Žlábek

Nebyla to zrovna nejlepší práce, to ne, ale byla to práce. Před týdnem jsem přebíral maturitní vysvědčení na Obchodní Akademii a dnes jsem na stavbě. V okrese je velká nezaměstnanost, já nemám praxi, na vysokou jsem se necítil, ani by to asi finančně nezvládli rodiče a alespoň nějaký trvalý příjem by byl po těch letech studentského kňourání, fajn. A je to práce. Je jedno jak začínám, protože budu dělat všechno pořádně, ať už je to dělník nebo účetní.
Včera jsem si prošel martýriem prvního dne. Všechny ty video kurzy o bezpečnosti, pomůckách, oblečení a první pomoci u kterých jsem skoro usínal se mi snad nebudou nikdy hodit. Stejně valná většina postupů vyžaduje selský rozum. Kladivo se podává a neháže, u zásobníku plynu se nekouří a pokud někde probíjí elektrické rozvody, tak se na člověka nešahá, ale použije se něco nevodivého. Přece nejsem debil. 
Náš mistr se se mnou nepáře. Zadal mi vykopat takový "žlábek" jak to nazval, vedle nejdelší zdi. Půl metru široký a metr hluboký. Jednou jsem do té země zaryl a věděl jsem, že i při největším nasazení to bude trvat tak dva dny. Ale co, přece se tady nebudu kroutit už při prvním úkolu. Nikdo mi nesliboval, že to bude jednoduché. 
Po obědě jsem se vrátil ke svému žlábku a pokračoval, zastavil se za mnou mistr a řekl mi, že můžu klidně trošku hloubš, ale že jinak to dělám dobře. Že by první pochvala?
Ještě párkrát vyberu hlínu lopatou a na chvíli se zadívám na staveniště, když to příjde. Jeden ze starších chlapů stojí u míchačky, drží se madla a třepe se. 
"Do prdele, míchačkou probíjí elektřina" pomyslím si. 
Vyskočím ze žlábku a s lopatou v ruce sprintuju směrem k němu. V hlavě mi problesklo několik rychlých myšlenek. Musím použít něco nevodivého, rukojeť lopaty poslouží dobře, pak musím zkontrolovat puls a dech a zavolat záchranku. Já budu hrdina.
V posledních metrech zvedám lopatu nad hlavu do nápřahu a s posledním krokem švihnu rukojetí. V setině vteřiny si všimnu překvapeného výrazu v očích oběti. Zasahuju kolegu do obou rukou zároveň a přerušuju elektrický obvod. Pracovník padá na kolena a dává se v křik. Po pravdě jsem čekal spíš bezvědomí, než histerii. Najednou se na místo činu sbíhají všichni ostatní a snaží se zjistit co se stalo. Dva z dalších kolegu mě berou za ruce a vytrhávají mi lopatu.
No, nebudu to natahovat, jak se nakonec ukázalo, míchačka neprobíjela. Kolega se jen třepáním rukou snažil dostat ven poslední zbytky malty. Díku mému zásahu přišel ke dvěma zlomeným předloktím s léčebnou dobou zhruba půl roku. Z práce mě vyhodit nemohli, jelikož jsem neudělal nic proti předpisům, ale bylo mi důrazně doporučeno abych odešel sám, protože by se mohla stát nějaká nehoda. Ale něco vám řeknu, mohl jsem zachránit lidský život a pokud bych se dostal do stejné situace znovu, udělal bych to samé. Teda, možná.