Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+9 neviditelných
Tenkrát v Rokoli
datum / id29.10.2016 / 473462Vytisknout |
autorK3
kategoriePovídky
zobrazeno1311x
počet tipů8
v oblíbených0x
zařazeno do klubůPovídka měsíce,
Prolog

Přijeli jezdci tmou, přivezli smrt a zlou...

Tenkrát v Rokoli

Válka začala, když mi byly dva roky. Krátce před koncem prázdnin, když jsem měl osmé narozeniny, bylo po ní. Do té doby jsme si jí vůbec nevšímali. Šla mimo nás. Slyšeli jsme o partyzánech a o generálu Klapálkovi z Nového Města nad Metují; našem hrdinovi, o kterém jsme říkali, že ty zlé Němce přemůže, a jehož samotného nakonec přemohli úplně jiní vojáci. A pár německých sajdkár jsme taky zahlídli, a to je všechno.
Sami jsme si ale na vojáky hráli pořád. Jako všichni normální kluci, to bylo něco…

Já nebyl v pravém slova smyslu hodné dítě; takový ten andílek na výstavy, který nikdy neřekne sprosté slovo, aby se náhodou nedostal do polepšovny, nebo který se bojí vyslovit slovo špína, aby nedostal žloutenku.
Ne.
S ním bych do nebe nešel.
Měl jsem svoje vlastní hranice.
Na druhou stranu to se mnou nebylo nejhorší. Zastával jsem se slabších a pomáhal starým lidem. Ale ne ze slušnosti; rád jsem si s nimi povídal a vždycky jsem od nich pochytil spoustu moudrého.
S Jardou jsme si rozuměli, on za mnou moc nezaostával.

Výprasků bylo z různých důvodů tolik, až jsem si kolikrát říkal, jestli táta není přísnější než ostatní. Občas mě dokonce napadlo, jestli náhodou nepatřím mezi týrané děti.
Samozřejmě jsem mezi ně nepatřil. Každému bylo jasné, že jsem si zasloužil mnohem víc. A rány, které jsem dostával, dopadaly pouze na vyvolené místo, jež mohou rodiče v rámci výchovy používat.
Na prdel.
Časem jsem si uvědomoval, že každá rána měla svoje opodstatnění a tatík byl naopak docela mírný. Musel na mě být; coby učitel místní školy, trochu tvrdší, aby se neřeklo že mi nadržuje.
A tak jsem ho vždycky ctil.  
                                                                                         
To bylo tenkrát v Rokoli, v pětačtyřicátém.
V tom zbožném místě a jeho okolí, obklopeném lesy a pověstmi, kam si lidé chodí do studánky pro léčivou vodu, a myslí si, že své hříchy lehce smyjí a o to víc hřeší… A do kapličky za Panenkou Marií...
„V Rokoli jsou vostrý!“
Ta zvěst se mezi námi kluky bleskově rozšířila. Patrony a vostrý? To bylo samo o sobě zaručené dobrodružství. A my ho chtěli. Toužili jsme po něm.
Stačilo pár slov a byli jsme s Jardou domluveni. Jen jsme na sebe mrkli a stačilo to. Zítra je sobota. Ve dvě odpoledne; když taťkové obvykle po obědě odpočívají a nic po nás nechtějí; se sejdeme…

Vystartoval jsem hned po obědě, ale Jarda stejně už netrpělivě čekal. Byl nažhavenej jak knot od petrolejky a já na tom tehdy nebyl o moc líp.
A rozum?
Ten nám v tu chvíli vážně nestačil.
                                                                                     
V pískovně u Rokole. Tam někde…
Ze Slavoňova jsme to měli asi tak pět kilometrů. Necelá hodina ostré chůze. Nikdo z rodičů netušil, že jsme se vydali tak daleko…

Když jsme se blížili k první odbočce na Mezilesí a Sendraž, poprvé jsme si jí všimli.
Malé holčičky.
Stála na další křižovatce. Tam, kde se silnice dělila na levou Rokolskou a pravou Janovskou.
Stála tam sama.
Asi pětiletá.
A koukala přímo na nás. Bez hnutí.
Když jsme k ní přišli, zastavili jsme.
„Kde ses tu vzala, holčino?“ vyzvídal Jarda. „A kam míříš?“
Kupodivu se nenechala vyvést z míry.
„Mířím do Mezlesa.“ 
„Na co čekáš?“
„Na vás, abych vám poradila.“
„My nepotřebujeme radit.“
„Všichni bláznivý kluci potřebujou poradit!“
„Hele, hele!“ s úsměvem zvýšil hlas Jarda, „abys nepřišla k úrazu!“
„No právě!“ odsekla.
„Dobře. Jdeme k Rokoli na pískovnu a nevíme dost dobře, kde je...“
„U Rokole jsou tři pískovny.“
„Šrámkova.“
„Když se nejdřív napijete z rokolské studánky, povím vám to.“
„Proč máme pít ze studánky?“
„Jsem její patronka, abys věděl.“
„Patronka? Ty sbíráme,“ ožil Jarda.
Radši jsem se na něj nepodíval. Abych se nesmál.
„Můžeš nám to vysvětlit?“ zeptal jsem se jí.
„Ne, nemůžu!“ vyštěkla. „Spěchám do Mezlesa!“
Pořád opakovala to samé o Mezlesu, až začala ztrácet trpělivost, proto jsem jí to nakonec slíbil.
„Dobrá, napijeme se.“
Jarda se zašklebil.
„Je asi půl kilometru od studánky směrem ke Šmelcovně. Není vidět, je obrostlá keři.“
To řekla a odcházela tam, odkud jsme my přišli. Ani se nerozloučila.
Na křižovatce ovšem na rozdíl od nás odbočila do Mezilesí.
Chvilku jsme zůstali stát.
„Za celou dobu se neusmála.“ poznamenal jsem.
„Byla divná.“
„Spíš zvláštní.“
Byla tak zvláštní, že jsem její starostlivý a vážný výraz ve tváři nikdy nezapomněl. Stejně jako na celý ten den. Později jsem si uvědomil, že to byla ona, kdo hrála v tomhle našem dramatu klíčovou roli. Ona rozdávala vstupenky&hellip


                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                   Čas utíkal a my nebyli na místě.
Vyrazili jsme.
Před Rokolí jsme odbočili, abychom splnili slib.  
U studánky náhodou nikdo nebyl. Rychle jsme se napili a šli hledat to místo. Nemohlo být daleko.
Taky nebylo.
Holčička měla pravdu, pískovna byla křovisky pěkně zamaskovaná a z cesty kterou jsme přišli, byla téměř neviditelná.
Pískovnu tvořila veliká prohlubeň, rozlohou asi našeho fotbalové hřiště, s vysokými okraji, obehnaná plotem. Příjezdová vrata byla uzamčená.
Pro nás se plot nedal považovat za moc velkou překážku. Jenom nepříjemný pocit, že dělám něco špatně, byl vlastně horší než překážka sama. A dojem, že mě někdo sleduje. Někdo, kdo mě vidí, ale koho já nevidím.
Rozpletli jsme pár ok v plotě a byli uvnitř.
Šedý písek, kterému se říkalo bílý křemičitý, se možná kdysi užíval pro sklářské účely. Nebylo znát, že by se tu ještě nějak moc těžilo.
Vytěžená plocha uprostřed byla pod vodou. Tvořila jezírko plné čolků a žab. Chvíli jsme si s nimi hráli a na náš vlastní cíl cesty jsme na chvíli zapomněli.
Připomněli nám ho až dva stejně staří kluci. Najednou byli u nás a začali docela zhurta. Hlavně silnější z nich.
„Co tady chcete! Nemáte tu co pohledávat!“
Připomínal mi medvěda. Postavou i brbláním.
„Přesně to, co vy!“ změřil jsem si ho. „Jste tu stejně cizí jako my!“
„To je soukromý pozemek! Padejte odsud!“
„Lžeš! Jste z Mezlesa! Šrámkovi nemají děti!“
„Kdo ti řekl že jsme z Mezlesa!“
„Ty!“
Přestal brblat.
Jeho kamarád byl rozumnější.  Uculil se a spor vyřešil jednoduše.
„Co blázníš! Však je tu dost místa pro všechny.“
Otočil se na mě.
„Jestli jste přišli hledat patrony, přidejte se k nám.“
Dobrej nápad. Souhlasil jsem a ostatní nebyli proti.
Vytvořili jsme rojnici a pomalu postupovali kolem jezírka. Známky nepřátelství byly ty tam. Naopak jsme občas prohodili pár slov a postupně jsme se seznámili. Prohledávali jsme trsy trávy i menší křoviska, co tam rostla, prohrabávali jsme písek a nic. Nacházeli jsme jen suché škeble a množství rozličných kamenů. A měli jsme strach, aby na nás od pana Šrámka někdo nevyrukoval. Sluníčko pálilo a nadšení nás opouštělo. Ještě jednou jsme obešli a skončili jsme s tím. Chodili jsme po břehu a pozorovali čolky. Strana zarostlá rákosím se hemžila vážkami.
„Schválně kdo kolik hodí žabiček,“ řekl Michal, kamarád medvěda, který se jmenoval Zdeněk.
Sebral placák a mrštil jím na hladinu. Povedlo se mu jich napoprvé hned pět a nám dost dlouho trvalo, než jsme ho přehodili. Nakonec jsme házeli jeden přes druhého a nepočítali to. Když si Michal sedl na břeh, přidali jsme se.
„Odkud jste přišli?“ zeptal se a když jsme prozradili že ze Slavoňova, ožil.
„Opravdu? To tedy možná budeme sousedi.“
Vylezlo z něj, že se jejich rodina stěhuje k nám do vsi a v září nastupuje do naší školy. A my jsme s Jardou řekli, že bychom ho vzali do party, když bude chtít. Byli bychom tři.
Měl malý problém. Já si ho všiml. Malou pihu nad levým rtem; v pravém slova smyslu znaménko krásy, jenže on se za ní styděl, a když s někým mluvil, stáčel hlavu na opačnou stranu, aby ji ukryl. Chvílemi to působilo groteskně, jelikož někdy pohnul hlavou trochu trhavým pohybem až to připomínalo poníka. Vůbec si neuvědomoval že odkrývá druhou pihu, pod pravou lícní kostí na krku. Proto mi ho bylo trochu líto. Rozhodl jsem se mu to hned po prázdninách říct. Řeknu mu to důrazně, tak jako mě táta zdůrazňoval všechno, o čem byl přesvědčený, že bych si měl zapamatoval. Řeknu mu, že právě ty pihy se budou líbit holkám. On si nechá říct, vypadal rozumně. Risknu to i za cenu, že se mnou nebude pár dní mluvit, jinak se to neodnaučí a mohlo by mu to zůstat.
 
Leželi jsme bezstarostně na písku, podepřeni lokty, a bylo nám docela fajn. Odpolední slunce pražilo jak o život a do toho náhle jeden z nás vykřikl: „Čtyři hodiny!“
Jako povel, aby idyla skončila a my se odebrali do svých vesnic.
Téměř naráz jsme vyskočili a já ucítil škubnutí a protivný zvuk trhaných kraťasů.
Skoba na nohavici, roztržená noha a zvětšující se pramínek krve. Věděl jsem, že výprask mě nemine.
Ale to, co koukalo z písku, nás zmrazilo.
„Páni,“ ozval se Jarda první. „To je snad granát!“
„Kde by se tu vzal granát?“ ozval se Michal. „Asi je to rezatá konzerva, ale ty drátky…, je to podezřelý.“
„Houby konzerva, je to výbušnina, šel bych pryč,“ varoval Jarda.
„Pryč? Teď, když jsem konečně něco našel, uteču? Víš, co to bude pro dědu?“
Michal tu věc začal opatrně kolem dokola odhrnovat.
„Tady je taky!“ vykřikl náhle zavalitý Zdeněk, který mezitím poodešel stranou. „Zavadil jsem o to nohou.“
„To nemůžeš, blázne!“ okřikl ho Jarda. „Co kdyby to bouchlo!“
Michal odběhl ke Zdeňkovi.
Musím to přiznat. Jarda jedinej v tu chvíli věděl, co říká. Ostatní se rošťácky uchechtávali v touze nějak se předvést. A já byl jako oni, umanutý po tom dobrodružství. Bylo to vzrušující.
„Co s tím uděláme, ty bláho?“ zeptal jsem se Jardy.
„Nevím, nějak to dopravíme domů a pak se uvidí.“
Michal se Zdeňkem se mezitím věnovali druhé „plechovce“ a brzy byly venku obě. Teď bylo jasné, že se nejedná ani o plechovku ani o konzervu ale o nějaké bomby nebo granáty. Báli jsme se jich a na druhou stranu nás přitahovaly, nemohli jsme se vynadívat. Každý byl trochu jiný. Jeden s tlačítkem, druhý s měděným ohnutým drátem do oka na vytržení. Z jednoho koukaly krátké dráty, druhý měl v sobě zase šroub s číslem… Oba rezaté, těžko se rozeznávaly.
Bylo pozdě, já měl být v tuhle dobu dávno doma. Začala na mě padat tíseň. Navíc se začalo zatahovat a v dálce hřmělo. Radši ať jsme doma. Naši mají určitě starost. Rozloučili jsme se se.
„Po prázdninách ve škole.“
Zdeněk se bál a tu jejich věc nesl Michal v teplákové bundě. Jak přišli, tak i odešli.
Zkratkou.
„Možná vás vyhledám už dřív,“ usmál se ještě Michal a zapomněl stočit hlavu. Potvrdil, co jsem si myslel. Byl úplně normální.
„Nikoho tam neznám,“ řekl ještě. Chtěl bych s vámi projít ves, ale nevím, jak rychle se nám podaří všechno přestěhovat.“
A pak jsme spěchali s Jardou zpátky do Slavoňova. Měl jsem pletenou tašku a v ní tu věc. Náležela mi podle nepsaného zákona, našel jsem ji. Bylo mi špatně od žaludku. Podíval jsem se po Jardovi. I on po ní divně pokukoval.
„Nic neříkáš...“
Ani se neusmál: „Musíš to doma někde schovat. Z dosahu. Přijdeme to s taťkou omrknout… Uvidíme, co řekne.“
Jardův táta byl ve válce krátce přidělen jako pomocník k pyrotechnikovi a trochu se vyznal.
„Hlavně do toho nesmíš uhodit!“
Sotva to dořekl ujela mi noha a já se natáh jak širokej, tak dlouhej.
„Co děláš?! Dávej bacha, sakra!“ vykřikl Jarda, bledej jak stěna.
Nezmohl jsem se ani na slovo. Naštěstí jsem tašku udržel ve vzduchu.
Opatrně jsem vstal a pokračoval v cestě.
Celý propocený.
Moje osmileté klukovské ego bylo na cucky.
Zdálo se mi, že slyším tikání, a napadaly mě hrozné myšlenky. Nejradši bych to zahodil někam daleko!
Cesta zpátky byla nejdelších pět kilometrů v mém životě.

Do Slavoňova jsme se vrátili někdy kolem půl šesté večer.
„Nic s tím nedělej, dokud to neuvidí táta,“ opakoval Jarda.
Rozdělili jsme se.
Tašku s obsahem jsem ukryl do kůlny mezi dřevo. Táta byl někde pryč. Přimotal jsem se k mámě do kuchyně, abych to zahrál nějak do autu. U mámy bylo bezpečno.
„Dal sis načas. A máš úkoly. Táta se zlobí,“ řekla a usmála se.
Starostlivě jako vždycky.
Táta mi dával úkoly i o prázdninách, protože si myslel že budu chytřejší. Ale opak byl pravdou. Vždycky jsem to nechával na poslední chvíli. Můj život byl tam. Venku. V plenéru. Kde jsem se mohl rozeběhnout a podívat se do opravdové dálky. Tam jsem dostával ty nejúžasnější lekce. Stačilo mít oči otevřené a dobře poslouchat. Při samotném aktu domácího učení jsem nakonec usínal a nic z toho ve mně nezůstávalo. Obvykle jsem myslel úplně na jiné věci.
Na blbosti.
Tentokrát to bylo něco jiného. Poslušně jsem vzal učebnici, zalezl v kuchyni ke stolu a ani nedutal. Očekával jsem, jakoupak lekci mi život uštědří tentokrát, a vůbec jsem si nepřipouštěl, že by to mohlo dopadnout jinak než dobře.
Zvonek zazvonil zrovna, když se táta vrátil.
Šel rovnou otevřít.
Pan Zemánek prohodil s tátou potichu několik vět. A ten se po mně podíval takovým způsobem, že mi bylo nanic.
„Ukážeš nám, cos přines?“ řekl ledově.
Zavedl jsem je do kůlny.
Když to pan Zemánek uviděl, trhl sebou.
Venku mezitím začalo lejt.
A zhusta.
„S tím já nic nesvedu, jsem amatér. Je to německý tříštivý protitankový granát DCH-8! K tomu musí skutečný odborník, je to příliš důmyslné a nebezpečné! Zahálka. Pyrotechnik. Bydlí ve Městě u nádraží. Má služební telefon, musíme mu zavolat…?“
„Ze školy samozřejmě,“ řekl táta.
„Tady ale nikdo nesmí zůstat, musíte pryč,“ pan Zemánek se obrátil na mámu: „Nejlepší k nám.“
Dali si s tátou sraz ve škole.
„Nebylo jich víc?“ zeptal se ještě táta.
Já musel s pravdou ven.
„Dva,“ muselo to znít hodně nešťastně. „Druhej odnesli kluci z Mezlesa.“
„Cože?“
Zmínil jsem se o Zdeňkovi a o Michalovi.
„Ze všeho nejdřív musíme zavolat do Mezilesí!“
„Pepo, pospěš si!“ stačil zvolat pan Zemánek a vyrazil.
 
„Ještě že to dobře dopadlo,“ řekla máma, když popíjely s paní Zemánkovou kávu.
Ale já měl pocit, že jsem stále ve hře, která trvá.
Jarda seděl v koutě jak na trestný lavici. Když jsme přišli, sevřel mezi zuby provinile spodní ret a nic neříkal.
U Zemánků jsme byli nekonečně dlouho. Mezitím se chlapi vrátili ze školy. Pan Zahálka nespal, jak si původně mysleli. Naopak měl ještě zařizování v Mezilesí. Jakmile se vrátí, přijede k nám.
Spolu s tátou nás vyslýchali a od výprasku nebylo daleko. Doma bych ho určitě dostal. Zdálo se mi, že čím víc se to oddaluje, tím to bude horší.
Když konečně pan Zahálka přijel nějakým vojenským speciálem, vzal si chlapy do vedlejší místnosti a vzrušeně s nimi hovořil. Potom odjeli, aniž by cokoliv řekli.
K nám.
My museli dál čekat a byla z toho další hodina.
Venku bouřka přestala.
Jen tiše pršelo.
„Je po všem,“ řekla máma, když se podívala z okna.
My s Jardou jsme to ale nemohli říct.

Od té bouřky jsem víckrát nebyl bit. Nebylo potřeba. A táta se mnou mluvil jako s dospělým.
Jenom máma mě pořád považovala za dítě. A měla pravdu, já jím přes to všechno pořád byl.

Když se od nás vrátili, viděl jsem na první pohled, že něco není v pořádku. Jejich komunikace se změnila v heslovité věty.
„Jdeme!“ nařídil mi táta a ukázal na dveře.
Za celou cestu k nám neřekl jediné slovo.
„Řekneš konečně, co se děje?!“ vybafla máma, když to nemohla vydržet.
Ticho přerušoval jen zatracenej déšť.
Pouze.
Doma si mě táta posadil v kuchyni proti sobě, začal mluvit a celou dobu se mi díval upřeně do očí. Dával si záležet, aby každé slovo znělo důrazně, abych si ho zapamatoval.
„Děda jednoho chlapce z Mezilesí, co byl s vámi, odnesl granát do dílny a z nepochopitelných důvodů ho připevnil do svěráku. Vzal kladivo a… Zabilo ho to! Jeho starší vnuk, Petr, byl v tu dobu na houbách. Přišel úplně promočený. Druhý vnuk, Michal, byl s dědou. Zabilo ho to taky!“
 
Koukal jsem na tátu a on na mě.
Nemohl jsem se soustředit.
Najednou se mi začala točit hlava a já si připadal jako na řetězáku, ze kterého jsem viděl zrychleně celý den.
A znovu a znovu...
Musel jsem jít ven do toho deště.
Byl tak osvěžující.
Snažil jsem se dívat někam hodně daleko, ale měl jsem to rozmazaný.
Rozeběhl jsem se k tomu velikému stromu, co jsem k němu vždycky tak rád chodíval.
A tam si mě táta našel.


                                                                                - - - - - - - - - -


Ironií osudu je, že Michal se přesto do Slavoňova přestěhoval.
Stihl to ještě o prázdninách.
V dřevěné truhličce.
Pochovali ho spolu s dědečkem na slavoňovském hřbitově u památného dřevěného Kostela sv. Jana Křtitele.
Naše stará škola stála o pár metrů dál.
Často jsem se z ní o přestávce díval tím směrem.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

13.11.2016 20:27:31dát kritice tipK3
redaktor prózy

Já se jenom snažím aby ses o postavách něco dověděl. Nejenom, že má jméno. A tak občas odskočím jinam a zase se vrátím. Dík :)

13.11.2016 18:47:41dát kritice tipStvN

Já se do toho tvého psaní nemůžu nikdy dostat. Na můj vkus mixuješ různý věci. V jedné větě pomáhá starším, v následující větě si rozumíš s Jardou. Tohle je hodně do očí bijící, ale samozřejmě tahle roztěkanost na mě působí tak, že se těžko probojovávám k tomu, o čem chceš vladtně psát.

10.11.2016 15:38:09dát kritice tipK3
redaktor prózy

Janino - dík za připomínky. To s Michalem a pihou; chtěl jsem aby si čtenář k němu vytvořil nějaký vztah, než příjde konec. Opakování kontroluju dost pečlivě ale tohle jsem přehlídnul. Být  /jsem/ je dost problém, když je to v první osobě. Ještě přejdu. Závěrečné věty dám na řádek. Nejsi první, kdo mě upozornil. Ahoj.

10.11.2016 12:30:29dát kritice tipJanina6

Tvoje povídky čtu ráda, je z nich už cítit tvůj „rukopis“. Například se dá celkem s jistotou očekávat nějaké morální ponaučení. Přiznám se, že zpočátku mi to vadilo, ale postupně jsem přišla na to, že je vlastně dobře, když někdo píše právě takovéhle příběhy. Že je potřeba, aby je někdo psal. Obsahově se mi tenhle text dost líbí. Snad jen úvaha chlapce ohledně Michalova „problému“ se znaménkem mi zní nepravděpodobně (příliš moudře a zkušeně) z úst osmiletého kluka. Na druhou stranu nebetyčně pitomý nápad Michalova dědy k tomu vytváří hezký paradox.

Přimlouvala bych se za pospojování přímých řečí, které v závěru pronáší táta, v jednu. Jejich rozdělení jakoby do dialogu je matoucí. Kromě toho bych pozměnila pořadí informací. Logické mi přijde, že když otec mluví o tom, že granát vybuchl, hned by dodal, co to komu způsobilo (že to zabilo dědu a mladšího vnuka), pochybuju, že by nejprve vyprávěl, co v tu dobu dělal někdo (starší vnuk), kdo tam vůbec nebyl.

Dost mě rušilo opakování stejných výrazů (pískovna byla… pískovna byla…, začala na mě padat tíseň… navíc se začalo…, měl malý problém… měl malou pihu… – a úplně nejvíc časté opakování slovesa být, to člověka uhodí do očí, protože když pořád něco „bylo“ – místo výstižnějších sloves - čtenáři připadne, že má autor slabou slovní zásobu).

09.11.2016 20:47:38dát kritice tipK3
redaktor prózy

Vigan - dík.

09.11.2016 18:17:46dát kritice tipVigan

Opravdu pěkný příběh. Napsaný trochu jinak, než jak jsem u tebe zvyklá. Asi díky úsečným větám. Nostalgie ala Obecná škola. A konec famózní, ten se mi moc líbil. I přes délku moc výtek nemám, zbytečné je vypisovat, už to učinili agáta a IQ. Jinak fajn.

03.11.2016 07:56:00dát kritice tipK3
redaktor prózy

Lakrov - máš pravdu. Každý od začátku musel vytušit co se stane. Kdybych se to ale snažil nějak zamaskovat, tak by to pravděpodobně dopadlo trapně. Je to celé zvláštní. Např. dcera vypravěče /tchána/, si vzala Jardu Suchánka, ale úplně jiného... Dík za komentář.

02.11.2016 13:16:11dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Někdo možná namítne, že to není povídka v pravém slova smyslu -- spíš takové  vyprávění --, ale četlo se mi to dobře. Připomnělo mi to naše  dobrodružství (kde jinde, než v pískovnách, které tehdy obklopovaly naši  ves) s tím rozdílem, že v 60. létech už v pískovnách  nebyly (tehdy jsme si říkali "bohužel" a dnes říkám "naštěstí") výbušniny.  Závěr, ač je ze stylu, jakým je to psané, tak trochu očekávaný,  přesto zamrazí.  Tip.  A upozornění na překlep:  ...já jim přes to všechno pořád byl... ## jÍm  

01.11.2016 08:58:33dát kritice tipK3
redaktor prózy

S nominací souhlasím, samozřejmě. Ale možná mě chce nominovat i Gora...?

Oni jsou asi různé škeble. Říční, potoční. Jinak jsou přeci v každém rybníku. Naposledy jsem je viděl v koupališti v Týništi, což je starý písák. Jinak dík za hodnocení.

31.10.2016 22:20:45dát kritice tipGerty

Fajn příběh. Holčička se mi tam líbila, já mám tajemno rád, ale na druhou stranu zase napověděla rozuzlení. Bez ní bych se asi víc bál i o Jardu. Ta operace s granátem ve svěráku - naprosto reálné, i když z mého pohledu taky naprosto nepochopitelné. V Červeném Hrádku u Rokycan si přesně takhle celkem nedávno hrál jeden expert s něčím podobným ve sklepě. Kolega z práce mi vyprávěl, jak slyšel, když to bouchlo. Co z toho chlapa zbylo těžko říct... Ale zpátky k příběhu - četlo se mi to dobře, plynule, jen jsem maličko zakopl o ty suché škeble u rybníčku v pískovně - mám pocit, že žijí jen v tekoucí vodě, ale teď si nejsem jistý a chytré knížky nemám po ruce. Ale to je samozřejmě naprostá prkotina. Jestli na to ve správný okamžik vzpomenu, tak bych to rád nominoval do Povídky měsíce. Dalo by se?

30.10.2016 20:55:19dát kritice tipK3
redaktor prózy

aleši: tak tohle jsem bral spíš podle sebe. My jsme s bráchou byli pěkná kvítka. Táta na nás neměl moc čas a když přišel kolikrát z práce vynervovanej a čekaly ho stížnosti na nás, moc se s námi nemazlil. No a tak jsem si občas myslel že to je horší než jinde. Ale nebylo. Já jsem tedy 53 roč. a tenkrát už se taky řešilo násilí na dětech. Jestli se říkalo přímo týrané? Říkalo ale to byly úplně jiné případy. Přímo s tím slovem jsem se ale taky rozmýšlel. Moc tam nezapadá... Dík.

30.10.2016 19:14:10dát kritice tipaleš-novák

holčička je v pohodě, dává tomu trochu náznak mystiky. Mě spíš zaujalo použití sloganu "týrané dítě" . nevím, jestli v té době vůbec takové výrazy existovaly, není to přiliš moderní jazykový prvek?

30.10.2016 18:50:52dát kritice tipK3
redaktor prózy

IQ, dík. S kladivem a svěrákem to je nepochopitelý. Nikdy bych to nenapsal, kdyby se to nestalo. Tchán mi to vykládal třikráta a vžycky říkal, že to nikdo nemohl tenkrát pochopit, ale stalo se. :).

30.10.2016 18:40:28dát kritice tipK3
redaktor prózy

Děkuji všem za přečtení. 

Gora,holčička tam je proto, že tchán i tchýně to místo kolem studánky důvěrně znají a psal jsem to vlastně pro ně. Čekal jsem, že s ní mohu narazit. Ironií osudu je, že tchán, což byl vypravěč, zemřel dřív než jsem to dopsal. S čárkou máš možná pravdu, asi by to bylo lepší ale číst se to dá tak i tak. Plenér tam s prominutím nechám, ale  je to nezvyklé, to jo. Agáto, s přímou řečí máš pravdu, jednotlivec se obvykle nechává na jednom řádku, rozmýšlel jsem se. Nechal jsem to proto abych zvýšil důraz. Víceméně zkouším, co tomu kdo řekne.

Ratko a Milica, děkuju.

30.10.2016 18:31:13dát kritice tipIQ nick

Tak, že kluci vyhrabou granáty a přinesou je domů, je celkem pochopitelná klukovina.  To, že do něj děda bací kladivem je nepochopitelná debilita. To jen tak na okraj k příběhu.

I mně tam ta holčička přišla zbytečná a navíc si myslím, že i kdyby jí ti kluci slíbili že se napijí ze studánky, tak by si jen kvůli tomu nezacházeli. Asi bych na ta svatá místa tak netlačila... :-))

Mně ty krátký věty zase tolik nevadily, ale občas mi někde nesedlo nějaké slovo: např. plenér, nebo "zmínil jsem se o Zdenkovi"... v okamžiku kdy ho asi otec podrobil výslechu tak spíš vysvětlil... 

Jinak si myslím, že to je dobře podáno pohledem kluka. b:-)

 

30.10.2016 16:15:09dát kritice tipRatko a Milica

Hezký příběh.

30.10.2016 08:31:30dát kritice tipagáta5

určitě bych přímou řeč, kterou mluví pořád jeden a ten samej, dala na jeden řádek. Tím jak ji dáš na další, ztrácí čtenář přehlednost dialogů a

musí se vracet :)

třeba tady:

~„Zabilo ho to!“„Jeho starší vnuk, Petr, byl v tu dobu na houbách. Přišel úplně promočený.“„Druhý vnuk, Michal, byl v tu chvíli s dědou.“„Zabilo ho to taky!“

 

myslím, že to mluví pořád ten táta ne? Kdybys měl mezitím třeba ... "zabilo ho to", otec se nadechl a pokračoval. "jeho starší... atd. ale takhle mi to přijde fakt divný :)

 

jinak povídka není špatná, jen bych si znovu prošla ty dialogy a někteeré krátké věty - ty bych asi dala taky dohromady :

~Venku mezitím začalo lejt. A zhusta. - nebylo by lepší   venku zatím začalo pořádně lejt ??

 

30.10.2016 07:48:00dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Zamlouvá se mi ten příběh a to, jak je napsaný.

Odstranila bych "v plenéru", nesedne mi to, doplnila čárku za ...ani o  konzervu před ale.

Podobným způsobem mi můj táta  /ročník 1938/ vypravoval o  "nálezech" z války a hazardu se životem. Ten strach a pocit dobrodružství zároveň, to se ti povedlo ztvárnit dobře. Za mne by tam ta holčička ani nemusela figurovat, víc mne oslovuje klukovství příběhu. Tip.

29.10.2016 23:24:13dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Nic se neděje, zítra je taky den:-)

29.10.2016 21:21:57dát kritice tipK3
redaktor prózy

Car, dík ten formát se budu snažit opravit. Posílal mi to syn a něco udělal špatně. Tak se omlouvám.

K Rokoli, poutnímu místu, se váže pověst, že tam kdysi zabloudila holčička. Pomodlila se k panence Marii, ta se ji zjevila a z lesa ji vyvedla. Tak jsem chtěl holčičku použít trochu jinak. Ve studánce je živá voda, dle pověsti...Můžeš najít na internetu. Rokole u Náchoda. Jinak je to podle skutečnosti. Ten vypravěč, byl můj tchán, Ale přečti si, až to bude opravené a nejlepší ráno. Dík

29.10.2016 21:03:20dát kritice tipcareful

Ten text mám rozhozený tak, že se to dost blbě čte.

Holčičku v ději a souvislost s něčím okolo jsem nepochopila... ale je fakt, že jsem nečetla moc pozorně, protože takových příběhů o výbušnině z války jsem už četla tak 5...

technicky mám výhrady k některým větám, které se mi zdály divně rozdělené, nebo naopak zbytečně dlouhé...třeba tu: Vždycky jsem to nechával na poslední chvíli. Můj život byl tam. Venku. 

 a taky takové občas až moc odskakování, přeskakování a dovysvětlování...



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.