Slova promrzlá na hlínu

Osamělá nádraží

Osamělá nádraží na českomoravském pomezí, jenom peróny ve žlutém světle lamp. Občas se rozchraptí hlášením, předpokládaná doba zpoždění se už pravděpodobně k lepšímu nezmění. Už sem padl první sníh, docela obyčejná krajka do tmy. Jako tam někde za okny domku v ulici. Oba měli zato, že snad už nikdy, a po letech hledání tam teď říkají: my. 

Slova promrzlá na hlínu

Promrzlá alej k Brodku se svými poli obrácenými do oblohy, takové němé místo světa. Místo mimo počátek, neboť na něm prý bylo slovo, i mimo konec, neboť ten značí závěrečná řeč či sten. Alej, pole, svět, každému z těch slov jsme tisíckrát přidali na významu. Tady je možná to pravé místo jít zpátky a ubírat až k holé pravdě, promrzlé na hlínu a obrácené k nekonečné obloze. 

Rudoltický kostelík

Rudoltický kostelík braly mraky těžké sněhem. Stál proti nim jak prám Medůzy se ztraceným břehem, jen o svou víru opřený. Tomuhle zápasu nedá podobu žádný místní Géricault, zůstane zapomenutý, tak jako miliardy jiných zápasů, kterými je svět živ. Tak jako i víra, kterou byl proti vůli světa člověk pevný.

Půlnocenky

Půlnocenky, tramvajky plující nedělí v hodině zlomu. Už rozvážejí lidi domů, už toho všeho bylo dost. Sem tam prsknou do tmy ulice jiskru, a když se náhodou ta jiskra potká s jinou, třeba jim to na konečné vyjde. A lidé? Nepatří jejich míjení taky k věci, ta nutná náhoda pro to, aby to konečně vyšlo?

Prošlapat se sny

Za okny ještě hoří lampy, malé ohně čtenářů. Osvětlují spousty vět, jedny vedou krajinami příběhů, jiné se prolamují verši jak sněhem první květ. Postupně uhasí ohně a nočním chodcům nezbude než prošlapat vlastní cesty tmavým městem snů.