Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+3 neviditelných
Propadání
datum / id18.01.2017 / 475807Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePovídky
zobrazeno1964x
počet tipů10
v oblíbených0x
zařazeno do klubůPovídka měsíce,
Propadání

 

Propadání

Hned na první pohled je zřejmé, že se zde před věky odehrála nějaká katastrofa. Krasové údolí je přehrazeno množstvím skalisk a balvanů. Potok spadá do koryta ve skále a voda jím letí jako okapem. Na konci okapu na ni číhá rozevřená tlama. Tou hřmí voda do tmy.

Ještě v poslední vteřině před slují tápe potok výtrysky vodní tříště po okolní skále. Na skále, jako kdysi, rostou bohatá vousiska mechů a kytice kapradin. Přebytečná vláha odkapává do propadání. Zdá se mi, jako by se nic nezměnilo. Jako by všechno bylo na svém místě, tak, jak jsem odtud odešel. Snad i ten odumřelý jeřáb, který tu za jediný kořen visí ze skalní štěrbiny a pahýlem koruny spočívá ve vodě.

Jistě se mýlím, tahle soukromá katastrofa je docela nedávná. Něco se za tu dobu přece změnilo. Živé organizmy si vyměnily místa.

V jiné štěrbině jiný jeřáb teprve začíná růst. Jeho svěží kmínek se dosud pne vzhůru. Nepochybuji, že jednostranné kořeny tohoto stromečku rovněž dospějí do stadia, kdy už nebudou mít sílu udržet rostoucí hmotu dřeva a skončí to stejně jako s každým stromem ve štěrbině úplně svislé skály.

V těch štěrbinách však se zásluhou průkopnických rostlin cosi důležitého děje. Pozvolna tam přibývá prsti z rozleptávané horniny. Kamene tam po milimetrech ubývá, mezery se rozšiřují, a to je ten nenápadný pochod, jímž v krasu s odstupem doby dochází k nápadným změnám, třeba i ke zřícení jeskynních stropů. Dnes to vidím ostřeji.

Slezu dolů, přikleknu k temnému otvoru a dívám se, jak voda, jež dosud ve svém slunečním zrcadle poklidně odrážela blankytně modrou, svěží zelenou a všechny ostatní barvy známé krajiny, náhle za překotného chvatu a víření letí do neznáma.

Té vody je mi náhle líto. Ovšemže je to sentimentální a dětinské. Voda nemyslí, necítí, není živá. Voda je věčná, a proto nikdy a nikde neumře, ale probojuje se znovu na světlo. To jenom já se na ni dívám z hlediska živého tvora, který, třebaže z vody vzešel, má svůj začátek a svůj konec.

Ano, má začátek a konec, ale má také svoje vědomí! Je nesrovnatelně bohatší než věčná hmota, z níž se skládá pouze jeho tělo.

Klečím u samého propadání a naslouchám hukotu, co odtud vychází. Nemyslím teď na vodu. Myslím na ty věci, které voda na své slunečné cestě posbírala a unáší ke zkáze. Každou šupinu kůry, každý květní plátek, lístek, kdejaké smítko, ba i pavoučka na stéble, všechno tady tíže země bezcitně strhuje do hlubin. Každá ta krásná živá věc, každý tvor, když dospěje až sem, podlehne neúprosné gravitaci a pokorně, odevzdaně se řítí do tmy. Ani těch mi nemá být líto?

Klečím na tvrdé, mokré skále. Pokorně zde klečím a zdá se mi, že by bylo spravedlivé, kdyby tento pád živých věcí neznamenal naprosté ukončení jejich pozemské pouti, ale kdyby ještě byla naděje, že existuje nějaká nová, stejně krásná příroda v kouzelném údolí kdesi tam na konci strašného putování tmou.

Tak jako mě tenkrát v hlubině času nakonec probudil k životu paprsek lidského úsměvu.

 

„Ty… Ty kolaborante!“ slyším podivně zkreslený dětský hlas, který se odrazil od zříceného stropu jeskyně a hrozí mě zavalit.

Ten zoufale nepříčetný výkřik se chvěje v listech stromů a všechno je znovu jako včera…

Všichni zmlkli. Zamrazilo ho v zádech, když toho zmetka uchopil pod krkem a jaksi cize, chraptivě zasyčel: „Ty, ty… Teď ti ani ten tvůj fýrer nepomůže!“ Nenávistně pohodil hlavou k Hitlerovu portrétu na přední stěně. Měl strašnou chuť škrtit. Byl to ošklivý pocit, jaký dosud nepoznal. Skoro nevnímal, že se Čeněk brání, že se snaží uvolnit, že se svíjí jako had, vnímal jen svůj nový pocit. Potom si všiml Čeňkových zděšených očí, polekal se sám sebe, svého zvířecího pudu, a Čeňka odstrčil. Ten zavrávoral a upadl.

Všechny tváře se v tichém ohromení upírají sem, na něho. Vidí pootevřená ústa, spoustu pootevřených úst, v nichž ztuhlo poslední slovo.

Čeněk beze spěchu sbírá pod lavicí brýle. Nepromluví ani slovo, a to je zlé.

Přišlo procitnutí. To je konec. To se nemělo stát. Kdo to byl? Kdo to vykřikl, kdo ovládal tyhle ruce, když rozum vypověděl poslušnost!?

Kdyby aspoň věděl, proč to udělal! Nejspíš jen proto, že jeho táta je kolaborant, že udává lidi.

Vadí mi, že se Čeňka, toho zmetka, všichni, i učitelé bojí. Vadí mi, co z nás ten strach dělá. Vadí mi ta naše ubohost.

Jak já ho nenávidím!

Ale teď bych chtěl vzít zpátky všechno, co bylo před chvílí. Strašně bych to chtěl vzít zpátky.

Nejde to. Už nikdy to nepůjde, už nikdy nebudu moci napravit svou chybu. Za to je provaz. Za každé slovíčko teď popravují. Denně to slyším z rádia a čtu na nárožích. Pokazil jsem, co se dalo.

Zbývá jen smrt.

Jak asi vypadá? Dědeček měl nezvykle žlutý obličej, žlutší než zaživa, ostřejší nos než zaživa a zavřené oči byly hluboko vpadlé, jako by tam bylo prázdno.

To není smrt. Tak jen vypadá mrtvý člověk. Jaká je smrt sama? Tatínkova, maminčina, moje. Když umře někdo, kdo měl žít.

Budu mít možnost to poznat. Brzy.

Už odzvonilo, všichni jsou na svých místech a čekají. Vědí, že bude Čeněk žalovat nejhroznější žalobu, ale nikdo neví, jak tomu zabránit.

Každou chvilku přijde osud v podobě třídního Schrödera.

Sedí ve své lavici a nepřítomně poslouchá špitání kolem. Tak nesrozumitelně asi šeptají červi pod zemí. Každý prý si musí napřed vykopat jámu, kleknout se svázanýma rukama na okraj a výstřel ho srazí obličejem do hlíny. Ale to už asi není cítit. Musí být hned konec. Snad. Když ten za ním dobře střílí. Ale také prý někdy zahrabávají ještě živé. Musí být strašné dusit se ve tmě mezi šustícími a šeptajícími červy. Jak dlouho to může trvat?

Schröder jde! Třída vstává, vstane i on. Vidí Čeňka, jak se pomalu ohlíží k němu dozadu a v očích má ortel.

A potom, když všichni sedí, Matula zůstává stát, něco vykládá a s farizejskou úctou, jen tak napůl, ukazuje k portrétu.

Schröder okamžitě všechno chápe. Zbledl.

Teď začne kázat. Připomene nám, že jsme pod ochranou Velkoněmecké říše a že si nic lepšího nemůžeme přát. Potom to udělá. V ředitelně je telefon. Nemůže to neudělat. Všechna jeho příkladná snaha po udržení kázně a pořádku by vyšla naprázdno. Tady se kdosi svatokrádežným slovem dotkl Vůdce a musí být pro výstrahu potrestán.

Schröder však nekáže. Neúprosným gestem ho posílá do ředitelny.

„Tam tě ty roupy přejdou,“ řekne tvrdě.

Je mu mdlo. Nemůže vstát. Cítí puch škvařených kopyt… Slyší bolestné steny koně, který má sametový pysk až k uskřípnutí stažený v jakési pekelné smyčce a ten chlap, co mu tu bolest působí, se surově směje: Však vony tě ty roupy přejdou! Stojí užaslý na prahu kovárny. Slyší rány perlíkem, rytmické, hlasité, kovové. Jako by nepřicházely zvenčí, ale vycházely z hlavy. Čeněk Matula má rudou kapuci, v níž se lesknou brýle, a koženou kovářskou zástěru. Spokojeně si do úderů kladiva přizvukuje: Aby to dobře projelo. A potom s namířenou železnou tyčí do špičky vykovanou a doběla rozžhavenou jde proti němu. Sálá z ní ohromný žár. Míří mu do krku. Chce utéct, ale nohy má svázané. Chce tu věc odstrčit, ale ruce má rovněž svázané. Začíná mu tedy být všecko jedno. Bodni si, no, jen si bodni, vidím, jak se třeseš nedočkavostí, udělá ti to dobře, to jste celí vy, mučit bezbranné. Gestapáci!

„Tak bude to!? Jsi svázaný, nebo co? Zvedej se laskavě.“

Žádná kovárna. Sedí ve třídě ve své lavici a má jít do ředitelny.

Vedle strachu se ozve nový vzdor. Brzy se to obrátí, milý pane učiteli! Půjdete k čertu s celým svým slavným rajchem. Poslechněte si někdy Londýn. Ale to vy neuděláte, věříte na slovo tlachání našeho rozhlasu. Ani ty plánovitý ústupy na východní frontě vám asi nejsou nápadný.

Vstane. Nohy špatně poslouchají. Jsou těžké a plné mravenčení.

Nejtěžší je první krok. Potom už to jde. Cítí v zádech desítky pohledů.

Jde vzpřímeně. Ukáže jim, jak se má jít na popravu. Sám Schröder jim nedávno v tělocviku kázal o lidské hrdosti. Pochodujte vzpřímeně, vypnout prsa, ramena dozadu! Trochu lidské hrdosti do toho postoje, hlavu vzhůru, hledět zpříma, tak.

Za tu lidskou hrdost měl tehdy na něho děsnou zlost.

Vyšel na chodbu a zamířil ke vzdálené ředitelně. Když byl v polovině chodby, uslyšel vzadu vrznutí, bouchnutí dveří a kroky. Neohlédl se.

U ředitelny počkal. Schröder zaklepal, ale hned otevřel, postrčil ho mezi ty cizí chmurné stěny a zavřel za sebou. Stoupl si před něho a s přísně sevřenými rty mu vrazil z každé strany facku. A je to tady. Dobře, že už to začalo. Brečet nebudu, tu radost ti neudělám. Hleděl učiteli vzpurně do očí a čekal na další ránu. Místo ní zasyčel Schröder zlostné, avšak nikoli nenávistné, tiché, ale jako břitva ostré: „Ty pitomče! Máš rozum?! Neumíš držet jazyk za zuby? Copak nevíš, před kým se máš mít na pozoru? Víš – nejradši bych tě…“ A napřáhl ruku.

Napětí několika úděsných minut povolilo. Dostal se z nekonečného černého tunelu.

Vysokými okny proudí bohaté sluneční paprsky, obdélníky světel a stínů na stěnách jsou krásné, čisté, až by zajásal. Modravý prach lehounce víří v hranolech světla, co od okna pronikají napříč ředitelnou. Nepřeje si nic víc, než aby učitelova napřažená ruka dopadla ke třetímu, osvobozujícímu úderu. Zaslouží si ho, ó jak si ho zaslouží!

Nedočkal se. Místo toho ta chlapská dlaň spočinula měkce na jeho dětském rameně. Uslyšel ještě hrubý, ale teplý hlas.

„Řekni mi proboha, co to do tebe vjelo! Proč si ho vůbec všímáš!“

Svět se rozplynul v slzách. Byl jich naráz celý horký proud.

Proč brečím, proč právě teď brečím? Ach, pane učiteli! Chtěl promluvit, ale zjistil, že nemá hlas. Pane učiteli! Ne, nedalo se s tím nic dělat. Slzy se mu kutálely po tvářích a on je pěstí zamačkával.

Schröder ho k sobě přitiskl, ale tak krátce, že to mohlo být jen zdání.

„Musíš vydržet. Musíme všichni. Nebo si myslíš, že já to mám lehčí?“ Povzbudivě se na něho usmál.

A to ho již jakási šťastná vlna nesla vzhůru.

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

11.06.2018 19:12:57dát kritice tiprevírník

Děkuji.

11.06.2018 17:06:24dát kritice tipJeff Logos

Je skutečně dobře, že čtenářům předkládáš své myšlenky tak čtivě zpracované a i napínavé.

21.02.2017 07:08:52dát kritice tipStvN

Asi bych se zamyslel nad syžetem :) 

13.02.2017 20:17:24dát kritice tipCHT

Pane Veškrno; ajek je to na těch Albrechticích, nejsou voni tak trochu "šlechta"?

25.01.2017 09:57:49dát kritice tiprevírník

Jo, už jsem se tam podíval. Dokonce jsem tam za prosinec našel tu svou a taky tvou. Tak dobře, dík.

25.01.2017 08:49:26dát kritice tipK3
redaktor prózy

PM je Povídka měsíce. Najdeš v kolonce soutěže. Pod Povídkou měsíce jsou pravidla soutěže. Můžeš nominovat, i sám sebe a hlasovat...

25.01.2017 08:14:52dát kritice tiprevírník

Už mně to jednou u Krále smrků navrhla Gora a já jsem souhlasil, ale stejně nevím, jak to dopadlo. Vlastně vůbec nevím, co to znamená a jak se to kde dá poznat. Ani tak proti tomu nic nemám. A děkuju ti za snahu.

25.01.2017 07:53:59dát kritice tipK3
redaktor prózy

Ahoj. Rád bych tvé Propadání nominoval do PM. Co ty na to?

22.01.2017 05:37:02dát kritice tiprevírník

Já si ale z té "hádky" nic nedělám. Nedělejte si ani vy, kdo nechcete.

Kočkodanovi ještě de zpožděním děkuji a zdravím.

21.01.2017 22:32:29dát kritice tipK3
redaktor prózy

Škoda, že se diskuze změnila v hádku, která všechno sráží...

20.01.2017 23:05:31dát kritice tipKočkodan
U mne jsi se svým propadáním nepropadl. :-)
20.01.2017 19:17:38dát kritice tipZdenda

Tak nejen blbec, pitomec ještě k tomu! 

Podle mě jako, až si třeba časem přečteš tu diskusi znova, s klidnější hlavou, tak nevyhnutelně oceníš můj striktně věcný tón a velkorysost, se kterou vám odpouštím všechny ty ošklivé urážky. :)

20.01.2017 16:24:59dát kritice tipJanina6

Poznámka o StvNovi byla nefér, uznávám. Byla za ní hořkost.

20.01.2017 16:11:49dát kritice tipJanina6

On to vlastně ani spor není. Je to tvoje exhibice, kterou jsem se dlouho snažila nevidět jako exhibici... ale už to dál nedokážu. Jsi pitomec, Zdendo, i přes svoji nespornou inteligenci a všechny slovníky, kterýma se oháníš. Avíza si strč.

20.01.2017 16:11:12dát kritice tipZdenda

Je ovšem kouzelné, kolik čistě osobních útoků vyvolá upozornění na elementární chybu.

Janina mi sděluje, že ze mě StvN bude mít radost (čímž mi podsouvá snahu se někomu zalíbit a zařazuje mě pro jednoduchost do jakési skupiny, aby bylo jasno, co jsem zač), a vyjadřuje lítost, že nekomentuji jiné povídky (a vytváří tím dojem, že jsem si snad na revírníka zasedl, a upozorňuji na jeho chyby neoprávněně – nemůžu přece upozornit na jednu chybu, když jiní také chybují...)

Oldjerry mě rovnou označuje za blbce bez empatie, motivovaného snahou shodit něco, na co sám nemá... No co k tomu dodat, to je klasika... A to jsem jen řekl, že spadat není padat. :)

20.01.2017 15:45:55dát kritice tipOldjerry
korektor

Revírníče - nenech se blbcem rozhodit... já jsem sice nekoukal, kam mizí potok, ale kdyby ano, popsal bych to podobně.  Navíc jsem na podzim 1944 v kročehlavské škole zažil podobný příběh (poslech rozhlasu, českého vysílání z Londýna) z kterého se spolužák dostal zásluhou riskantního pokusu našeho  učitele oblomit ředitele s českým jménem, ale odznakem NSDAP na klopě...  piš jak to cítíš a  takovému kritikovi  bez úcty a bez empatie ani neodpovídej - on se unaví.   Honí si ego zpochybňováním  něčeho, na co nemá...

20.01.2017 15:20:12dát kritice tipZdenda

Jistě, nemůžu autora donutit, aby se mnou souhlasil, ale těžko se ubráním údivu nad takovou hloupou zatvrzelostí.

Nemám ti vnucovat jednostranný překlad? Ach jo, tak se, prosím tě, taky podívej do toho slovníku. Já si připadám jako blázen, že trvám na tom, aby se slova používala ve svých významech, zatímco revírník trvá na tom, že je starej, a může tudíž říkat spadat místo padat a sněžit místo nežit, a Janina to obhajuje jako novotvar, protože existuje podobné slovo podobného významu, a vůbec jí nevadí, že ten „novotvar“ je totožný s tvarem už existujícím a k tomu je použit v jinak dost staromilském prozaickém textu, ve kterém se žádné další novotvary nevyskytují. (Pokud vím tedy. Celé jsem to nečetl.)

Revírník se pak diví, že kvůli takové maličkosti může vzniknout spor. Mě to taky překvapuje, ani já bych nečekal, že je možné se přít o tom, zda 2+2=5 je chyba, vidění světa nebo snad dokonce novotvar. Nakonec se snad ukáže, že jde přímo o objev, neřku-li o výzvu.

20.01.2017 14:25:19dát kritice tipJanina6

Zdendo, to je tady přece celkem běžný stav. Můžeš někomu napsat připomínky, ale nemůžeš ho nutit, aby s nimi souhlasil. To už je věcí autora, co si z tvého komentáře vezme.

Jenom tedy k té větě, co tě pořád tak dráždí -  sama bych slovo "spadá" v té větě nepoužila, ale taky mi nevnucuj jednostranný překlad ve smyslu spadat rovná se (jedině) patřit. V základu tohohle slova je pád, spád, říká se i teče samospádem, klidně si představím, že vodní proud někam spadá, tedy padá dolů. Jsem ochotná tolerovat to jako novotvar, jehož významu rozumím.

20.01.2017 12:17:21dát kritice tipZdenda

Na povídky z povídky měsíce jsem koukal, ale žádná mě moc nebavila. Nějak jsem k tomu neměl co říct.  Co se týká jazyka a "skládání vět", tak s tím měl problémy asi jen revírník. (Ještě asi K3, ten nepíše zrovna úplně čistě, ale nic konkrétního si nevybavuju.) Ta věta se smrkem byla skutečně bizarní, teď zas věta "potok spadá do koryta" - tedy přeformulováno "potok patří do koryta" - skutečně? Jakto že ti to nevadí? A jak je možné, že je autor tak slepý, že si tyhle chyby vůbec nepřipouští? Přiznávám se, že tyhle otázky mě zajímají mnohem víc než samotný text. :)

20.01.2017 12:16:56dát kritice tiprevírník

Ne, Jano, mě rozveselila pře o slovíčko spadat. Ty se nenech rozhodit.

20.01.2017 12:00:11dát kritice tipJanina6

Jardo, omlouvám se za možná nevítanou diskusi. Pokud nemáš pocit, že ti moje připomínky mohou něco přinést, napiš mi to, prosím, a já s nimi přestanu.

20.01.2017 11:58:44dát kritice tipJanina6

Tak to z tebe bude mít StvN radost. Jen mě mrzí, že jsem nenašla tvoje komentáře u jiných aktuálních povídek, třeba u těch, co soutěžily v Povídce měsíce, abych zjistila, které se ti naopak četly dobře a mají věty "dobře poskládané". Abych měla srovnání. Protože nevím jak ty, ale já tu tedy bežně vídám opravdu strašné texty, proti kterým je tohle úplně jiná liga.

20.01.2017 11:52:42dát kritice tiprevírník

Nestačím se divit, co se někdy může stát předmětem sporu. Máte tady, lidi, veselo.

20.01.2017 11:14:22dát kritice tipZdenda

Dobře, revírníku, jsi starý. Ale podívat se do slovníku na význam slova „spadat“ bys možná ještě stihnul. Udělej to pro sebe, prosím.

Janino, ok, tak jsme si pozice neprohodili, pouze já měním tu svoji. Umět skládat věty je zřejmě důležitější, než jsem si myslel. Revírníkovy věty jsou poskládané tak podivně, že jeho texty nedokážu vůbec číst.

20.01.2017 10:52:54dát kritice tipJanina6

Zdendo - proč myslíš? Copak mu tady zrovna do stavby vět "nekecám"? Právě u textu, který se mi zdá hodně dobrý, má podle mě smysl snažit se zdokonalit i drobnosti.

20.01.2017 09:32:51dát kritice tiprevírník

Možná i chápu, pánové, vaši starost, ale jsem příliš starý, abych chtěl měnit své vidění světa.

20.01.2017 08:53:18dát kritice tipK3
redaktor prózy

Když jsou rozporuplné reakce, tak je to dobře. Já ze začátku taky hodně oponoval. A pak, po určité době, když jsem se, trochu s pokorou, vrátil, zřetelně vyplulo na povrch dost chyb, které jsem předtím nevnímal. Hlavně jde o to, aby se zlepšovalo další psaní. Vrátit se můžeš vždycky.

20.01.2017 07:04:23dát kritice tipZdenda

Janino, tuhle jsem někde psal, že umět poskládat větu je pro spisovatele vlastně to nejméně důležité - tehdy jsi mi oponovala, ale v revírníkově případě to vypadá, že jsme si prohodili pozice. :)

Revírníku, zkusím to s tebou naposledy, stále ještě pro tebe vidím kousek naděje: Některé věci lze třeba považovat za záležitost vkusu, ale pak jsou taky objektivní chyby. Tvrdohlavost, se kterou se bráníš uznat i ty nejvíc do očí bijící přehmaty typu "potok spadá" nebo tuhle "ten smrk tam už mezi stromy vidím"  ti jedině škodí. Tyhle chyby shazují tvoje psaní hluboko, někam na úroveň slohových prací třináctiletých dětí, což je škoda, protože jinak se zdá, že bys snad měl, co říct. Radím ti dobře, odhoď pýchu a oprav chyby.

20.01.2017 06:21:50dát kritice tiprevírník

Janino a K3, děkuji vám za zastavení, přečtení a za vyjádření.

19.01.2017 18:38:23dát kritice tipK3
redaktor prózy

Přečetl jsem znovu, je to silný text.

19.01.2017 16:07:02dát kritice tipJanina6

Přečetla jsem s potěšením. Ano, tohle je povídka, nejen úvaha… a četla jsem ji s napětím až do konce. A přiznám se, že mě i dojala. Snad neurazím několika drobnými připomínkami. „Jako by všechno bylo na svém místě, tak, jak jsem odtud odešel.“ Všechno bylo, jak jsem odešel – tahle formulace mi úplně nesedí, volila bych „tak, jako když jsem odtud odešel“. „Všechny tváře se v tichém ohromení upírají sem, na něho.“ Myslím, že se upírají oči, případně pohledy, ale upírat tvář, to je podle mě dost neobvyklé slovní spojení. „Míří mu do krku.“ To sugeruje význam dovnitř, použila bych spíš „na krk“. A trochu mi vadí opakování slova chodba ve větách „Vyšel na chodbu… Když byl v polovině chodby…“

19.01.2017 08:33:24dát kritice tipK3
redaktor prózy

Líbí se mi kontrast přírody a dalšího děje. Něco jako sen a skutečnost. Nerozumím názvu, propadání a i to spadání mě zarazilo. Možná by čtenář uvítal nějakým způsobem vysvětlení aby plně pochopil pisatelův úmysl. V tom přechodu mezi přírodou a dalším dějem jsem měl znepokojivý pocit, něco jak se zmiňuje agáta. T.

18.01.2017 20:00:16dát kritice tipZdenda

Potok spadá do koryta ve skále a voda jím letí jako okapem.

Téhle větě nedokážu porozumět. Především první části - "potok spadá do koryta" - co to proboha je? Nejprve jsem se domníval, že jde o omyl a místo spadat je myšleno padat - jenže mi to nedává smysl ani potom... nic, vzdávám to.

18.01.2017 16:09:46dát kritice tiprevírník

Děkuji.

18.01.2017 15:36:48dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Skalisk se mi špatně vyslovuje :-) ale jinak je to asi v pořádku, řikám si, když si ten skályplný úvod čtu znovu, polohlasem.

18.01.2017 15:15:48dát kritice tiprevírník

Lakrov - pro mé ucho má věta správný rytmus, se záměnou za "skalisek" by měla slabiku navíc (a obojí je správně česky).

Víc "skalních" slov blízko sebe - asi mé podvědomé zdůraznění, že jsme v krasu, v samých skalách a jeskyních.

O vodě - vítám, že se ti odstavec líbí.

Za celkové uznání a za tip ti děkuji.

 

Jano Vesuvanko, škodolibě mě těší, jestli jsem ti způsobil mrazení. Děkuji ti za chválu a za tip.

18.01.2017 14:22:39dát kritice tipvesuvanka

Při čtení Tvé vzpomínky mě zamrazilo - velmi sugestivně napsané. Zaujal mě i krásný popis přírody . TIP

18.01.2017 13:09:08dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

 ...množstvím skalisk... ## skalisek by znělo lépe a další blízké výskyty  slova skála (...do koryta ve skále... ; ...po okolní skále... ; ...Na skále...)  textu škodí. Takže na úvod dost slohových nedostatků.  Moc se mi líbí odstavec o vodě (...Té vody je mi náhle líto...) a se slovy  ...není živá... mám chuť polemizovat.  ...tíže země... ## zemská tíže by znělo lépe (ale asi jak komu, jsem technik)

 Zajímavý střih do jiného, "vzpomínového" příběhu.  Mordyjé, to je drama!, ale dobře popsané, v těch náznacích, útržcích.  Z pekla do nebe, dochází mi při onom obratu polarity domnělé záporné postavy.  Jen ta voda mi na konci nějak chybí, takže po odhlédnutí k názvu (též ke jménu autora) mi dochází, že ty dvě diametrálně odlišné části povídky spoujuje právě jen ten název.  Tip.

 P.S. Navrhuji zrevidovat (přepsat) úvodní dva "skályplné" odstavce.  

18.01.2017 11:13:39dát kritice tiprevírník

Jano, Ireno, děkuji vám za vyjádření. Je mi ctí.

18.01.2017 09:51:26dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Líbí se mi ten "náboj" ve tvém psaní, myšlenky...city.

18.01.2017 09:31:22dát kritice tipagáta5

no, trošku se mi po stehnech proběhll mráz... skvěle napsané *



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.