Jsi a ve jsi se obrátíš

1/ Pokoj

Čekáš a je to plné čekání.
Ztrácím před ním zuby,
měním se v pohled
z okna na lešení,
v ticho vycpaného ještěra.

Vidím tě jako hotelový pokoj,
těsně před posledním odchodem,
někdo v tobě
zuřivě hledá, co nezapomněl.
Včerejší hádka odešla do výlevky
a z tebe zůstalo slovo
s konzistencí mezi marmeládou a nehtem,
začalo sbírat z padlého sněhu
součástky dětí ve tvaru otazníků.

Ale tání je i tunel
ke konečnému zrcadlu.
Ten provařený výraz.
Stejně jsem se bál,
vyhazovala jsi maso do obálky
a v zimě nemohla mluvit,
měla jsi z jazyku most, kde přimrzaly vážky,
za ním světélkovala propast.

Žil jsem ve slinném období
a těšil se na kyselý hmoždíř
tam dole
s očima, které jsem znal
jen z jedné strany.

2/ Zástěry

Nasedneš do černé linky
obíhající kolem měsíčních kráterů
a odjedeš na věčný víkend
do výrobny soli,
do domu z cibule.

Matko očí
sesypaných do břicha.

Zatím nějakému děvčeti podávám střechy
hořící v duhovkách,
které na mě spadly po otci.
Mažu je na chleba,
s povinnou rouškou se vykláním
ze sebe, jako bych byl poprvé.

Blížíš se mým protipohybem,
vnitřek plný záhybů,
jsi skříň
své matky, škrtivý závan
zástěr, které neudržím.

3/ Dobrá noc

Umíráš ke mně nebo já se rodím k tobě,
jsme si spolustrachem - parkovištěm
s černými rukavicemi.
Hororem s pohádkou a zubní nití,
kde dobrá noc zakrývá konce.
Díky za dobrou noc.

Chtěl jsem být pravdivý
jako louka nebo semafor.
Místo toho slunce
sražené na podlahu
zasazuje ve mne zlostné dveře.
Skřípavý očima, otáčím se
neviditelný jako svět - krev
v domě, který krade zimu,
mou sestru.

4/ Nevíš o nich

Tvoje tvář je odvrácená
strana polštáře,
plná drátěných prstů, co mi do čela
zaplétají krev,
cítím její chobotnice,
plují nad krystalovým městem,
z nebe padá jehličí a všechny šaty jsou zasypané.

Nevíš o nikom z nich
jako o prasklině, k níž se ubíráš ve tmě,
zatímco ve tvé kůži nocuje někdo třetí.

Sestro obnošených svetrů,
strouhanko z oka matky, z oka otce,
dvojřaso potápějící se v peřině,
která oddaluje den.

Ještě dál začínáš.

5/ Jako by se rodilo

Vidím opilé zubařské nástroje,
dítě, jako by se rodilo,
za řevu šermuje modrým medvědem,
kde něco cinká.
Napadly mě mince nebo jestřábí oči,
nebo zárodky slov,
kde se ježí krev.

Později vidím odlesk v jeho knoflíku
ve tváři,
několik krátkých, prolínajících se lidí.

Není tu nic, pro co bych se chtěl ztratit,
říkám peněžence na odchodu.
Nade mnou se prostírá okno,
polévka, rozpálená televize,
břicha vylitá mezi ní a postelí,
hlasy jako vzdálený klapot
po břečce zbylé z cesty
a chrapot listů, co se nosí v páteři,

podobá se to srdcím v jedné děloze,
nehotová matka si je v noci vysní do uší,
aby ztlumila letitou nespavost.

V jejím těle se rozpíná vybledlý rakytník,
zakořenil pod domem a šustí v každém nádechu.

6/ Sunday morning, skeleton tree

Rozednívá se ve vláknitém těle města.
Sousedé na střechách
jsou spící paprsky.
Brzy přichází
zlodějka s plnovousem,
kde se houpou nenarozené děti
podobné tlustým krevetám.

Prohlíží si tě a jedno seskočí.
Chvíli cítíš příliš blízko
odcházející stromy
a s nimi odcházející skrýše, hry,
cítíš propršené boudy v sezónním spánku,
závan kůže - tahací harmoniky,
kam vystřeluje rozbahněná pláň.

Je nedělní ráno, to už nepřeskočíš,
tělo jsi nechal daleko na zemi,
poprvé stejné a připravené na dlouhé oči.
Ona tě naložila na plnovous.
Tísníte se - nenarozené děti, ty a klid.
Pláň a zubatý les ti přistávají na hlavě,
staré vlasy mizí na oprýskaný zub
dávného města,
dávného nedělního rána.

V krajině nenalézáš
ani odvrácenou tvář.
Tvé loučení je roztržité, po vzoru větru
ztrácíš kosti na mnoha místech
a možná ses někde stal
růžovým balónkem nebo můrou,
co někomu milosrdně přikryje oči ve snu,

ale teď končíš
na cestě
bez mlhy, bez doznívání záběru,
nestihneš na pozdrav
vylít oko ani se osypat chrastím.

Někdo mluví, zní to šelestěním žaluzií,
čekáš
tu zemi na obzoru,
zpocenou a horkou poporodní síť.