Tichá žízeň

Jak za nocí laně

Dvě mladinké turistky na Můstku. Drží se za ruce, samou láskou mají je horúce. A nejspíš nejen dlaně, ty dvě budou jak laně, když za říjnových nocí bývá v lesích teskno. Chvíli jdu za nimi, ale pak zmizí v houštinách pražských pasáží.

V nekonečnu tunelu

Asi ji fotil. Má módní plnovous, holou hlavu, bílou košili a kolem krku pentax. Ona je snědá, v košili kostkované, s výraznými brýlemi, chlapeckou postavou a jemnými rysy. Mluví o literatuře, tunelu nekonečna a postmoderně. Tedy, mluví ona, on jen přikyvuje. A když mluví, dopomáhá si velkýma rukama, můžeš ji číst jak hudebník svého dirigenta. Takže čteme, já i její kamarád. Právě současnému člověku diagnostikuje závrať z vrženosti do nekonečna tunelu. Je to poněkud komplikovaná skladba, a tak se necháváme unášet jí samotnou. A jeho k tomu na paměťové kartě hřejí její akty.

Tichá žízeň

Lihovar, zapálen srpnovým sluncem hoří. Po kořalce je tady ale dávno jen tichá žízeň. Tramvaj projíždí výhní a někomu z cestujících se možná roztřásly ruce. Kdoví jakou vzpomínkou.

Buchtička se šodó

Vlasy má jako šodó a sama připomíná buchtičku. A má velmi krátké šortky, takže by ministr školství jen konstatoval: Je lahodná a nařízením uložil všem jídelnám podávat buchtičky se šodó nejméně jednou do týdne, v inspekční dny však mimořádně vždy.

Digitální mraveniště

Svět se proměnil v digitální mraveniště. Nějaký Steve do něj pak sem tam hodí kostku cukru s nejsladším logem a mravenečci jsou k pominutí. A do těch svých štěstíček nepřetržitě tlemí. Ne, svět tím rázem už není.