Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

A ty mě v tom rytmu miluješ až do smrti až za hrob

Výběr: Elizabeta, a2a2a
17. 09. 2016
8
5
875
Autor
potměchuť


Shora je moře
z průhlednejch igeliťáků
jako by vedle sebe plulo
a navzájem se prolínalo
nekonečno duchů
Zevnitř je jiný
Strčím do něj hlavu a vidím
jak se hejna bílejch ryb
sestavujou organizovaně
do obrazů lidskejch obličejů
Muži a ženy co tu žili nebo budou žít
tu běží furt dokola ve smyčce
V jednu chvíli rozpoznám i svoji tvář
a když plynule přechází v tu tvojí
musim se vynořit
a zhluboka nadechnout



Jedeme po pobřeží
s pískem barvy citronů
moře ho vykusuje do měsíčků
a šklebí se nepochopitelně modrou pusou
Držíš motorku za rohatou hlavu
a ona řve a rozráží vzduch
vonící horkym oreganem a rašelinou
Objímám tě stehnama
a tisknu se ke zpocenýmu triku
aby ti ho vítr neserval přes hlavu
V tý rychlosti jsme pro ten řeckej vítr
jen jedna bytost kterou pořád dokola
polyká ve vzduchový kapsli
Jedeme po pobřeží
Všechno je jak má bejt a vůbec
celkově to má grády jako tequilla
můj a tvůj pupík
citron
a sůl



Tančim na pláži
prostřený k snídani
Odhazuju šaty a moře
mi pod bosýma nohama strhává
co krok jeden a ten samej bílej ubrus
Když mi pak olízne podkolenní jamku
slanym jazykem mořský panny
exotickej květ se mi rozvine ve vlasech
a zavoní na kilometr daleko
Kleknu si Zabořim prsty do písku
a hodim ty vlasy přes hlavu
až k tobě na lehátko
Tehdy zvedneš oči od knížky
a podivíš se upřímně nad tím
jak lesklý jsou
a modrý
a že už je zase snídaně



Sepneš ruce Propleteš prsty
a prostředníčkama v nich zaklinkáš
Tak přesně vypadá ta zvonice kostela
Vcházíme na hřbitov a myslíme na to
Že v naší zemi baroka a smrti
mají hroby stejnou barvu jako stíny který házej
Tady je předěl mezi životem a smrtí jasnější
Náhrobky září bílou barvou jako kosti
Naše helmy jsou taky bílý
ohlazený dokulata od větru
a přílivu oblohy
Prohlížíme si tváře na fotkách
a je to jako setkání dvou civilizací
přímořskýho národa a
astronautů s bublinama místo hlav
Mrtví Řekové z fotek hledí k obzoru
a se starobylejma úsměvama na rtech
se baví naší nejistotou
který modro je nebe a který moře



Moře
hladí pláž
až vzdychá
Ve stejnym rytmu
mi srdce vhání krev do těla
a ty mě v tom stejnym rytmu miluješ
až do smrti až za hrob
ze kterýho nakonec zbyde
v tom celym modrobílym koloběhu
jen malej oblázek ohlazenej
do dokonalýho tvaru

 


5 názorů

neumím analyzovat poezii...buď je nebo není. tady pro mne je. a je plná pohybu...od začátku do konce...udržuje pozornost ale tak nějak bezděčně ...nenuceně. *


jolana.
18. 09. 2016
Dát tip

Myslím, že za čtení každopádně stojí, za opakované čtení. Mě zarazilo, že volnost, neučesanost, rychlost, co je v tom přítomné, mi nepřipadá "autentické", ale spíš jako program. Volnost jako program. Autenticitu to skoro "provolává". Text je provázaný "obsahem", náladou, dojmem jen tak mimochodného pozorování, zaznamenávání, "jen-tak-ovost" - jako by mohlo něco vzniknout tak snadno. Nevím. Moc v to nevěřím. Myslím, že cesta, jak odtud ven, je podívat se chladněji na tu smršť, na klišé, která v ní vznikla - třeba hned na začátku "jako by vedle sebe plulo / a navzájem se prolínalo / nekonečno duchů / Zevnitř je jiný"

Ale líbí se mi tvé nacházení poezie ve všednosti, to je třeba třetí část, její závěr, ale zase podkopaný tím pompézním začátkem, pláž prostřená k snídani, exotický květ je cítit na kilometr.. mám prostě pocit, jako by tam byly některé věci jen na efekt, ale vím, že tohle říct je neurčité a nemůžu to o nic opřít - jen o to, že mi čtení nepřineslo něco nečekaného, neukázalo tu věc (třeba i blízkou) jinak. Tohle je jakási krása. utvrzování se v jakési kráse. nicméně hledám osobitější moment.

Závěr první části je přesvědčivý. Ve druhé se mi líbí vzduchová kapsle, i když je to "mimo linii", je to osvěžující. konec dvojky od všechno je jak má bejt mi přijde vykonstruovaný a co mohlo být obrazem prožitku, dostalo leda umělé grády. Dál - pod nohama strhává / co krok jeden a ten samej bílej ubrus - tam jsem zbystřila, ale už se to nijak nerozvinulo - vidím tu část hlavně jako sebehledání s mimoděčnými pohledy do okolí, to je samozřejmě nutné, ale zase mi tam chybí něco osobitějšího. To, jak se nahlíží na svět v básni obsažený, mi pořád přijde "obecné", opatrné. Nejvíc se mi líbí asi začátek předposlední části - prsty zvonice kostela - země baroka a smrti

celkově - líbí se mi hledání souvztažnosti v tom světě, hledání komunikace mezi "sebou a tím druhým" ("já" se vlévá do "ty", "já" je svět - v tomto pojetí se dají pochopit i ty "sebestředné" pasáže), je to asi věčné téma - nalezení koloběhu a sebe jako součásti - "ale místy je až moc zdůrazňované: nekonečno duchů -- Muži a ženy co tu žili nebo budou žít / tu běží furt dokola ve smyčce -- Tady je předěl mezi životem a smrtí jasnější / Náhrobky září bílou barvou jako kosti / Naše helmy jsou taky bílý ...

jinak, hezky vyvažuješ místa, kdy pozoruješ okolí, a kdy se obracíš do sebe, a všechno to sléváš v jednu identitu básně - s konzistentním jazykem, s lehkostí plynutí.


Gora
17. 09. 2016
Dát tip

Je zábavné báseň číst...líbí.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru