Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Oči z vodovodu

25. 11. 2016
4
9
625

1

Chtěla ze mě vymlátit šuplíky, ale sama skládala rok jako leporelo. Vybuchující láhve s Jarem, léto přeháňka, zima vyčkávající krokodýl. Sníh se rozutekl a přinesl mouchy. Snažil jsem se nemyslet, že její obrazy jsou jen uježděný asfalt. Dokud se uměla dívat rovně, přehlížel jsem to. Dnes jsem jí to řekl. Podzim, žluté loďky ztroskotané pod stromem, jehož jméno neznám. Tvé oči se vymykají nosu, řekl jsem. Ne že bych se bez jejího nosu neobešel. Připomíná mi otce. Je těžké si k tomu žebrovému nosu přimyslet topení, horký dech měkký jako sám zadek. Snazší jsou oči, které nesou rozkládací gauč. Naposledy ale, když jsem k němu přibližoval tělo zanesené černými skvrnami, vytrvale uhýbal. Běhal s potměšilým světlem. Chodil jsem pokojem a nechápal, proč je gauč neustále v pohybu a ještě se tváří, jako by to netušil. Je na kolečkách? Z jakého je vlastně materiálu – co když mžení, které mu zjemňuje obrysy, je lest? Je v něm mrtvola? Zastavil jsem a usilovně se rozhlížel, jestli je vůbec nějaký gauč přítomný. Neusnadnila mi to. Proměnila se v žebřík s punčochami. Byl jsem unavený a usedl pod stůl, hlavu si omotal sukní. Cítil jsem, že mám místo hlavy varnou konvici, chtěl jsem zabránit tomu, aby si jí všimla. Pohybovala punčochami a já cítil ujíždějící oko. Vyprávěla, jak žila v Perpignanu s mužem, který ji nepustil samotnou na záchod. Fingoval těhotenství. Okouzloval neznámé ženy, měnil jim stažená ústa v oversized, mnohé chtěly být jeho tchýněmi. Utekla v noci. Od té doby má houpačku v břiše, když vidí otevřená okna. Bezradnost padala na krásné pštrosí holky, chycené do olověných hesel a pomalu srůstající s rezavými pumpami. Město bylo utahané od vlajek, od smíchu v hrnci. Jeho černé příškvarky hloubily den do dna. Mluvila dál a zapáleně. Usnul jsem v jejím nedokončeném slovu.

 

2

Zeď shodila tvůj obraz, tak se vzepřela, aby nebyla vytlačena obrazy, které po ní chceš. V noci poslouchám, jak se domlouvá s ostatními zdmi a jak se o ni nesouhlasně otírají lepicí pásky, roztavené plasty, dřevěné přízraky. Ve snu mluvím s Munchem česky. Obraz je nabíječka, říká mi. Vyprávím to svému vysavači. Vysavač je má starší sestra. Její aura je indigově modrá. Vypadá jako těhotné violoncello. Jeho pouzdro je moje břicho. Rodiče mě popadají za popruh a chtějí shodit ze skály pro můj vysoký hlas. Jsem v dávném roce. Nerozeznám jazyk. To je znamení zimy: Tělo sražené do těžiště, do zubního nervu, jazyk scvrklý na dřevnatou dřeň, kde je tma jako v dětství. Prochcaný polštář s pavoučími nožkami, zamotanými, ztěžklými mrazem. Tahám ze sebe povrchní řeči jako dlažbu, ale zachytím se o trávu ve spáře a ona mě odhazuje naznak. Vidím zimu jako zataženou vodu a léto brzy nasákne odmítáním rodné řeky. Mezitím pohyb mezi mrazákem a mikrovlnkou. Vzdáváš se úst a na jejich místo kladeš lžíci, chystáš se pronést zaobleně, co můžeš. Ale nechtějí tě pustit přes hranice slunečnicových zubů – prý se nepodobáš fotografii. Mluvíš polopolsky. Někdo křičí, že takhle země není bazén, sám ale zdrhá do rychlé dráhy. Zdá se ti, že máš místo prsou cedníky. Celníci vyfukují z nočních pneumatik můry a vážou ti je na hlavu. Mají křídla hluboká jako Nuselák. Ukazují ti mořské dno, kde žijí obrovští moli, kteří občas přeskočí hladinu a sežerou nejbližší vlak. Jsi klidná taška.

 

3

Můj bůh přibral na váze a narostl mu knír. Málem jsem ho nepoznal. Poslouchal jsem záznam čtení a napadlo mě, že i hlas má jiný, tmavší. Pevnější nebo aspoň okousaný do úšklebku – dostřely větví se prodloužily a rodné břicho se propadlo hlouběji do hlíny. Zároveň druhá strana hlasu naléhala zpod škrábance, který se táhl městem do převrácených věží, do potrubí a zatuchlých kopřiv, táhl se přes zelinářky u dálnic, holky samý mušinec křepčící kolem zamřížovaných sekáčů, nevyspalé krabice rozvážející mléko po nádraží, utahané sanitářky na oddělení bez vlasů, hadry vymačkané ze stříbrných uklízeček. Ulice praskaly a utíkaly do velbloudích hrbů. Přál jsem si zapomenout písek a prosit o odpuštění a stát se základem lodi. Ztratil jsem hlavu a nalezl svítící ruku. Mnoho nás chodilo kolem ní, nikdo se neodvážil promluvit. Pak první člověk navrhl: Hledejme, kam ukazuje, a odešel. Hlasy se slily v akvarel. Slyšel jsem horlivá lepidla, slyšel jsem psy a kočárky, budíky, které snily o jemném zpěvu, o zpěvu šusťáků, o probuzení v modrém mechu, o hodné morseovce. Ale místo toho tu byly prolézačky, odrazné můstky, nutnost mít aspoň jeden uštípnutý zub a křičet na kontejnery. V kuřatech zvonily plechovky. Ke školám byly přivázány krávy a povinné svačiny. Do obrácených očí padaly černé mouky, černé rentgenové pohlednice, každý si na tvář pověsil vnitřek jako suvenýr. Můj bůh mě připravoval na žíravé ticho padlého bytu, na ticho po mollovém akordu, na semafory změněné v masožravé květiny. Zalehlo mě popraskané světlo. Cítil jsem slabost jako průvan v opěradle židle, klopýtal jsem osudovou tmavovláskou s rovnátky a srostlým obočím. Teď jsem nepřítomný na záznamu, skrytý za zvuky dveří, sklenic a slin, za hlasy, co se smýkají po místnosti, jsem zahlušený všesměrnými slunečnicemi. Přichází žena oblečená do záclony s nepravidelnými okny. Imituje panelák, kde jsem kdysi žil, v pokoji s letištěm a zákazem topení. Má konečky prstů jako sépiové kosti. Kůži popsanou nečitelnými vzorci, v ústech raketu. Chtěl jsem jí říct, že je z motorů, z prudkých zatáček, že jsem viděl za jejími nehty noční město, ale když jsem se naklonil ke rtům, praštil mě výplet. Jsou tři hodiny ráno a ona stojí u okna a dívá se na provoz na Evropské. Rychlé rovné pohyby ji uklidňují, auta jsou její bratři. Po stropě se plíží plíseň. Nevšimla si. Má oči z vodovodu.

 

4a

Čekám na tebe dole. Lidé svítí a schránky u popelnic mají hlad. Něco se prohodilo. Celou tramvaj jsme se snažili vyprázdnit pohledy, podobat se němým zvonkům, zdálo se, že se to podařilo, ale stále tu bylo vzdorné světlo. Zíralo i ze stromů. Nemohl jsem se rozhodnout, jestli je to výsměch, porozumění nebo obojí, nebo jestli se mě to netýká. Možná jsem se prokousal do stromu, jehož jméno neznám, a teď bloudím v chobotnici, pořád čekám, že naleznu těžiště, ale ve skutečnosti se ztrácím mezi slepými cestami. V místě, které je spojuje, se snažím nezdržovat. Je to Nonstop s křižákem, kde jsi usnula na mapě Ukrajiny. Volám ti a ty zvoníš na doslech. Za několik vteřin vcházíš a vedeš mě nahoru do Poezie. Nikdo tam není, jen žena, která veze paletu knih, kudrnaté vlasy, něco mezi ořechem a slámou, její pohled je bledý, ale i tahle tvář svítí a přechází z okrové do nazelenalé, z přátelského kynutí do tajemné jedovatosti. Možná jí to nepatří, napadá mě, že si ty barvy půjčila, nakonec vím, že barva je odrazem, je tím, co předmět nepřijal. Beru tvou klíční kost, zelenou a plechovou, zvlněnou jako cukrářskou škrabku. Hledám rukou opak, zmoklou červenou šálu, nebo něco, co se trhá a lepí jako vejce. Asociace mě ale vedou do těla. Chci něco rozřezat. Vysvětlovat, jak vést řez. Jak stříhat srdce. Mezi knihami jsem nesvůj. Knihy se otvírají naopak, plivou páteř, odhalují nalité dásně, plomby, bludné kořeny. Dotknu se obálky a cítím měkkou díru, kterou prokmitne promrzlá myš. Prst projede hranou řezáku.

 

4b

Vidíš stejné světlo? Ne, tvář není odpověď, je to kubistický hrnek s otočeným uchem, s uchem rozštípnutým vejpůl, přechází v chodbu, v Akt sestupující ze schodů, některé schody zapadají do neznámého zámku a znovu se vystrkují. Předkus. Kubistická tvář se mění v pudink, chci zmačkat kelímek, slyšet ho krásně odevzdaně křupnout. Šeptáš ale rychleji, než můj obraz unese, z jazyka vybíhá ještěrka, ze zornic padají zastřelené listy. Dívám se z okna. Tohle není jaro. Beru do rukou bílou vazbu. Ušima putují vatové útržky města: Na kompost nejlépe vyrazit v máji. Měsíc na cestě. Nepotřebujeme ubytovny. Jestli mě přežiješ, odvez mě do Ikemu, chci být po smrti užitečná. Podepsat jehně vlkovi. Nejsem ve své kůži, chůzi ani slovech, nikdy jsem neuměla mluvit. Pronásleduje mě ledová socha. Jak se asi zachovám při požáru, zdřevění mi nohy? Probudím se jako zatím vždy, když jsem umírala? Celá maminka. Celý tatínek. V květináči roste štítek. Dítě je řev. Máš oči nebo pingpongové míčky? Chceš být ruka s hodinkami, s tlakoměrem nebo s okem na vidličce? Na protějším okně už blikají. Vánoční semafory. Dřív to byli dravci, později chňapky, teď je z nich abstrakce ve tvaru nekonečna nebo prsou. Z pozadí čouhá jedle, vlasy zelená romance. Místo obličeje postačí svíčka. Nevím, jak ji vzít a přejít s ní bazén. Mám jediný pokus. Zadrhnout v prvním slovu. Potom se narodím jako rýma v mušli a ty jako růžová můra, co roznáší dopisy úsvitem metra. Budeš věřit v prázdné karty, v okna pohozená na písku, kde se omylem potkáme. S tímto vědomím nasedám do ořechu, nechám se vézt splašeným slonem. Domy mávají jako prostěradla. Brzy to skončí, má karikatura bude dokreslena. I ten, komu vznikám pod rukou. Chci znát jen jeho záda.

 

5

Ve městě roste prokrvácená polobotka. Hluboko v podrážce spí zavíječi. Když ji nařízneš, můžeš je vidět: vypadají jako krokodýli. Myslím na krásnou baletku bez nohy. Na kolečkovém křesle projíždí po kuchyni s dírou v podlaze. Odtud se ozývá štěkot, píšťaly, praskání, jako by díra byla posetá nehty. Nehty padají ze stromů, padají oknem baletce do ucha. Zapomněla sen o očních důlcích s krysami a pingpongovými míčky, říká jen, že se necítí ve své kůži. Chce, ať koupím nějaké lampy a dopravní značky. Taky želé, ze kterého postaví noční město. Klopýtám mezi oranžovými světly, proměňují se v nenažrané ryby, pleskají do jedoucích aut. Narážím do popelnice poskakující u zdi, pletu si ji se svým stínem a ona mě za to seká jako duhu. Oči jsou nepřizpůsobivé. Odevšad lezou bílé závory. Má holka Ještěrka je krásná propadlá silnice s plevelem, který mi sahá nad kolena. Jezdí tudy jen kamiony. Na rohu kavárna s modrými okenicemi, modrý prach, několik vrstev plakátů místo zdí. Krásní zaprášení muži křičí na Ještěrku Silnici, někdo se za ní rozběhne. Ona jde, jako by tudy chodila věky, jako by odtud nikdy neodešla, jako by se tu narodila, město je porodnice. U odbočky k majáku počmáraná skála, igelitka, černá puma pohozená na náhrobním kameni. Slunce čpí jako rezavý klíč. Z výšky občas zazní ztracený slon. Ještěrka chytá na jazyk mlhovky padající z Rondy Litoral, komáři jako okvětní lístky jí obsypávají paže. Přinášejí háčky, předzvěsti obrazů. Komáři jsou její starší bratři.


9 názorů

Lakrov
08. 12. 2016
Dát tip

Hned od začátku je to takové "dada"; ty mírně nesmyslné věty se mi celkem líbí,  ale číst se mi je nechce :-) , jsou očím těžko prostupné.  Slyšet to ovšem jako mluvené slovo...  Snad jindy, říkám si, když po první stránce zjišťuji, že to nedočtu.  A vzhledem k tomu -- ačkoli připouštím, že mě to zaujalo -- se omlouvám,  ale nemohu dát tip.  Něco do sebe to ale má, takže přeju spoustu lepších čtenářů.  


agáta5
01. 12. 2016
Dát tip

:)


Jste zlaté! Qíčalo, rozhodl jsem se, že to klidně může být báseň, nebo třeba cestopis, nebo jízdní řád, cokoli si čtenář bude přát.


agáta5
30. 11. 2016
Dát tip

no jo asi jsem to napsala úplně blbě.. neznámá vymazaná autorka :)) měla jsem přidat - takhle hezky psala... :))) soráč

 


Děkuju, milé čtenářky. Ženské pasáže, nevím sice, co to znamená, ale zní to super! A že se podobám neznámé vymazané autorce - co víc si přát! S nadáváním do metafor sice nesouhlasím, žádné metafory neprovozuju, ale to je jedno, dík!


agáta5
26. 11. 2016
Dát tip

konečně jsem se dostala k tomu přečíst na jeden zátah, pomaličku, vracet se ... je to dobrý čtení, které mě děsně baví a ani se nesnažím některé věci klíčovat. stačí výběr slov a příběh vyvolává ten správný pocit. Pro mě určitě věc, ke které se budu vracet.

takhle tady psala jedna autorka, nemůžu si vzpomenout na její nick, vymazala se ...

a některé pasáže mi spíš sednou na ženu, ale možná jsem já víc muž :)

podobné texty mě napadají než usnu.. ráno si z nich nic napamatuju

jsi třída!


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru