O štěstí

Byla jednou jedna dušička. Dříve byla moc šťastná, ale dnes už o štěstí nevěděla nic. Byla smutná. Měla proč. Milovala. Spřízněnou duši však k sobě povolal Duch svatý. Pro tu duši to byla strašná rána. Během jediné minuty přišla o vše, co na světě milovala. Proklínala Boha. Chtěla si vzít život. Ale to bůh nedopustil. A duše na něho byla nazlobená tím více. Ale nebylo to nic platné. Tak žila ve smutku a ústraní. Až jednou potkala duši, kolem které zářilo podivné světlo. Ta duše jí pověděla: "Neukvapuj se ve své zlosti proti Bohu. Bůh nedělá chyby, pro vše má svůj důvod. Jednou pochopíš a budeš za to Bohu žehnat." Naše duše však nevěřila. A tak jí jednou přišel domů dopis, v němž byla zvána na pohřeb. Na pohřeb té zářivé dušičky. Smutná chvíle však měla na ni zvláštní působení. Začala doufat. Celé dny trávila ponořená v Bibli a Koránu. A živořila. Samotná bez přátel. Kála se za svou hloupost. Až se jednou Bůh nad ní slitoval. Po pěti letech naše duše měla možnost seznámit se. Nevěděla s kým, jen text je spojoval. Jednoho dne si zavolali. Bylo to jako rajská hudba, i když byla nastydlá, ale hlas to byl moc, moc krásný. Láska klíčila v jejich srdcích. Rozhodla se naše duše, že tu druhou navštíví. Bylo to daleko, strach z neznáma ji užíral. Když dorazila na místo, okamžitě ji uviděla. Ta druhá byla moc krásná a smyslná. Bylo to jako působení dvou magnetů opačných polarit. A láska na první pohled byla na světě. Za dva dny se však museli loučit. Práce. V očích meli slzy a v duši žal. Přesto spolu pořád komunikovali. Psali si a volali. Láska rostla. Nakonec jim pomohla překonat všechny překážky. Byly spolu. A šťastní. Vždyť štěstí je tam, kde je láska.  Že ano, Willi?