Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 458 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Tři Esence
datum / id18.12.2016 / 474986Vytisknout |
autorRazielCrowley
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
témaFantasy
zobrazeno235x
počet tipů0
v oblíbených0x
Prolog

Jedná se o počáteční úryvek z knihy kterou se snažím napsat. Rád bych věděl širší názor než jen mých známých a přátel, abych věděl zda-li má cenu pokračovat v psaní oné knížky (pokud by byl vůbec zájem o takovou knihu a téma) nebo zda jen marním čas. Samozřejmě ocením jakýkoli názor, informaci či radu nebo doporučení. (Omluvte případné gramatické chyby či překlepy. Na opravu těchto chyb jsem se ještě nezaměřoval)

Tři Esence

ACT I.

Pršelo.

Ale nebyl to příjemný a chladivý déšť, který by omýval mou tvář a příjemně chladil na kůži. Ne. Tenhle déšť mě nepříjemně bodal do kůže a každá kapka se proměnila v ostrou jehlu, která mě zraňovala. Byl to nemilosrdný a krutý déšť, který zahaloval celé okolí svou nepříjemnou šedí. Ale ani ta nepomohla, aby zakryla to zvěrstvo kolem mne. Klečela jsem nahá uprostřed malé vesničky celá umazaná od hlíny a krve. Nebyla to však má krev. Tak moc bych si přála, aby to byla má, ale nebylo to tak. Krev patřila jiným…lidem. Desítkám těch co jsem ještě před několika sekundami povraždila s šíleností v očích a touze po krvi a pomstě. Všude kolem mne se válela zohavená a krvavá těla. Vše jsem to ale udělala já a ani mi jich nebylo líto…tedy v tu chvíli. Nejhorší bylo, že jsem si nevybírala. Zabila jsem každého, kdo mi přišel pod ruku. Bylo mi to jedno. Když jsem sklonila oči a viděla necelých pět kroků od sebe ležet zhruba desetiletého chlapce, kterému jsem rozervala drápy hrdlo, bylo mi do pláče. A na slzy jsem dlouho nečekala. Draly se mi do očí jako nezadržitelná síla. Veliké slzy se na mém nahém těle začaly mísit s krví a déšť vše odplavoval pryč. Uspokojená, naštvaná, smutná a znechucená sama sebou jsem dále brečela uprostřed té zapadlé vesničky a vzpomínala, proč a co se vlastně všechno stalo.

            Vzpomínala jsem si na mého otce. Byl to nejkrásnější a nejgalantnější muž. Tedy dle mateného vyprávění. Také to měl v krvi. A to doslova. Byl to jeden z nejstarších Upírů v této zemi. Jmenoval se Dar’Shyon. Už jen z jeho jména bylo vidět, že je prastarý a urozený. Aby také ne. Můj otec byl jedním z nejvýše postavených šlechticů v upírské společnosti. Jeden z hlavních poradců samotného Upířího vládce, jehož jméno jsem nikdy nepoznala. Byl prý velice krásný a pohledný…na muže. Měřil téměř 2 metry a postavou byl urostlý, ale vůbec nepůsobil hromotluckým dojmem. Vlasy měl černé jako noc a dlouhé až po lopatky. Prý je nosil vždy rozpuštěné a to dokonce když se cvičil v boji nebo lovil. Otec nesnášel vlasy v culíku…aspoň tak si ho pamatuji z vyprávění. Pleť měl bledou, ale nikoli jako mrtvola. Jen bylo vidět, že v těle mu neproudí žádná krev, která by pokožku „oživila“ Rysy ve tvářích měl jemné a dalo by se říci milé, alespoň do té chvíle než se z něj stal obávaný lovec. Jeho tvář se pak úplně změnila a naháněl strach všem bez rozdílu. Jeho oči v temně modré barvě však ukrývaly moudrost, upřímnost a vždy pochopení. V těch očích jsem nejednou našla útěchu či radu, kterou jsem potřebovala. Zásadně chodil oblékán do černé barvy, ale rád jí kombinoval se stříbrem. Říkával, že samotná černá je temně krásná, ale teprve se stříbrným nádechem dostává do sebe to správné tajemné kouzlo.

            Matka…má matka byla úplně jiná. Nepocházela z šlechtického rodu, ani to nebyla žádná vysoce postavená dáma. Dokonce to ani nebyla chudá naivní holka, kterou by můj otec zakousl nebo znásilnil někde na kraji vesnice. Byla totiž otrokyní. Nedobrovolnou služebnou právě v moci upírů. Má jedinečná a přenádherná matka byla Sukubou. Přenádherné, avšak velice divoké a nevyzpytatelné stvoření. Právě díky jejich nevyzpytatelnosti byly loveny a zabíjeny či veřejně popravovány. Stejně jako další „podřadné“ rasy jako byli například gnomové, skřetí apod. Právě Sukuby sloužily a byly využívány jako špehové a občas dokonce i jako úkladné vražedkyně. Díky jejich šarmu a schopnostem bylo pro ně velmi snadné vmísit se téměř kamkoli.
A samozřejmě tu byly také pro…potěšení. Pokud byli v „dobrých“ rukách a v pevných službách, každý si je vychvaloval jak skvěle a znamenitě plní své úkoly a závazky. Ale každá z nich toužila po svobodě. Byly to nezkrotné šelmy. A proto každá z nich, která se potulovala libovolně na svobodě, znamenala další a další problémy kterými se nikdo z „vyšších“ stvoření nechtěl zabírat. Pokud byla objevena mladá Sukuba, byla zpravidla zotročena a vychována podle vůle jejího Pána, jejího vlastníka. Avšak ty starší které se naučily žít nezávazně, svobodně a poznali život bez jakýchkoli pout či okovů, představovaly onen problém kterému se každý z „vyšších“ chtěl vyvarovat.
Upíři byli jedni z těch „vyšších“. A proto i oni je lovili a zotročovali. Když si vzpomenu na její krásu, téměř mne bodne u srdce. Vlasy měla také černé, ale odstínem spíše připomínali uhel než temnou noc. Byly nádherně rovné a dlouhé je měla však až pod hýždě a náležitě se leskly. Oči měla šarlatově rudé. Rysy však měla skrz naskrz ženské, vzrušující a svádějící. Stačil jeden její pohyb obočím, jedno mrknutí a každý smrtelník udělal cokoli, co bylo v jeho silách možné…mnohdy i to nemožné. Její ruce a záda zdobilo jedno dlouhé a velice složité tetování. Jeho význam, původ a smysl mi matka nikdy nepověděla. Kůži matka měla hebkou, pevnou a smyslnou stejně jako každičký další zbytek jejího těla. Barva kůže byla o mnohem živější a zdravější než u mého otce. Bylo vidět, že v jejím těle stále pulzuje krev a proudí v ní život. Měla také nádherné jméno, tak krásné, že jsem se ho někdy i styděla vyslovit…Yysara.

Příběh o tom jak se poprvé otec setkal s matkou a jak se poznali, jsem si ráda nechávala od matky vyprávět jako malá holka. Byla to pro mne něco jako pohádka před spaním. Ráda jsem jí slýchávala a klidně i každou noc po sobě. Jak jsem již zmiňovala, můj otec byl vysoce postaveným upírem v jejich společnosti. A jako takový měl nárok na služebné a dokonce i otroky. Můj otec nebyl výjimkou. Měl několik dobrovolných sluhů a bezpočet otroků, které si držel proti své vůli. Byl to zkrátka upír každým coulem, žádný svatý muž. Až do jednoho večera kdy se všechno změnilo. Otec seděl ve své pracovně a procházel nějaké spisy. Z nenadání a bez ohlášení, k němu vtrhly tři stráže kteří v řetězech táhli zmítající se bytost. Na první pohled bylo jasné, že to je nějaká žena. Stráže jí táhly nahou a i když byli tři měli plné ruce práce, aby jí udržely. Zmítala sebou a škubala jen, aby zvýšila své šance, že se jim vytrhne a bude moci utéct. Otec rozzuřeně vstal od stolu a již chtěl něco říci, ale stráže byli rychlejší. Bleskově poklekli a jeden z nich spustil omluvnou řeč. „Promiňte mi můj pane, že Vás ruším bez ohlášení a v tuto hodinu, ale naše hlídka projížděla nedaleký les, který spadá pod vaše vlastnictví. Byla to jen rutinní obchůzka, ale narazili jsme na zdivočelé stvoření. Přesněji řečeno na zběhlou Sukubu bez označení.“ Otec stál klidně a naslouchal vojákovi. „Víme, že les, kde jsme stvoření odchytli, patří Vám, proto jsme jí místo okamžitého popravení přivedli před Vás můj pane.“ Otec pouze přikývl a naznačil gestem ruky, že ji mají otočit, aby si prohlédl její záda. Stráže nebrali ohled na to, zdali je to žena nebo ne. Pro ně to byl další kus masa. Hrubě jí otočili a zvedli její dlouhé vlasy, aby se otec mohl podívat na její šíji. Tam se totiž vypalovala většině otrokům značka nebo symbol jejich pána. Ona však, žádný symbol na tomto místě neměla. A jelikož byla přivedena před otce kompletně nahá mohl si prohlédnout celé její tělo a viděl, že značka majitele se nenachází nikde. Otec opět jen mávnul rukou a stáže jí otočili opět zpět čelem k otci. Ten pomalými kroky se vydal jejich směrem. Zastavil se necelý půl krok od nich. Odhrnul jí vlasy z tváře, která byla doteď zakrytá, aby si jí mohl prohlédnout lépe. A možná to byla ta chyba, kterou udělal, nebo to bylo štěstí či osud. Každý by to nazval jinak. Její oči…její rudé oči ho uhranuli. Každý věděl, jakou moc má tato rasa nad muži. To ovšem platilo na smrtelníky a možná na nějaké podřadnější démony. Ale rozhodně její moc nemohla fungovat na upíra. Byla to prostě ona, kdo ho zaujala. Žádná její moc, či speciální síla. Jednoduše ona. Otci se nestávalo často, že by nevěděl co říci, nebo co udělat. Ale toto byl jeden z těch případů. Stál nad ní v rukou stále měl pramen jejích vlasů a díval se do jejích hlubokých a překrásných očí. Vojáci samozřejmě viděli, co se před nimi odehrává. A nevěděli jak by měli zareagovat. Jejich vůdce, který s otcem i mluvil se trochu ujal slova. „Ehm…můj pane. Můžeme jí nyní odvézt, aby mohla být veřejně popravena, a dána za příklad všem kdo chtějí uprchnout nebo se potulovat volně bez pána.“ Nebyla to ani tak otázka jako spíše suché konstatování. Otec pustil její vlasy, aby jí opět zakryly tvář. Mlčky odešel zpět ke svému stolu, ale neposadil se. Otočil se a zadíval se z okna do hluboké noci. „Ne nebude popravena. Nechte jí zde. Později dostane mou značku.“ Otec zamýšlel, že si ji vezme jako otrokyni. Nebylo to běžné, aby se zabloudili a zdivočelý démon okamžitě nepopravil, ale stávalo se to. To se však strážným moc nezamlouvalo. Dva vzadu si mezi sebou začali něco šeptat. „Můj pane, odpusťte mou troufalost, ale víte přeci, že Sukuby se dají špatně ochočit zvláště pak ty zdivočelé. Značkování vždy probíhá u mladých, které nikdy neokusily svobodu. Z tohoto důvodu by měla být popravena.“
Otec nesnášel, když mu někdo odporoval. Proto trochu přidal na důraze u svého hlasu. „Děkuji, za upozornění kapitáne, ale rozhodnutí už padlo. Nechte jí pouta a odejděte.“  Kapitán se zavrtěl nervozitou, ale pokračoval dál.
„Pane ve vší úctě, naše zákony jasně říkají, že…“
„JÁ ZNÁM NAŠE ZÁKONY!!!!“
Zazněl z ničeho nic otcův hlas v místnosti.
„Prominu Vám kapitáne vaší troufalost i drzost, že jste mi odporoval, pokud ihned odejdete z mé komnaty a ráno podáte vrchní radě upírů osobní žádost, abyste byl zproštěn kapitánského postu.“
Upír nyní nevěděl, co by měl říci. Proto se zkusil odvolat ještě jednou na to, co myslelo, že ho ochrání.
„Pane, ale zákony…“ Nestihl větu doříci, jelikož byl otec v mžiku u něj. Popadl jej za krk a ruku stiskl v pěst. Upírský kapitán se zhroutil k zemi mrtev a nevydal ani hlásku. Ruku od krve si otec utřel do jeho pláště a obrátil se na zbylé dva vojáky, kteří stáli jako přimražení. „Doufám, že vy dva budete mít více rozumu než váš kapitán. Odneste jeho tělo a kliďte se z mých komnat.“ Vojáci jen vyděšeně přikývli, popadli tělo bývalého kapitána a urychleně opustili otcovu pracovnu a zavřeli za sebou dveře. Otec přešel zpět k oknu a zadíval se někam do dálky. „Jak se jmenuješ?“ Matka klečela v okovech a mlčela. „Nerad se opakuji Sukubo. A jak jsi právě mohla vidět, není dobré si se mnou zahrávat nebo mi odporovat.“ Po další minutě mlčení konečně promluvila. „K čemu ti je mé jméno vrahu. Chceš ho snad křičet se smíchem, až mě budou tví vojáci bičovat a mučit pro vaše pobavení. Vím moc dobře, co děláte s mým rodem. Nedělám si iluze, že zůstanu živá dlouho.“ Otec se hluboce zasmál. „Máš ostrý jazyk a odvaha to rozhodně nechybí. Zvláště potom čeho si zde byla svědkem. Ale mýlíš se ve mně. Kdybych tě chtěl nechat zbičovat nebo se dívat na tvou smrt nechal bych tě odvézt nyní již mrtvým kapitánem, nebo bych tě předhodil do komnat vojákům. Ale jak vidíš, ušetřil jsem tě.“ Má matka se neudržela a zakřičela. „Nechal na živu?!?! Chceš mě ocejchovat jako kus dobytka, abych ti sloužila a byla tu zde dnem i nocí pro tvé uspokojení! Nebo abych uspokojovala tvé vojsko, aby si řekli, jak mají milosrdného pána?!?! Na takový život nejsem zvědavá. Radši zemřu tady a teď tvou rukou.“ Otec navzdory všemu zůstal klidný. Ona to nemohla vidět, ale měl zavřené oči a poslouchal tón jejího hlasu. Když cítil, že se trochu uklidnila, promluvil znovu „Stále jsi mi neřekla své jméno.“ „Já…no…“ Otec jí vyvedl z míry. Čekala, že se proti ní vrhne a rozerve jí hrdlo, jako to viděla před chvílí. Nebo že zavolá stráže, aby jí odvedli mezi sebe, kde by jí znásilňovali pořád dokola a dokola dokud by jí někdo z milosti nezabil. Dalo jí to chvíli přemýšlení a sebezapírání, ale pochopila, že upír stojící před ní bude asi trošičku jiný, než si původně myslela. Byla stále nedůvěřivá a byla přesvědčená o své blízké smrti, ale promluvila nyní o něco mileji. „Yysara. Jmenuji se Yysara.“  Otec se sám pro sebe usmál. „Výborně. Není zas tak těžké být civilizovaný, že?“ Pak opět mávnul rukou. Pouta a řetězy, které poutali a svazovaly mou matku zmizely. Ta vstala a již se chtěla dát na útěk. Ale něco jí zastavilo. Zapřemýšlela nad tím, co chtěla udělat. Pak se opět ozval otec. „Jsem rád, že jsi zvolila moudřejší cestu. Tam venku jsi byla volná a mohla sis dělat, co jsi jen chtěla a stejně tě polapili. Jakou by jsi mohla mít šanci na útěk v zámku plném upírů kteří tě chtějí vidět mrtvou nebo jako otrokyni jejich sexuálních tužeb. Dostala by ses maximálně z mé komnaty, protože venku před dveřmi stojí vždy stráže. Jsem rád, že sis to rozmyslela.“ Matčin hlas se najednou ztišil, že byl sotva slyšet. „Navzdory tomu co jsem řekla…mam ráda život. Nechci zemřít.“ Otec konečně otevřel oči. „Nezemřeš. Zůstaň u mne a slibuji ti, že nezemřeš.“ Poté se otočil a pomalým krokem šel naproti ní. Když byl necelý krok od ní ještě jednou si jí změřil od hlavy až k patě. Jelikož byl jako tradiční upír oblečen celý v černém honosném oblečení i s dlouhým sametovým pláštěm, který byl dosti velký, aby se do něj urostlý upír jako otec zahalil sám, sundal si otec plášť a přehodil ho přes ramena mé matky. „Zachumlej se do něj. Zahřeje tě a zakryje to, co není pro zvědavé oči. To že jsi Sukuba neznamená, že musíš být pořád nahá. Každý máme nějakou důstojnost, dokonce i ty.“  Má matka se do pláště zachumlala a přitiskla si ho pevně k tělu. Zhluboka se nadechla a nasála otcovu vůni. Vůbec to nebyla vůně nějakého divocha nebo někoho kým by měla opovrhovat. Voněl tak nějak decentně a jemně navzdory svému vzhledu. Pomalu začala zjišťovat, že tento upír asi bude nakonec jiný, než jaký si myslela a dokonce byl i velice pohledný i když si to nechtěla přiznat. Otec měl ve své komnatě klasickou jednolůžkovou postel pro případy, že pracoval dlouho a únava by ho přemohla a usnul by ve své pracovně. Dnes to však nebyl ten případ. Chtěl jít do svých osobních komnat a dopřát si pořádného spánku. Pravou rukou ukázal na jednoduchou, leč luxusní postel. „Dnes přespíš tady. Sama. Věřím, že ses poučila, a ráno tě zde najdu. Nemusíš se bát, že by někdo jiný kromě mě vstoupil do této pracovny. Proto si dopřej odpočinku. Zítra ho budeš potřebovat.“ S těmito slov můj otec opustil svou pracovnu a ani se neohlédl. Má matka zůstala stát sama v temné pracovně zahalená v jeho plášti a nechápala vůbec nic. Otrokům nikdy nebylo dovoleno spát v postelích. Vždy spali jen na zemi a když to byl oblíbený otrok dostal pod sebe něco, aby neležel přímo na tvrdé zemi, ale to se stávalo jen ve výjimečných případech. I když byla unavená po dnešním náročném dni nechtěla ještě spát. Začala se potichu a opatrně procházet po otcově pracovně. Nehledala nic konkrétního, zkrátka…se dívala. Stůl měl pečlivě srovnaný a na něm leželo několik papírů s různými informacemi a čísly, kterým nerozuměla. A samozřejmě kalamář s černým inkoustem a černý okrasný brk, kterým psal. Vzadu byla celá zeď prosklená, takže měla dokonalý výhled na les. Na ten samý kde se ještě před několika hodinami volně procházela a žila. Stěna nalevo od stolu byla celá zaplněna knihami. Doslova tisícem knih. A jedna zavřená skříň, ve které nevěděla co je. Napravo byla postel, ve které měla spát. Uprostřed místnosti byl určitě drahý, ale na dotyk příjemný koberec rudé barvy. Světlo zde zajišťovaly pouze čtyři svíce. Dvě na otcově stole a dvě u vchodových dveří. Má matka již jejím vlastním, ladným krokem přešla ke dveřím a sfoukla ony dvě svíce. Další dvě na stole nechala svítit, protože dávaly stále dost světla. Přešla ke skříni a zastavila se před ní. Kousla se do spodního rtu, protože věděla, že jí není dovoleno procházet nebo dokonce slídit po věcech, které nejsou její a patří upírovy, který na ní byl celkem milý. Natáhla ruku, která se jí trochu chvěla, ale nakonec skříň otevřela. Nečekala, že tam najde něco takového. Honosný, velice honosný hábit. Daleko lépe vypadající a luxusnější než na mém otci viděla dnes. Navíc prošitý stříbrnou a rudou barvou. Ruce se jí stále třásly, ale odvážila se k dalšímu kroku a vzala si jeho hábit do rukou. Byl neskutečně jemný a hebký na dotyk. Příjemně chladil. Byl neskutečně nádherný, ale zároveň nepůsobil zženštile. Byl krásnější, než cokoli co kdy ona sama viděla. A že toho viděla jako Sukuba spousty. Nechávala si látku volně klouzat mezi prsty a užívala si tu krásu na její kůži. Když ho celý prohlížela, všimla si, že je k hábitu připevněn ještě plášť a kápě ze stejného materiálu. Plášť byl čistě černý, ale měl přes celá záda vyšitý jeden veliký symbol. Dva stříbrní havrani sedící naproti sobě se zavřenýma očima. Uprostřed okrasné písmeno „D“ skrze které se proplétala rudá stuha která se dále linula okolo nohou oběma havranům. Byla to opravdu pastva pro oči. Již chtěla vrátit hábit do skříně, ale všimla si, že za ním je něco jiného. Vysel zde meč. Elegantní, ale již od pohledu silný a pevný. Chtěla si vzít i jej do ruky, ale strach jí to nedovolil, proto si ho jen prohlížela. Čepel byla dlouhá a hubená, a vypadala, že je ukována ze vzácného černého stříbra, které se dalo najít jen na pár místech v jejich zemi. Navíc do čepele byly vyryty runy, které slabounce zářili rudou barvou. Neuměla číst runy, proto nevěděla, jaký význam by mohly mít. Jela očima pomalu nahoru a zkoumala každičký detail meče. Záštita meče nebyla nijak obyčejná jako viděla u ostatních mečů. Ale byla v dokonale propracovaném tvaru symbolu mého otce. Opět oni dva havrani se zavřenýma očima, písmeno „D“ a stuha kolem nohou. Byl tam vyryt každičký detail. Opravdu mistrovská práce. Jílec byl celý černý a působil pevným dojmem. Hlavice na konci jílce byla vyrobena z jednoho dokonalého, čistého rubínu. Byl taky nádherný stejně jako hábit, který držela v ruce. Nebyl nijak titěrný, ani ohromný aby působil hromotluckým dojmem. Byl podle ní takový…akorát. Nejvíc jí však zaujala propracovanost záštity. Nikdy neviděla tak dokonalou práci odvedenou na tak relativně malém kousku kovu. Opět se kousla do rtu a přistoupila trochu blíže. Zvedla pravou ruku a ukazováčkem spolu s prostředníčkem lehce přejela otcův symbol na meči. Její dotyk byl opravdu jemný a něžný, jakoby se bála, že na symbolu zanechá své otisky, které by pak nešly dolu. Jakmile chtěla odtáhnout pomalu ruku, něčeho si všimla a to jí vyděsilo tak, že od skříně uskočila a jen zázrakem nevykřikla. Jeden z havranů na symbolu otevřel oko a díval se na ní. Bylo to nemožné. Je to malý symbol a i když to je tak precizně vyrobeno a oči jdou jasně a zřetelně na symbolu vidět, je nemožné aby něco takového mohlo „oko“ otevřít. Pomalu se strachem v srdci přišla blíže a zkoumala symbol. Oči u obou havranů byly zavřené a nejevily nejmenší známky toho, že by mohly kdy být otevřené. Byl to kus kovu. Je to kus kovu. Znělo jí v hlavě. PO chvilce se uklidnila. Vrátila hábit na místo a zavřela skříň. Naposledy se rozhlédla po místnosti a vykročila k posteli. Pořád byla krapet nesvá, ale cítila se vcelku bezpečně. Ulehla tedy do postele a málem se rozplynula, jak to bylo příjemné. Všechno sametové nebo bavlněné. Jen to nejlepší na dotyk. Chtěla se zahrabat hluboko do té postele a nikdy nevylézt jak jí bylo krásně. Nikdy v životě nespala v posteli, která by byla taková jako ta ve které nyní ležela. Pokrývku si však nevzala. Nechala si otcův plášť. Byl dosti veliký, aby se do něj celá bez problémů zachumlala a příjemně hřál, takže jí bylo krásné teplo. Pomyslela ještě na celý šílený den, který se dneska stal, vybavila si tvář krásného upíra, který ji nenechal zabít a dokonce jí nechal spát v takovém luxusu. Nakonec se její zrak zatoulal ke skříni s hábitem a mečem. A i když byla skříň zavřená, přejel jí mráz po zádech, jelikož věděla, že havran na meči má opět otevřené oko.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor