Environmentální nález z Křepkovické kyselky

V posledním článku o archeologických nálezech z minerálních pramenů, jsem prezentoval údajný pozůstatek původního jímání Křepkovické kyselky, který se objevil v souvislosti s úpravami pramenné jímky. Ale tak jak jde čas, mění se i suma našeho poznání. To, co se zprvu jevilo jako štípy (viz archaický způsob výroby fošen štípáním kmene) a pozůstatek bednění starší úpravy jímání kyselky, ukázalo se nakonec jako částečně fosilizované dřevo zakonzervované v rašeliništi kolem pramene. Na podloží tvořeném štěrkopísky ležela několik centimetrů mocná vrstva listí. Nad ní v tmavší vrstvě rašeliny potom množství kmenů a větví. Teprve posledních několik decimetrů vyplňovala vrstva rašeliny s převahou rašeliníku. Z dokumentace celé situace jasně vyplynulo, že jímka nikdy výrazně nepřesáhla prostor vyjmutého pařízku a okolního jímání. Proto můžeme předpokládat, že všechny starší situace byly zničeny již předešlými zásahy. Náhodný nález středověké a raně novověké keramiky ze dna jímky byl patrně zachován do dnešní doby neuvěřitelnou souhrou náhod. Okolní dřevo je však původu mnohem staršího. Na základě makroskopického pozorování s využitím regionálních analogií z okolních rašelinišť by tyto vrstvy odpovídaly zhruba subboreálu. Jedná se o období asi 1400 - 700 př.n.l.. Archeologicky do tohoto období spadá mladší a pozdní doba bronzová a starší část doby halštatské. V této době však téměř jistě nebyl pramen využíván. Mladší vrstva cca 50 cm mocná, tvořená převážně rašeliníkem, obsahuje makrozbytky dřeva břízy a snad lísky. Stáří této vrstvy je nejasné, ale lze uvažovat o době jejího vzniku někdy od subatlantiku, počátku doby železné (cca 700 př.n.l.) až do počátku středověku. V době využívání pramene, tedy od vrcholného středověku až do současnosti, byl vývoj rašeliniště patrně již ukončen. Toto datování je samozřejmě jen rámcové a předběžné. Bude je třeba potvrdit exaktnějšími datovacími metodami. Otázkou zůstává proč nebylo při tolika úpravách z jímky odstraněno i přečnívající dřevo. Jako nejpravděpodobnější interpretace se jeví, že Křepkovická kyselka vyvěrá z vícero bočních vývěrů a tyto zbytky kmenů měly svádět vodu do pramenné jímky, aby zvýšily vydatnost pramene. Jímání podle jedné indicie tvořil původně soudek. Po nových úpravách by měla v dohledné době Křepkovická kyselka sloužit opět lidem k osvěžení, ovšem v již lepší kvalitě. Iniciátorem těchto úprav bylo především občanské sdružení Náš region. Najdete ji nedaleko Kláštera Teplá, jižně od Křepkovic, v lese u silnice na Hanov. Křepkovická kyselka společně s Panskou kyselkou v Drmoulu i nadále zůstává prokázanou nejstarší využívanou kyselkou v regionu. 

Mgr. Lukáš Hanzl, MMML Poznámka: Environmentální-týkající se životního prostředí Reference: Bohumil Brožek a kolektiv, Paleografie ČSSR (Čechy a Morava), I-textová část, Výzkumný ústav pro fyziatrii, balneologii a klimatologii, Mariánské Lázně 1966   
 
      

 
K počátkům kulturně-historického fenoménu využívání kyselek na Mariánskolázeňsku (1. část)       
       
Okolí Mariánských Lázní spolu se sousedními regiony je pověstné enormně velkým výskytem minerálních pramenů. Postupně se dozvídáme stále více o jejich historii. Stále však zůstává velká neznámá ohledně vzniku a vývoje tohoto kulturně- historického a krajinného fenoménu. Kdy to vše začalo? Mnohé prameny či skupiny okolních minerálek jsou již značeny na Müllerově mapě z roku 1720. Ta je sice neúplným, ale velmi cenným historickým, kartografickým pramenem. Zobrazuje například zatím neznámou kyselku či skupinu kyselek mezi Rájovem a Závišínem u říčky Teplé pod vrchem Homolka. Po ohledání místa jsem zde skutečně nalezl vývěr s typicky vysráženým železem, u něhož však bude nutno ještě prokázat, že se skutečně jedná o kyselku. Dále máme k dispozici již jen kusé historické zprávy. O Ferdinandově prameni se dozvídáme již k roku 1526. K roku 1605 je v Tepelských análech zmínka o pramenech v Číhané. K roku 1609 máme doloženy léčebné pokusy doktora Horníka z Chebu u Mariina pramene, kde léčil císařského radu doktora Prudencia. Spis Miscelanea (1679-1687) od Bohuslava Balbína se tepelskými prameny zabývá již obšírněji. Od 18. století informace o pramenech a jejich využívání houstnou. Chemicky je analyzoval Jan Antonín Josef Scrinci (1697-1773), dále Jan Nepomuk von Cranu a Jan Josef Zauschner. Od roku 1779 se jimi zabývá Jan Josef Nehr, tepelský ordinárius a de facto autor myšlenky založení Mariánských Lázní. Minerální prameny se objevují i v topografiích J.Schallera (1788) a J.G.Sommera, či v místní vlastivědě Der politische Bezirk Tepl od France Klementa. V 19. století stojí za zmínku ještě spisek mariánskolázeňského lékaře doktora Karla Josefa Heidlera von Heilbronn, či vědecký výzkum doktora Karla Zörkendörfera prameniště v Číhané, v první polovině 20. století. A tak by bylo možno pokračovat dále Jen pro nedostatek prostoru neuvádím badatele z mladších období. Zde bych jen uvedl poslední počin ing. Jaromíra Bartoše a ing. Jiřího Miloty Průvodce po minerálních pramenech (zatím má 3 díly Český les, Tepelsko a Mariánskolázeňsko), který se snaží zprostředkovat fakta o minerálních pramenech širší veřejnosti. Ale patrně to bude archeologie, která jediná bude schopna exaktně zodpovědět otázku položenou v úvodu. Nejstarší publikací archeologického nálezu z pramenů je E. Abekingem v roce 1888, v časopisu Verhandlungen der Berliner Geseltschaft für Antropologie, Ethnologie und Urgeschichte publikovaný článek Moorfunde von Marienbad o nálezu kostí a keramiky od Mariina pramene, kterou E. Abeking klade do středověku. Po shlédnutí souboru datoval jsem keramiku převážně do šestnáctého století. Panují však velké nejasnosti ohledně nálezových okolností tohoto souboru, a proto je spíše zajímavostí, ale jeho vědecký význam není zatím velký. Zatím nejstarší spolehlivě doložený archeologický nález pocházel z Panské kyselky v Drmoulu. Ten datuje možné užívání kyselky již do 14. století. Je však třeba provést ještě revizi nálezu pro spolehlivější potvrzení datace. Dalším takovým nálezem je torzo džbánku ze 17. století, pocházející z Liščích pramenů. Jen nedaleko se nachází Kančí pramen, kde byl v roce 2004 náhodně zjištěn pod vrstvou 1,5m rašeliny záchyt do soudku a který by mohl být soudobý s oběma Liščími prameny. V poslední době byly učiněny nadějné archeologické nálezy při čištění Křepkovické a zejména Křivecké kyselky, které patrně posunou datování ještě hlouběji do minulosti. Pokračování příště . 

Liščí prameny

     část druhá

K počátkům kulturně-historického fenoménu využívání kyselek na Mariánskolázeňsku -pokračování z minulého čísla Na otázku, kdy začal člověk na Mariánskolázeňsku prameny cíleně vyhledávat, myslím, nelze ještě za současného stavu poznání úplně odpovědět. Stranou zatím ponechávám úvahy o pravěkém využití kyselek, neboť zatím nemáme důkazů, že by Mariánskolázeňsko s okolím bylo v pravěku tradiční sídelní ekumenou. Je však možné, že některé prameny byly známé a navštěvované i ze vzdálenějších míst. Nepatřičná není ani úvaha, že zdejší vývěry mohly být pro pravěkého člověka zdrojem okru, barviva oblíbeného jak ve starším, tak mladším pravěku. Zatím existuje pouze špatně dokumentovaný nález kamenné vrtané sekery z okolí Teplé, nám prozatím neznámé zaniklé kyselky ležící původně severně od kláštera. Starší nález dvou bronzových srpů z Mariánských Lázní bude nutno v budoucnu ještě prověřit, zde je však podezření na podvrh. Zajímavý je i nález neolitické keramiky z okolí Kynžvartu, ten je rovněž problematický a nelze jej ani klást do přímé souvislosti s nedalekými Kynžvartskými kyselkami. Pravěké nálezy vyvolávají tedy spíše více otázek než odpovědí. Bez konkrétních, vědecky ověřitelných důkazů bychom se však snadno mohli dostat na tenký led mýtů, báchorek a divotvorných hypotéz. Fakt, že s výjimkou Karlových Varů většina lázeňských míst v kraji vzniká až na konci 18. a během 19. století, nemá na problematiku dějin využívání minerálních pramenů žádný vliv. Neboť naše muzeum již disponuje dostatkem důkazů, že počátky tohoto významného kulturně-historického fenoménu lze klást nejméně do vrcholného středověku a rozvoj již do 16. století. Dnes známý počet jímání s oblíbenými pařízky a dutými kmeny, je však výsledkem nebývalého boomu kyselek až během 19. století. Právě záchyty do dutého kmene by teoreticky mohly být zavlečeny do kraje až mnohem později, právě v 19. století jako okopírovaný vzor z jiných částí Evropy. To je však zatím pouze má pracovní teorie, která se nemusí potvrdit. Prozatím nejnadějnější je ojedinělý nález asi 20 fragmentů středověké keramiky z Křepkovické kyselky náhodně učiněný při jejím čištění. Bohužel tato keramika je vývěrem velmi korodována a sestává jen z atypických střepů. Datovat se dá jen materiálově přibližně do vrcholného středověku, neboť scházejí jakékoliv typické morfologické znaky, jež by bylo možno přesněji časově zařadit. Můj soukromý, nikoliv však zaručený, odhad je, že nález spadá časově do období od konce 13. století do poloviny 14. století. Součástí nálezu je i pozůstatek původního jímání z fošen, jehož stáří je zatím nejasné. Bohužel však musí ustoupit opatřením, která mají zajistit zdravotní nezávadnost kyselky pro její případné konzumenty. Archeologie minerálních pramenů je zatím někde na svém počátku. Doslova vše, čeho se člověk v této oblasti dotkne, je zcela nové, panenské a neprobádané. Důraz je třeba v budoucnu klást na systematičnost výzkumů a postupné třídění poznatků. Až doposud bylo mnoho cenných archeologických situací zbytečně ničeno bez řádné dokumentace. 

Záhada archeologických nálezů od Mariina pramene       

       
Na půdě Městského muzea Mariánské Lázně se nacházejí uložené střepy a kosti, údajně nalezené při těžbě rašeliny z rašeliniště u Mariina pramene. Dle pozdějších svědectví pochází z původního fondu muzea, kam se soubor dostal z expozice u Ferdinandova pramene. Nelze již plně prokázat autenticitu naleziště, neboť bylo úplně zničeno ve 30. letech 19. století. Písemné doklady o původu nálezu také nejsou. Existuje pouze místní ústní tradice spojující nález právě s rašeliništěm u Mariina pramene. Soubor lze klást do 16.-19. století. Keramika je fragmentarizována na střepy, bez stop po omletí. Musela se tedy celou dobu až do vyzvednutí nacházet v původním uložení. Zastoupeny jsou tu především hrnce a okraje mís, také malý hrneček snad jeden z prvních picích pohárků (viz tabulka 1). Soubor nálezů obsahuje i četné, nespíš kravské, kosti. Z nichž minimálně jedna nese stopy po řezném nástroji (viz obrázek). Na několika kostech je patrné působení huminnových kyselin, což potvzuje verzi o uložení v rašeliništi. Mohlo by se jednat o odpadky po sezónních obyvatelích nebo návštěvnících. Historické prameny tuto eventualitu nevylučují. O tom, že existence pramenů minimálně v okolí Úšovic byla ve všeobecné známosti již počátkem 16. století máme doloženo dopisem Ferdinanda I. z dubna 1528 tepelskému opatovu Antonínovi. Od sedmdesátých let 16. století se zvažovalo vaření soli, ale o výsledku není nic bližšího známo. Tyto aktivity se děly spíše kolem úšovických pramenů. První pokus o analýzu Mariina pramene řečeného Senker neboli Smraďoch provedl slavkovský lékař Michael Raudenius a nalezl zde, jak tvrdil, spiritus vitrioli, neboli zředěnou kyselinu sírovou. V roce 1609 zde již léčil vodami Joachyma Libštejnského z Kolowrat. Dvorní rada císaře Rudolfa II. doktor Prudencius se tu léčil na radu chebského lékaře Horníka rovněž koupelemi v Mariině prameni. Voda v lázni byla ohřívána horkými kameny! Zdá se tedy, že kolem Mariina pramene bylo v 16. až 18. století živo a archeologické prameny, pokud uvěříme pověstem o jejich původu, by to eventuálně potvrzovaly.

Mgr. Lukáš Hanzl, Městské muzeum Mariánské Lázně 

V článku byly použity informace z knihy Vladimíra Křížka Mariánské Lázně, Přírodní zdroje a jejich léčebný význam, Praha 1958