Sněhulka

„Zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejkrásnější?“

„Ty má královno, jedině ty.“

„Ach, jak milé.“

 

O 18 let později.

 

„Zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejkrásnější?“

„No ty už ne, ty šeredná zrůdo. Sněhulka je teď nejkrásnější. Viděla jsi ten její nový účes?“

„Ach ano, viděla. Moc jí to sluší.“

 

Sněhulka seděla před zrcadlem. „Musíme se jí zbavit. Štve mě, že se s ní musím dělit o celé království.“

„Chápu tě, Sněhulko, ale jak to chceš udělat? Přece ji nezabiješ ty sama?“

„No já určitě ne, nebudu si přece špinit ruce. Ukaž mi, Zrcadlo, kdo by se na to hodil a žije v okolí.“ Zrcadlo se zamyslelo. Naštěstí nemuselo přemýšlet dlouho, protože v zámku byl jen jeden vhodný adept na vraždu. Byl to místní myslivec. Sněhulka byla spokojená. Alespoň někdo, kdo má se zabíjením zkušenosti. „Ihned ho přivolej do mé komnaty,“ rozkázala Sněhulka.

 

Královna vyrazila na procházku. Byl krásný letní den. Měla namířeno na oblíbené místo u řeky, kde by si doplnila vodu do lahve a vydala se zpátky přes palouček, kde pokaždé sbírala maliny a jahody. V půlce cesty se nakonec rozhodla udělat si přestávku na paloučku. Sedla si do trávy, opřela se o ruce, vystavila obličej slunci a zavřela oči. Paprsky ji příjemně hřály na tvářích. Náhle

jí někdo přiložil něco ledového na hrdlo. Cukla sebou a ucítila ostrou bolest. „Nehýbej se, ať nepřijdeš o tu svou pěknou hlavinku. Tu nepotřebuji. Jenom tvé srdce,“ sykl jí známý hlas do ucha.

„Myslivče? Jsi to ty?“ Snažila se otočit hlavou, ale muž jí stále držel ostří na krku.

„Tys mě poznala? Tak to bych nečekal. V paláci mě ignoruješ a díváš se na mě povýšeně, ale můj hlas jsi poznala, to jsi mě opravdu překvapila. To tě ale už nezachrání!“

„Ale to vůbec není pravda, já tě nikdy neignorovala. Naopak vždyť minulý týden, když jsem tě potkala v kuchyni, tak jsem se tě ptala, jaký byl lov, ale byl jsi opilý, asi sis to nepamatoval.“

„Jo jasně, ještě ze mě dělej ožralu, ty mrcho jedna. Tak jaká jsou tvoje poslední slova, než ti vyříznu to tvoje ledový srdce a doručím ho Sněhulce!“

„Sněhulce? Tomu nerozumím? Ona ti řekla, ať mě zabiješ?“

„Už mlč ty zmije a nehýbej se.“ Královna se rozplakala. Její pláč zaslechlo sedm malých mužů, kteří byli zrovna na cestě domů. Největší z nejmenších mužů vyrazil proti myslivci a motyčkou ho sekl přes ruku, kterou svíral nůž. Myslivec pustil zbraň a upadl k zemi. Zbylých šest malých mužů se na něj vrhlo. Královna si zakryla oči a doufala, že už brzy bude konec. Když zaslechla mlaskání, podívala se, co se děje. Sedm malých mužů sedělo nad myslivcem a ládovalo se jeho masem. Královna začala strašně křičet. „Buď zticha, za chvíli přijdeš na řadu ty!“ Rozkřikl se na ni jeden z nich. Královna se rychle zvedla a úprkem se rozběhla zpět do hradu. Se Sněhulkou si už nějak poradím, ale těmhle bych se neubránila, říkala si. Jeden z malých mužů si všiml, že chod číslo dvě, se zvedá a míří pryč do lesa. „Zdrhá!“ Vykřikl Čtyřka.

„V pohodě, až to dodlábnem, tak ji vystopujeme. Vypadala nafintěně, to nebude jen nějaká vesnická holka. Nejspíš nás ještě zavede někam ke zdroji!“ odvětil Sedmička.

 

 

Sněhulka stála v okně a vyhlížela Myslivce. Uběhly tři hodiny a on pořád nikde. Sněhulka už začínala být nervózní. Najednou zahlédla Královnu, jak se řítí k hlavní bráně a vypadá vyděšená k smrti. Sněhulka začala panikařit. Nakonec se uklidnila. Vždyť přece nevěděla, jestli jí Myslivec řekl, že ho poslala ona. Nejspíš se Královně podařilo nějak uniknout a Sněhulka teď musí hrát, jak by to do Myslivce nikdy neřekla. Ano, to je dobrý nápad. „Královno, co se stalo? Vypadáš příšerně!“

„Myslivec mě chtěl zabít. Že jsem ho prý ignorovala. A aby zamaskoval, že mě chtěl zabít z nešťastné lásky, tak řekl, že jsi po něm chtěla, aby ti přinesl moje srdce.“

„Ten hajzl! Pojď, odvedu tě do komnaty, kde si odpočineš,“ pomohla Sněhulka na nohy královně a vedla ji po schodech nahoru.

 

„Tak tady to je, pánové. Pěknej hrad. V noci tam vlítnem!“

 

„Co to děláte, nechte mě být!“ Sněhulka ležela na posteli a kolem ní všech sedm malých mužů. Trhali ze Sněhulky oblečení, ale ta se bránila. Náhle se rozevřely dveře a v nich stál princ. „Tak já se táhnu přes sedmero hor, jezer, potoků, skal, palouků lesů a co najdu? Moji vyvolenou v posteli se sedmi muži. Chtěl jsem nějakou cudnou ženu a ne couru!“

„Ale to není, jak to vypadá,“ vykřikla Sněhulka, jenže to už princ práskl dveřmi a byl pryč. Muži se opět vrhli na Sněhulku, ale ta už se nebránila… 

---