V nemocnici I. - Probuzení po operaci

 „Pálí to jak čert. Jak čert, to pálí!“ byla první slova, která jsem slyšel při probuzení z narkózy. To si pan Votoček ulevoval od bolesti, kterou mu způsobovala cévka.

Pohnul jsem mírně nohama a ucítil, že je mám stále zabandážovaný a zvedlý nahoru. Sestřičky nám je před operací zavázaly, abychom nedostali embolii. Ručičky hodiny nade dveřmi ukazovaly půl třetí odpoledne. Oběd jsem už prospal. Stejně bych žádný po operaci nedostal, pomyslel jsem si, a pod dekou si rukou opatrně zajel do rozkroku. Prstem zašátral po pytlíku a zjistil, že je na něm vrstva obvazů. Pinďoura mi nechali volně, to abych mohl bez problémů čůrat. Cítil jsem se dobře, jen mne to trochu bolelo, ale čekal jsem, že to bude horší.

„Tak ty už jsi vzhůru? Konečně ses probudil,“ vyrušila mne slova souseda na vedlejší posteli.

Ležel v nemocnici se stejným problémem jako já. Ale má tříselná kýla se s tou jeho nedala srovnávat. Měl pytlík tak naplněnej vodu, že vypadal jak velikej grapefruit. Nedokázal jsem pochopit, že to vydržel tak dlouho nosit mezi nohama a nechal to zajít do extrémní velikosti.

Protože se mu nedostalo mé odpovědi po chvíli pokračoval: „Jako prvního z nás tě odvezli na sál, a jako poslední se probudíš z narkózy. My jsem už dávno vzhůru a trpíme hlady. Vůbec nic nám nenechali z oběda.“

„Myslím, že bychom neměli ani počítat s večeří, jsme přeci po operaci,“ odpověděl jsem mu a rozhlédl se po pokoji.

V pokoji jsme byli čtyři. Na posteli proti mně u okna, ležel pan Neuman. Starý suchý profesor, který léta učil na lesnické škole, se mlčky díval ven do nemocničního parku. Na přirození se mu udělala nějaká boulička, kterou mu vyřízli. Ještě ráno po vizitě vyprávěl, jak se probouzí ptáci v jarním lese a nyní ležel nehnutě a jen pozoroval, jak vánek třepe s listy stromů. V protějším rohu byla postel dvaasedmdesátiletého pana Votočka. Díval se do stropu a před ústy si držel zmuchlaný kapesník. Oproti včerejšímu večeru, kdy se před spaním chlubil, jak synům postavil tři krásné penziony a dokáže sjet dvanáctkrát Lysou horu, jen naříkal na bolest. Měl tři nádory v močovém měchýři, které mu operovali pomocí cévky. S Jindrou, ležícím vedle mne, šili všichni čerti stejně, jako před operací tak, až mi to lezlo na nervy. Natřásal si deku a od neustálého vrtění na posteli si musel na nohou popotahovat sjíždějící obinadla. Nadával na sestřičky, jak mu to ovázání odbyly a kdyby neměl do ruky zavedenou infuzi, rozběhl by se za nimi na inspekční pokoj, aby mu to převázaly.

„Tak to já jim tu umřu hlady. Přeci nás nemůžou nechat jen tak bez jídla takovou dobu. To mám vydržet až do rána? Než ses probudil, změřila nám sestřička teplotu. No i tebe změřila. To ti přiloží takovou tyčku k čelu a ta ji hned ukáže, jakou máš horečku. To je na nic, to nemůžeš strčit teploměr do čaje, abys našvindloval teplotu. Pak každýmu dala na stolek džbánek čaje a pod postel bažanta. Máme hodně pít, jen ležet a ledovat si koule. Chraň nás prý pánbů, jestli vylezeme z postele. Jo, ty máš ještě dostat pytlík s mraženým gelem,“ řekl a ukázal mi ten svůj. Pak ukazováčkem cvrnkl do džbánku, který měl již zpola vypitej.

„Tak to se budu muset činit,“ napil jsem tedy čaje a pak sáhl pro bažanta. Naplněného jsem jej opatrně vrátil pod postel, otočil se na bok a usnul. Ještě jsem slyšel jak mi Jindra vypráví o tom, co by si dal doma k večeři.