Petr vylezl z prasečího chlívku. Musel shrbit záda, aby dokázal podlézt nízkou zárubeň. Špička levé nohy se při chůzi trochu stáčela dovnitř, zvláště po ránu, než srovnal své ztuhlé klouby. Pozůstatek po střetu s náklaďákem v dětství.
„Šariku! Naštípej dřevo a zatop v kotli! Pak si běž do chodby na snídani,“ zavelel tlustý, nejstarší cikán Šándor z okna, když spatřil Petra před domem. Ten si utřel v zádveří rukávem vaťáku nudli, která se mu spustila z tepla. Potom rozpačitě zaklepal na dveře do kuchyně.
„Šárik, mamo, Šárik...,“pokřikovala drobotina pobíhající po prostorné, čisté, vyhřáté kuchyni. Cikánka utřela ruce do zástěry, nabrala hrnek melty ze sporáku a zakrojila krajíc chleba.
„ Namážu se máslem, dyk? A vem si to do chlívka, ať tady nesmrrrdíš. Přikládaj, ne aby zas vyháslo jako minule, dětem byla zima!“ Zahrozila na něj pěstí a bouchla dveřmi.
„Joj, smráďoch, smráďoch...“ vyprovázel jej posměch dětí otevřeným oknem až ke chlívku.
„Arapáši, pojď,“ nemusel říkat dvakrát černému psíkovi s bílými tlapkami. Odvázal ho od boudy. Zalezli do sena v chlívku a zakryli se kostkovanou dekou. Čokl loudil chleba. Dojedli a pes očichal Petra. Prsknul a pozpátku vylezl z chlívka.
„Taky ohrnuješ nnos, to už asi smrdím i tobě, psisko jjedno zzablešený,“ hudroval Petr a dopíjel z plecháčku bílé kafe. „Ale nnna jídlo, to pppříjdeš, co? Bbeze mě bys ddávno chcípnul hhhlady!“ uvázal Arapáše zpátky k boudě. Ne že by kousal, ale pořád utíkal. Bodejď by ne, dostával jen bídnou stravu a kopance. Pro své majitele neměl žádnou hodnotu. Ani pomocník z chlívku. Kdyby se vešel do psí boudy, přidělili by mu ji. Ale má moc dlouhé nohy.
     Petr se belhal do kotelny přiložit. Měl by se umýt. Nakouknul do kýble, který stál vedle hromady uhlí. Tady měl koupelnu. Vnořil ruku dovnitř, že opláchne obličej, ale voda byla mazlavá jako dehet. Hnůj. Kolomaz. Vynesl kýbl ke kanálku a vylil. Řekne hospodyni o čistou, a taky, aby mu vyprala. Humusáckou existencí skoro zabitá, zčernalá duše v něm se občas zatřepetala. A tušil, proč asi, proč tak najednou. Vězela za tím jedna dívčí tvář a zpytavý pohled tmavě hnědých očí.
„A nenechám si všechno líbit, jakejpak Smraďoch, jakejpak Šarik, nejsem prase ani pes! Ještě jednou a uviděj, svoloč jedna! Beze mne by tady zmrzli, i s těma kurvičkama, líný sou jak vši,“ chystal v duchu proslov a šinul si to s prázdným kýblem do kuchyně. Zabouchal v návalu odvahy pěstí na dveře.
Cikánka překvapeně otevřela. „Sssměl bych prosit o ddrobet tteplý vody? A vyvyprat obllečení, chodím jak hahastroš...“
„Dyk, ha-hastroš, Šarik,“ smály se děti.
Podmračená hospodyně natočila teplou vodu a ukázala mu, kam má na noc hodit věci, že to vypere a dá nad kamna, aby do rána uschly. Jiné neměl. „A neřříkejte mi Šššariku, pani, nnejsem ppes...“ koktal celý zrudlý. Haranti v kuchyni hned začali posměšně pokřikovat. Cikánka ho tlustým pupkem vystrkala do chodby. „Co si dovolůješ, Šaríku, vypádni...“ Z oken se vzápětí linul zvuk harmoniky, starý uměl dobře hrát. Všichni s ním zpívali.
Přiložil a pak si opláchl obličej. Uslyšel kroky. Mladší muž z rodiny, Daniel, kterého znal od dětství - už ze zvláštní, přišel za ním. Donesl čistý ručník a flašku rumu. Byl nastrojen do černé bundy a kolem krku se mu houpaly blýskavé žluté řetězy.
„Kam jdeš, tttak vyvyfintěnej?“
„ Ále, musím odnýst dvě děcka do školky. Dyk, Peťo, napij se, kašli na všechny. Máš se tu dobře, líp než na ulici, nebo ne?“ Ušklíbl se napůl výhružně. Podal mu láhev. Petr nejdřív zavrtěl hlavou, ale pak si přece jen zavdal. A pak ještě jednou, povzbuzován Danielem. Ten mu pokynul a odjel fárem i s dětmi.
Přiložil. Láhev tu zůstala. Sedl ke kotli na starou židli, ubalil papirosku a občas loknul. Za chvíli už mu bylo všechno jedno. Aťsi mu říkají Šariku, dostane najíst a má střechu nad hlavou. A každej den rum, dost rumu na to, aby se dalo přežít.
     Některá světla v okně dvoupatrového domu se v chladném zimním podvečeru postupně rozsvěcovala, jiná zhasínala. Nejdříve byla tma ve dvou dětských pokojích. Po půlnoci přes tónovaná stínidla lampiček ožily lidské siluety ve čtyřech podkrovních pokojících, které občas Petr se zájmem sledoval. A za teplých nocí sedával na kopečku za domem a šmíroval. Než zatáhli v oknech křiklavě sytě zelené závěsy.    
Dřív bydlel s matkou v domě v centru města a pomáhal v zahradnictví. Pak matka zemřela. Měl ještě bratra, ale ten ho nenechal  v domě, tak odešel na ubytovnu. Bratr jejich bydlení pronajímal. Petr začal hodně pít. Proto se s ním v zahradnictví brzy rozloučili a přišel i o cimru na ubytovně. Skončil u místního bohatého cikána jako slouha, už tady byl rok.
On sám vegetoval v bývalém chlévu za zadní částí původně selského objektu. Dnes mu byla obzvlášť zima, kulhavě přecházel venku schoulený jen v dece, oblečení hodil do kotelny na vyprání. Odpoledne se u malého zrcátka po dlouhé době oholil a zjistil, že se stále víc podobá otci, který už nežil. Kdoví, jak jeho táta vypadal v osmatřiceti... Takhle vrásčitý obličej jako má on, Petr, míval otec až ve stáří. Ještě si zajde taky k holiči, až z Daniela vyrazí nějaké peníze za práce v domě a na dvorku.
Lekl se, někdo přicházel. Petr uskočil do stínu rohu stavení. Dva živnostníci z maloměsta, kde na samém okraji ve čtvrti zvané Krásné údolí, stál tenhle dům, vykřičený se takovým říká. Za ním byly už jen zpustlé stráně a zahrady.
     Muži žádostiví nočního dobrodružství se nechali taxíkem dovézt poblíž, ale zbývající kousek šli pěšky, přeci jen, aby se neřeklo.
„Tak na kterou si sáhneš dnes? Snad na Angeliku, hubenou Šubri, nebo Moniku? Pak je tam ta přebarvená, co jí říkají Husa, je celá kulatá s bělostným kukučem, prej jsou to všechno Maďarky, a ne cikánky...“
„To ti nakukala stará, nebo Daniel, ne? Ten je pase a přiváží ze Slovače. Taky z toho rejžuje, koukni na jeho fáro,“ a dva kumpáni se podnapile motali kolem zánovního forda.
Ale to už ve dveřích stál Daniel a s úsměvem je zval dál, do prostorného obýváku. Tam seděly čtyři jmenované dámy, a moc toho kromě župánků na sobě neměly. A občerstvení pro všechny roznášela Sarika. Bylo jí čtrnáct. Slušelo jí to i v džínách a blyštivé halence. Na hlavě lurexová čelenka, která zadržovala vodopád havraních vlasů. Daniel ji hlídal jako ostříž. Zatím jen lákala pány, aby popíjeli... Když ji ve vesnici u příbuzných na Slovensku spatřil, hned si řekl: „Joj, ta má ale krásný velký vlasy, a ty oči, co kdybych ji dovezl k nám, jako že jede na zimní prázdniny...“ a zeptal se hlavy rodiny z rodu Biháriů. Pojedli spolu golubky, aj popili.
Gejza řekl: „Šaj pes dokames, můžeme se domluvit.“ Bylo rozhodnuto. Sarika, okouzlená krásným auťákem a pohledným Danielem, při rozloučení se sourozenci a máti plakala, ale těšila se do světa. A pak cestou jí koupil nové oblečení, a nic za to nechtěl. Hodný člověk, ten Daniel...
Každý večer posluhovala v „obýváku“, a dopoledne pak spala, po obědě se procházela v zahradě za domem, když bylo hezky, a myslela na Daniela. Měl manželku a tři děti, ale jen na ni byl tak hodný. Chtěla být krásná hlavně kvůli němu. Domů, na slovenskou vesnici plnou blátivých cest a toulavých hubených psů, vůbec nepospíchala. Se školou si nelámala hlavu, máma vymyslí nějakou výmluvu, proč tam není, stejně už končí devítiletku. Holky tam u nich do další školy nechodí, aby nebyly moc učené.
     Tak plynul život v domě na periferii okresního města. Ty pokojíky v podkroví byly zkolaudovány jako ubytování v soukromí. V devadesátých letech se v některých odvětvích „podnikalo“ tak trochu nadivoko. Místní lidé tušili, že tam je bordel, ale „ty dámy“ nikam moc nechodily, nakupovat je vozili autem do krajského města, tak vlastně nikdo nic jistého nevěděl. A kdo z mužů věděl, nepověděl, jen šeptandou.
Pár laviček u kamenné zídky na zahradě už vyhřívalo první jarní slunce. Jako rozespalé mouchy po dlouhé zimě se i děvčata z Šándorova domu odpoledne shlukla tady, v závětří.
„Šariku, rozdělej ohýnek, dyk, a buřty upéčem“ pověděla v ten čas mama cikánka. A všichni ožili, drobotina se honila kolem laviček, a starý vynesl ven tahací harmoniku. Venku byli blažení, zapomněli na věčně hrající televizi, a oddali se hudbě a zpěvu. Popíjeli, kromě dětí, kořaličku ze Slovenska. Děvčata brzy podupávala a Petr, který opodál lámal větvičky na ohýnek, pozoroval Sariku. Začala se točit kolem své osy a bohaté kadeře vlasů poletovaly nad jejími rameny. Jednou rukou se pleskala do dlouhého, štíhlého stehna rozkvétající ženy. Zpívala a v tom hlase byla divokost a volnost předků. Petr na ni fascinovaně hleděl a nepřemýšlel, jen se v minutě či vteřině snad poprvé za svůj život zamiloval.
     Nebyl sám, kdo se v tanečnici zhlídnul. Už tak trochu z profese dívky sledoval Daniel. V kožené bundičce a nových džínách, postával ledabyle opřený o zárubeň domovních dveří, a na Sarice mohl oči nechat.
A sedlo se k ohni v družné náladě. Děti, umaštěné od buřtů pomlaskávaly, a baculatá dívka, které říkali Husa, jak měla bílou pleť (její máma byla Češka), začala vyprávět legendu o dívce jménem Sančarí.
„Kdysi v Indii, odkud pocházíme, byl rod slavných artistů, Badiové se jmenovali. Tančili na provaze ve vzduchu mezi dvěmi tyčemi, skákali a točili se ve vzduchu, pánbu ví, jak se to všechno naučili. Po světě s nimi jezdila krásná, půvabná dívka - Sančarí, tančila jako vítr a oheň a zpívala, joj, kdo ji slyšel, nezapomenul.
Vystupovali i ve městě Džódhpuru, a přišel na představení i sám rádžův syn Sandžaja. Hned při prvním pohledu se zamiloval do Sančari a ona do prince. Ale starý rádža se rozzuřil a lásce syna s potulnou tanečnicí nepřál. Nechtěl ale, aby jeho syn zemřel žalem, a svolal poradce, co teď má udělat, jak se dívky zbavit. Až snad ďábel sám jim našeptal, co s nimi. Druhý den přinesli ministři princovi zlaté lano, aby je daroval Sančarí. Dal lano Badiům a ti je natáhli vysoko mezi dva kůly. Sarančí při vystoupení vyskočila na provaz a tančila tak lehce jako krásný pestrý motýl, plná lásky, jako ještě nikdy předtím. Princ nevěděl, že lano bylo uprostřed naříznuté. Pak lano prasklo, dívka padala z velké výšky na tvrdou zem a okamžitě byla mrtvá. Princ k ní přiběhl. Když viděl, co se stalo, vytáhl meč a vrazil si ho do srdce. Padl mrtev vedle své milé.
Rádža truchlil a vyčítal si, co způsobil. Na druhý den dal ty dva mladé, nevinné lidi, podle tradice spálit spolu a postavit pomník na jejich památku. Do rána tam vyrostly dvě bílé růže“, dopověděla příběh Husa a utírala si slzy, i když tuto baladu nevyprávěla poprvé, slýchávala ji od babičky a matky. Všechny ženy a dívky u ohně plakaly.
     Sarika si v tu chvíli připadala, a také byla, stejně mladá a zamilovaná jako Sančari. Cítila velký obdiv k Danielovi. Byl tak dobrý a laskavý. Minule jí pomohl věšet prádlo a dotýkal se jakoby omylem jejích rukou a divil se, že nenosí žádný prstýnek. Brzy jí bude patnáct roků. Těšila se, ten prstýnek dostane od něj jistě k narozeninám!
Starý vzal zase garmošku, posunul klobouk dozadu a začal:
„Po krčmi chodim, zo žalú pijem, vrať sa mi nazpet, ibo sa zabijem...“ a Krásným údolím, vzhůru do zarostlých luk a zahrad, se nesly písně, tragické a lítostné, které všichni přítomní znali, kromě Petra.
Žárlivě sledoval Danielův pohled upřený na Sariku. Věděl, co znamená. I když vychodil jen zvláštní školu, kam ho dali ne pro hloupost, ale kvůli zameškání docházky. Dva roky se léčil po špitálech se zraněnou nohou a taky od té srážky s náklaďákem silně koktal. Děti se mu posmívaly, protože napadal na nohu a špatně vyslovoval. Snažil se moc nemluvit. Hloupý nebyl, vyučil se zahradníkem. Rostliny mu rozuměly víc než lidi. Když zaléval v obrovských sklenících karafiáty a růže, zpíval jim. Jedině při zpěvu se nezakoktával. Ve sklenících mu bylo dobře - do doby než začal pít.
Tušil, že Daniel bude chtít krásku Sariku nejdřív pro sebe, jako všechny ostatní dívky. A pak ji předhodí zákazníkům v bordelu, nebude mít slitování. Naučí ji pít, aby otupěla. Petr si představil, jak mizí jiskra v jejích očích, jak se plní slzami, a pocítil trýzeň, nesnesitelnou. Musí něco udělat, i když je jen „ten smradlavý pes“. Následujícího dne zašel za známým policistou a vykoktal vše, co o provozu domu věděl. Pod podmínkou, že ho nikdo nebude nikde popotahovat.
     Týden nato, v pátek, o půlnoci, přijela až k domu tři auta. Vyskočili z nich policisté a vyrazili vchodové dveře. Za chvíli po schodech z podkrovních pokojíků přiváděli všechny dívky, které tu poskytovaly za peníze svá těla, a průvod uzavíral Daniel. Na místě jej obvinili z kuplířství a zneužívání mladistvých a měl být odvezen s pouty na rukou do cely předběžného zadržení.
„Joj, nebérte děckám tatínka, páni policajti, je nevinný...“ prosila stará cikánka za svého syna a lomila rukama. Dělala cirkus společně s Danielovou manželkou, stály před auty a křičely na policisty. Vyhnaly ven děti a ty si stouply kolem vozidel a plakaly, ať jim neberou tátu. Přesto se povedlo nastrkat Daniela a dívky i se Sarikou do aut a odvézt k výslechu.
     Petr tomu přihlížel zpovzdálí. Nikdo si na něj nevzpomněl. Když se všechno uklidnilo, odvázal Arapáše od boudy a vykročili do tmy, za město směrem do polí.  Půjdou-li celou noc, ráno by mohli být na místě. Známý ze zahradnictví, kde dříve pracoval, mu vyprávěl o statku blízko Budějovic, sháněli tam někoho ke koním.
Cítil, že se z něj zase stává člověk.