Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Ztracená kapitola příběhu o Muži s knírem

22. 08. 2016
0
0
205
Autor
Markus Corvo

Není

Ležel jsem na studeném kamení a.. Asi jsem umíral. Nevím. Bolest byla samozřejmě neúprosná. Jediné, v co jsem ale doufal, bylo to, že se ona zachránila. Dokázala uprchnout tomu strašnému tlaku skupin vycvičených vojáků. Ti co zabíjí a vůbec se neptají. Ti co se pro to narodili. Myšlenka na to, že jsem vlastně jeden z nich, mě nechávala chladným. Nee, to není vtipné. A ani být nemá. A ve vnitřku té prachobyčejné skály, která ale má své utajené cesty.. Už jen pár vteřin a díky etrémě ničivé bombě, kterou jsem v těch posledních křečích dokázal utěsnit a aktivovat, celé tohle mizivé místo poletí v prach. Když jsme s U54CB prchali z toho místa, asi jsme každý tušili, že nejspíš zahyneme. Mám jí rád, ale to není žádné tajemství. Nicméně, přesila byla zcela fatální. Ležel jsem nahý na té studené skále. Jen nechápu, jak je možné, že už se neobjevují, nikdo mě nedorazí ? Cítim smrt. Je chladná. A přes to, že se vám to nezdá, je příjemná. Protože je absolutní. MY, agenti, jestli něco máme opravdu rádi, je to to, když je něco absolutní. Ptáte se jací agenti ? Organizace pro kterou pracuji celý svůj život, je tak tajná, že ani členi dlouho vůbec nemusí vědět, že do ní patří. Nemožné? Manipulantní ?? Nee, absolutní. Z mého dřívějšího vyprávění víte, že se jmenuje Marius Centus. To je samozřejmě lež. Jsem DR458VW. Co ale na smrti kolikrát není vůbec hezké, je to, že kolikrát čeká, vy víte, že tam je. Konečně. Kroky, snad nějaký dorážeč. Jenže ten obličej jsem už viděl tehdy na fotkách. Já ho znal. Muž s knírem. Byl celý ve vojenském, je vlastně jedno, kdo to je, přišel mě dodělat a to jsem sakra rád. Uvědomil jsem si, že ne jen fotky. Byl i v mých snech a to dostkrát. I U54CB o něm dostkrát mluvila, nemluvila, byl její NEMESIS, jen nechtěně zmínila. On, Muž s Knírem. Čupnul si a nahnul se ke mně. Pro mě zcela nepochopitelně mi začínal otírat krev z těla. Šetřit mě. Usmíval se, jakoby byl štastný. Já plakal. Byl jsem neštastný. Práce kterou dělám, ani omylem nepovoluje profesionální vztahy. Mám jí opravdu moc rád. Snad přežila, prosím, at přežila. A v tom Muž s Knírem začal vyprávět, aniž bych se jakkoliv prosil. Nechtěl jsem ho tam a už vůbec nee ted. Umíral jsem a on tak trochu působil, že všechno podělává. Ano jsem to já, Kevine. už jsme se parkrát setkali. Nepatrně. Víš, možná ti to nebude 2x příjemné, ale je čas, abych ti pověděl konečně příběh, svůj příběh. Jako mladý jsem byl zkrátka číslo, stačilo mi kolikrát jen ahoj a já na to reagoval tím, že jsem tomu, co to řekl, zlomil obě nohy. Tak trochu nepatřičně. Logicky se ze mě stal voják. Nikdo ti to neřekne a nepotvrdí, ale dokumenty existují stále.

Stál jsem proti Němcům, nic zvláštního, ale dali mi do ruky zbran a Němci umírali. Nikdo včetně mě neřešil, proč to tak funguje. Válčilo se dlouho. Situace, že jsem zcela sám stál proti třeba zhruba 200 nacistickým vojákům, byla ke konci zcela běžná. Na údiv čas nebylo, tak se ted ani ty moc nediv. Já, sám v zákopech a jen spousta hromad mrtvých těl kolem mě. Pro mě to bylo jednoduché, oni nestříleli zase tak přesně a já jo. Nic víc a nic méně. Že mě šili tak milionkrát, to ano, ale zabít mě nebylo lehké. Raněním jsem ve válkách nikdy nepodlehl. Moji protivníci ale podlíhali stále. Když Válka skončila, dostal jsem pár odznáčků, uznáních, diplomů a medajlí. Oceněn jsem byl opravdu nevšedně. Sám jsem netušil proč takové haloo. Vždyt jsem jen válčil. Zabíjel nepřátelé, nic ocenitelného, ani ne velkého. Je ovšem pravda, že z mých lidí málokdo kdy přežil. Stal se ze mě postupem času jakýsi excelentní poradce ohledně válčení. Což bylo jen na oko. Skutečnost vyplývala z toho, že jsem pohodlně seděl na své židli a asi 6 let popíjel lahodnou skotskou a kouřil doutníky. Sem tam jsem něco doporučil, něco podepsal, když mi na stul přišla opravdu nějaká extra konina, tu jsem zamítl. Já, samozřejmě jsem se nudil, na druhou stranu jsem si připadal jako někdo, ale víc jsem se nudil. V letech kdy už jsem si říkal, že nějak prostě musím odstoupit a věnovat se konečně poprvé v životě něčemu svému, přišel mi jednoho dne do kanceláře muž. Nepředstavil se mi, do dnes by to neudělal. Pouze mi zcela jasně, tak nějak tvrdě zdělil, že jsem povýšil na jedinečné místo, hodné jen takových kapacit, jako jsem já. Má práce v té době spočívala v prachobyčejném získávání informací. Byly situace, kdy stačilo vypít trochu předraženého vína s nějakou paničkou, co věděla své, a taky byly úkoly, kde jsem musel během dne zabít 80 lidí, abych docílil potřebných informací. Já to bral. Nikdy jsem nebyl nic víc než vrah. Proč na starší kolena přecitlivěle předstírat, že by to tak nebylo. Pak, jednoho dne.. Milý Chlapče, ted přichází podstata toho, proč ti to celé vyprávím.

Byl jsem celou dobu v mrákotách a že to nezní vůbec umělecky, si tak nějak uvědomuji, ale na tom, co se dělo, nebylo taky vůbec nic uměleckého. Já se chystal umřít a nějaký muž s knírem, nejspíš opravdu Dobrý voják, u něhož mi absolutně nebylo jasné, kde se zde vzal a jaký je jeho význam, se mě evidentně nějak snažil udržet při životě. Ale jeho jaksi podstatné a důležité pomlky jsem si všiml a z mrákot se na pár vteřin asi dostal. Když jsem ale zaznamenal, že u toho jak mi tohle všechno vypráví, mi celou tu dobu obrovskou mačetou odřezává (tzv pižle) nohy tak za polovinou stehen, chtěl jsem prostě jen strašně moc znovu upadnout do mrákot. Tohlee ?? Z toho si nic nedělej, můj příteli. Víš, končetiny, které umírají, by pro tvuj stav byly zcela zásadní. Nevyhovovali by ti a stáhli by tě sebou. Zvážněl. Já znám bolest, znám ztrátu, znám smrt, znám utrpení, znám úkol. Znám toho víc, než by kdo kdy chtěl. I lásku. Lásku k životu, jak ho známe, ty, já a všichni ti, pro které to děláš. Přes to, že sám nevíš proč. Napadlo mě, že podle toho, co mi vypráví a u toho dělá, zná nejspíš opravdu nejlíp hlavně tu smrt, ale vlastně mi to bylo celkem jedno. Uvědomoval jsem si svým způsobem už jen jediné, výbuch, který když sakra dávno nepřišel, musí přijít každou vteřinou. A Onu, mojí kolegini, doufal jsem, v té příležitosti uvědomnění si na pár okamžiků sama sebe, že dokázala uprchnout. Aspon ona. To co mi vyprávěl mi ale chtíc nechtíc bylo povědomé, protože i my jsme kolikrát docílili svého pouhou výhružkou, ale situace, kdy jsme prostě zabíjeli bez špetky sentimentu a lítosti, mi byli také nepříjemně známé.

Dostal jsem úkol, který mi byl už od samého začátku svého znění nepříjemný a složitý, tím byl první. Tudíž snad pochopíš, dost zvláštní. Jak by se dnes prostě řeklo, na hovno. Spousty pátrání, moc zabíjení, mooooc. Ve směs vůbec žádné odpovědi. Šlo především o vědce, politiky, úředníky a kolikrát třeba i o obyčejné umělce. A o to víckrát o úplně obyčejné lidi, kteří stejně tak, jak byli obyčejní tak i umírali a nic nevěděli. Protože... Nemám z toho žádnou radost příteli. Nemám. Tenkrát po mě chtěli vypátrat rovnici. Nějaký tajný výpočet, či co. Něco, co může ovlivnit rozdíl mezi životem a smrtí. Dostával jsem pravidelně cíle, mapy a otázky, které mám pokládat. Trvalo to asi 2 roky, ale přes veškerý svůj dosavadní úspěch při podobných operacích, jsem nevypátral nic zásadního. Ale pak se to stalo. Vědecká stanice položená v tzv ledovém ráji. Klasika, měli své vojáky a vycvičené zabijáky, zabít je do posledního mi nedělalo sebemenší problém. Ale v té místnosti. Viděl jsem jen pár vědců. Pamatuji si zcela přesně, co na mě tenkrát volali. Smrt není konec, nic není konec !!! Měli v té místnosti položených a zavedených hodně zvlášních strojů, které ani dnes nejsou moc známé. A prostě, tenkrát se to stalo. Měl jsem už pocit, že tomu úkolu konečně přicházím na kloub. Celá místnost pomalu ale při tom zcela jasně a nekomprosmisně zbělala, jako sníh a Slunce, když se spojí a udělají spolu dítě. Zář, která oslepila a bílo, které neukazovalo žádnou cestu, ale končilo přesně tam, kde i začínalo. A tohle v ten moment bylo všude. Víš, čas přestal existovat. Chápu, že dost dobře nevíš a nedokážeš zatím vědět, co to znamená.Ale najednou, v tom velkém bílém ničem, vidíš všechno. Minulost, budoucnost. Vše to vidíš v jednom, tvé a i kohokoliv jiného. Když máš pocit, že už tak akorát stačilo. Začnou ti ukazovat světy, životy a to úplně jiné než znáš. V tom všem si uvědomíš, že se můžeš volně pohybovat. Poznal jsem v té situaci Průvodce. Tenkrát mi jen aniž by použil ústa či hlas, řekl. Já nejsem Bůh, přes to, že se ti to může tak zdát. Ty taky nejsi žádný Bůh a ani nikdy nebudeš. Ale jsem někdo, kdo tyhle, pro tebe neznámé světy zná, provedu tě po nich. A ukázal mi vše, podstaty myšlenek, vše co zůstávalo skryté navenek. Prováděl mě dlouho. Zdálo se mi, jako bych s ním prožil tak minimálně léto. A vše to, co jsem viděl, bylo neskutečné a já to navíc mohl ovládat, ukázal mi jak. Řekl, tohle není žádná náhoda můj synu, je to výsledek zcela jasně vyšlapané cesty, bude z tebe ten, co hlídá Koody. Ty a pár vybraných, které si nakonec sám budeš určovat. Tam, kde člověk uvidí něco víc, než vidět má, budeš muset zasáhnout a postavit ho zpátky tam, kam prozatím musí patřit. Na své místo. U těch, co si zaslouží pochopit víc, poznáš, že to jsou oni. Ti tví..... Jiní.

BUUUMM.. PchuuuuMMM TRRD33333ŠŠŠ. pfrbbbb. Umm, bomba začala vykazovat své opodstatnění. Vlastně jen tak ležerně, ale bez hraní si na něco víc, dost nerad jsem si uvědomil, že nemám ani nohy a ani ruce. Žádné končetiny. Muž s razantním knírem mi je odtnul od těla, všechny, u toho svého vyprávění kdovíočem. A taky jsem si všiml, že vlastně asi celou dobu, co mi vypráví, tak nějak zvracím a močím a taky kadím. A hlavně křičím NEEEEEE !!! Nejspíš opravdu celou dobu.- A je mi nepříjemně studeno. To asi pořád z té samé skály, pod kterou ležím v té průchodné, zvláštní jeskyni. Která vskutku asi momentálně prožívá své jakési procitnutí.

Probral jsem se v nemocnici napojen na nespočet přístrojů, které jsem do té doby neznal. Léčil jsem se přesně 5 měsíců a 22 dní. Respektive, po té době jsem mohl odejít z lůžka. Po svých. Můj nadřízený, o kterém jsem ani nevěděl, jak se vlastně jmenuje, se mě i se svými lidmy chodil pravidelně vyptávat na výsledky. Na to, co se tehdy v té laboratoři stalo. Vlastně to nebylo nic překvapujícího, chtěli odemě výsledky a vzhledem k tomu, kam až jsem se dostal a co se stalo, je i očekávali. A já si jednou jen tak z ničeho nic uvědomil, že ty jejich výsledky znám a že oni se je za žádnou cenu nesmějí dozvědět. Byt ani píd z nich. S výsledky, které jsem se dozvěděl, by člověk mohl dělat cokoliv. Bez hraní si na cokoliv, oba dobře víme, že pak by ale ztratil podstatu. A to se stalo tím, čemu jsem musel za každou cenu zabránit. Jak už jsem řekl, po dlouhé době jsem se zotavil a pak jsem odstoupil. Což je ale stejně tak bláhové, jak to zní. Vytrvale, po dobu dlouhých 7 let na mě posílali své lidi, ty nejlepší. Zabíjet je mě přestalo bavit, ale přes to jich postupem času začali posílat tam, kde jsem se nacházel klidně po 1000, opravdu, nedělalo jim problém poslat na mě tisíc mužů, aby mě přivedli. NEchával jsem se, už jen proto, že na tisíc mužů jsem byl krátký dokonce i já. Zabít 200, dejme tomu, ale tisíce, to už je arcáda. Navíc zbytečná. Nesměli mě zabít a to já věděl, vždy jen dopravit na na místo. Tam mě pravidelně mučili. Víš, způsoby jaké znali a dokázali vymýšlet, ti nebudu popisovat. Stávalo se to tak v průměru jednou do půl roku.Chtěli prostě vědět to, proč mě tehdy vyslali na ty místa a co jsem se tam dozvěděl, přes to, že má odpověd vždy spočívala v tom, že jsem se nedozvěděl nic, oni prostě tušili, že lžu.A tak to tak šlo pořád dokola, perpetummobile. Tušili a nevzdávali se. Z národního hrdiny se během okamžiků stal nepřítel státu. Kdyby ale jen to. Nepřítel planety, víš co to je ? Nepřítel planety. Víš co oni ne a oni vědí, že ty to asi víš. Studená válka, směšné. Rusy, Briti, Američani... Byli spojenci. Chtěli tu informaci všichni stejně intezivně, tak moc, že se díky ní dokázali spojit. K tomu aby mučili jediného člověka. Jednou jim ale došla trpělivost. Tehdy to měl na starosti nějaký Drew Alfred Sedeor. Přesvědčil ostatní, že zná mučící systém, který dokáže přimět promluvit každého a vzhledem k tomu, že už po těch sedmi letech přestali mít všichni pocit, že ze mě snad něco dostanou, naplnit svoji zlost vůči mě a mé nespolupráci, nebylo nějak složité. Tohle ale nebyl mučící systém, byl to jen systém hrozné, bolavé a depresivní smrti. Profesionálně mi nechali amputovat končetiny, naládovali do mě extrémní leky na vytrvalost a udržení života. Rány víceméně otevřené hráli svoji roli. Hodili mě nakonec kdesi do velké vykopané díry, napuštěné červy a brouky. To jak příroda jí (papá) mé zbylé torso zaživa, trvalo vědomí zpracovávat tak osm dní. Pak jsem umřel. Konečně. A zase potkal Průvodce.

Hmmm, skutečně jsi neprozradil ani nejmenší. Bolest co ti způsobovali a kterou tě nakonec zabili, ta je zcela zásadní a ty jsi neřekl ani půl slova. Tady Nohy nepotřebuješ a ruce taky ne. To ale už moc dobře víš. Tady jsou tyhle věci přežitkem. Jen se na mě přísně podíval a řekl, tak dál pln své poslání synu. A vytratil se. Existuji. Vidíš mě ??

Výbuch nevýbuch. Já neumřel. Nee v tom daném slova smyslu. I skála pořád držela pevně. Viděl jsem ho. Měl nohy i ruky, vždyt jak jinak by za mnou došel a čím by mi odřezal mé vlastní končetiny. To co říkal, jsem nepovažoval za podstatné. Ale tak nějak jsem z toho všeho cítil realitu. To mě děsilo a v tom skutečnost, že žiju, ještě víc. A pak, z ničeho nic nademnou už nestál. Jediné, o co mi ale šlo, byla ona, U54CB. Zamilovat se pro nás nebylo nemožné. Správně to pro nás mělo být totiž nerealné. Přežila to, tohle všechno. Jeho vyprávění. Tak jsem si tak bez končetin uvažoval. Stáli v rohu té skály v kruhu, tak deset bytostí bez končetin, přes to se tak zhruba metr vznášeli nad zemí. Otočil se na mě on, Muž s Knírem. Před chvílí jsem ho viděl, jen měl končetiny a vypadal o dost mladší, ale vzhledem k tomu, že mu nohy a ruce vůbec nechyběly, nevypadal vlastně o tolik jinak, než když byl nademnou nakloněný, vyprávěl mi ten svůj příběh a u toho mě operoval. Řekl jen.. Tak pojd, čekáme zde už jen na tebe. Musíme jít !! Ale já měl smysly už jen pro ní. Přežila to ? Když jsem si náhle všiml, že o nepodstatný kousek od nich se vznáší jiná postava. Jakoby k nim ani tak nepatřila, ale vypadala stejně jako oni. Byla to Ona, U54CB . To, že jsem se mohl skvěle a svěžě pohybovat i bez svých končetin, už není zábavné, důležité a ani srdcervoucí. Prostě to tak bylo. Evidentně jí přes veškerou mojí snahu výbuch stačil zasáhnout. Pohled na rozervanou skálu doplnovali přistávající, nejrůznější vrtulníky a helikoptéry. Jednotky byly všude, nejrůznější komanda a vojáci. Vše se hemžilo na tom místě... Přes to, že výbuch musel zabít minimálně tak 300 lidí, co tam bylo přítomno, další se snášeli jako komáři, ve snaze zjistit, co se stalo. Já odešel s Mužem s Knírem a jeho Družinou... Odešel jsem. Naštěstí tam byla i ona. Ale oni stejně nemluví.. My mluvit nesmíme a to je celá naše podstata. Každopádně jen její přítomnost mi dávala existovat a být.  Konec.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru