Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Pán prasat a Ostříž

06. 10. 2016
17
37
3638
Autor
Gora

Štěstí není cíl, je to způsob života.       (nejmenovaný autista)

 

 

 

Pán prasat a Ostříž

 

Letní dny se krátily, byly však plné slunce. Babí léto hrálo zatím ještě zelení.

Kombajn zpracoval pšenici z několika hektarů pole, které přiléhaly k farmě Zvířecí vrch.

Ruda nastoupil po prázdninách do učení a u otce trávil už jen soboty a neděle. S tátou zbudovali ze železných sítí pro zvířecí partu rozsáhlou přenosnou ohradu, navazovala na  trvalý pozemek výběhu. Prasnice, mangalice Tonička a Janička Červená s dvanácti odrostlejšími selaty, kamerunské ovečky a kozí ministádo se nedaly přemlouvat. Každý víkend se zde, na novém paloučku, pásli pod chlapcovým bedlivým dozorem. Ruda běhal za nimi, aby je nenapadlo trkat a strkat do pevně sestaveného, přesto provizorního, plotu, a oni zas utíkali za ním. Když se navzájem unavili, chlapec zalehl do obrovské hromady slámy. Navozil ji tam s otcem z pole a v ní i množství pšenice, která zůstala po žních ležet ladem na samém okraji. Prasata přicházela za ním k slámovému kopci a  vyhledávala plné klasy.

Bylo sobotní odpoledne.  Sele Ostříž, nejmenší ze všech, se drželo poblíž chlapce. Ruda posedával na vršku kopce ze slámy. Držel jeden z proslovů, jimiž občas, když měl mluvnou náladu, oblažoval pašíky.

„Bude se vám taky dobře spát, jako mně, kdyš ste vylítaný.“

Selátka pokyvovala silnými krky, a tak Rudovi připadalo, že mu přitakávají, ale ona jen vyhledávala klasy.

„Lidi v pravěku taky pěstovali obilí a vyrobili s kamenů mlýnek a pak mleli mouku a pekli placky. To selozrnný pečivo je ztrašně sdravý, víš, Ostříši, tak kousej. Dneska dávají do všeho samý éčka a lidi jsou z nich hodně nemocný.“ Chlapec se občas zahryznul do obilného klasu, aby dal zvířecímu kamarádovi dobrý příklad.

„Rudo, pojď k brance, podám ti kolu, je pěkně vychlazená,“ objevil se u plotu hochův otec. „Jestli chceš, pomůžu ti zvířata zahnat do pevné ohrady, musím ještě někam zajet,“ nabídl chlapci pomoc při podvečerním ustájení zvířat do chlívku.

„To ne, sa mnou pudou spíš, já je pak savřu…“

„Zaslechl jsem, jak voláš na toho malého Ostříži, Rudo. Ale ona je to prasnička, tak by se měla jmenovat Ostřížka,“ usmál se na Rudu. Ten zůstal vážný, vlastně se nikdy nahlas nesmál. Nedokázal rozlišit běžnou řeč od legrace. Sledoval tátu, jak s pokývnutím ruky nasedl do auta. To po chvíli zmizelo v prachu cesty.

„Ostříši, pojď ke mně, dostaneš napít, abys ryhle vyrostl!“  Nejdrobnější sele přiběhlo k chlapci. Nemělo kolem krku pás bílých chlupů jako ostatní. Ruda si nalil do volné dlaně trochu nápoje a malý čuník hltavě chlemtal. Hoch jej ulepenou rukou pohladil. Ostříž polekaně vykvikl a uskočil.

„Vidíš, jak ti to jede. Kola má chodně kalorií a samej cukr, po ní ryhle dorosteš brášky,“ a podal Ostřížovi pšeničný klas, který předtím sám drtil mezi zuby. „Bašti…“  Na vyhřáté slámě mu bylo dobře. Nad vrcholem kopce pelášily mraky jako závodníci v bílém, ale Rudovy myšlenky plynuly hezkým časem jen zvolna. Vše mu připadalo zajímavé.

Zaklonil hlavu dozadu. Pozoroval ptačí  rodinku.  Straky se světlými  náprsenkami se zdržovaly  v blízkosti farmy a bez ostychu  nalétávaly na potravu roztroušenou kolem. Jedna z nich stále seděla na větvi a hlasitě upozorňovala na blížící se nebezpečí. Jako teď. Tři straky přistály na zemi a drze klovaly do zbytků z kukuřičných klasů. Za jejich zády se objevila velká mourovatá kočka. Dospělý strakatec ze staré plané třešně spustil takový křik, že kočka zanechala plížení a znechuceně mávla tlapkou. Ruda vyskočil ze slámy.

„Kampak má namířeno, musím se kouknout, takovou kočku jsem tu neviděl…“ a opatrně hnědou šelmičku sledoval. Zamířila na seník nad kozím chlívkem. Ruda se vyškrabal po kamenech výš, aby na špičkách nahlédl do prostoru pobitého starými  prkny. Páni, tři koťata! Dvě flekatá a jedno žíhané, po mámě.

„Čičiny…nebojte se…,“ strčil hlavu dovnitř, ale do koťat jako když střelí. Schovala se za trám a jen jedno vykouklo na Rudu, jistě vidělo poprvé v životě člověka.

„Zkusím je ochočit, na jídlo snad přijdou blíž.“  Ještě chvíli okukoval roztomilý přírůstek na farmě.

Vracel se zpátky ke stádečku svěřenců. Když zvedl hlavu ze zamyšlení nad nečekaným přírůstkem nahoře v seně, zděsil se. Eman, kozí ataman s velikými rohy, mezitím spatřil za kari sítí  strom obalený švestkami a sápal se přes zábranu na ovoce. Svojí vahou porazil několikametrový, dobře připevněný dílec oplocení, na zem. Ovoce za plotem bylo tak lákavé!  A  ostatní, jako by celé dny čekali jen na tento okamžik, se rozběhli z pastviny do pole. Sláva, volnost!

V Rudovi by se krve nedořezal. Běžel pod dřevěný altán a nasoukal si za černou teplákovou bundu tvrdé rohlíky. Utíkal zpátky. Katastrofa:  dvě obrovské bachyně hrdě vedly svých dvanáct potomků  okrajem pole k místnímu lesíku! 

Kozy se naštěstí zastavily u švestkového stromořadí a jako kobylky jemně trhaly nenažranými, vybíravými pysky ovoce a polykaly. Ruda je pomocí rohlíků vlákal do původního výběhu a zavřel. Spolu s nimi i hlupačky ovce Ribannu a Nšo-či. Ty jediné nezaznamenaly šanci k úprku a zoufale mečely, když zjistily, že jsou na pastvině osamoceny.

Chlapec, zásoben dalším tvrdým pečivem, se vydal nahánět prasata.  Celá tlupa zamířila k posedu pro myslivce. Ti v těchto místech celé léto číhali na škodnou, divočáky, kteří v přemnožení devastují pole jak kukuřičná, tak obilná.

„Ostříši, Janičko, Proušku, Kroušku, stůjte, podívejte, mám rochlíky…,“ volal úzkostně Ruda. Klopýtal po strništi  a na horizontu viděl jejich soudkovitá těla. Kolem krku srst svítila bílými pruhy, jen prasnice jsou dočervena. Zastavili se. Jedno z nich, to nejmenší, se otočilo  a vydalo zpátky k hochovi.

„Ostříž, to je přece můj Ostříž…“ pomyslel si Ruda, a za chvíli jich kolem něj bylo! Poplácal mazánka Ostříže po krku a házel před sebe kousky rohlíků. Dal se do klusu. Zvířata běžela s sebou, jak byla zvyklá z  pohybu na nové pastvině.  Zabouchnul branku výběhu a sesunul se na ni zády. Prudce oddechoval. Ještě pro kontrolu kouknul na celé stádo: jémine, chybí Tonička, stará, málo ochočená prasnice. No nazdar. S Janičkou Červenou, to je jiná řeč, Tonička je natvrdlá a domluva s ní hodně těžká.

Tak znovu pod altán do bedničky s rohlíky. A na pole. Zrychlil krok. Začalo se stmívat. Nechtěl ani domyslet, kdyby si na posed přišel nějaký myslivec zastřílet na černou zvěř. Potmě by spatřil jen obrys velikého prasete…

Ruda  poprvé v životě vylezl na plošinku posedu. Potřeboval zjistit, kudy se Tonička vydala. Necítil se ve výškách dobře, ale strach o ni jej donutil absolvovat výstup po chatrném žebříku. A pak ji spatřil. Byla hned za prvním kopečkem. Spustil se dolů a obezřetně přistoupil k prasnici. Stála uprostřed osamělého obilného ostrůvku a ryla.

Zvedla dlouhý čumák  a změřila si jej blízko posazenýma očima. Strčil jí k hlavě rohlík. Odmítavě odfrkla.

Rudovi připadalo, že si ho výsměšně prohlíží, a to on nesnáší.

„Toničko, pojď za Janičkou, tady nemůžeš zůstat, sastřelí tě myslivci, tak pojď…“, opřel se o její mohutný bok a snažil se těžké zvíře donutit k chůzi. Snad ještě víc se zabořila do země. Popadl milou Tonču za zatočený ocas a začal ji tahat směrem k farmě.

Začala hodně podrážděné chrochtat a cenit  veliké zuby. Neustoupila  ani o kousek. Zavětřila nozdrami, pravděpodobně ucítila divoké příbuzné, kteří se v těch místech v noci pohybovali.

„Je zvyklá za mnou běhat, tak když začnu utíkat, snad se přidá…,“ doufal Ruda a popoběhl kus dopředu. Ohlédl se. Tonička odcházela opačným směrem k lesíku. Svěsil hlavu mezi ramena a loudal se ke statku. Přes slzy neviděl. Zase zklamal, zase něco nedokázal. Přemýšlel, jak vysvětlí otci, co se přihodilo. Představil si  myslivce, jak v noci Toničku střelí a ani nepozná, že byla z jejich hospodářství.

Nesnažil se ovládat vzlyky. Vypadal již jako mladý muž, ale nitro zůstalo dětské, napořád. Přišel na farmu k ohradě a naposledy se otočil.

Tonička stála jako poslušný pes u nohy a funěla.

Otevřel vrátka a vešli.


37 názorů

Gora
08. 04. 2017
Dát tip

Jano, opět moc děkuju. Tohle mne hodně baví psát, děti a zvířata jsou mé domény...a taky bezdomovci:-)))


vesuvanka
08. 04. 2017
Dát tip

Další krásně napsaný dojemný příběh o lásce autistického chlapce ke zvířatům. TIP .-)))


Gora
10. 01. 2017
Dát tip

Diano, děkuju za čtení...


Diana
10. 01. 2017
Dát tip

Moc pěkně napsáno. Takže Ruda měl velmi příjemné dětství. To v něm muselo něco zanechat. :-)***


srozumeni
14. 12. 2016
Dát tip
Asi ne, juknu se, po práci. Díky a hezký den. Jiřina

Gora
14. 12. 2016
Dát tip

srozumění: děkuji, žes četla. Znáš první část, Pán prasat? Tohle je již pokračování:-)))


srozumeni
14. 12. 2016
Dát tip
Jé, to je krása. A úžasný konec...***

Gora
19. 10. 2016
Dát tip

Kočkodan: tvá oblíbenkyně Tonička se moc nevyznamenala:-(  a díky


Kočkodan
19. 10. 2016
Dát tip
Nabízet mi tvrdý rohlík, tak nejspíš také odmítavě odfrknu... (mrk)

Gora
17. 10. 2016
Dát tip

Vigan: děkuju ti, ono to kouzlo překvapení jako u první povídky je vlastně pryč, o to větší obavy jsem měla z přijetí ne tak výrazné druhé povídky se stejnými protagonisty. Zauvažuju nad větším celkem, díky za nápady:-)


Gora
10. 10. 2016
Dát tip

Jasně:-))


K3
10. 10. 2016
Dát tip

Ono vlastně když nejsou připomínky tak jeto dobře. :)


Gora
10. 10. 2016
Dát tip

Karle, vím, že pokaždé čteš a hodnotíš mé prózy, a těší mne to...nemusíš pokaždé psát přece dlouhé rozbory, Lakrov a Aleš už psali:-)


K3
10. 10. 2016
Dát tip

Já jsem Ti k tomu moc nenapsal viď? Ale ono nebylo třeba. Konec je kouzelný.


Gora
10. 10. 2016
Dát tip

K3: děkuju ti za čtení a zhodnocení:-) Budu pokračovat...


K3
10. 10. 2016
Dát tip

Jistě, nemá to sílu prvního příběhu. Ovšem jako díl série určitě jo. Má to taky dost do sebe. Tip.


Gora
08. 10. 2016
Dát tip

Kolegové, smím-li vás tak oslovit:-), děkuju vám.


Lakrov
08. 10. 2016
Dát tip

> ...nedostatek se transformoval do zvýšené citlivosti...

> ...Je třeba žít a najít...

Nebo aspoň hledat. Ano, proto jsme na světě. Díky za avízo, Aleši.


Gora
08. 10. 2016
Dát tip

Lítost nevede nikam, to mám ověřené. Je třeba žít a najít si své místo:-) Aleši, dík:-)


to je právě na obou příbězích sympatické, že nedělají z Rudova handycapu žádné trauma, které zaslouží politování. Naopak, jeho nedostatek se transformoval do zvýšené citlivosti vůči zvířatům, což vzbuzuje spíš obdiv, než lítost...


Lakrov
08. 10. 2016
Dát tip

> ...zúročit celoživotní lásku ke zvířatům a pochopení pro hendikepované...

Obojí je z textu zřetelně znát.


Gora
08. 10. 2016
Dát tip

KOlobajďásku, díky, ušlechtilý kolego:-) Nemýlila jsem se v jednom svém názoru, a z toho mám radost:-) Děkuju.


Kolobajda
08. 10. 2016
Dát tip

Přiznávám, že ovlivněn názorem Lakrova dávám dílku tip. Sice první část (viz odkaz Aleše) se mi zdá lepší, ale tady jsem si našel také určité vypravěčské kouzlo (tobě vlastní).  /*


Gora
07. 10. 2016
Dát tip

Lakrov: děkuju za čtení a kritiku, tvůj názor na příběh mne veskrze potěšil. Drobnosti opravím:-)

Účelem povídky, vlastně obou pokračování, není"jen" vyprávění o autistovi, pokouším se  v příběhu zúročit celoživotní lásku ke zvířatům a pochopení pro hendikepované děti. Cílovou skupinu čtenářů jsem si při psaní předem neurčila. Chci, vzhledem k hlubší znalosti problematiky autismu, v příběhu hocha  a jeho zvířecích přátel pokračovat. Děkuju ti.


Lakrov
07. 10. 2016
Dát tip

Obsahem i náladou to pasuje k první části.  Při čtení téhle druhé začínám mít (víc než při čtení části první) dojem,  že se jedná o čtení určené především mládeži; snad se snahou vytvořit u ní  (mládeže) lepší (nebo vůbec nějaký) vztah (nebo povědomí o) této části přírody, tedy  k chovu domácích zvířat. Jednoduchý Ruda zde pak figuruje jako jakýsi  průvodce, prostřednictvím něhož jsme (díky jeho odlišnosti a porozumění  zvířatům) vtaženi do jejich (zvířecího) světa. Jestli si to Ruda v dalších pokračováních něčim nepokazí, stane se tudíž "kladným hrdinou", což by mohlo býk ku prospěchu pro změnu pochopení světa autistů ostatními lidmi.  

Mělo-li to tedy být především o autistovi(?) Rudovi, pak tomu tak není,  protože si myslím, že oba ty jednoduché příběhy (tenhle druhý víc) mají  širší záběr a "vznešenější" smysl.  

Napsané je to dobře, ten jednoduchý příběh má přiměřený spád, dobrý konec  a vlivem tvých dějových obrazů mám ke konci dojem, že začínám cítit  štiplavý pach prasečího hnoje.  

A upozornění na gramatické nepřesnosti, které mi padly do očí:

 ...kamerunské ovečky a kozí ministádo se nedali přemlouvat... ## nedalY, páslY

 ...spát, jako mě... ## mně

 ...a sápal se přes ni na ovoce... ## na NĚJ (strom) nebo na (švestky)


Gora
06. 10. 2016
Dát tip

Evženie, děkuju za hezká slova:-)


Gora
06. 10. 2016
Dát tip

Čudlo, děkuji:-)))


Mám moc ráda tvé příběhy, jsou opravdové. /T


Čudla
06. 10. 2016
Dát tip

Hezké počtení. /*


Gora
06. 10. 2016
Dát tip

blackie: děkuju, jsem moc ráda, že se ti pokračování líbí...děkuju:-)


.....no páni....to se tak krásně četlo...............pohádka-nepohádka....*/***


http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=471221

předchozí díl, pro zájemce...


Gora
06. 10. 2016
Dát tip

Stázko, to dokázala láska, vzájemná láska...ta vždy dokáže nemožné


Gora
06. 10. 2016
Dát tip

Aleši, díky:-)))


koukám, že ještě přibyla zmínka o Ostřížce...:o)


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru