rampouch v mé hrudi úplně rozpustí.

 

 

 

 


33 názorů

IQ nick
10. 08. 2022
Dát tip

Narriel: ještě jednou, díky.  :-)))


Narriel
07. 08. 2022
Dát tip

Opět - úchvatný.t.+o.


IQ nick
29. 06. 2021
Dát tip

bixley + Jamardi: děkuju za nákuk a milé komentáře. 


bixley
29. 06. 2021
Dát tip

Krásně popsaný dětský prožitek.


Jamardi
29. 06. 2021
Dát tip

Netřeba příliš komentáře. Snad se každý nepříčetný jednou dopraví do příčetnosti. Je to napsané s citem.


Lakrov
19. 08. 2016
Dát tip

>> Třeba zapomenu pozdějc, leknu se

Ano, nabízela se obě "řešení".


IQ nick
19. 08. 2016
Dát tip

Lakrov: děkuju za čtení i tip. :o)  Myslím, že jsi to vystihl úplně přesně.

Ta nešťastná ji- jí - běžím opravit, dík.

a tahle věta: Třeba zapomenu pozdějc, leknu se.  je správně. Ona se bojí, že ona zapomene na makové lidičky, protože ti ji už před tím řekli, že se to jednou stane. :-))


Lakrov
19. 08. 2016
Dát tip

Od začátku mě naplňuje tušení, že tohle pokračování dětských fanatazií  doprovází nějaký stín a stín se po chvíli skutečně dostaví.  Ta změna nálady je zdrcující, jako by tvou protagonostku někdo okradl  o dětství.  Dobře se to čte, ale náladu z toho dobrou nemám.  A upozornění na překlepy:  ...Chci ji dát kytici kopretin... ## JÍ  ...Třeba zapomenu pozdějc, leknu se... ## Tady by asi mělo být zapomenou  Tip.  


IQ nick
18. 08. 2016
Dát tip

Tím chci říct, že si myslím, že v tomhle příběhu má každá informace svoje opodstatnění...


IQ nick
18. 08. 2016
Dát tip

Takže, pokud se shodneme na tom, že od sedmileté holčičky nelze očekávat jakýkoliv nadhled, tak ti vlastně nejvíc vadí, že jsem zvolila způsob vyprávění právě z pohledu dítěte?

Také asi úplně nechápu, co myslíš tím "masem". Zrovna tady mi připadá, že "masa" je tam poměrně dost :-)


Citera_Mor
18. 08. 2016
Dát tip

Vezmu to od konce.

Prvně, dá se to podat jinak, ale pak to ztratí původní účel, kterým předpokládám bylo popsat situaci očima malé holčičky. Proto je vlastně pravdou, že se to podat jinak nedá. Leda že by se to trochu obalilo "masem" místo hromady (dle mě) pro text zbytečných informací. Často se stává, že autor ze svých textů (ať už povídek nebo básní) udělá takový deníček. V takovém případě textu ale mnohdy chybí nadhled. A zrovna tento text mi přijde jako názorný případ právě absence nadhledu. Možná právě proto mi drhnul.

Druhak, že má vztek matky důvod, o kterém dítě neví, je zjevné. Proto jsem použila slovo "rádoby"


IQ nick
18. 08. 2016
Dát tip
Citera_Mor: děkuju za čtení a názor, se kterým si tentokrát dovolím polemizovat. Matka jistě nějaký důvod měla, proč se zachovala takhle, ale dcera, která to vypráví, o něm nic neví. Jak se dá konkrétně tahle příhoda podat tak, aby to nevyznělo jako "levné zboží, hrající na city?"

Citera_Mor
17. 08. 2016
Dát tip

Pokus o spojení mystického vnímání světa a chladné sprchy reality, kterou přináší rádoby nepochopitelný záchvat vzteku od někoho, kdo by měl bezmezně milovat své ňuňoučké děťátko...

Je to uslintané a hrající na nejnižší pudy člověka - na touhu dojímat se.

Škoda, že texty tohoto typu jsou jako přes kopírák, protože všechny hrají na tu samou strunu a úplně tím samým. Jó, dojímat levným zbožím, to umí každej.


IQ nick
06. 08. 2016
Dát tip

Lnice: děkuju za návštěvu a omlouvám se, jestli zabolelo...


Lnice
04. 08. 2016
Dát tip

zasáhne, zasáhne celého člověka.-)


jasně, povídky jsou součástí cesty...

ber to jen jako drobné pošťouchnutí, některá tajemství asi mají zůstat tajemstvími...

ale na další povídky jsem zvědav, budou-li.


IQ nick
04. 08. 2016
Dát tip

Jsem ráda, že to čtenáři hodnotí jen jako pokus o literaturu :o)

A když už se ptáš, nevím jestli toho maminka litovala nebo ne, v každém případě nikdy nedošlo na nějaký pokus o vysvětlení nebo omluvu a proto se to, myslím, rozpouštělo tak dlouho... řekla bych, že dospělí mají obecně problém omlouvat se dětem za svoje úlety.

Cesta k odpuštění byla trpká a dlouhá a ještě jsem ji nenapsala a nevím jestli napíšu. Vlastně ... ty povídky co tady uveřejňuju jsou součástí té cesty... :o))))


"...když ti to srdce někdo v nepříčetnosti rozcupuje..." - to je právě největší síla toho příběhu - kontrast mezi dětskou radostí a dospěláckou naštvaností... Ani po vychladnutí toho maminka nelitovala?

Pro tebe to má asi ještě větší význam, my jsme jen čtenáři, vnímáme to jako literaturu...pro tebe to byl život...

možná by stálo za to i tu poslední větu "...netuším, že bude trvat dvaačtyřicet let..." pojmout šířeji, popsat cestu k odpuštění?

 


IQ nick
03. 08. 2016
Dát tip

větší zklamání je, když ti to srdce někdo v nepříčetnosti rozcupuje na kousky a nepřijde mu na tom nic divný ...

Vidím, že tě to zasáhlo víc, než jsem z tvého prvního komentáře dokázala pochopit. 


IQ nick
03. 08. 2016
Dát tip

Hemi Novak: Je zajímavý sledovat, jak jsme každý jiný. Já měla trochu strach, co čtenáři té scéně s maminkou řeknou, a ono to zatím nikoho nepohoršilo :-) :-)

Děkuju za návštěvu a komentář.


Hemi Novak
03. 08. 2016
Dát tip

Tady mě to tolik nechytlo jako makový panenky. Příjde mi to dobrý od scény s maminkou. Od těch emocí. Bez malých lidiček, tomu trochu chybí šťáva na té louce. Teda alespoň pro mě. 


IQ nick
03. 08. 2016
Dát tip

Gora, Evženie, 8hanka: děkuju za návštěvu, komentáře, hvězdičky a tipy ...  vrním si blahem :-)))

bříza bělokorá: též děkuju za čtení a komentář. Já ti rozumím, je to jednostranné, ale tak to bylo zamýšleno. Z úhlu pohledu dítěte ani není možné zajistit jakousi "vyváženost sil". Ale beru, že tě to může iritovat. :-)

 


8hanka
02. 08. 2016
Dát tip

nádherné, smutné, krehké...*****

Aleši, diky za avizo, cením si to


Je to nádherné.  /T


Gora
02. 08. 2016
Dát tip

Velmi citlivé téma, dobře zpracované. 


IQ nick
02. 08. 2016
Dát tip

aleš-novák: aleši děkuju, že ti to připadá úžasné, a že chceš a máš komu poslat avíza. 

Diana, Kočkodan: děkuju za čtení, "ovace", miliónové souhvězdí i tipy. :o)

Gerty: já se nad tím zamyslím. Ale to dvojí neslyším mi přišlo vhodné, protože cinkot strážců zněl na hranici slyšitelnosti a ta dívenka tomu slyšení přikládala velkou důležitost... no popřemýšlím... :o)

Těch příběhů je celkem 18, ale z úplně dětských let už jenom jeden a to ani není pořádná povídka. To jí bude 9 let, pak 16, pak se u tří povídek zastavím na 20 a pak bude holka po různých skocích stárnout... :o))))) Ale možná, že neuveřejním úplně všechny...

A děkuju za tip :o)))

Všem moc děkuju, že vás to tak nadchlo. To jsem nečekala.

 

 


Gerty
02. 08. 2016
Dát tip

Tak ještě ten tip


Gerty
02. 08. 2016
Dát tip

Jsi říkala, že nic lepšího než Makový panenky nemáš. To jsi tedy pěkně kecala. Jinak mi trne z toho, že je to nejspíš autobiografické. Kdyby nebylo, nenapsala bys to takhle, viď? Na PP jsem to minul, moc jsem tam nekoukal, když jsi to vložila, tak jsem kouknul až tady, a dobře jsem udělal. Dám tomu tip a snad to nezapomenu nominovat na povídku měsíce.

Ještě dvě poznámky k textu. Tuhle pasáž bych dal jen takhle, bez druhého "neslyším" na konci:

Slyším šepot trávy v lenivém vánku a skřivánčí zpěv vysoko na nebi. Nic jiného.

A pak tuhle větu určtě bez čárek (a možná i bez vykřičníku):

Kopretiny pro moji maminku musí být dokonalé!

Nakonec ještě otázka - někde jsi psala, že máš těchhle příběhů delší řadu - kolik je toho celkem?

 


Kočkodan
02. 08. 2016
Dát tip
Přiznám se, že jsem chtěl Alešem avízovanou povídku doposlouchat spíš tak trochu ze slušnosti . No, to mě pak rychle přešlo... Volím synonymum „skvělé“.

Diana
02. 08. 2016
Dát tip
Přesně: úžasné!!!! Aleši díky, díky za avi.*********

úžasné!!!

posílám pár aviz, kdyby TOHLE někdo přehlédl


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru