Čeká jedna z posledních větších akcí. Na místě byl už připraven  pro mne  cizí mladík. Kdo by normálně řekl, že je to zedník. Jenže kluk se nezdá, za chvíli jeho tempo sotva stíhám. Mladej, šikovnej, cihly mu jenom hrají.

A už pokládá poslední řadu. Jeho úkol končí. Za to pro mě má můj chlebodárce namyšlenou ještě nějakou další práci. Zedník odchází, já zůstávám. Ještě hodinku, možná hodinu a půl. Padla.

Vracím se obvyklou cestou, vcelku v dobré náladě.  Na stromech se už chvěje zežloutlé listí. Krajina se teď mění každý týden. Rychle projdu tunýlkem a už se blížím k nádraží.

Uvelebím se v hospodě a objednám pivo. Sotva stačím upít, když ucítím poklepání po ramenou. A hele! On zde kolega dnešního dne -  kluk, co před chvíli na hoře stavěl zeď.

Záhy se ukazuje, že vyzná nejenom v zedničině, ale i jinak... Prostě dokáže využívat příležitosti. Mohl se třeba pochlubit takovou nevídaností, jako  let na jeden den do New Yorku.

A tak se provykládáme až k hodině Há. Odcházím příjemně rozehřátej na zastávku trolejbusu, v hlavě ještě zbytky dnešního  dialogu.