Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Opasek

01. 01. 2017
26
44
1879
Autor
Gora

Opasek

„Dě-dek-Ajzn-štajn, dě-dek-Ajzn-štajn,“ pokřikovala parta výrostků na starého muže v  tmavomodrém baloňáku, když vysokou postavu zahlédla onoho  dne  ve dvorku. Zjevil se jako by  zničeho nic, neslyšeli žádné kroky, prostě se vynořil z nízké husté mlhy. Pustil jednou rukou  rukojeť staré kárky, bez níž si ho ani nedovedli představit. Zahrozil pěstí a německy zanadával, nikdo mu nerozuměl. Pak kormidloval  dvoukolák  k nejbližší nádobě na odpad. Panty víka, zatuhlé rzí a mrazem, zaskřípaly a děda  začal přehrabovat krámy uvnitř. Posměšků si už nevšímal.

Děti se schovávaly v bezpečné vzdálenosti za širokým kmenem staré hrušně a podivnou osobu odtud pozorovaly, tam se jim to krásně bálo. Měly zimní prázdniny a nový podnět  byl dobrý k fantazírování.

„Vidíte na káře ten špinavý pytel? Naši říkali, že  každé děcko, které chytne po setmění venku, do něj hodí, zaváže  a odveze. Doma ho zabije a v noci zahrabe na zahradě.“

„Proč má na zádech pod kabátem ten velkej hrb?“ vyhrknul někdo v partě s hrůzou v hlase.

 „Přece proto, že se ve dne ohýbá nad popelnicema, a v noci kope u domu v zahradě hroby, to je jasné.“

 Poslední dobou byl pan Ajznštajn zajímavý ještě něčím: na výpravách od popelnice k popelnici ve starých čtvrtích města nalezl mourovaté kotě. Vyhozené, jak jinak. Dal mu najíst a naučil sedět na rameni.  Od onoho dne putovalo s ním. Pevně se drželo drápy a na každého, kdo by snad přistoupil blíž, syčelo. Stalo se podobným vyvrhelem jako jeho pán.

Rychle se stmívalo. Do dětí jako když střelí, rozutíkaly se do svých domovů.  Povídačky o únosci, dědkovi Ajznštajnovi, měly v čerstvé paměti. Ten zrovna něco vložil do plátěného pytle a odjížděl i s kocourkem ulicí pryč, snad se rozpustil v mléčné mlze. V přeplněné chodbě  zchátralého domku za sídlištěm vyndal  všechny věci, které ho v popelnicích zaujaly.  Byl to sběratel: budík, vytlučený hrnec, kožený pásek hnědé barvy, vše se mohlo  - někdy v budoucnu – hodit!

 Odložil si dlouhý plášť a baret na věšák za dveřmi. Popadl kocoura a postavil na stolek.  Na krk mu připevnil obojek a zapnul na první dírku. Bylo to hodně těsné, ale aspoň se za něj nikde nezachytí, jak by hrozilo v případě volného pásku kolem krku. Dnes měl úspěšný den: našel věc užitečnou pro kotě. Přiložil do malých kulatých kamínek a ohřál si v kastrolku polévku, odlil i kocourkovi do talířku. Dědovi nebylo dobře, stále kašlal, a tak šel brzy do postele. Kocour zalezl do jeho nohou. Usnuli.

Sníh z růžového mraku přistrojil pouliční lampy do čepic, trochu našišato, a rozplynul se ještě před úsvitem. Ráno bylo město bílé.

 Kotě v hnědém, žíhaném kožíšku se probralo ze spaní. Vykouklo ven přes sklo okna a přecházel je zrak, sníh ještě nezažilo. Dojedlo zbytek polívky v hrnci na studených kamínkách a čekalo, až je děda vypustí na zahradu vyvenčit. Ale z postele se ozýval jen kašel a sípot. Hrabalo nožkama v pilinách a uhláku. Děda nevstával. V místnosti byla zima. Kotě vyskočilo k člověku do peřin a navzájem se zahřívali. Tak plynul čas a nic se nedělo, starý muž stále ležel. A potom někdo klepal na dveře, ženský hlas volal:

„Pane Ajznštajne, jste doma, nesu vám důchod, otevřete…“ a on jen cosi   zachroptěl. Šlo to ráz na ráz. Paní pošťačka nakoukla dovnitř oknem a zavolala doktora, sanitka odvezla nemocného, měl zápal plic. Kocourka vyhnali z domku ven, aby tam nezůstal zavřený.

Děda byl pryč a v zahradě sníh a zima. Několik dní kotě posedávalo  v dřevěné boudě u domku, ale hlad jej vypudil ven, do ulic. Pamatovalo si, že u popelnic bývaly cítit zbytky vyhazovaných jídel, a tak se vydalo do dvorků, kudy chodívalo s hrbatým pánem.

 Kocourek v noci  vyskočil na popelnici a strčil tlapku pod její víko. Drápky zachytil igelitovou tašku a shodil ji na zem. Vlezl dovnitř a většinou našel něco k snědku, i když ne tak dobrého, jako bývalo jídlo od dědy Ajznštajna.  Někdy se popral s potkany, kteří také šmejdili v odpadcích.

Tak se protloukal den ze dne, polodivoký, beze jména a s těsným obojkem kolem krku. Sníh dávno zmizel a konečně bylo tepleji. V noci občas u domků ujídal jídlo z misky nějaké cizí kočky, ale vždy dával pozor na psy, bál se jich. Také lidí. Postupně se dostal až na samý okraj města, kde to již neznal, tam děda nechodil.

Ocitnul se vprostřed starých usedlostí, kopců a zpustlých zahrad. Rád sedával na slunci, měl pelech ve staré trávě pod hustými větvičkami zkřivené trnky, kam ani při dešti nezapršelo. Zato ráno už byl vyhřátý jarními paprsky. Poblíž se pásly srnky. Kocour přes zimu hodně vyrostl. Bavil se lovem slepýšů, kteří  vylézali na rozbité kamenné zídky v zahradě a slunili se tam. Dopadlo to tak, že sotva některého chytil a pohrával si, s živou,  leskle šedou “tkaničkou“ od bot, pustila ocásek a rychle zalezla pod travnatý drn. Chvíli tlapkou dorážel na ten kousek kůže bez pohybu, pak se začal  nudit. Bezvadné povyražení bylo i s kobylkami, které vyskakovaly v neudržovaném trávníku do velké výšky. Chňap – a chutné sousto uvízlo v tlamičce.

Byl už statný, ale přezka obojku zůstala upevněná  na první dírce, jak jej zapnul, tehdy malému kotěti, děda. Kocourovi se špatně polykalo a neměl šanci sám se toho koženého opasku zbavit. Zarůstal mu do krku.

Už to byl skoro rok, kdy se toulal venku, a zase padal sníh.  Hledal na zimu nový úkryt a v blízkosti kopce zvaného Zvířecí vrch se potkal se obrovským starým kocourem s fleky na kožichu a bílou náprsenkou. Byl to Kryšpín z farmy. Zachoval se  velkoryse, očichal ho a olíznul růžovým jazykem hlavu, jako by jej vyzýval, aby šel za ním. Kryšpín byl přátelský, všechna zvířata z farmy kromě namyšleného kozla Emana s ním kamarádila. Snad poznal, že nový kocourek je v nouzi, a vedl jej sněhem. V mohutných ťápotách po něm našlapoval hubenýma nožkama mladý tulák. Neztrácel tak sílu vyšlapáváním stop ve sněhovém nadělení. Ocitli se před chatkou na farmě Zvířecí dvůr, kde bydlelo hodně zvířat. Farmářka nechávala na talíři před chatkou vždy dostatek jídla pro kočky, kterých tu bydlelo kolem dvaceti.

Kocourek měl takový hlad, že se vrhnul na baštu a hltavě jedl. Farmářka byla uvnitř a vařila na sporáku veliký hrnec brambor pro prasata Toničku a Janičku. Slyšela zvenku nějaké cinkání, to už asi jde Ježíšek, usmála se, a vykoukla  za dveří. Spatřila nějaké hnědé zvíře, jedlo a něčím bouchalo do toho talíře, a přes klepání ani neslyšelo, že se otevřely dveře. V šeru tipovala, že je to lasička, protože obrys dlouhé hubené postavy se slabým krčkem tomu napovídal.

Nový přírůstek se usadil v seníku, pod ním byl chlév s prasaty, kozami a dvěma ovečkami, na půdičku šlo od nich teplo. Každý večer, za soumraku, se plížil k chatce na jídlo, a farmářka zjistila, že je to kocourek s něčím divným na krku. Poznala jej vždy podle bouchání do talířku.

Pomalu se k němu přibližovala a konejšivě hovořila, aby  dovolil  prohlédnout zblízka ten obojek. Trvalo asi měsíc, než se nechal jemně pohladit a později odchytit do přenosné klícky. Veterinářka jej uspala a vyjmula předmět zarostlý kolem hlavičky. Ošetřený kocour byl pojmenován Opasek.

Ještě po letech bylo možné rozpoznat znatelnou rýhu na obrysu jinak již statného kocoura.

Opasek prožil na farmě dalších šestnáct roků. Kryšpín a další kamarádi ho přijali do party a prožíval s nimi další dobrodružství, ale nikdy už nebyl v nouzi a sám.


44 názorů

Gora
10. 01. 2017
Dát tip

Jardo, také zdravím...ono je to vlastně pro děti, ale příběh je skutečný, díky ti:-)


Jarrda
10. 01. 2017
Dát tip

Dzravím.

Z počátku mi nahodilo tajemnou atmosféru o straém člověku z nižší sociální vrstvy, kterému se lidé posmívají a pak se hlavním hrdinou stal kocourek.

Krom hezkého příběhu pro děti nacházím v díle i ponaučení. Než člověk něco vykoná, má přemýšlet o možných následcích svých činů. V tomto případě se naštěstí kocourek zbavil obojku díky farmářce.


Gora
09. 01. 2017
Dát tip

Lady, já taky...a děkuju za čtení a přízeň:-)


LadyLoba
09. 01. 2017
Dát tip

ja mam proste rada dobre konce


Gora
06. 01. 2017
Dát tip

Hugí, díky ti, u mne se spíš než o sentiment jedná o skutečnost:-) Dík


Hugo Ramon
06. 01. 2017
Dát tip

jojojo, proč ne :-) sice se sentimentu trochu bojím, ale ty chvíle přijdou na každého :-)


Alenakar
05. 01. 2017
Dát tip

Kolobajdo,

taky jsem si se svými zoubky docela užila. Moc ti držím palce,abys už měl od bolesti pokoj a mohl tu být zase s námi častěji. 


Gora
02. 01. 2017
Dát tip

blackie: snad ano...a děkuju moc:-)


dpbře to dopadlo............chválabohu..........příběh s dobrým konciem na začátku nového roku........tak ať v něm všechno dobře  končí!!!!...*/******


Diana
02. 01. 2017
Dát tip
na zuby se neumírá, Kolobajdo. Bude líp! :-)))

Gora
02. 01. 2017
Dát tip

j.f.juliáne, díky, jsi mé novoroční překvapení:-))))))


Gora
02. 01. 2017
Dát tip

Kolobajdo, přeju vyzdravení  - zubní - co nejdříve, a díky moc za čtení...


Kolobajda
02. 01. 2017
Dát tip

Opět boduješ - je to krutomile smutné + happyend. No a já mám útlum, neboli s psaním mám utrum. To ty zuby... Už to přetrvává dva a půl měsíce (to je zároveň sdělení pro Alenakar)    /***


Alenakar
02. 01. 2017
Dát tip

Zatím bude stačit,když mrkneš na aktuální dílko,které je na panelu.Má stará dílka jsou totiž horrorová už tím , jak jsou nepovedená.


Gora
02. 01. 2017
Dát tip

Podívám se na tvá dílka, zda jsi brutální:-) a díky za diskusi...


Alenakar
02. 01. 2017
Dát tip

V mé povaze povaze je to taky ,i když se o mně povídá , že jsem drsná a brutální. Povídá se ledacos a člověk nesmí všemu věřit.(...)


Gora
02. 01. 2017
Dát tip

Rozumím, a je v mé povaze takových lidí si všímat...vlastně odmala doteď:-) Díky ti.


Alenakar
02. 01. 2017
Dát tip

Ale já znám takové postavy i v současnosti. Jenom už to nejsou Židé.Píšu to jen proto,aby to nevypadalo,že jsme snad udělali nějaký moc velký pokrok od toho našeho,časově paralelně prožívaného ,dětství.


Gora
02. 01. 2017
Dát tip

Alenakar, děkuju za zastavení, ta postava je také z mého dětství v Chebu:-)


Gora
02. 01. 2017
Dát tip

Stázko, děkuju, pak napiš, zda se aspoň trochu zamlouvalo:-)


Alenakar
02. 01. 2017
Dát tip

Mně to připomělo postavu Žida,se kterým jsem se stkávala v dětsví. Taky se hrabal v popelnicích,jezdil na prastarém kole ověšeném pytli plnými věcí,které ten den našel. - Říkalo se oněm,že přežil koncentrák a zbláznil se z toho...

Jsem ráda,že je tu někdo,kdo má rád zvířata, tak jako ty. - Típek a přání mnoha dalších pěkných próz v příštím roce.


Gora
01. 01. 2017
Dát tip

vesuvanko, děkuju moc:-)


vesuvanka
01. 01. 2017
Dát tip

Moc hezky a poutavě napsaný příběh. TIP


Gora
01. 01. 2017
Dát tip

Kočkodane, díky. Ano, jisté paralela s Anastázem Opaskem tady při vymýšlení jména farmářkou byla. Také trpěl.


Kočkodan
01. 01. 2017
Dát tip
Velice brzy jsem přestal litovat, že to není o Janu Anastázovi. ;-) A jsem rád, že měl příběh co se týče kocour(k)a dobrý konec. Představa těsného opasku totiž moc dobrá nebyla...

Gora
01. 01. 2017
Dát tip

Evži, tak to mne těší:-))) a děkuju, že mne čteš


Zase jsi mne dojala. /T


Gora
01. 01. 2017
Dát tip

Aleši, to je pro mne nadějná zpráva / s rukopisem:-)/. S tím stmíváním jsem to myslela třeba tak...v zimě jdu zavřít slípky, cestou tam ještě vidím na cestu, seberu vejce a povím jim - slípkám- aby se dobře vyspaly, vyjdu ven a už je tma...je to malá chvíle, zas pohádky jim nečtu:-) Takže tak:-) Díky a vše dobré:-)


"Rychle se stmívalo. Do dětí jako když střelí, rozutíkaly se do svých domovů." -  tohle mě trochu zarazilo. vypadá to, jako by se setmělo ve vteřině, podle následující věty...

ale jinak dobrý příběh, už se dá poznat tvůj rukopis...:o)


Gora
01. 01. 2017
Dát tip

Čudlí, díky ti, a hezký sváteční den:-)


Čudla
01. 01. 2017
Dát tip

Poutavé /*


Gora
01. 01. 2017
Dát tip

fialinko, díky:-)


fialka...
01. 01. 2017
Dát tip

Pěkné, vede k zamyšlení   ***


Gora
01. 01. 2017
Dát tip

Oldjerry, myslím, že je problémem části osamělých lidí, kteří se ve vyšším věku ujmou - je jim darováno - zvíře, a co pak, pokud onemocní nebo zemřou, co je se zvířetem... 

Děkuju ti a zdravím:-)


Oldjerry
01. 01. 2017
Dát tip

K3 - třeba se jmenoval Siderit, nebo Ferrit - odtud k Eisensteinovi je krůček (:-D

Gora - vypadá to klidně, ale být to o člověku bylo by to drama přežití/nepřežití. U zvířete to paradoxně tak velké drama není - proč?  *+*


Gora
01. 01. 2017
Dát tip

Diano, děkuju za milá slova...je ovšem otázka, kolik dítek nahlédne na Písmáka...až budu mít více povídánek, jak tomu říkám, zkusím asi někde nabídnout:-) Hezký sváteční den:-)


Diana
01. 01. 2017
Dát tip

Začala jsem velmi příjemně Nový rok četbou tvé povídky. Krásně napsáno. Poutavě, citlivě a velmi přesvědčivě. Mnoho dětí, vyrůstajících ve městě, takovou farmu neuvidí ani v dospělosti. Tak ať si aspoň počtou. :-)))*


Gora
01. 01. 2017
Dát tip

revírníku, zdravím a děkuju za čtení, také za praktickou:-), ač slepýše vídám třicet let kolem nás, napíšu užovka:-(

V sérii Písmáci dětem, která začíná myslím povídkou Kryšpín, mám o své farmě a zvířatech hodně "hrdinů" z říše zvířat...vše pravdivé. Děkuji!


Gora
01. 01. 2017
Dát tip

K3: ahoj v novém roce, a děkuju:-)

Dědek je postava z mého raného dětství v Chebu, tak mne děsila, že jsem ji přesadila do Krumlova...snad už mi dá pokoj:-). Zřejmě to byl sudetský Němec, jméno se asi psalo jinak - Einzenstein?, pro děti jsem zjednodušila...


revírník
01. 01. 2017
Dát tip

To je dojímavý a podle všeho pravdivý příběh, kočky (a kocouři) hodně vydrží. Dokáží se v takových případech uživit lovem. Jen jednu faktickou chybu si oprav: nelovil užovky, ale pravděpodobně slepýše, pokud píšeš, že ten "had" pouštěl ocásek. Taky si, prosím, oprav "Kocourek v noci se vyskočil na popelnici..."


K3
01. 01. 2017
Dát tip

Ještě: Jak se dostal dědek k tomu jménu?


K3
01. 01. 2017
Dát tip

Dostal jsem se k tomu čirou náhodou přes díla s málo kritikami. Je to, to první co čtu v novém roce. Tak kocourek už je volný, bez opasku.

Každý večer /čárka/ se soumrakem...

Jinak je to v pohodě. Příjemné čtení.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru