Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+11 neviditelných
Na službě
datum / id05.01.2017 / 475444Vytisknout |
autorGora
kategoriePovídky
sbírka, Všední den v lázních,
zobrazeno1910x
počet tipů26
v oblíbených0x
zařazeno do klubůPovídka měsíce,
Prolog

V povídce je použita řeč rumunských reemigrantů. Jejich slovenský jazyk, v Rumunsku smíšen s maďarštinou a rumunštinou, po poválečném návratu do Československa byl  zčásti nahrazen českým. Slovenské výrazy však, zvláště u starších lidí, přežívají v jejich řeči i po padesáti letech života v Čechách.



 



„Jediný prostředek, jak život snést - považovat ho za krásný.“ John Lennon

Na službě

Na službě

 

Rumunsko, Magyarpaták, rok 1940, třetí rok neúrody a hladomoru...

 

     Zvony v dálce odbily poledne. Konečně! Horko bylo i ve stínu, žlutá tráva všude kolem, stromy usychaly před očima. Korytem Maďarpotoka tekla sotva polovina vody než jiné roky.

     Agnesa sehnala své stádo dohromady s pomocí černého psíka. Byl na ně žalostný pohled. Koníci přežvykovali naprázdno. Žebra jim ostře vystupovala z kdysi pevných kontur  těl.  Také  dvě vyhublé kravky, Siloa a Šugan, se sotva ploužily. Několik prasat pobíhalo kolem. Marně kypřila rypáky zemi stokrát vyhrabanou. Agnesa, zvířata i pes často pili z potoka, aby zahnali zoufalý hlad. Z chudé pastvy se šlo dolů z kopečka na mizerné jídlo na statku. Dobytek dostal v maštali kopřivy spařené vodou, smíchané s pár hrstmi šrotu. Žrádla bylo jen tolik, aby nechcípli hlady.

Sloužila u tety Verony už skoro rok.

     „Iba sa krmíš, odmenče…“,  přivítal  ji nevlídně „dobrodinec“, Ďuro Sekáč,  manžel Verony. Šla mu z cesty. Pokud měl příležitost, rád si do ní kopnul, naposledy dnes ráno. Vystrčil brečící rozespalé děvče z chodby na dvůr bez snídaně a s jednou krbcí na noze.

     Verona v šátku a několikavrstvé ušpiněné sukni podala děvčeti misku s řídkou polívkou, k tomu krajíc chleba. Nic víc k jídlu osmiletá Agnesa za celý den nedostala. Lámala chléb do teplé polévky a občas hodila kůrku psíkovi. Nesnesla jeho žebravý pohled. Byl to její jediný kamarád. Každý mizerný den, který tu musela být, v duchu vyčetla zemřelé mámě a žijícímu otci a maceše. A za těch deset měsíců služby se ani jednou nekoupala. Doma jednou za týden bratři donesli do chodby dřevěný sud. Macecha nahřála ve smaltovaných miskách, kterým se říkalo labošky, na špore - sporáku -  dost vody, aby se postupně mohli v sudu všichni členové rodiny vystřídat. U Verony však za celý čas neviděla nikoho se umývat. Sama se občas smočila v potoce.

     Službu otec dohodnul na jeden rok.  Za stravu a nové šaty se zbavil jednoho hladového krku.  Proto jí asi strýc říkal odmenče, že jí bude muset dát za odměnu to oblečení.

     „Cikáni idú, cikáni, zachraňte slepice..., vběhnul do kuchyně Ondra, jeden ze Sekáčových synů. Všichni se vyhrnuli ven. Cikánky byly rychlejší. Popadly tři vyděšeně kdákající slepice,  a bleskově vystřelily ze dvora. Zůstala poslední slípka, kterou už nestačily vzít.

     „Ako to, že ste nehlídali, aj čo ty, pes, darmo ťa živím, táhni,“ kopal Ďura psa do žeber a vyhnal z vrat. „Ty, odmenče, tiež bež so zvieratami, a hlídaj, ne aby chodili na súsedovo, zas si bude sťažovat...“

     Vylekaná Agnesa tedy šla a hladem ztrápený dobytek se loudal za ní. Rozhlížela se na lukách, zda ještě nespatří tu cikánskou bandu s vozíkem, který táhnul dýchavičný koník. Nikde nic. Byl klid. Záviděla jim, táhli o dům dál a jídlo si vždy někde obstarali. A jejich ženám pestro kvetované suknice, ona sama nosila iba tu najchudču košelu a sukýnku snad zo žahavek utkanů, uvažovala lítostivě nad svým údělem.

     Zkoušela občas vylézt na stromy, kde vybírala ptačí hnízda. Měla-li štěstí, bylo v nich pár vajíček, pro děvče spásná pochoutka, kterou rozklepla o kámen a hltavě vypila. A vida, tamhle asi bude snesené vajco, zpozorovala cestou na jejich pastvinu letu dvou ptáčků nad úkrytem, z větviček složeným. Uvázala kravku k silné větvi a s hlavou vzhůru ohmatávala rukama kmen. Vyšplhala mrštně jako lasice po hrubé kůře vysoko, a popaměti sáhla do hnízda. Ptáci poplašeně lítali kolem a křičeli.

     Něco se pohnulo z proutí směrem k jejímu obličeji a zasyčelo: preboha, veď je to had... biely had! Výhružně smýkal tělem sem tam a Agnesa ani neví, jak sjela ze stromu, až si sedřela holá stehna. Seděla na zemi. Ne, už nikdaj nesáhne pro vajíčko, už nikdaj... a po tvářích se jí koulely slzy. Měla hrůzu z hadů, V kostele říkali, že had je ďábel, a co řekne pan farář, je pravda. Až na to, že pánbíček má rád všechny lidi stejně. O tom pochybovala. Agnesu rád nemá, to ví jistě. Jinak by její mama neumřela a ona nemusela hladovět u cizích na službě.

     Až do konce letního dlouhého dne obíhala kolem svého stádečka a hlídala, aby se nezaběhlo na pastviny sousedů, jinak by na ni čekalo žalování ujovi a kopance. S obavou pozorovala nebe. Bylo bez mráčku. Bože moj, už zasej bude úplněk, pokřižovala se a co noha nohu mine, vedla stádečko domů.

 

     „Vstavaj. Agnesa, vstavaj, ide sa na derevo,“ shodil z ní ujo v noci vetchý kabátek. Ten měla ještě z domova. Zakrývala se jím na lavici v kuchyni, kde spala. Leknutím ji rozbolelo břicho, a tak na dvoře nejprve zamířila starými vrátky k hromadě hnoje, rozkročila nohy na placatém kameni a vyšpulila zadnici. Z kapsičky suknice vylovila lopuchový list, kterým si utřela zadek.

     „Ojoj, bolavú riť mám,“ zanaříkala. Uslyšela Ondrovo volání ze dvora, shání se po ní, musí jít.

     „Aj koníky vemte s sebů, lucerny vam netreba. Na Gondekovej pastve jednemu nohy svažte, ať sa nažerů, ja ich odťial před rozbreskom odvediem, “  napůl šeptem u vrat dětem kázal gazda. Ondro a Agnesa dostali každý jedno lano s koněm, a následováni zvířaty klopýtali nejprve na cizí pastvinu, tam chlapec svázal Ferovi přední nohy a upevnil dlouhý provaz ke kmeni stromu. Druhý zůstal stát opodál a pásl se. Drželi vždy pospolu.

     Na kraji lesa špitala chlapci:

     „Ondra, choď že prvý, ja sa bojím, slyším teho kuvíka kuvíkat, vraj prináša smrt, hovorila to macecha.“

     „Hlúpaňa, no, dievča, hlavně sa boj mojho otčíma, čo bude, keď sebú nepohneme a derevo neutaháme na hranicu, toho sa zasej bojím ja, poď už…,“ a dal si prst na ústa: nikdo je nesměl chytit. Kradli za měsíčních nocí z lesa státní dřevo, připravené na odvezení. Museli na ramenou tahat těžké dvoumetrové kusy na hromadu u příjezdové cesty, a tam před rozedněním naložili na povoz, který jim  přistavil Ďuro Sekáč. Ten je obratem prodával chalupníkům z okolí, převážně maďarským. Jen musel vždy upilovat tu část polena, kde byly červené značky. Pálenka byla v těch hubených letech hodně drahá, potřeboval peníze.

     Chodidla měli tak ztvrdlá chůzí bez krbců, že ani nevnímali pichlavé jehličí a větvičky smíšeného lesa, které jim znesnadňovaly noční chůzi. Ondra si s dívčinou pomocí hodil  postupně na každé rameno špalek, a nesl, a pak u cesty svalil na hromadu. Ona paběrkovala lehčí dříví do náručí a klopýtala  za ním. Vyplašeně koukala do tmy, za každým kmenem viděla oči bratrance Janka. Je to teprv na dva úplňky, čo sa to stalo…

 

     …spala tehdy jako vždy na lavici, když na dvoře, někdy nad ránem, štěkal zuřivě pes. Procitala z těžké únavy a  uslyšela nářek tetky Verony a zmatenou řeč jakýchsi cizích lidí.

     Dveře dokořán, vešli dovnitř s těžkou truhlu na popruzích. Muži ji postavili, kam Verona ukázala, do prázdného kouta v kuchyni. Agnesa vstala a kradmo nahlédla do bedny. Ležel tam Janko, syn z prvního manželství. Zdál se nějak malý a zkroucený. Teta lomila rukama a naříkala. Ďuro Sekáč vyndal butylku s kořalou a dal mužům zmoženým námahou loknout. Vyprávěli, co se stalo. Janko pracoval  u koní, měl osmnáct roků a sloužil od doby, kdy jeho otec umřel. Posluhy u cizích byly běžné, doma sedalo ke stolu méně hladových. Verona byla vdova, Ďuro vdovec, vzali se a měli ještě tři děti.

    „Jano išel spať do stáje, ako každý večer. Dačo zvieratá vyplašilo, asi tam skákali patkani, a koně šlapali kolem seba. Chudák Janko kričal a potom, keď ho hospodár vyťiahol, už bol ticho,“ vyprávěl jeden z mužů.

Jano ležel v té truhlici  několik dní, bez pomoci, na doktora nebyly peníze. Občas procitnul, nemluvil, Verona mu dala napít vody, a zase zaspal. V neděli šla celá rodina do kostela, jen Agnesa zůstala doma. Dostala za úkol očistit brambory a topit ve spore, až se ostatní vrátí, aby měli něco k jídlu. Uslyšela z truhly hlas:

    „Čija jsi?“

Přiběhla blíže a koukla dovnitř. Jano se jako zázrakem probral a hovořil. Příšerně zapáchal.

    „Ja som Agnesa, moj ocko je Martin Honiš…“, rozpačitě odpověděla. Jeho oči se leskly, byly zalité slzami.

    „Teho znám, není to dobry člověk, ten Martin Honiš,“ řekl Jano. Odmlčel se.

    Začal nepatrně škubat polámanýma nohama, trvalo to jen chvíli. Pak zůstaly nehybně trčet van z bedny. Oči mládence se propadly do bělma. Vykřikla a běžela na dvůr, nemohla s ním zůstat v jedné místnosti…

 

    V lese viděla ten poloslepý, bolestmi utýraný obličej za každým stromem. Měla strach, že si pro ni jednou Janko přijde, vždyť před smrtí na nikoho  nepromluvil, jen na ni. Ve dne na to tolik nemyslela, ale v noci, mezi lesními stíny měla strach. Na Vrškách umíralo hodně mladých lidí, i dětí.

     Syté světlo měsíce zalévalo kopce a vlci vyli docela blízko. Agnesa a Ondro se báli, sami nevěděli, čeho víc, zda divokých zvířat nebo zlého Ďura Sekáče. Nešel pro ránu daleko. A potom vlčí zvuky ztichly a les se schoulil němou hrůzou. Děti zaslechly zoufalé ržání koní. Došlo jim, že je začali ohrožovat vlci… 

    „Moj bože, a Fero má spůtané nohy,“ vyslovil Ondro to, nač oba mysleli. Popadl klacek a běžel k pastvině Gondekových, kde zanechal koníky, a dívka utíkala za ním.

Sotva popadali dech, když konečně doklopýtali na louku souseda. Z lesa to bylo daleko. V končinách zvaných Vršky bylo hodně vlků, i když jich zůstal pouhý zlomek proti tomu, když v sedmnáctém století na pozvání maďarských baronů přišly na místo první rodiny Slováků kácet prales a vytvářet úrodnější půdu pálením dřeva.

Z koníka Fera po útoku vlků mnoho nezbylo, jen dlouhé kosti a hlava. Pro děvče a Ondru to byl strašný pohled. Druhého koně chytali pomocníci s hospodářem ještě několik dní, jak byl vyplašený a zdivočelý.

      Dívenka  následkem úmorné práce a zážitků s vlky těžce onemocněla. Verona uložila Agnesu na starou peřinu. Podlaha byla z dusané hlíny. V tom samém koutě kuchyně naposled zaklepal nohama Janko. Vzkázali Martinu Honišovi, aby si  přijel s povozem pro dceru, že ochorela. Druhý den byl tam.

     „Verono, jsi jej krsná mama, keď Agnesa zomre, mala bys vystrojiť pohreb. Smluva končí až za mesiac…“, licitoval o možném konci dívky Martin Honiš, lakomý otec. Ďuro Sekáč mu nalil pohárik a sobě také. To jediné je spojovalo, a také smlouva o službě Agnesy.

     „Keby neprežila, ušetriš za šaty a boty tak jako tak, zaplatil bys farárovi a nebol škodný…a dolévaj!“ Místnost byla za chvíli zadýmená kouřem z cigár, dívce se  špatně dýchalo.

Doufala, že se na ni otec ani jednou nepodívá, bála se jej víc než Ďura Sekáča. Myslela, že je to Ďábel. Jen Ďábel způsobuje tolik zla. Člověk nemůže bít svoji ženu tak, že má obličej jednu podlitinu. Nemůže psovi kopancem vrazit kulky dovnitř břicha, až bolestí zešílí a pojde. Nemůže milovat jen kořalku a plakat pro prostřílený demižon. To dělá jen Ďábel.

Agnesa se prudce rozkašlala. Oba muži se poté vypotáceli z domku. Nechali dveře dokořán a k dívce se připlazil černý psík. Od doby, kdy onemocněla, mu nikdo nedal jíst. Do rána hlady pošel. Schovala ho pod peřinu a doufala, že  zase obživne. V kostelíku při omši farár povedal, že se dějí zázraky, tak se jedinou modlitbičkou, již uměla, za psíka modlila…

Pohledem horečnatě bloumala po talířcích s vyobrazením svatých. Obklopovaly dřevěný kříž na stěně nad stolem. V duchu prosila Ježíška o pomoc. Toužila umřít jako pes, který ani neměl jméno.

Teta Kata, sestra Agnesiny matky, se doslechla o umírající dívce Měla statek poblíž, hodinu cesty pěšky, na vršku zvaném Sočet v pohoří Rez. Věděla, že rok, na který Martin Honiš upsal dívku do služby k Veroně, již končí. Vypravila se podívat na nemocnou neteř. Kromě labošky s vodou na podlaze tam nebylo žádné jídlo, a děvče mělo propadlou tvářičku jako někdo, kdo jednou nohou již stojí na druhém břehu. Kata přinesla Agnese láhev dobrého kravského mléka, dala jí napít, po troškách, celý rok neměla ani kapku.

     Za několik dní vypršela smlouva mezi Martinem Honišem a Ďuro Sekáčem. Kata se vmísila do celé záležitosti a sepsala novou dohodu. Na rok si vezme Agnesu k sobě do služby. Dá Martinovi jedno prase ze svého třicetihlavého stáda. Martin předstíral, že si smlouvu pročetl, a udělal pod ni tři křížky. Neuměl číst, ale nikdy to nepřiznal.

     Když se Agnesa zotavila, odvezla ji teta Kata s mužem na svůj statek, kde sloužila celý další  rok. Ale to už je jiný příběh.

 

 

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

20.02.2017 13:39:33dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Stývne, nevadí:-) a díky za čtení:-)

20.02.2017 12:34:04dát kritice tipStvN

Moc mě to nebaví. Nevím proč. Je fakt, že je to obrázek nějaké doby, ale asi by to chtělo nějaký jasnější příběh.

25.01.2017 21:53:36dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Karle, jsem ráda, děkuji:-)

25.01.2017 18:50:30dát kritice tipK3
redaktor prózy

Ahoj. Já bych to opět nominoval, jestli nejsi proti. Karel.

10.01.2017 11:17:24dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jardo, díky moc za čtení a názor...ještě na ten konec kouknu:-) Díky

10.01.2017 11:09:44dát kritice tipJarrda

Dzravím.

Poutavý příběh. Je to přesvědčivě napsáno. Ten happy end mohl být pomalejší. Ten přechod do šťastného konce byl na mne moc hopem.

Vtáhlo mne to děje od začátku.

09.01.2017 10:00:37dát kritice tipAlenakar

Na věcné poznámky budu též reagovat věcně,na ty ostatní raději vůbec.Jsem plachá a nekonfliktní.

09.01.2017 09:57:36dát kritice tipZdenda

Mé poznámky jsou vždy věcné.

09.01.2017 09:40:59dát kritice tipAlenakar

Taky mám podobný názor a chtěla bych mít čtenost aspoň jako Um.Ale začínám vlastně znova a vidím,že to půjde ztuha. Ale mám trpělivost a nikam nepospíchám.

09.01.2017 09:34:39dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Aleno, mne těší hlavně čtenost, tipy jsou příjemné, ale ne hlavní. Díky!

09.01.2017 09:30:45dát kritice tipAlenakar

Goro,

Movsara si moc nevšímej.Je to jeden z těch,kteří pořád chtějí něco relativizovat za každou cenu. Ty jeho diskuse,které vyvolává,jsou jen takové debaty pro debaty. A - co je víc - 22tipů nebo Movsarovy legrácky ? Ber to tak,že pro Movsara nepíšeš,ale píšeš pro nás ostatní a těch je trochu víc, ne ?

09.01.2017 09:22:52dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Aleno, děkuji ti, i když jsem se dočkala i zesměšnění, vlastně i ty, komentářů k této povídky /Movsar včera - něco o lázeňství nebo tak, cituje tam z mých komentů tady/, pro mne znamenají poznámky čtenářů k mým výtvorům hodně, třeba i zdendovy, podle kterých jsem text upravila. Díky, Aleno.

09.01.2017 09:17:58dát kritice tipAlenakar

Zdendo,

přečetla jsem si tvoje připomínky a musím říct : ano,tentokrát jsou věcné a musím s nimi souhlasit. Jsem moc ráda,že tot tak bere i Gora.

09.01.2017 09:13:14dát kritice tipAlenakar

Goro,

četla jsem tvou povídku první a jsem moc ráda,že se s mým názorem ztotožnilo zatím 22 lidí. Moc ti ten úspěch přeju a myslím,že časem těch tipů ještě přibude.

08.01.2017 15:16:51dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Karle, děkuju ti. Čekala jsem na tvůj komentář a tušila ty důvody, o nichž  se zmiňuješ. 

Ta dívenka měla - a má - svůj život ráda, i když byl tak těžký. Budu o ní psát dál. Díky za podporu, které je v současném hledáčku kohosi trochu i statečností.

08.01.2017 15:12:55dát kritice tipK3
redaktor prózy

Přečetl jsem si tvůj bolestný příběh. Bylo jich už tolik, ale tenhle je asi nejbolestivější. Po přečtení si každý musí uvědomit jak se má dobře a jak si toho neváží. Víc už k tomu nemůžu nic říct, protože mi došla slova. Ale stejně bych asi opakoval ostatní... Je to o to bolestivější na začátku roku, kdy by se mělo vykračovat vstříc nadějím. Ale ona dívenka Agnesa ten svůj krůček na konci přece jenom udělala, takže i její naděje tam je, a to je dobře. Tip.

07.01.2017 15:50:31dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

vesuvanko, moc děkuji za čtení a komentář, díky:-)

07.01.2017 15:45:49dát kritice tipvesuvanka

moc smutný příběh, krásně a poutavě napsaný... TIP

07.01.2017 08:28:09dát kritice tipNadpísmák

co ty víš o řeči, horo?

06.01.2017 23:17:45dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jirko, já psala v nářečí vlastně pouze dialogy a chvilky, kdy dívka "přemýšlí" tou mluvou, na jakou je zvyklá...Celé to psát v nářečí by bylo vlastně psát to slovensky plus mínus, což bych vzhledem k tomu, že jsme v Čechách, také nechtěla...Snaha byla zachytit tu řeč, kterou ona žena hovoří po padesáti letech prožitých v Čechách...

Děkuju, žes početl a komentoval, díky:-)

06.01.2017 22:47:36dát kritice tipIkarus

Irčo, já mám rád ponuré příběhy a tohle se mě líbilo. Tvrdé a nemilosrdné, stejné jako doba a prostředí. Obdivuji tě za to, že jsi to skoro celé napsala nářečím, muselo to být velmi náročné. Jen mě zamrzelo, že to není celé v nářečí a třeba začátek je psaný "normálně".

06.01.2017 19:28:54dát kritice tipNadpísmák

nuže, pověz nám, horo, co víš o hodnotách? co ti je hodnotou? a není-liž to náhodou tak, že vše ti je jen hodnotou?!  

06.01.2017 14:32:21dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Lakrove, zcela jistě existovalo, ale jelikož tam hrála silnou roli víra, byli to všichni katolíci, praktikující, tak se týkalo "jen" manželek, které jinak neměly žádnou hodnotu...muž s nimi nakládal, jak se mu zachtělo.

06.01.2017 14:12:42dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

> ...aby dílko mělo nějakou literární úroveň...

Přečtu si to znova a budu kritičtější ke slohu, formulacím, podávaným informacím atd.

A v souvislosti s tématem nelidských životních podmínek mě napadá otázka, za niž se předem omlouvám:  Pohlavní zneužívání v té době (nebo těch krajových a společenských podmínkách) neexistovalo, nebo se o něm jen nemluvilo?  

06.01.2017 11:05:51dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Hugí, už jsem objevila a opravila:-) dík

06.01.2017 11:03:51dát kritice tipHugo Ramon

neeee Gori, v Rumunsko proložen? nemá být v RumunskU proložen

06.01.2017 11:01:13dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Lakrove, je pro mne hodně těžké, jak jsem již někomu psala, vůbec ty vzpomínky velmi staré osoby poslouchat, vše je naprosto pravdivé a já mám za to, že tyhle věci by měly být nějak uchovány, tito lidé zemřou a nebude, kdo by vyprávěl, jak bylo na Magyarpatáku za války a podobně... tohle nepíšu kvůli sobě.../dá - li se to tak říct:-)/.

Všem, kdo mi přispějí radou, jak na to, aby dílko mělo nějakou literární úroveň, jsem a budu vděčná, a budu se snažit o vylepšení. Děkuju ti za trvalou pozornost.

06.01.2017 10:53:14dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Hugí, ty myslíš prolog, no, proložen...nevím, raději naleznu jiné slovo:-) dík!

06.01.2017 10:50:22dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

 Hned od začátku z toho na mě dýchla "bída starých časů", ale taky myšlenka,  že kraj, do něhož je děj zasazen (či spíš v němž se odehrává),  zažíval tyhle staré časy ještě nedávno (a doufám, že slovo "zažíval"  uvádím správně v minulém čase).  To je hrůza, říkám si při zmínce o pití ptačích vajec, ale tuším, že ani to asi  není jen autorův (jehož jméno tuším) výmysl.  A ještě víc hrůzy při zmínce o neléčeném zraněném!  O to větší radost pak mám z jeho nečekané otázky ...Čija jsi?...  jenže jen na chvíli a radost je hned pryč.  Hrozné, drsné, bezvýchodné.  Do p...le s takovou syrovostí, říkám si, ale zároveň vím, že musím dát  tip.  

 P.S. Mé tušení, kdo je autorem, bylo správné.  

06.01.2017 10:50:08dát kritice tipHugo Ramon

... myslím, zda není recht : ... v Rumunsku proložen ...

06.01.2017 10:47:51dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Hugi, díky...ještě jsem jednou ověřovala Magyarpaták, je to dobře, tak nevím, co myslíš, není to věta jako taková, jen upozornění, o jakou realitu jde:-)

Děkuju moc.

06.01.2017 10:39:11dát kritice tipHugo Ramon

Coríí, paráda. To je počtení na úrovni :-)

(jen mrkni na 1. větu - v Rumunsko...)

06.01.2017 08:41:22dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Alexko, přesto díky:-) Ty konkrétní věci, na něž Z.poukázal, jsou již poopravené.

06.01.2017 08:39:30dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Agáto, vím, co a koho myslíš, a není to Zdenda. Děkuju. Zatím mne to tady baví, to jsi myslím poznala, snažím se hlavně hodně číst a komentovat.

06.01.2017 08:36:00dát kritice tipAlexka

No, já se přiznám, že dávám za pravdu Zdendovu komentáři.

Snažila jsem se tuto povídku číst několikrát, ale bohužel nedočetla. Vadilo mi přesně to, co Zdenda popisuje. 

06.01.2017 08:12:32dát kritice tipZdenda

Nebo trapný? (jak by řekli "někteří zdejší chytráci a rejpalové")

06.01.2017 08:08:58dát kritice tipagáta5

jj, bezvadný

06.01.2017 07:59:31dát kritice tipZdenda

"Dneska jsem přišla kvůli podpoře." To je bezvadný. :) Společně proti rejpalům!

06.01.2017 06:36:22dát kritice tipagáta5

víš, že všechny tvý věci nečtu, protože nejsem vždycky naladěná na pochmurný osudy... raději čtu odlehčenky, život je dost tvrdej sám o sobě....

dneska jsem přišla spíš kvůli podpoře... máš hodně tipů a máš je také proto, že poctivě čteš a komentuješ a podporuješ ostatní, což se o některých chytrácích zde nedá říct ani náhodou. Kdyby nebyli takoví jako ty, bude tu mrtvo... komentuju už pár chvil a vidím, kdo z autorů chodí číst k jiným.. nula nula prd...navíc někteří ani neumí říct díky za čtení... takže buď v klidu a nenech se odradit, jeď tu svou, vylepšuj svý psaní a na rejpaly raz dva... většinou rejpou ti, co sami nic nedokázali a chodí jen vířit vzduch, páč nic jinýho neumí... a když umí třeba i, zapadne to jejich umění v tý jejich nespokojenosti...  ale asi víš, o čem mluvím, tak jen, že to sleduju a stojím při tobě :)  to víš, optimisty věčně naladěnej rejpal nemůže ani vidět 

05.01.2017 23:34:59dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

To, cos vypíchnul, je opraveno, měl jsi pravdu.

05.01.2017 23:33:43dát kritice tipZdenda

nz

05.01.2017 23:22:28dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Zdendo, díky, opravím.

05.01.2017 23:02:09dát kritice tipZdenda

"Jediné jídlo za dvacet čtyři hodin pro osmileté dítě."

 Kdo to jako vypráví- nějaký nutriční specialista?

"sloužila u tety Verony už rok" a o dvě věty dál "byl to u tety Verony jediný kamarád" - to snad ani není nutné to pořád opakovat

"doma, v nedaleké vsi" - takové nešikovné vsouvání informací, které vlastně ani nikdo nepotřebuje

dál jsem to nedočetl, určitě se toho tam ještě dost najde, je to zase takové tetkovské povídání, tentokrát ještě víc než jindy, na několik výběrů to teda rozhodně není

PS: Ještě jsem to namátkou projel a narazil na tohle: "licitoval o předpokládaném konci dívky Martin Honiš, otec. Byl lakomý, tolik lakomý, že se zdráhal vystrojit vlastní dceři funus." - První věta je velice nemotorná, popravdě jí není rozumět, druhá je zas naprosto zbytečná - to je poznámka, kterou tu neustáe opakuje janina6 a má pravdu: postavy za sebe mají mluvit samy.

05.01.2017 22:25:04dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Aleši, pěkně ti díky...no, něco mám:-))))) a vynasnažím se:-) DÍK

05.01.2017 22:13:26dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Kočkodane, díky moc, ale jen nemohu sloužit lehčími příběhy...těmto podobné jsou mým údělem:-)

05.01.2017 21:59:22dát kritice tipaleš-novák

dobře podané, bez servítků...jestli máš takových příběhů víc, neváhej a udělej z nich knížku. Hned si jednu zamlouvám...

05.01.2017 20:46:00dát kritice tipKočkodan
V takhle tvrdém prostředí by se mi vyrůstat moc nelíbilo, zaplaťpánbu za 60 léta v Československu.
Ale líbí se mi, že se mnoha čtenářům líbí, jak jsi to napsala. Já do téhle množiny také patřím. Jen bych tě poprosil, aby bylo tvoje příští dílko trochu odlehčenější. (lehounký úsměv)
05.01.2017 20:15:18dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Kolobajďásku, já ti nevím:-) díky Písmáku a písmákům, to bude ono:-)))

05.01.2017 20:13:41dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

blackie: opět ti velký dík:-)))

05.01.2017 20:13:21dát kritice tipKolobajda

Vše již bylo řečeno. Kde se to v tobě bere?    /**************

05.01.2017 20:12:37dát kritice tipblacksabbath

Silné.............................*/***

05.01.2017 20:11:26dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Evženie, moc děkuju za milá slova:-)

05.01.2017 19:57:02dát kritice tipEvženie Brambůrková

Dojemný příběh a ty to dokážeš napsat prostě úžasně. /T

05.01.2017 19:31:58dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

fialko, ještě nějaké náměty od pamětnice mám:-) a děkuji moc...

05.01.2017 18:51:51dát kritice tipfialka...

Těším se na pokračování, skvěle napsané.

05.01.2017 16:34:32dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Čudlí, děkuju ti za milý komentík, mám radost, že se ti zamlouvá:-)

05.01.2017 16:33:02dát kritice tipČudla

Moc se mi povídka líbí. Krásně napsané. /*

05.01.2017 15:35:38dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Karpat.knihomole, díky...a jsem ráda, že ti snad nepřekážela ta česko - slovenština či jak to nazvat, dík

05.01.2017 15:34:02dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Diano, je otázka, zda by to mladší lidi vůbec zajímalo, ale potřebné by to bylo...zlé časy se mohou vždy vrátit, i když si to samozřejmě nepřejeme...

05.01.2017 15:22:56dát kritice tipKarpatský knihomoľ

Už prológ bol mimoriadne zaujímavý a niečo nové som sa aj dozvedel. /*

05.01.2017 15:21:30dát kritice tipDiana

Mnozí lidé dnes nedovedou být spokojeni s tím, co mají, tak by měli vědět, že bývalo hůř! Kdo z nás si, například, dovede představit, co je hlad? Ta Tvoje knížka (až bude), by se měla číst v rozhlase!

05.01.2017 15:08:30dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Stázi, ano, a třeba pro dnešní generaci mladých naprosto neuvěřitelné. Děkuju ti.

05.01.2017 15:06:19dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Oldjerry, ano, je to pravda, a ještě upravena k jisté snesitelnosti. Děkuji ti.

05.01.2017 14:53:31dát kritice tipStázka
Hmmm...skoro hororové...
05.01.2017 14:52:24dát kritice tipOldjerry
korektor

Nejsou jen příběhy veselé, nejsou jen  historie vymyšlené, ale jsou zřejmě obrazy života ani veselé ani vymyšlené, ale skoro neuvěřitelné, ač asi pravdivé... *

05.01.2017 13:41:26dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Marcelo, no, moc obtížně se tam hledá něco veselého či aspoň přijatelného, i ta doba sama byla nesmírně těžká, moc děkuju...

05.01.2017 13:18:18dát kritice tipMarcela.K.

Goro, smutný obrázek... až je z toho člověku úzko. Poutavě zapsané...i když se člověku ani nechce věřit...*

05.01.2017 12:09:52dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

revírníku Jardo, je to - aspoň pro mne - fascinující a strašně mne bavilo i bolelo to psát, totiž nejtěžší je to naslouchání:-), děkuju moc

05.01.2017 12:06:58dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Di, uvažuji o tom, děkuju ti...

05.01.2017 11:53:32dát kritice tiprevírník

Páni, to je příběh! Té bídy, toho zla! Kde ses k tomu, Ireno, dostala? K námětu, ne k tomu napsání, napsáno je to parádně. Ale je to jedna hrůza, a ty se s ní nepářeš, uvádíš ji tak jak je, bez milosti. A věru že to umíš. Ono se řekne Na službě, ale co je to za službu, to se teprve v průběhu textu odvíjí a člověku se nechce věřit. Tip jak Brno.

05.01.2017 11:47:52dát kritice tipDiana

Úžasný zdroj! Měla bys toho využít a psát, psát, psát! Mohla by z toho být úspěšná knížka! Lidi už jsou unaveni horory a detektivkami (King, Jo Nesbo, Lars Kepler ..), aspoň já tedy ano. Těším se na další! 

05.01.2017 11:14:45dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Diano, děkuju, že čteš má dílka:-)

Jsou to posloupně upravené střípky vzpomínek 85leté rumunské Slovenky žijící od osmnácti let v Čechách:-)

05.01.2017 10:59:17dát kritice tipDiana

Vynikající! Kde jsi čerpala reálie? Je to velmi uvěřitelné a přesvědčivé.***

05.01.2017 10:14:22dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Aleno, děkuju, je to pro mne srdeční záležitost, tahle věcička:-))) díky, díky

05.01.2017 10:12:11dát kritice tipAlenakar

Tohle mě velmi překvapilo,Goro,

výborné !Určitě na několik výběrů,jazykově vysoko nad úrovní Písmáku. Připomělo mi to Pasáčka z doliny od Ladislava Fukse a taky besedu v rádiu s režisérem Marhoulem o jeho připravovaném filmu Obarvené ptáče. Myslím ,že k Obarvenému ptáčeti má asi tvá povídka dost blízko.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.