Mezi harampádím, co vyklízelo na dvorku, se našlo i dost kusů vhodných na spálení. A protože, co se může udělati dnes, není třeba odkládati na zítřek, byl zažehnut táborák.

Tedy táborák bez písní. Přikládá se nepotřebné dřevo a na přetřes se dostávají příhody z vod, lesů a strání... Je ale jasné, že voda je více o pádlování, než o vyprávění.

A protože takové posezení u ohně má v sobě náboj jisté nostalgie, přidávám z hloubky paměti nějakou zděděnou, jemně nostalgickou historku. Jejími hrdiny jsou rozjívení kluci v krátkých kalhotách a jevištěm krám, kde je přítomen koňský řezník - pověstný výbornými klobáskami - k němuž platí zákaz chodit. Ano, o téhle čtvrti jsem toho už něco slyšel navyprávět.

A vždycky v takové nějaké neobvyklé chvilce, třeba, když jsme se vrátili odněkud ze zimy do vytopeného bytu. Můj strýc byl prostě skvělý vypravěč. Dobře vládl i perem, či psacím strojem...  Ovšem svou stylistiku uplatňoval hlavně v úředních dopisech. Musel. Vždyť byl svýho času šéfem sekretariátu slušně velkýho podniku. Škoda , že nezkusil psát paměti, nebo alespoň deník. Dneska bych si to docela rád přečet.

Nu – ohýnek doplápolal, je čas se zvednout. Obvyklá trasa, jenom mě napadlo zabočit k lesnímu hřbitovu. Snad tím, že jsem před chvílí vzpomněl na strýce. A hřibitůvek byl oblíbeným cílem jeho nedělních vycházek. Podle fotek, co jsou ve starým albu, mohu soudit, že se tam scházel i se svým bráchou. Strejda v ruce věnec, brácha cigáro...oba sveřepý výrazy. Byla jiná doba.

Kdy se vlastně mění doba. Možná je to jako s počasím. Někdy je třeba čtrnáct dní pořád stejně, až to nudí...jindy se počasí mění každou minutu. Sluníčko, zataženo, deštivo.