Číslo

Ty jeden, co tu pořád nejsi

 

S  Aničkou jsme vyrazily na jazzový koncert. Celou dobu jsem u sebe měla ty korále, co mi pro ni dal Kája. No jo vzala jsem si je. Jsem prostě děsně hodná! Pořád jsem si říkala, jak to té Anče řeknu a že to bude vlastně trapný, ale co bych s těma korálema dělala, takže jsem si objednala vodku a plánovala, že až se trošku namažu, tak jí to prostě vyklopím. Pak jsem si dala ještě jednu a už jsme s Ančou swingovaly na parketě hned u pódia. Když už se mi začal houpat žaludek, tak jsme se přesunuly k nejbližšímu stolečku a já se rozhodla, že už je na čase jí to říct. Nebo spíš ukázat. A tak jsem ty korále vytáhla z kabelky a položila jsem je na stůl, aniž bych něco řekla. Anička se rozzářila.

 

„Panebože, kdes je našla! Já je půjčila Marii a ona je někde prý zapomněla.“

 

Jelikož jsem po dvou vodkách uplně neovládala, jestli to co si myslím vychází i z mých úst, tak jsem náhle vyhrkla:

„Doprdele, tak on spal krom tebe i s Marií?“

Anička se na mě podívala. „Cože? To nemyslíš vážně.“ Mlčela jsem. Co na to taky říct. Naštěstí celou konverzaci obstarala ona.

„Vždyť víš, že se s ním teď scházím. Myslela jsem, že mě má rád. A on místo toho šuká s jinýma!“

Snažila jsem si ji jemně uklidnit, tak jak to umím jenom já po dvou vodkách. „Ty vole, neřvi tak, všichni na nás čuměj.“

„To je mi jedno! Jak jsi mohla? Já ho miluju!“

„Vážně? Proč proboha? Jseš si jistá, že jsi s nim spala?“ To už jsem asi přehnala, protože Anča vyskočila a vyrazila ven. Pak se zastavila, otočila se a vrátila se ke stolu. Pravou rukou vzala korále a levou mi ukázala prostředníček.

 

Jelikož jsem si řekla, že si přece nenechám koncert zkazit, tak jsem se přesunula zase na parket a zůstala až do konce. Když se klub už začal vyklízet, byla jsem ještě pořád opilá a taky jsem si potřebovala spravit náladu. Rozhlížela jsem se, kdo tu ještě zbyl, ale byli to buď páry anebo úlisně se tvářící padesátníci.

 

„Můžu to odnést?“

„Co?“ přesunula jsem pohled na objekt, který se mnou mluvil.

„Jestli to můžu odnést?“ přikývla jsem a podala mu svou prázdnou lahev od cideru. Otočila jsem se za ním a sledovala, jak sklízí prázdné lahve z dalších stolů. Byl moc hezký. Vysoký, rozčepýřené černé vlasy a měl moc pěknou postavu. Rozhodla jsem se, že když už jsem dnes ztratila kamarádku, tak bych tu mohla aspoň něco získat a tak jsem se k němu vydala.

 

„Ahoj, já jsem Viola.“

„Ehm, Zdeněk, ahoj.“ Podali jsme si ruce.

„Zdeňku, dáš mi na sebe číslo?“ a dal! Vítězoslavně jsem odcházela. Aspoň něco se dnes vydařilo!

 

Tvá budu mít rande s číšníkem

---