Doplesáno

Můj drahý budoucí,

ozval se mi Karel. No jo. Kája. To byla velká láska ze skauta. Pamatuji si jak jsme byli na táboře a jednoho rána jsme spolu leželi v sedm ráno v trávě u silnice a čekali až přijede pekař a přiveze čerstvé rohlíky a on řekl, že se mu líbím. Jako správná taktizující mladá dívka jsem své vlastní city nedala najevo a jen jsem dál mlčela a dívala se zasněně do nebe. Za patnáct minut dorachotil auťák z pekárny a my jsme dostali obří přepravku plnou pečiva. Kája ji chytil za levé ucho, já za pravé a vyrazili jsme nakrmit ty hladové krky, které si užívaly poslední minuty v teplých spacácích než se zavelelo k rozcvičce.

Po pěti metrech vyvstala zásadní otázka.

“Dáš mi pusu?”

Než jsem stihla něco říct tak se ke mě Kája naklonil přes přepravku a dal mi pusu, kterou jsem následně zaškatulkovala do kolonky “psí pusa”. Jelikož jsem byla dáma se zásadami a se ctí, reagovala jsem velmi ušlechtile. Nenápadně jsem si rukou otřela oslintaná ústa a proto abych neranila Kájovy city, jsem se konečně vyjádřila k jeho vyznání.

“Ty se mi taky líbíš.”

Naštěstí jsme ten den jeli domů a já už do skauta nikdy nešla.

…

Jenže co čert nechtěl, po několika letech jsme se s Kájou potkali na plese a stali se z nás plesoví kamarádi. Dokonce jsme obnovili i naši starou skautí partu, takže občas s námi na ples šla i naše společná kamarádka Anička a taky Marie. A tak jsme šli na jeden ples a na druhý a na třetí a balili jsme kluky a holky a pili a smáli se a Kája mě přidržoval, když už jsem se nemohla udržet na těch vysokých botách až jsem ho přestala brát jako kamaráda a začala jsem se na něj dívat jako na potenciálního budoucího milence. Takže to chtělo rande.

“Mohli bychom do kina. Třeba. Na nový X-meny.”
“No jenže já vůbec nevím o čem to je, neviděla jsem ani jeden předchozí díl.”
“Tak půjdem zítra ke mě a uděláme si takove X-menovskej maraton a v sobotu můžeme do kina, když už budeš vědět, o co tam jde!”

Předrande se docela vydařilo. Kája koupil kvalitní víno, kterým jsem se velmi rychle opila a díky bohu mě ohnul o opěradlo sedačky už po půlce prvního dílu. Ráno mě vzbudily hlasy.

“No a nemám tam na něj ťuknout, aby věděl, že jdeme pryč?” asi tatínek (předpokládala jsem).
“Ne, stačí, že jsem ho celou noc slyšela, nechci ho ještě vidět.” Jo, hádáš správně, to byla maminka. Zadržovala jsem dech a čekala až klapnout dveře. Pak jsem rychle vyskočila a letěla do koupelny, kde jsem se tryskovou rychlostí oblékla a přepudrovala a už jsem se chtěla vypařit, když v tom se za mnou ozvalo.

“Ty už jdeš? Počkej, nechala sis tu korále.”
“Ty nejsou moje.”
“Aha, tak jsou asi Aničky. Vezmeš jí je?”

Takže už nemám s kým chodit na plesy.

Tvá “já nenosím korále”