Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Král smrků

04. 12. 2016
16
64
5562
Autor
revírník

Je dobré a krásné být lesníkem, ale není to vždycky takové, jak by se vám možná zdálo.

Pokaždé, když mám chuť ztratit se v lese, propadnout se někam, abych setřásl starosti, na chvíli tím lesníkem přestal být a jen se mohl nezávazně radovat z přírody jako její obdivovatel, tak potkám nenadálý úkol, nějakou chybu, poruchu, nedodělek – a­ už se loučím s nepatřičnou choutkou bloumat si jen tak po lese. Tak snad příště.

Ani příště to obvykle není jiné. To by musel být veliký svátek.

Jako dnes. Řízením náhody jsem došel až na vybrané místo po šťastné trase – doteď mi můj úmysl nic nezhatilo.

Ten smrk už tam mezi stromy vidím, jen se mi ještě jeho kmen v porovnání s ostatními nezdá na dálku tak výjimečný. Teprve čím přicházím blíž, tím zřetelněji se jeví v pravém světle. Skutečně mohutný smrk. Starý, starší než celý les. Zakladatel. Neomezený vládce. Dva chlapi by ho stěží objali.

Rukama přeměřuji široký oddenek, popleskávám drsnou borku. Slabě zavoní pryskyřice. V nose zašimrá věkovitý prach plný pylu, který ty nezvyklé doteky zvedly ze šupin. Několikrát kýchnu, potom se podívám vzhůru. Štěrbinou ve větvích spatřím vysoko nad hladinou lesa bohatýrskou korunu. Ve slunci se tam blýská houšť splývavých snítek obalených krátkým jehličím.

Zůstanu zády i celým tělem opřený o hrubou kůru a nohama zaklíněný v hradbě svalnatých kořenových náběhů. Prach se již usadil.

Z drsně voňavého objetí se mi nechce ven. Je to vzácná chvíle. Jak často se mi taková naskytne? Ne, ještě ne, ta chvíle krásně trvá, nesmím ji přerušit, sotvaže začala. Je tady blaze.

Vzduch houstne jako před bouřkou.

Slunce však ještě tam vzadu, tam, kam skrz les nevidím, palčivě svítí.

Poslední závan ve větvích ulehl. Nic se nepohne, jen přes síť slunečních prasátek rozstříknutých po kmenech se mihl stín ptáka a kdesi se zhoupl jiný stín, jak pták usedl na větvičku.

Klid, nehybno. Tak naprosté, až si všimnu sotva patrného posunu těch světélek. Šinou se pozvolna po kůře stromů, všechna jedním směrem, doprava. Pozoruji, jak se některá zmenšují a po chvíli úplně mizí, i to, jak jiná se teprve rozsvěcí.

Času mám spoustu, nezáleží mi na něm. Sleduji jeho světelné stopy, jak postupují lesem.

Po chvíli mi jejich přirozený chod nestačí a zkouším ho zrychlit. Jen tak, pro sebe. A vida! J­de to. Zrychlím tedy víc. A ještě. A už se světla a stíny kolem jen míhají. Až se mi hlava zatočí.

Všechno je tady dnes tak snadné! Kolem letí dny a noci, plynou roky, Země se točí jako dětská káča, naklání se na své sluneční dráze k slunovratu, hned se zvedá ke druhému a vzápětí­ zpátky. A­ roky běží a kupí se ve vrstvách letokruhů, v délkách ratolestí…

Jsem už starý jako ten strom. A­ on tu stojí skoro nezměněný.

Pouhý mžik nesoustředění – a­­­ jsem zpátky, mravenec u paty starého stromu. Čas běží zas v obvyklém toku vteřin.

Vymaním se z chapadel kořenových náběhů a vykročím do paseky. Tam se obrátím a sama mi padne do očí huňatá koruna starého smrku nad lesem. Vysoko v zamžené modři nad temně zelenými hřivnatými šíjemi pružných větví sotva rozeznávám drobného ptáčka. Sedí tam mezi nebem a zemí na růžici vrcholových pupenů a sluneční paprsky si s ním pohrávají téměř doběla. Čekám, kdy vzlétne, abych podle letu poznal co je zač, a také že nemůžu odvrátit oči od stromu, co tady vyrostl za nekonečně malý díl času, za nějakých sto padesát či sto šedesát výkyvů vířícího prstence světel shora dolů a opět nahoru.

Prohnuté hřívy splývají v tak hustých chuchvalcích, že jimi slunce sotva může prorazit. Pouze jedním okénkem, vyraženým snad kdysi ve rvačce s vichřicí, dohlédnu až ke kmeni. Jehličí je ve skrytu téměř černé, na slunci jasně září. Atmosféra – m­ezi hřívami plná par – c­hvěje se horkem.

Na půl obloze už se černají mračna. Odněkud zblízka sladce a opojně voní rozkvetlý svízel. Horkem vydrážděný hmyz přidušeně hučí, zní to jako vzdálená předehra hřmění. Padá to z lesních korun, stoupá z přízemí, sílí, slábne a znovu sílí.

Málem v tom hukotu přeslechnu nezřetelné hrdličí vrkání. Ve změti tónů se ztrácí a zaniká, musí přicházet z pořádné dálky.

„Turrr-tur-turrr, turrr-tur-turrr,“ zní odněkud monotónně a vytrvale a když ten vtíravý hlas najisto rozliším a beru na vědomí, musím se pousmát, jak nevynalézavé vědecké jméno této původní divoké hrdličky našich lesů s­e ještě za mých studií dalo číst ve starých učebnicích: Turtur turtur. Nově ji rodem nazvali Streptopelia, avšak druhový přívěsek turtur ponechali.

Kde ale je? Rozhlížím se.

Čirou náhodou si všimnu, že volátko ptáčka, co sedí pokojně tam uprostřed nebe, se nadouvá s nepatrným předstihem přesně do taktu vzdáleného cukrování. Tak to jsi ty, vidím tě!

Starý smrk tiše pozvedá sluncem ozářenou hrdličku do modré výšky jako největší vzácnost svého dlouhého života. Zdvíhá ji na závratné špičce tak slavnostně, až se zdá, jako by zde půl druhého století vyrůstal jen pro ni. A já nemám daleko k víře, že tomu tak opravdu je. Proto mi přijde starého smrku líto, když se hrdličí sameček od nebeské růžice pevných pupenů odrazí a jako skřivan se vznese do výšky.

Zbytečně ho lituješ. Smrk trpělivě počká, pro něho žádný ptačí rozmar netrvá věčně. Ach, mít tak jeho trpělivost!

Sameček šroubovitě vyletěl ještě dvakrát výš, než seděl, široce rozepjal tatrč a letky, až se mu podařilo přesně napodobit papírovou holubičku, a v několika křivkách si zaplachtil právě tak, jako by visel na nitce. Při nejlepší vůli v tom kroužení nebylo možné hledat orlí majestát. Potom nabral směr ke své hrdličce a připlachtil za ní na hnízdo. Jak ho přivítala, to už vidět nebylo.

 

Když jsem vyšel po bouřce, jež v horkém dusnu přišla na les jako osvěžující koupel, zpod přístřešku husté mlaziny, slunce znovu svítilo. Země byla ještě plná stružek a čistých jezírek a ze stromů právě nejvíc pršelo. Rozsvícený hrdličí sameček seděl na špici ohromného huňatého smrku a probíral peříčko po peříčku. Na to své turtur teď vůbec neměl pomyšlení, když se musel vypínat na špičky a polorozepjatá křídla vnitřními plochami násilím obracet proti vysokým paprskům. Už při tom postoji je umění udržet rovnováhu, a když ještě k tomu nemůžete odolat šimrání a zobák až po oči musíte bořit do peří, každou chvíli jinde, tam, kde je to právě nejvíc zapotřebí, co byste ještě nechtěli? To si vyžaduje soustředění. Jak by si k tomu ještě mohl zpívat?

I bez zpívání se sameček na tom svém pupenu uvelebil s tak domáckou bezostyšností, až se tu a tam podle zachvění smrkové špičky dalo vypozorovat blažené trnutí celého stromu.

Převzácná chvíle. Slavnost pozdvihování.

Někde blízko to jemně zavonělo. Aha, tady je zdroj! V nové sluneční lázni se tu koupe rozkvetlý bodlák a široko daleko vysílá své opojné výzvy. Na purpurových kalíšcích se perlí poslední kapky. Podobají se malým kulatým světům. Odráží se v nich vzdálená obloha a blízký les.

Neodolatelná výzva bodláku se nemíjí účinkem. Odněkud ze zlaté záře přiletěli čtyři oranžoví motýli ohniváčci a posedali na květy. Jenže květenství přeplněná voňavým nektarem jsou jen tři, a tak jeden musí létat nad bodlákem. Dlouho to nevydrží, sebere odvahu, snese se níž, kamaráda vystrnadí a sosák do pohárku zaboří sám.

Znovu se jeden vznáší nahoře a já mám podezření, že na bodláku trochu přebral. Potácí se ve vzduchu, jako by do něho někdo cvrnkal prstem.

Přiběhl vítr, střásl maličké světy a čtyři opilé plamínky sfoukl. Marně se po nich ohlížím, oranžoví motýlci jsou pryč.

Zmodrala celá obloha, jen jedna bělostná kupa stoupá nad les. Ze zlatého jehličí se začíná kouřit. Neúnavný chór blanitých křídel znovu nabírá na síle. Nahoře na osluněných větvích, odkud již všechny kapky stekly nebo se vypařily, zní to téměř jako před deštěm. Jenom to vlnivé zabarvení dusnem chybí, vzduch je teď jako křišťál. Dole nad zemí s bzukotem prolétá jakási jiskra, která snad třením o vzduch je tak rozžhavená. Pokaždé na zlomek vteřiny zneklidní lehounké roje mušek, tiplic a komárů, co již jako obláčky páry stoupají nad pasekou.

Země se namáhá cosi mi povědět nespočetnými ústy jam a jamek, zvířecích nor a vodních strží, potůčků a dešťových jezírek. Chtěl bych jí porozumět, ale slyším jen, jak se zurčivě a bublavě zajíká.

Ve zvonivých akordech padají z lesních korun poslední veliké kapky. Bublavé zajíkání země plyne lesem jako něžná hudba. Znám ji? Snad Pastorální Beethovenova, nebo jiná, dosud nikým nevymyšlená. Je v ní slyšet vášnivé cukrování, cvrkot neviditelných zpěváčků a hmyzí chorál, také se v ní obráží zmoklý les, čistá zrcadélka v trávě, slunce, nebe, obživlé obláčky nad pasekou, hrdlička, co v modré hlubině pluje i se smrkem po bílém oblaku… A vůně! Všechny ty opojné vůně, co se teď s nečekanou prudkostí rozprostřely doširoka…

Ach, jak daleko je od krásy k závrati?

 


64 názorů

Marcela.K.
10. 01. 2022
Dát tip

:-)) teď jsi mě rozesmál. Neboj, někdy jsou to třeba i týdny, co se na Písmák nepřihlásím. Teď je zima, sedím doma, mám problém s chůzí a tak se bojím ven, když je namrzlo. Les miluju od dětství, proto se mi tvé texty moc líbí.


revírník
10. 01. 2022
Dát tip

Teda, ty po mně jedeš, Marcelo. To je fofr, jako bys neměla co jiného na práci. (To říkám trošičku ze studu, že sám zatím nemůžu najít dost času, abych se podíval k tobě. Ale už brzy se snad můj čas umoudří a dovolí mi tady pobýt dýl.)


Marcela.K.
10. 01. 2022
Dát tip

Většinou píšu svůj komentář dříve, než čtu komentáře ostatních. Co mě odrazuje jsou dlouhé diskuze a příspěvy, které autorovi radí, co změnit, nebo přepsat. Vlastně většinou všechny komentáře ani nečtu. Tady jsem udělala vyjímku, protože se také musím usmívat.  Ne tvému stavění vět, ale těm, kdo nechápou, že v lese jsi zahlédl kmen Krále mezi stromy. Přesně to vystihuje můj pohled na les, kdy mezi stromy najdu ten, pod kterým jsem  třeba před rokem viděla vybělené kosti z nějakého dravce (a ony tam stále leží)... nebo hříbka, nebo ty největší borůvky, nebo na jeho kmenu bouli... 

včera jsem viděla strom

hned vedle stál druhý

ne, ten by nedevedl udělat svou košatou hlavou

tak bolestivé berany, berany duc

takovou ránu dokáže dát jen člověk

dubovou palicí

To je básnička z mé puberty. Ty bys mi asi dokázal vysvětlit, kdo mu tu bouli udělal a proč :-)

Mně se ten text líbí. Sice souhlasím s tím, že to asi není povídka, ale to mi na něm vůbec nevadí. Jestli tvé knihy jsou i v tištěné podobě, měly by je rozvézt do nemocnic a domů pro seniory, aby potěšily ty, kdo už do lesa po svých nemohou***

 


revírník
18. 11. 2021
Dát tip

Tys to vystihla, Andrejko, díky.


Andreina
18. 11. 2021
Dát tip

Poezie v próze, jiné přirovnání mně pro tak nádherné vylíčení hlubokého zážitku nenapadá. 

A jak daleko je od krásy k závrati? Může to být světelný rok, ale také pouhý mžik, proti kterému je i mrknutí oka nekonečností. 


revírník
02. 01. 2019
Dát tip

Jestli se vskutku tetelíš, tak mi žádné tvé ukliknutí nemůže zkazit pohodu. Díky ti.


Silene
02. 01. 2019
Dát tip

Errata: lidským

(Člověk se tak snadno uklepne a net si tak zdatně trucuje...)


Silene
02. 01. 2019
Dát tip

Je mi čtenářským i lidských potěšením užívat si zde na písmáku tvých vyprávěnek a tetelím se na svá další rozkliknutí s radostí, že mám věru ještě z čeho vybírat.


revírník
02. 01. 2019
Dát tip

Děkuji ti za příznivý přístup k napsanému a navíc ještě za tak milá slova.


Silene
01. 01. 2019
Dát tip

Jsem ráda, a to moc, že se od tebe dozvím něco lesnického, Jardo...


Silene
01. 01. 2019
Dát tip

Takové jemné, lyrické vyprávění! Opět jsem pomalu a snivě předčítala, a abych dosahla komfortu takřka knižního, oddálila jsem se značně od obrazovky a zvětšila písmo dvěstěprocentní lupou. Proč to zmiňuji... je pravdou, že odezírání z počítače působí dráždivě a kazívá vjem. Avšak pokud nelze využít požitku listovních tajemství, s díky za jeho služby.


revírník
11. 06. 2018
Dát tip

Jeffe, právě tobě snad není potřeba, aby někdo radil, jak psát, aby to zaujalo. Za pochvalu srdečně děkuju.


Jeff Logos
11. 06. 2018
Dát tip

Daří se ti čtenáře neuvěřitelně rychle do děje. Nedá se nic jiného dělat, než ti všechno věřit a rád to dělám. Chlape, sakra, jak to děláš? .-)))


revírník
03. 06. 2018
Dát tip

Díky, Jeffe. Za všechny dneska přečtené. Jsem rád, že tě zaujalo.


Jeff Logos
03. 06. 2018
Dát tip

Ty nepíšeš, ty maluješ trojrozměrné obrazy před očima! Paráda.


revírník
20. 11. 2017
Dát tip

Jsem rád, že ti bylo příjemné číst, RanMori. Děkuju, že sis to nenechala pro sebe.


revírník
20. 01. 2017
Dát tip

Lakrov, Janino, Luzz, děkuji vám za přečtení a za vaše vyjádření.


Luzz
18. 01. 2017
Dát tip

jsem dostala avízo, ale nevím, jestli má ještě smysl do diskuze přispívat... ve chvíli, kdy jsem text četla, na mě působil tak, jak působil (viz komentář - hezký, poetický jazyk, i když místy hodně košaté věty, místy ztráta pozornosti - což se v mým případě rovná přeskakování), ale je možný, že při dalším (nebo podrobnějším) čtení bych se taky pozastavila nad některými formulacemi... ale nevim, jestli je to relevantní, protože jsem občas náladovej čtenář... někdy se v textech možná až zbytečně rýpu, nedokážu se ponořit, někdy mě to naopak vtáhne a případné nedostatky (?) přehlížím.

 


Janina6
18. 01. 2017
Dát tip

Netřeba přehánět a trhat vlasy. Vyjádřila jsem se k tomu jednomu příkladu, který mi v sousedství okolních vět přijde v pořádku. A ano, když budu chtít, najdu jiné příklady, kde by se opravdu dalo vylepšovat. Musím ale taky říct, že jako celek mě ten text oslovil, zaujal. I v rámci žánru „lesnických příběhů“ se vymyká  - třeba originálním, místy až básnickým pohledem na svět přírody, a řekněme filozofickou hloubkou. Možná jsem trochu zaujatá, protože od Jaroslava jsem přečetla už několik knih a ráda se k nim vracím.


Lakrov
18. 01. 2017
Dát tip

Slohově mi některé pasáže téhle povídky také přišly neobratné  (viz můj předchozí komentář).  Byly to myslím jiné věty, než jsou zmiňovány nyní -- každý se holt zadrhneme  o něco jiného. Šlapat kvůli tomu po autorovi mi přijde zbytečné.  Pro případnou změnu textu mu pomohou spíš neútočné připomínky,  než připomínky, po jejichž přečtení se leda tak "zasekne" proti jejich pisateli.  


revírník
18. 01. 2017
Dát tip

Karle, tvá smířlivost je mi sympatická. Dík za komentář.


K3
18. 01. 2017
Dát tip

Teď jsem si přečet první větu k téhle povídce. Ta to přesně vystihuje. Stačí vyměnit slovo lesník, za slovo spisovatel. :)


K3
18. 01. 2017
Dát tip

Když jsem dostal avizo tak se pokusím k tomu vyjádřit. Víš Jardo mě tihle trhači děl kolikrát vrátili zpátky na zem a pak jsem přiznal, že v něčem mají pravdu, co se týče mého psaní. Je fakt, že na to nemusí jít tak tvrdě. To nikomu chuť do psaní nepřidá. Co bych Ti doporučil? Než uděláš velký krok dopředu, udělej malý krůček zpátky, jestli mi rozumíš. A trochu smířlivosti na obou stranách není taky nikdy na škodu. A taky to, že nestranná diskuse ji vždycky prospěšná. Ahoj.


revírník
18. 01. 2017
Dát tip

Vidím, milí StvNe a Zdendo, že my tři si do noty nepadnem. Dobrá.

Není mi líto, že pro vás nepíšu.


StvN
17. 01. 2017
Dát tip

Ta věta byl jeden příklad. Těch divně poskládaných vět je tam hodně, celý text je na tom postaven, tahle je akorát nejvýraznější. A jinak Jani tys to právě přepsala tak, že to jde kousknout, ale originální souvětí je děs bes. Třeba tohle: "Pokaždé, když mám chuť ztratit se v lese,..., na chvíli tím lesníkem přestal být a jen se mohl nezávazně radovat z přírody jako její obdivovatel..."

Tak mi řekni. A to nemluvím o tom, že radovat se jako obdivovatel, to je už pomalu příznak začínající demence. Nic ve zlém. Spíš se tím bavím. zejména, když mě autor přesvědčuje, že génius, který umí psát a já jsem pitomec, který neumí číst.

"Řízením náhody jsem došel až na vybrané místo po šťastné trase..."

Nnekomentuji obsah, možná je to pokus o humor, já nevím, nepoznám to z toho, ale je to napsaná jako v křeči.

"Ten smrk už tam mezi stromy vidím"

Poslední věc. Zkus si to přečíst na hlas. No a jinak jestli je to humor, tak se omlouvám, ale vážně jsem to nechytl. Za prvé je asi jasné, že když je v lese, tak i kdyby tam byl jenom jeden smrk, tak bude nejspíš mezi stromy, asi nebude mezi paneláky. Že ho vidí už a ne až, to je zřejmé z kontextu. Že je tam a ne tady, no, co dodat. Je to jenom příklad. Nevím proč zrovna tak strašný příklad musí být rozporován. Neřeknu, kdyby to bylo nějaké jakože na pomezí nebo tak něco, ale tohle je jako zlý sen, takže poměrně jasná situace. Já to nechci nijak snižovat, ale nějak to okomentovat musím a když vidím tyhle reakce tak bych si pomalu začal trhat vlasy.


Janina6
17. 01. 2017
Dát tip

StvNe, myslím, že ta věta je divná jen při vytržení z kontextu. Když to trochu zjednoduším: „Pokaždé, když mám chuť se jen tak v klidu toulat přírodou a nic neřešit, objeví se nějaký neodkladný úkol. Tak snad příště. Ani příště to obvykle není jiné.“ (Tedy, i příště mi tu chvíli klidu zase překazí nějaký neodkladný úkol… a tak je to pokaždé.)


revírník
16. 01. 2017
Dát tip

Ne, jenom někdo nerozumí.


StvN
16. 01. 2017
Dát tip

Takže čtenář je blbec.


revírník
16. 01. 2017
Dát tip

Určitě je. Kdo čte pozorně větu za větou, nemůže o jejich smyslu pochybovat.


StvN
16. 01. 2017
Dát tip

Aha, takže slovosled a smysl je podle tebe v pořádku.


revírník
16. 01. 2017
Dát tip

To bude tím, žes možná měl moc divoké sny.


StvN
16. 01. 2017
Dát tip

Nevím jestli jsem po ránu nějaký divěn roztržitý, ale přijde mi, že stavba vět, slovosled v tomto textu je úplně příšerná, že se to ani nedá číst. Co třeba tohle: Ani příště to obvykle není jiné.

To je nějaká strašná noční můra. 


revírník
14. 01. 2017
Dát tip

Díky za trpělivost se čtením i za komentář.


Luzz
13. 01. 2017
Dát tip

je to napsané hezkým, poetickým jazykem, cítím z toho klid a vyrovnanost... ale přiznám se, že jsem místy ztrácela pozornost... místy mi to přišlo až moc květnaté... napadá mě, že podobný typ textu se hodí spíše do doopravdické (papírové) knihy (v komentech jsem zahlédla, že to tak ve skutečnosti je) - možná, že kdybych to četla na papíře a ne na monitoru, bude to (pro mě) působivější.


Janina6
13. 01. 2017
Dát tip

Fajn :-)


revírník
13. 01. 2017
Dát tip

Oldjerry, pod Louštínem to neznám. Skutečně tam stojí? To už je úctyhodný obvod. Dík za zprávu.

Janino, ano, určitě má na povídku málo děje. Tak příště dám něco, o čem si myslím, že to povídka je, platí?


Janina6
13. 01. 2017
Dát tip

Vím, že Král smrků patří do většího souboru próz, a v jeho rámci je to pěkné čtení. Přiznám se ale, že takto „vytržený“, coby samostatná povídka, se mi zdá méně působivý. Je tady úžasný poetický popis a krásné zamyšlení, ale v povídce nejspíš potřebuju mít alespoň naznačen určitý konflikt, nějaké střetávání – postav mezi sebou, postavy a prostředí a podobně. Z toho hlediska se mi mnohem víc líbila ta tvoje vánoční. To ovšem nic nemění na tom, že máš moc pěkný styl vyjadřování a tvoje až básnické vidění světa lesa mě pokaždé okouzlí.


Oldjerry
11. 01. 2017
Dát tip

Korunovaný

sto let stojí statný smrk

pod Louštínem král

 

Kolkolem kmene

sedmero měří metrů

patron houbařů


revírník
15. 12. 2016
Dát tip

Lakrove, dík. Ten prolog to opravdu kazil. Ale podle mě jen tím, že jsem prvních pár odstavců původního textu oddělil jakoby do prologu. Byla to pěkná blbost. Navíc jsem nevěděl, že vzniknou tak nechutné mezery, které už na pohled odrazují od čtení. Proto ti opravdu za to upozornění děkuji, už je to napraveno. Včetně té věty, na kterou poukazuješ.

K3, ahoj. Asi jo, když máš tu zkušenost.


K3
15. 12. 2016
Dát tip

No jo ale oni si vybírají ty nejkrásnější. Každý město si může na náměstí strom vypěstovat. U nás byl třeba na návsi krásný stříbrný, jenže se nehodil do rekonstrukce parku, tak ho vyhodili. Ale že by daněk? Asi jo. Ahoj.


Lakrov
15. 12. 2016
Dát tip

Prolog to dle mě kazí, včera mě odradil, tak až dnes, na druhý pokus.  Působí (prolog) tak řečnicky, nevhodně řečnicky.  Dál je to lepší, po slohové stránce ovšem horší, než tvé předchozí texty  (pokdu si dobře vzpomínám). Třeba věta  ...Teprve až přicházím blíž, jeví se stále víc v pravém světle...  působí dost "násilně" a neuhlazeně.  Náladu to ale (když čtu dál) má dobrou. Náladu i obsah -- to srovnávání  lidského času. věku s okolní přírodou.  Čtenáři, jsoucí podobně okouzleni přírodou jako ty, by ti ale mohli  lecjaké nedostatky odpustit.  


revírník
15. 12. 2016
Dát tip

Karle, děkuji ti za čtení, tip a komentář. Těší mě, že máš vřelý vztah k lesu. Je ho mezi lidmi čím dál víc potřeba.

Mně se vánoční smrky na náměstích líbí, nějaký čas už patří k naší kulturní tradici a já si navíc umím představit, jak si v lese po odstranění takového až k zemi zavětveného mladého solitéru jeho nejbližší okolí úlevně vydechlo.

Mimochodem, daněk v tmavé zimní srsti nemusí mít skvrny zřetelné, někdy vůbec žádné.


K3
14. 12. 2016
Dát tip

Je to báseń, ano. Dál už nebudu opakovat ostatní. Já mám k lesu vřelý vztah. Dokonce jsem chtěl být lesníkem. Teď jsem v lese skoro denně; s hůlkami si dávám přes hodinu ostré chůze. Dovedu si to vychutnat jak se mění, z rána, za mlhy v dešti. Mám dojem, jakoby vycítil, že mu nechci ublížit a otvírá se mi v celé kráse. Tuhle mi přeběhl přes cestu divičák, těsně přede mnou, vůbec si mě nevšiml. Včera zase něco jako silná srna, šedohnědé, hlavu skloněnou k zemi s lopatkami. Vůbec nevím co to bylo za zvíře... Daněk je přeci skvrnitý... Dvakrát jsem viděl něco s parohy, s jeleními parohy ale to bylo na dálku. Srnce vidím denně. Ale na tom nezáleží. Chtěl jsem jenom říct, že se mě chvílemi zdá, že mě ta zvířata i celý les berou jakobych do lesa patřil. A ještě něco, nemám rád vánoční smrky na náměstích českých měst. Tip.


revírník
06. 12. 2016
Dát tip

Já vám děkuji za zastavení, ale závistivá nebuďte, není to pěkné.

Za manželovy plaménky jsem rád. Knížku mám náhodou ještě nějakou doma, není problém poslat.


revírník
05. 12. 2016
Dát tip

Jiřino, těší mě, že jsem ti skoro nahradil návštěvu lesa. Děkuji za čtení a komentář.

Petře, ano, na PP, právě teď před sedmi lety. Dík za pochvalu.


Petr333
05. 12. 2016
Dát tip

Asi jsem to něde už četl (asi PP?) tak ti dám pochvalu i tady...


srozumeni
05. 12. 2016
Dát tip
Krásné poetické, člověk ani nemusí chodit do lesa, stačí si přečíst toto, a jakoby tam byl...***

revírník
04. 12. 2016
Dát tip

Jani, děkuji.


Janina6
04. 12. 2016
Dát tip

Krásně se to čte... a v knížce ještě líp!


revírník
04. 12. 2016
Dát tip

Helen, nedivím se ti, že ráda postojíš pod huňatým zeleným stromem na návsi. Děkuji ti za zastavení taky tady.

Goro, taková slavnost pozdvihování se hned tak nevidí, je to štěstí. Povídka měsíce? Nevím, co to je. Jestli něco přinese čtenářům, samozřejmě proti ní nic nemám.

Jano Vesuvanko, rád jsem tě do toho lesa zavedl. Mělo mě napadnout, že pokud sem přijdeš, udělají ti radost motýlci ohniváčci. Rádo se stalo.

Hanko, je mi ctí, že se ti mé obrázky líbily. Za tvé pritúlenie (ku stromu) jsem rád. Děkuji ti za ten roj hvězdiček.

Dodolo, i tobě děkuji za čtení a komentář.


Dodola
04. 12. 2016
Dát tip

Závidím. Tu schopnost zachytit pomíjivý okamžik.


8hanka
04. 12. 2016
Dát tip

nádhera...stačí privrieť oči a..namaľoval si tu krásne obrázky, máš môj obdiv, aké výstižné...

do lesa sa dostávam zriedkavejšie, o to viac si vychutnávam pritúlenie sa k stromom...

*****


Gora
04. 12. 2016
Dát tip

Ještě jednou - bylo by myslím namístě nominovat tebe a Krále smrků do Povídky měsíce. Pokud budeš souhlasit, ovšem:-)


vesuvanka
04. 12. 2016
Dát tip

Překrásné, živé obrazy z přírody namalované slovy - je to poezie v próze.  Při čtení jsem měla pocit, jako bych byla na místě a pozorovala...

Děkuji Ti za krásný zážitek, TIP :-)))

Zároveň jsem si připomněla jsem si tak výlety v Českém středohoří, kde mi nesmělo nic uniknout. Je to sice trochu jiná krajina, ale má mnoho společného - například bodláky a motýly.  Byla jsem překvapená, kolik druhů motýlů se v tomto kraji vyskytuje.

Ohniváčka celíkového (samečka) jsme také občas viděli. To je skutečně létající plamínek. Ve Středohoří jsme se setkávali ještě s dalšími "létajícími plamínky" - přástevníky kostivalovými, kteří jsou trochu teplomilnější.

 


Gora
04. 12. 2016
Dát tip

Právě jsem díky tvé povídce prožila slavnost pozdvihování:-) chtěla bych umět dívat se tímto způsobem:-)

 


Krásné povídání... Žiju čtvrtým rokem na vesnici,  máme tu na návsi krásně zelený, vysoký huňatý smrk, denně kolem chodívám a pokaždé, alespoň na malou chvíli pod ním postojím a kochám se spanilou a důstojnou krásou...

Pěkné čtení, Revírníku, děkuji :-) 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru