CESTA ČASEM (8) BRAMBORY a LYŽE . . .

   Bramborová
   Ještě jsme se v boudě ani neohřáli a už je tu podzimní brigáda. V zeleném plátěném ruksaku si vezu pár ponožek, náhradní boty, holínky, tři trika a svetr. Modrou teplákovku na spaní a kytaru.
   Jedeme pomoct sbírat brambory. Cílem cesty je Jednotné zemědělské družstvo Vyšší Brod. Kdo to zažil, ten pochopí, jak se těšíme.
Zatím je veselo. Řičíme písničky, abychom přeřvali hluk motoru autobusu, který vypadá, že nás ani do Vyšáku nedoveze. Ale dovezl.
   Ubytovali nás nad stájemi. Vojenské palandy na dřevěné podlaze. V rohu kamna na dříví, stůl a pár židlí. Jako dozor s námi jedou dvě paní profesorky. Biologie a fyzika. "Převlečte se do pracovního a za půl hodiny ať jste dole." Tam dostáváme pár informací. Třeba jako... Že svačinu nám přivezou na pole. Sbírat budeme do setmění. Večeře bude v místní družstevní jídelně. Po večeři máme volno, ale nikam nesmíme. Večerka v 21.30 hodin. Budíček v 6.30. Nástup na vlek za traktorem, který nás bude vozit na pole, v 7.15. Ufff...
   Ráno nám jde pára od hub. Do studeného oblečení se nám nechce. Ale co se dá dělat. Písk profesorské píšťalky je neoblomný.
  Snídaně je božská. Párky, smažená vajíčka, chleba a horký čaj.
  Usedáme na dřevěné lavice na valníku a drncáme k poli. Tam už stojí připravené kbelíky na sběr. Řádky  jsou vyorané. Tak a sehnout a sbírat. Kluci (máme ve třídě jen čtyři) kýble odnášejí a vysypávají do valníků. Krok za krokem, brambora za bramborou. Na konce řádek ani nedohlédneš. Ale má to i své plus. I princezničky z naší klasy musí zanořit ruce do hlíny.
   Svačina! Hurá!. Rohlíky. Pořádnej kus salámu. Čaj, čajíček. Za ten jsme všichni vděční. Zahřeje nejen zmrzlé ruce ale i tělo zevnitř.
   Písk a nástup. Znovu do práce.
   Večeře. Guláš s knedlíkem. Je dost dobrej. Nebo je to hladem ? Nikdo nenechal. Kluci si ještě přidali. "Nahoru si nic neberte, ať si nepřilákáte myši."
   Myjeme se v lavorech. Teplá voda je připravena v konvích. Že bychom se myli celí ani nápad. Za prvé zde není soukromí a za druhé jsme unaveni. Takže jen z toho nejhoršího.
Ani nám nemuseli říkat, kdy je večerka. Všichni usnuli ještě před stanovenou dobou.
   Pět dní. Brambory nebudu chtít dlouho ani vidět. Ale zase na druhé straně....

Takovej bramborák s česnekem, uzeným a majoránkou...
Dáte si ?
________________________________
   Lyžařský výcvik.
   Dřevěné poloběžky ( pevná špička, volná pata) s bambusovýma holema. Obé patří tátovi. Kaliopky mi půjčila maminka. Bundu tu mám svoji. Čepici a palčáky jsem si upletla. Koukám na kombinézy svých spolužaček. Hmm. Nezbývá nic jiného, než jim dokázat, že výzbroj a výstroj ještě nedělá lyžaře.
   Ubytováni jsme v budově letního dětského tábora přímo pod sjezdovkou na Kleti. Tady to znám. Jen kousek odtud jsem se narodila. Nahoru na Kleť chodíváme pěšky ze Křemže každé prázdniny. Tentokrát to bude opačným směrem. Z Kletě dolů. A na prknech!
   Pan profesor Kolár nevěřícně kouká na moje lyže. " Na tomhle chceš lyžovat ?" "Jasně, už  mám namazáno." Předvedu pár bravurních obloučků a zastavím těsně u něj. Opráší si sníh z peřové bundy. "První družstvo."  No to jsem si nadrobila. Rovnou na vlek a nahoru na trasu. Dnes nás, zaplať-pánbůh, nepustí na sjezdovku. Jedeme dolů lesní cestou. Dole nejsem první, ale ani poslední. Zlatý střed. "Vzhledem k tomu, na čem jsi jela, je to super výkon." Chvála od našeho krásného pana tělocvikáře hřeje. A to si považte, že mě na kruhy a bradla v tělocvičně musí zvedat.
   Večer se scházíme v jídelně. Po večeři beru kytaru a hraju. Ne, že bych hrála jako virtuos. Ale zpívat se u toho dá. I dva stálé páry si to rozdaly s ploužákem mezi stoly.
   A pak, že všechno závisí na oblečení. Jo . . . "není vybavení jako vybavení."