Podvečer na kraji města

Vyhnání

Dívky roztahují paže, aby ti nabídly srdce. A ty, jakoby z úcty k tomu daru, klopíš zrak. Ale tvé gesto je záhy prohlédnuto, jsi vinen zločinem vilnosti. Rada žen se usnese na přísném trestu, máš být vyhnán ze zahrady lásky. A už to i vidí, pohlavní Kain plazící se po břehu Mrtvého moře, a vyvolá v nich ta představa úděsný smích. A ten cupuje srdce, ne, ta nabídka nebyla než faleš.

Hovory

Slunce padá za skály, je zářijový podvečer. A za skalami v dálce Ruzyně. Trestanci už zkojili hlad společnou večeří a teď rozmlouvají. Beze spěchu, neboť vědí, že ta večeře nebyla poslední. Tady na skalisku tři lidé taky večeří. Na kamenech pod sosnou si uchystali polévku, zvoní lžícemi a taky hovoří. O něco naléhavěji, nejsou si jistí, že svá témata budou moct dopovídat. Krajina je při západu slunce romantická, ale bez jistoty. Káznice přeje dlouhým hovorům. 

Společnost

Mýlil jsem se. Ti lidé na kamenech pod sosnou, žena a dva muži, pili čaj. A snad požívali i jiné přírodní drogy. Jeden odcházel k sosně opodál, uléhal a kolmo o ni opíral nohy. Pak se vracel k ohni čaje. To zas odcházela žena, světlá blondýna v květovaných šatech. Scházela skálou níž, kde jsem seděl tváří slunci, usedala pár metrů za mě a zpívala. Byla to řada snubních písní, jaké ženy zpívají odpradávna. Neotáčel jsem se, jako by to byla Medůza. Slunce pomalu padalo k obzoru, trávy vrhaly stín a v něm se pářily a vraždily celé kolonie hmyzu.