Mystifikace

I.

Dvojice dívek se procházela podloubím. Paprsky posledního slunce je nutily mhouřit oči pokaždé, když vyšly mezi pilíře.
První dívka nakračovala zlehka a s úsměvem. Druhá se zdála zasmušilou. 
„Snad ani spát nebudu. Tolik se těším. Je prý krásný. On byl vlastně vždy. Svatební noc v jeho náručí... Všechna děvčata mi závidí, že jsme zaslíbeni. Dokonce i ty se tak tváříš... Nebuď směšná!“
„Sama jsi směšná, Danie. Mě to nezajímá. Jsi únavná, jak o tom věčně vykládáš, proto se tvářím otráveně,“ odpověděla Naivel; vysoké děvče s plavými vlasy, překrytými  plachetkou.
Danie se chichotala:
„Jen aby!“ 
Naviel neodpověděla. Nechala sestru jít vydlážděnou stezkou. Sama zanořila střevíce do trávy a mlčky se toulala zahradou. Myslela na Agnama. Jak ráda ho vídala. Na jiné přátele se nikdy tak netěšíla. Kolik s ním zažila zábavy... Tehdy nic netušili o svatbách, válkách, zákonech a jiných záležitostech, co provází život dospělých. Zítra znovu přijede,  ale tentokrát se na něj netěší a to se tak dlouho neviděli. Už nebudou schovaní pod stolem odposlouchávat cizí hovory, ani při schovávané schválně zapomínat hledat Danii... Je to pryč... Přijede, požádá Danii o ruku, odjedou z Luxonu a pak se spolu uvidí jen o křtech, pohřbech a jiných ceremoniích.

Když do zahrad padla tma, odebrala se do komnaty. Obě sestry pak usínaly ztěžka. Spánek jim rušily kročeje služebnictva, protože vše muselo být nachystáno a nazdobeno čerstvými květinami a fábory. Na slavnost neměl dorazit jen rytíř Agnam, syn Vilona Chabrého, jenž život jejich otce Aborona v boji nejednou zachránil, ale i nespočetno jiných hostí. Již od časných hodin se sjížděly kočáry. Ořové vesele podupávali a ržáli. Děvečky se uculovaly na lepé vozataje. Bohaté dámy předstíraly spokojenost a pánové se nemohli dočkat pohárů. Sváteční nálada vyháněla stíny i z koutů, jen duše Naivel se jimi hemžit nepřestala. 
Danie stála v středu dění. Vítala se s každým hostem. Slušelo jí to, byla překrásná. Naivel závistivě sledovala tu rozkošnou tvářičku, plný živůtek i drobné ručky.

Po obědě, ze kterého obě spíš jen uzobly, znovu vyšly s otcem na nádvoří, jak jim kázala povinnost. Spíš než kočary  přijížděly skupinky jezdců. Staří mládenci, vdovci, nebo dosud svobodní mladíci fraucimoru nepotřebovali a  v sedlech jim bylo lépe.
Většina z nich si měřila sestry pohledem a bylo znát, že jejich oči nacházejí větší zalíbení v Danii. Naivel věděla, že se sestře nemůže krásou rovnat. Jindy jí to nevadilo, dnes bolelo.
„To je on!“ hlesla Danie a přiměla Naivel zvednout zrak od země a podívat se k bráně.
Právě tudy procválal vraník. Na něm seděl  mládenec jak utkaný z dívčího snění.
Hned za branou  seskočil, rychle srovnal kaštanové kadeře a pomačkaný oděv. Zanechal čtyřnohého druha služebnictvu a vydal se za hostitelem. V půlce cesty ho však zadržel strýc Joaten, aby mu potřásl rukou.  Naivel zatím využila otcovu nepozornost a odběhla do paláce. Věděla, že dostane hubováno, nedalo se ale nic dělat, stát tam nemohla. Nechtěla se s ním vidět.
Vzpomínala na jejich poslední rozhovor: “Tvá sestra je hlupačka. Nikdy si ji nevezmu. Požádám tvého otce, aby mi dal tebe.“
„Už to nikdy neříkej! Urážíš mou sestru." 
„Jsi krutá. Rád bych měl sen, když pojedu ke králi. Možná se nevrátím.“
„Budu se za tebe modlit.“

Zatížena svou vzpomínkou došla do knihovny v  nejzašším koutě paláce.
Těžké dveře zajistila zevnitř a  posadila se na stolec.
Pak přestala být Naivel.
„Šílenstvím to nazývám, však někdy bych byl rád, čím se zdám,“ promluvil ke svitkům Levian a nechal znít svůj hlas. Jinak musel šeptem a před cizími raději vůbec. Od dívky se beztak neočekávalo, že by se s každým pouštěla do řečí. A Naivel cudností přímo překypovala.

 Osud se zamotal mnoho zim před tím, než se Levian narodil. Tehdy král Balaz vyhrál válku proti  rodu Fergerů. Ti byli rozprášeni a mužská linie zanikla. Několika ženám se však podařilo uniknoutt. Balaz, zvaný lidem ďábel, měl z jejich potomků strach. Poddaní tuze rádi vzpomínali na  doby  Fergerovců. A pokud by někdo doložit pokrevní spřízněnost, mohl by ho ohrozit. Vznikl proto zákon a každý syn šlechtického rodu musel od třináctého roku nastoupit do služby. Pokud měl král podezření, nebo se mu mládec nezamlouval, domů se nevrátil.
Levianova matka byla dívkou, jež unikla osudu. Dohazovač Aborona přemlouval, aby uzavřel rozumnější svazek, jenže krása Seriny znamenala důvod, proč zalít uši voskem. Serina však nebyla jen krásná a ve své moudrosti dala sehnat němou porodní bábu. Nasledujícího roku zemřela. Deset let pak Levian vyrůstal jako dívka. Občas ho sice pojala pochybnost, otázky však otec rázně umlčel. Až dne, který sám vytyčil, obě děti zavolal a objasnil jim, jak se věci mají. Daval přitom dobrý pozor, zda stěny nemají uši.
Plán se mu zdál snadný:
„Až Danie oslaví šetnáctiny a provdá se za Agnama, pak v Calvii svého bratra  navštívím a zasvětím. Na jeho dvoře, daleko za hranicí, zemře Naivel skolena nemocí a Levian setrvá dokud bezpečným nebude návrat.“ 
Levian s jeho plány vyrovnával poněkud obtížněji. Všichni se k němu chovali jako k dívce a i on tak ze zvyku přemýšlel. Zároveň se nemohl dočkat, až jednoho dne nebožačka Naivel zemře.
Ticho znenadání  přerušulo bouchání na dveře. Byla to stará služebná.
„Slečno, jste tu? Je čas oblékání na slavnost. Váš otec se hněvá. Všichni vás hledají. Pokud tam jste, pak otevřte.“
 Levian zmizel a znovu tu byla Naivel. 
„Však jdu,“ ozval se z knihovny tichounký hlásek.

Naivel si nechala upravit účes, nanesla růž a převlékala se do róby šité z nejdražších látek. Vtom někdo zabušil na dveře.
„Tamto si  vyřídíme. Není čas, hosté čekají. Koukej si pospíšit.“
Zahřímal Aboron z Luxunu.
„Co mi zbývá, otče,“ odpověděla si pro sebe.
Cesta chodbou se zdála pochodem k popravišti. Snad předstírat nevolnost... ne, ani to by otce neobměkčilo. Musí se snažit s Agnamem nepotkat. Pokud se střetnou být jako led. Vždy ho zůstane mít ráda, jen choré sny nejsou možné. 

Vešla do sálu nazdobeného víc než kdy pamatovala. Otec nechal vyrobit nové stoly a osvětlení konzultoval s mistry z dálných zemí. Vydal  velmi mnoho zlata. Tabule se pod tíhou táců jen prohýbala a služebnictvo se ještě nezastavilo. Naivel usedla na své místo vedle Danie. Cítilala, že se Agnam divá směrem k nim. Zabodla oči do pečené kachny a rozvážně nabírala. Vůbec neměla chuť jíst. Každé sousto vázlo na jazyku. Vyčkávala, až se všichni rozpovídají a začne hrát hudba. Až nastane tradiční ruch, v němž si otec nevšimne, že Naivel zmizela. Jen vrcholu večera se nevyhne, to by jí dal, nebýt přítomna sestřiným zásnubám.

V mžiku, kdy ji otec, ani Agnam  nesledovali, se zvedla se od stolu a byla ta tam. S měsícem v zádech se procházela zahradami. Dokud slyší píšťaly nikdo se po ní shánět nebude. Snad jen On, jenže to by měl smůlu. Jako vůně nočních květů ji provázela myšlenka na Agnama. Pak hudba utichla, a Naivel spěchala zpátky k paláci. Zanechávala na dlažbě za sebou stopy hlíny, šaty urousané. Zadýchaná vešla jedním z bočních vchodů. Otec stál na stupínku. Ovíněn vedl řeč o všem a o ničem. Naivel se postavila za Danii. Čekala, až divadlo skončí, ona se zamkne, vleze v šatech do postele a poškrábe se i na místech, o nichž hosté nemají tušení.

„Da-li Bůh, zase se  setkáme...  Teď předám místo Agnamovi. Ten má na srdci něco, co stojí za vyslechnutí.“  Aboron z výšky pokynul Agnamovi. Ten prošel sálem a poklekl před hostitele.
„Drahý pane, chtěl bych žádat o ruku vaší dcery.... Vím, asi vás překvapí...“
„Chlapče zlatá, Danie, má krásná dcera, je tvá!“
„Právě to vás překvapí. Nechci vás urazit a Danie je zajisté nejkrásnější děvče široko daleko, jenže chci Naivel.“
Hosté se začali rozhlížet a šuškat si. Kdosi se zasmál.
Aboron dal znamení ke klidu. Snažil se uchovat kamennou tvář, ač ho Agnam právě učinil zralým vypít soudek.
„Neprovdám mladší dceru dřív než starší. Stojíš-li o Naivel, rok počkej. Přídeš-li za rok, dostaneš ji. To je mé slovo.“
„Tedy za rok, však dovolte mi s ní dnes tančit.“
Aboron svraštil čelo. Otočil zrak k sinavým dcerám. V obou by se krve nedořezal.
„Naivel si zatančí jistě ráda,“ odpověděl a kývnutím jí dal najevo nemožnost výběru.
„Hudba!“ zavelel a podoben živé mrtvole odklopýtal ze stupínku.

Služebnictvo zhaslo přebytečná světla a ozvaly se první tóny. Tanečnky ihned unášela melodie. Jejich pohyb měl však již daleko do ladnosti a spořádanosti trojstupů.
Agnam došel pro Naivel. Kývl na pozdrav a odvedl ji do nitra vířící společnosti.
„Hlupáku, odvolej! Odpros!“ vmetla mu do tváře. On ji provedl sálem a na konci promenády otočil  rychlostí, až se hlava zatočila.
„Proč?“ ptal se a zvolnil tempo.
„Ona je kráska, mně se i sluhové posmívají. Však jsem bezmála vyšší než ty.“
„Alespoň ti vidím do očí. Tedy viděl bych, kdybys přestala sledovat smetí na dlažbě.“
„Nemám vnady a můj obličej se s tváří Danie nemůže rovnat.“
„Já mám zas na levé noze srostlý malíček s prsteníčkem,“ poznamenal Agnam s hranou důležitostí a rozesmál se.
„Nechápeš to! Sestru jsi ranil a ze sebe děláš neuvěřitelného hlupáka.“
„Netuším, co nechápu. Vím, že tě mám rád. Jen pokud mě nenávidíš, nebo miluješ jiného, vezmu slovo zpět a odjedu. Pověz, nenávidíš mě? Či koho to mám proklínat, žes v něm našla zalíbení?“
„Víš co, počkej na mě za svítání v rohu zahrady, kde se dělalo bláto. Povím ti, proč není možná.“ Odhodlala se vyjevit mu zítřejšího jitra naprosto vše. 

Rytmus se změnil. Naivel využila signál ke střídání a chopila se hejtmana z Tenrefu,  sotva velícímu vlastním nohám. Nenápadně se po Agnamovi ohlédla. Stál na místě tak dlouho, až pomyslela, že přimrzl. Následně odtál, aby dal hostiteli a dívce, kterou znemožnil, dobrého večera a odebral se na lože. Naivel ho toužila napodobit. Otec ji ale popadl a odvedl stranou. Skelný pohled zabořil do praskliny ve zdi vedle ní. 

„Hlavně mu nic neříkej! Příští rok, už tu nebudeš. Ba rok… za měsíc se rozstonáš a dalšího úplňku nechám tvé úmrtí vyhlásit. On se musí poohlédnou jinde. Danie si ho po tomhle výstupu vzít nemůže...“ 
Naivel otci kývla. Celou noc pak oka nezamhouřila. Před svítáním otevřela okno a slezla dolů do zahrad.
V koutě, ze třech stran obklíčených zdí a  keři, čekal Agnam. Ani on nespal a zahradami se toulal dobře dvě hodiny. Rozvážným krokem přišla až k němu a popřála dobrého jitra.

„Tak mi prozraď, proč nechceš být mou,“ nedal jí čas k výdechu.
Sklonila hlavu, sepnula ruce a  pravila:
„Jsem nemocná, dech můj se krátí, příliš dlouho živa nezůstanu. Nechci tvůj žal, vyhlédni si jinou nevěstu.“
„Zbytečné obavy máš. Kvůli tomu jsem tu čekal?“ rozesmál se a vzal ji  za bradu. Když zvedla zrak, neváhal a políbil ji. Ona polibek opětovala. Věděla, že je první i poslední. Vtiskla do něj všechnu svou lásku. Snad by se líbat ani nepřestali, jenže ucítila šimrání v podbřišku a dostala strach, aby ten pocit nezačal být hmatatelným. Proto Agnama odstrčila.
„Musím jít. Mohli by mě hledat. Opatruj se!“
„Taktéž se opatruj, Naivel!“ odpověděl s úsměvem, který nespatřila. Bála se otočit. Měla strach, že by se nemusela ovládnout a... a... nechtěla domýšlet.
„Nemocná? Vždyť mě odstrčila silou, které se nedostává ani kovářským tovaryšům,“ vyprávěl Agnam keři, jenž se mu náhle jevil moudřejší než jiné dřeviny světa. 

II.

Levian, chráněnec Rona z Calvie, ustřihl vlasy pod bradou a uvykal na nepohodlnou část oděvu zvanou nohavice. Učil se, jak se jezdí na koni, střílí a šermuje. Byl samá modřina. Obtížnost však zdála se mu stále snadnou, když ji srovnal s tím, jak se snažil vyrovnat sestře ve vyšívání.

„Čím to, že Daniiny květy a ptáci září barvami a tvé jsou hnědé, mdlé. Proč nepoužiješ nití jako sestra.“ Ptal se tehdy Aboron při pohledu na výšivky, co mu dcerky předávaly.
„Jsou to stejne nitě, jen ty mé nasákly mnoho krve,“ odpověděla Naivel a nastavila rozbodané prsty.

Umořen úlohami neměl Levian čas myslet na Agnama, ten zatím v doprovodu Aboronova posla Mlase objížděl břehy Zeleného jezera. Ptal se nejednou, zda nejlepší trasu vyvolili. I přílišná peče o odpočinek koní se mu připadala zvláštní. Proč by se ho Aboron snažil zdržet? Mlas je prostě lenoch, vděčný za možnost vyhnou se dřině ve stájích!
Zato Fridon, druhý posel,  letěl jako šíp. Kůň se kopyty země téměř nedotýkal. Sám Fridon nespal ani  nejedl, a když šla Calvijská brána k zemi, aby mu umožnila přejezd přes příkop, kůň pod ním klesl s ní. Padlého koně se ujali pacholci a ze zvířete brzy nezbylo nic než hlava a pár kostí. 

Ron zlomil bratrovu pečeť a očím nechtěl uvěřit. Protřel zrak a celé psaní četl znovu.
 Když k tomu byl hotov, spěchal do synovcova pokoje.

„Leviane, tvůj otec zaslal mi zprávu. Muž, Agnam jím zvaný, jede sem hledat hrob Naivel. Promiň, musím se smát.“  
Strýc se rozchechtal a chechtal se a chechtal. Když se dochechtal, pohledl na Leviana:
„Je to řádně v loji. Musíme rychle kameníka povolat. Ty najdi místo, kde tu holku pohřbíme. Pak aby ses ubytoval v hostinci. Snad se Agnam nehodlá dlouho zdržovat. To jste mi zatajili, že Naivel měla  ctitelstvo. Abych tu ještě půl tuctu poutníků nakonec nehostil!“ Rozesmál se Ron nanovo a listinu podpálil, aby se do rukou cizích nedostala.

Levian vybral nejlepší místo pro Naivelin hrob. Nešlo mu však o okolní krásu. Jeho volba měla jiný klíč. Chtěl Agnama naposledy spatřit a sám se s ním v tichosti rozloučit.

Téhož dne si pronajal pokoj v nedalekém hostinci. V krčmě ale nemeškal. Od rána do tmy seděl na kopci, aby měl přehled o jezdcích, co mířili k hradu. První den viděl přijíždět jen posla od Východu a dva kupce. Až druhého zahlédl dvojici jezdců od Luxonu. Pak zvedl hlavu k obloze. Slunce zrovna stálo k polednímu. Počítal s tím, že Agnam nebude otálet a k hrobu zamíří po obědě. Levian tedy vstal a pomalu šel k předem zvolenému úkrytu. Byl jím vykotlaný dub. Schoval se do něj a čekal. 

Již ho začal zmáhat spánek, když konečně uslyšel jezdce. Byl to Agnam s doprovodem, který se za okamžik zastavil a otočil. Agnam pokračoval sám.  Na paloučku před náhrobkem sesedlal a nechal vraníka popásat. Došel ke kameni a padl na kolena. Levian pak pochopil, že pláče. 
Nevydržel se na něj  dívat. Odvrátil zrak, a když si potřetí utíral nos do rukávu, zařekl se, že to nemůže být naposled, co Agnama vidí. Ještě musí něco udělat, nemůže ho nechat se kvůli němu takto trápit.

Věděl, že jej pálí čas. Příliš se rozmýšlet nemohl. Spěchal k hostinci a od hostinského za hříšný peníz odkoupil kus plátna.
„Nač toho plátna potřebuješ?“ vyzvídal.
„Na kouzla se smrtí.“ 
Hostinský znejistěl: „Nebudeš jich činit v mém stavení?“
„Ne.“
„Do... dobrá... pak si čaruj, čeho chceš!“ vykoktal a šel šidit ostatní hosty. 

 Když se s krajinou loučily sluneční paprsky, byl Levian kousek od  strýcova hradu. Příkop k jeho štěstí v létě vysychal a  na hradbách v době míru stráže hlídku nedržely. Nebýt toho, stal by se jeho podnik dost nebezpečným. Ani tak nebylo příjemné se ve tmě tmoucí prodírat páchnoucí stokou.
Na nádvoří se nezdržel a spěchal pod okna pokojů pro hosty. Škvíry v hrubém zdivu a množství břečťanu pro něj  znamenaly snadný přístup. Pak v duchu zajásal, když si všiml pootevřeného okna.

 Během několika málo chvil byl nahoře. Agnam měl ale lehký spánek. Zděšen páchnoucím zjevením okamžitě vyskočil z postele. Už chtěl tu potvoru uvítat svícnem, nebo nočníkem, když promluvila:
„Agname, netrap se pro mne. Najdi si hodné děvče. Na mě bez výčitek zapomeň...“
„Co je to za žerty?“ 

„Nechoď blíž! Mohlo by se ti něco... oslepneš, ano, oslepneš! Nepřibližuj se!“ Agnama ta slova neděsila. Smradlavé cosi pod starým plátnem nemohla být jeho Naivel. Bytost couvala do rohu pokoje. Vrazila přitom do truhlice a zaúpěla. Agnam byl již u ní. Strhl všivý kus hadru, odhodlán odvážlivce vytrestat příslušně k věku a pohlaví. Vtom se musel s pusou dokořán posadit zpátky na postel. Ty vytřeštěné, k smrti vyděšené oči skutečně patřily Naivel... ale... ale...
„Co to má znamenat!“ vykřikl, a Levian si nyní jasně uvědomil hloupost svého nápadu. Musel vyložit karty a doufat, že Agnam ani jednoho z nich nezabije.
„Jsem Levian z Luxonu, po matce z Fergeru. Možná poslední žijící krve starých králů. Proto jsem musel žít jako Naivel. Odpusť. Nechtěl jsem si z tebe dělat blázny.“
„A tohle bylo co?“  Agnam ho srazil k zemi. Nakopl by ho, ale ušmudlaná tvář, po níž kanuly krůpěje slz velikosti hrachu, mu to nedovolila. Nedokázal mu ublížit činem ani slovem. Jen si rychle pobral pár svých věcí a rozběhl se do stáje. 
Štolba mu jízdu nocí marně rozmlouval. Agnam půl hradu probudil, aby mu bránu nechali otevřít, a Levian, který se mezitím doplazil k oknu, zahlédl již jen rozevlátý jezdecký plášť dávající Calvii své spěšné sbohem.

III.

Osudem zrazený Agnam se brzy přidal k žoldákům mířícím do vzdálrných krajů. Napájel se laciným vínem a jako první vrhal do bitev. Jeho bolest se však nevytrácela. Jen pocit prázdnoty uvnitř něj každým dnem rostl, tak jako rostou  děti hříchu. Čim víc mužů zabil a čím víc lidského utrpení viděl, tím naléhavěji vážil hodnotu života a zákony světa. 
Jednoho dne tak dojel do míst, kde končily známé mapy. Zbrocen krví a blátem se zastavil na útesu a zahleděl do vln oceánu.
„Cos mi to učinil? Vše bych ti odpustil, proč však toho polibku? Vzal si mi duši... Již nevěřím, že naleznu lék," pravil a chtěl skočit do hlubiny. S další vlnou však zaplavila jeho mysl myšlenka, jež vyčkávala skryta v hlubinách.
„Třeba jsi polibkem nelhal. Možná mě tvá Naivel milovala,“ zašeptal znovu do  vichru bičujícího pobřeží. Poté pobídl koně a  uháněl se za svýmu druhy. Ještě téhož večera si od nich nechal vyplatit podíl. Vzal, co dali, a vydal se na dlouhou cestu zpátky do Calvie.

Jak se k rodné zemi blížil, míjel stále častěji neoraná pole, vypálené vesnice a šlechtická sídla, kde nezůstal kámen na kameni. Potkával celé kolony uprchlíků mířící na opačnou stranu. Důvod brzy zjistil. Král Balazor skonal, snad kýmsi otráven, a jeho tři synové si zrovna dělili zemi. Z jedné války se tedy navracel, aby stejnou doma našel. Nechtěl meškat, ale kraj se hemžil hordami, co zlé časy loupením pro sebe v dobré obracely.
Cestám se proto raději vyhýbal, přes den spal a putoval nocí. Přesto, že ho u pasu tížil váček plný krvavého zlata, měl potíže se i nasytit. Když už na živáčka narazil, neměl a nevěděl obyčejně ničeho, dokud jedné noci nepotkal kupce.
„Dobrý muži, od hlavního města, zdá se. Pověz, co nového v Nitrami?“ 
Zavalitý mužík si jej  nedůvěřivě prohlédl, načež usoudil, že být mu nebezpečným asi nehodlá.
„Darter tam vládne, předminulého úplňku Kara vyhnal, ale říká se, že Pelas armádu shromaždil a  míří ze západu.“
„Zprávy z Calvii jste nezaslechl?“
„Calvie? Nezbylo než spáleniště!“
Agnam poděkoval a podivná závrať ho donutila seskočit ze sedla. Snad se ten muž pletl. Jen si na název špatně rozvzpomněl. Však slovo Calvie zní jako...  Levian nemůže být mrtev!

Od Calvie ho dělily nejméně tři dny. Od Nitrami jediný. Pokud Levian přežil, odvezli by ho jako zajatce právě tam. Agnam proto stočil koně směrem k nejjasnější hvězdě a nechal se jí vést. Byl to víc než rok, co opustil chmurné zdi královského dvoru. Tehdy doufal, že již nikdy nebude nucen Nitrami navštívit.
 Prostředního kralevice, jenž nyní vládl, dobře znal. Darter nic z krásy matky nepochytil. Zuby měl vyhnilé, pleť trudovitou a ramen se mu dostávalo jen na obrazech. Agnama od první chvíle nenaviděl a pokud mu mohl uškodit, neváhal. Balazor naštěstí choval ve větší oblibě mladšího syna Kara. Ten byl prohnaný a proradný, ale Agnam mu nepřekážel a Kar ho chránil právě proto, že ho závistivý Darter pro jeho krásu a sílu nesnášel k smrti. 

Že je Nitrami blízko, Agnam poznal podle umrlců pršících ze stromů.
Samotné město bylo uzavřeno ze všech stran. Když však oprášil své rytířské ostruhy, spravil stráž o starém přátelství s Darterem a jeho ošklivých zubů zavzpomínal, byl vpuštěn bez prodlev. 
 Nitrami dneška se mu zdálo obludnější než Nitrami jeho vzpomínek. Nasládlý pach rozkladu mu zvedal žaludek. Měl namířeno k žaláři, ale celé město jako by se stalo vězením. Muži u vrat královské šatlavy si ho hned všimli, asi že jediný neměl hlavu staženou hluboko mezi ramena. Přišel až k nim a zatřasl měšcem.
„Koho chceš a jak moc?“ zeptal se ten, co vypadal chytřejší.
„Mladíka jménem Levian.“
„Přijď večer, zjistím toho.“ 
„Zjisti hned a dám všechno.“
Oba muži vytřeštili oči, protože tolik zlata ještě neviděli.
„Vydrž!“ vyštěkl  ten, co vypadal chytrý poněkud méně, a loktem vrazil do žeber svého druha.
Agnam kývl a zpovzdálí pozoroval jejich činění. Viděl, jak se těžká vrata otevřela a jeden z mužů zaběhl dovnitř. Druhý se rozhlížel, jako by bohatství u sebe už držel a obával se zlodějů.
Agnam dlouho nečekal, a první z dvojice stál znovu na ulici.
„Nesu dobré zvěsti. Ten Levian tu byl. Kar ho chtěl dát popravit, stejně jako všechnu šlechtu z končin Zeleného jezera. Jenže jakmile se trůnu zmocnil Darter, Karovy rozsudky zrušil a poslal tvého přítele na deset let pást vepře. Pokud ho nesežrala prasata, měl by být živý,“ zasmál se a natáhl ruku. Agnamovi nezbývalo, než mu dát zlato a věřit, že si sprostě nevymýšlí.

 Okolí Nitrami znal. Spěchal. Pastviny, kam měl namířeno, obtékala ze tří stran řeka. Čtvrtou  měli na starost královi muži. Ti, na než dnes vyšla služba, posedávali u ohně a hráli v kostky. Agnam jim tvrdil, že má rozkaz obhlédnout chod hospodářství. Nevěřili mu, ale do křížku se pouštět a cedit krev, se jim nechtělo. Ve třech měli přesilu, ale Agnam byl urostlý, měl dobrý meč a působil, že ho nenosí pro parádu. 
„Třeba milostpán má rád ovce,“ zažertoval jeden, když byl již z doslechu.
„...a potrpí si na ty s rodokmenem,“ se smíchem doplnil druhý. Následně si jeden přes druhého vyprávěli příběhy o zvrhlících a podivínech.

Agnam zatím až k louce s vepři dojel. Zastavil a rozhlédl se. Kolem se však kromě prasat pohyboval pouze stařec o holi. Podle tváře, na levé straně strnulé obrnou, v něm  poznal  rytíře, jehož jméno si nevybavoval. 
„Zdravím vás. Povězte, kde najdu Leviana?“
Stařec k němu zvedl zrak.
„Agnam? Ženou ti měla být Danie, je to tak?“ Dočkal se místo odpovědi otázek.
„Ano. Jsem Agnam, syn Villona Chrabrého z Anssů. Hledám mládence jménem Levian.“
„Co vím, je tamhle za kopcem u ovcí. Asi tě bude zajímat osud Danie...“
Pravdou bylo, že jej příliš nezajímal, ale toho svěřovat se mu nechtělo.
„Jak se má?" 
„Vnuka mého vzala si, a podařilo se jim včas prchnout. Já hlupák jsem na panství zůstal a vidíš...“ stýskal si muž a rozhazoval vetchými pažemi. 
Agnam mu dal rychlého díku a rozjel se přes kopec. Slyšlel ještě, jak za ním rytíř volá:
„Jen si jeď, stejně neujedeš. I já ještě včera býval jako ty  a každý znal mé jméno." 

Mystifikovali ho, když slibovali vepříky, a místo nich uprostřed bečícího stáda Leviana uhlídal. Ten zcepeněl a zíral na přízrak, co se  k němu právě blížil.
„ Jsi...? Co tu...?“ 
„Jsem to já. Přijel jsem, protože potřebuji jednu odpověď,“ promluvil vlídně, což Leviana uklidnilo.
„Odpovím. Nikdy jsem ti nechtěl lhát!“ 
 Agnam skočil k němu na zem a zjisti, že Levian je již vysoký jako on. Zadíval se do jeho pobledlé tváře a konečně otázku položil:
„Řekni mi, milovala mě Naivel?“
Levian se usmál.
„Ona tě vždycky milovala. Levian tehdy věřil, že s její smrtí zemře i její láska, ale mýlil se.“ 
„Dobrá... Nemáme čas. Od západu jede Pelas, a já  vím, kde armádu svou vzal. Jsou to žoldáci, toť jistota. Věř, že z Nitrami mnoho nezbude.“
Pak Agnam nejbližší ovci podříz, vyvrhl a hodil před sedlo, aby nehladověli. 
„Jeden kůň nás daleko nedoveze. Před námi jsou však hned tři. Připrav se," řekl a do ruky Levianovi vtisk dýku. Pak se sám jal jílce, a tři bezduchá těla zůstala ležet v prachu za nimi.
 Zamířili do bezpečí neprostupných hvozdů. Levian vyprávěl, jak byl strýc do sporů o trůn zatažen. Popisoval útrapy z královské vazby i jak se již smířil se smrtí.
Na to se i Agnam rozvyprávěl, až se dostal k místu, kde se vlastní rukou sejít chystal. Mlčeli pak chvíli, a on rozjímal. Poté obrátil se na Leviana a pevně sevřel jeho dlaň.
„Tělo je odsouzeno k rozkladu. Kolem nás je zmar a smrt. Jen ty mi štěstí přinášíš. Nic více nechci.“
„Co tím říkáš? Zcela nerozumím těm slovům.“ 
„Řekni, abych zůstal a dovol, abych byl manželem Naivel. Však přijel jsem, jak jsem slíbil. Pokud tvá vůle podobná je mé, pak slovo dám ti, že nikdy tě nezradím, nikdy tě neopustím.“

Levianovi se zatočila hlava. Ani ve snu nepočítal s tím, že by  o něj Agnam mohl stát. Sám sebe měl za šíleného, ale On? Bylo tolik věcí, na které se chtěl ptát. Třeba: Co s ním bude  dělat v loži? Jak to zatají před lidmi? Kde si synů vyčarují? Ošíval se kývnout. Dobře chtěl všechno zvážit a bod  po bodu pečlivě probrat. Ostatně každý den se nevdává... Jenže když se zadíval do očí rytíře dychtícího po odpověďi, věděl, že  váhat nesmí.  Řekl tedy prostě  to, co od něj Agnam slyšet chtěl:
„Zůstaň při mně a mužem Naivel se staň. “ 

Toho večera Pelas dorazil k Nitrami a stalo se, co muselo. Město v noci vzplálo a několk dní hořelo.  Agnam v jeho záři znovu a znovu miloval svou Naivel, aby k ránu usínal vedle Leviana. Mohli spolu zůstat lese. Uživili by se lovem a zle by se jim nevedlo. Nač však prodlévat uprostřed lesů, když vám v žilách proudí královská krev? Tak zauvažoval  Agnam a svěřil té myšlenky Levianovi. Tomu se jeho nápad opět nezdál. Nevěřil, že by mohl být dobrým vládcem, i pokud by na trůn zázrakem  dosáhl.
„Znám tě. Zem ani nemůže mít lepšího krále," odvětil  Agnam.
„Není moudré riskovat hlavu kvůll koruně. Nechci umřít, když teprve teď jsem začal žít.“
„Postarám se, aby tě přijali. Doba je víc než příznivá pro návrat Fergerů. Pro lid budeš příslib spásy. Obavy o život neměj,  protože já useknu hlavu každé zmiji, co by tě chtěla uštknout.“
„Co když očekávání zklamu."
„Nezklameš."
Levian to vážil. Nešlo jen o  jejich malé životy. Šlo o celou zemi. Možná že bylo jeho osudem či povinností stát se králem. Dlužil svým předkům, a Agnam měl naprostou pravdu, že pár trumfů v rukávu mají. Musel se o to pokusit. 

IV.

 Když boje v Nitrami utichly,  nasedli na koně a vydali se mezi trosky doutnajícího města. Na věži, jež jako jediná vydržela stát, houpalo se to, co zbylo z Dartera. Pelas a jeho svita zatím objížděli kolem spáleniště a drancovali. Agnam využil všechny známosti mezi žoldáky. Svolal je na náměstí, postavil před ně Leviana a promluvil k nim:
„Zde stojí  syn Seriny. On je posledním z Fergerů. Rodu, co nám stovky let vládl moudře a spravedlivě. Jediný on je pravý dědic trůnu. Věrnost  mu přísahejte a dostane se vám povýšení do stavu šlechtického, stejně jako půdy, jež nyní leží ladem...“
Dav zašuměl. Někteří poznávali v Levianovi andělské rysy Fergerů. Jiní měli důvěru v Agnamovo slovo. Ostatní prostě uvěřili, protože celý život hledali, v co by věřit mohli. Pelasovi tak zbyla jen hrstka mužů. Netrvalo dlouho a visel vedle bratra, kterého sám zavraždil.

 Nejmladší Kar se do zničené Nitrami vrátil, jen aby žebral  o královu přízeň. Za drobný omyl s popravou se omlouval. Dostalo se mu kousku půdy v nejzazším koutě království, aby bouří nevyvolával. 

Nitrami vyrostlo znovu od základů. Obešlo se bez hradeb i stísněných ulic a stalo se z něj krásné město. Leviatan odtamtud vládl téměř šedesát let a celá zem pod jeho rukou vzkvétala. A  Agnam? Inu Agnam také ještě dlouho žil. Ve dne jako první rytíř  oddaně sloužil svému králi. V noci věrným, milujícím manželem byl Naivel.

ENDE.