Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+10 neviditelných
Špitál
datum / id08.02.2017 / 476410Vytisknout |
autorGora
kategoriePovídky
témaKaždodenní
sbírkaVšední den v lázních,
zobrazeno1557x
počet tipů23
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Být mladý je nesnadné. Být starý je nepraktické.
Charles Boyer

Špitál

 

 

 

Špitál

 

Zuzka se pomalu loudala k budově špitálu na noční směnu. Z ubytovny pro personál to měla blízko. Šla a nevnímala okolí, byla zamyšlená: ocitla se na pomyslném seznamu  problematických zaměstnanců. Nechtěně - kvůli děsným prkotinám! Sotva si ty křivdy připomněla, ještě méně se jí chtělo dovnitř.

Mihotání zářivek z oken nového areálu vytvářelo tajuplné stíny v keřích  parků. Svět, kam už pár měsíců tak trochu patřila, ji lákal a zároveň z něj měla strach. Chtěla být dobrou, nejlepší sestrou, ale nějak jí to nešlo. Připadala si úplně nemožná.

   Stará nemocnice již nepostačovala  kapacitou a vybavením potřebám  lázeňského města, ale té nové, otevřené v roce 1980, opravdu nebylo co vytknout.  Bývali tu hospitalizováni  devizoví lázeňští hosté i obyčejní lidé z celého spádového území.

Minula  parkoviště, kde stojí právě dnes, jako na potvoru, červené „erko“, patřící Slávovi – zřízenci nemocnice. Každou chvíli strká do dveří na sesterně svůj zahnutý nos ve tvaru zobanu a otravuje. Ženáč, ale zkouší to na každou, která před ním neuteče.

Zuzka prošla přes vrátnici. Paní Inka právě dychtivě sledovala Televarieté na černobílé televizi a sotva pokývla  přes sklo okna na pozdrav. Kdyby šel kolem lékař nebo primář, to by jinak poklonkovala!

V šatně sundala z ramínka nažehlenou uniformu. Natáhla si  podkolenky, v noci topení přestávalo hřát. Taky v nich ukryla pár tmavých chloupků, jak si jednou Sláva všimnul a hned měl k tomu trapné komentáře. Cestou kolem lékařského pokoje slyšela cinkot lahví od piva. Bože, snad nemám službu s Ondruškou, napadlo ji. Neměli se rádi a averze byla vzájemná. Doktor holdoval alkoholu, ale nějak mu to procházelo. Dříve - ještě na ženském oddělení chirurgie mu asistovala při transfuzi, poprvé v životě, a cítila z jeho dechu  pivo. Mírně odklonila obličej, ušklíbla se, vadilo jí to. Druhý den na ni žaloval, že takovou nešiku ještě neviděl.

Pak ji za trest přeložili z ženské chirurgie na mužskou část: provinila se tím, že  neposlechla příkaz přes noc utřít vše na ambulanci desinfekcí. Ráno měla proběhnout kontrola hygieny prostředí, kde se provádějí převazy. Neudělala to. Dočítala ve volných chvílích té noci napínavou knihu, a ráno se,  na dotaz, zda je vydesinfikováno, přiznala staniční sestře, že ne. Jako by se nechumelilo. Připadalo jí, že když se tam uklízí denně, musí to stačit. To věčné šůrování je přece zbytečné. Byla teprve tři měsíce po maturitě a nebrala všechny povinnosti zase až tak smrtelně vážně.

„Tady nejsi doma v obýváku, madam, na chirurgii se dodržuje chirurgická čistota, rozumíš? Chi-rur-gi-cká!“         Zuzka zakoulela očima, ale slova nadřízené si zapamatovala.

Stěry sice dopadly dobře, ale stejně ji přeložili na jinou část oddělení. Na mužské chirurgii  vládla staniční, říkalo se jí  Žluté nebezpečí. Neměla pochopení pro rozpustilosti mladých sestřiček. Šéfovala oddělení přísně jako železná dáma, ostatně také ve volném čase provozovala ženskou kulturistiku. Na hlavě měla kysličníkový slámový přeliv a navíc (bůhvíproč) došla k názoru, že křiklavě rudá rtěnka nepřesných kontur dodá její energické tváři jemnost. Trapný omyl. Zuzaně kolikrát připadlo, že staniční  se právě vrátila z maringotky se střelnicí. Šéfka naštěstí sloužila jen ranní ve všedních dnech.

 

Kolegyně Dana čekala netrpělivě na předání dokumentace, s významným pohledem na hodiny:

„Jdeš pozdě, Zuzi, dnes nic neobvyklého, přečti si hlášení.“ hartusila. „Čtyři pacienti jdou zítra na operaci, dostali  prášek na spaní. Tady je seznam všech, kterým se dávají antibiotika, a já už pádím. Jsem utahaná a zítra zas odpolední, tak ahoj. Jo, a slouží doktor Ondruška, s tím se milujete, viď…, “ usmála se. Dana sebou mrskla jako ještěrka a už byla na odchodu ze sesterny.

Zuzka přelítla pohledem písemné hlášení v sešitě. Hm, snad bude klid. U zrcadla nad umyvadlem si sponkami připevnila bílý čepec. Prohlédla zblízka svůj kulatější obličej s nekvalitně zamaskovanými flíčky akné na bradě  a v duchu nešetřila sebekritikou. Jak ráda by přidala pár kilo, které měla odjakživa navíc, té nechutně vyzáblé  Daně, co by se mohla svlíkat za bičem. Svět je samá nespravedlnost.

Obešla jednotlivé pokoje s lahví mentolové masti, kdo chtěl, tomu namazala záda. Právě tady zřetelně pociťovala rozdíl v chování žen a mužů, na ženském chtěly večerní masáž skoro všechny. Muži dělali před sebou i před Zuzkou hrdiny, až na staré děduly, a nabízenou příjemnost odmítli.

Nakonec klepla na dveře dvoulůžáku, ležel tam, jak mu v duchu říkala, kouzelný dědeček.

Podřimoval, byl po operaci žaludku a rychle se zotavoval. Jeho spolupacienta pustili dnes domů. Zmáčkla vypínač nočního osvětlení. Blýsknul chytrýma očkama, a ústa obklopená bílým plnovousem se usmála: „Sestřinko, vás poznám i potmě, máte takovou taneční chůzi. Nedělala jste někdy  balet?“

„Kdepak, občas jdu na diskošku, ale moc mi to nejde. Posaďte se, namažu vám záda, bude se vám líp spát."

 Vytáhla mu polštář zpod zad. Ani za nic by nepřiznala, že celé roky, když bývala občas sama doma, tančila si po kuchyni u vážné hudby z dráťáku a představovala si sebe jako baletku v divadle…  Přejížděla dlaní po vyhublých svalech kolem páteře staříčka drobné postavy. Je vůbec možné, že byl námořník na lodi Republika, která brázdila oceány, on - takový skřítek? Natřesený polštář uložila zpět na postel a dolila čaj.

„Ještě nezhasínejte, budu si číst. Je toho tolik, co jsem ještě nestačil přečíst. Až budete mít čas, zaběhněte, pohovoříme o knihách, sestřinko.“ Někdo klepnul na dveře - kolegyně Lidka z ženské chirurgie, sháněla ji. „Když mi to vyjde, určitě se stavím, knížky já taky ráda,“ odpověděla Zuzka a s úsměvem odcházela z dědouškova pokoje.

„Pojď se mnou, prosím tě, na třináctku, zdá se mi, jako by stará Kolářová nějak špatně dýchala, a nechci hned volat Ondrušku, je to morous,“ poprosila pohledná hnědovláska Lidka. Kromě staničních sester tady byla samá mladá děvčata hned po maturitě. Do nové nemocnice se dělal nábor v posledním ročníku zdrávky. Chyběly jim zkušenosti, takže držely při sobě a pomáhaly si.

 Na pokoji číslo třináct ležela stará žena, více než osmdesátiletá. Bylo zřejmé, že z nemocnice neodejde po svých, pooperační komplikace, těžký zápal plic, nedával naději.

„Volej doktora, fakt nedýchá, já ti pak přijdu pomoct,“ řekla při pohledu na nehybnou ženu.

Zuzka se dekovala, aby ji tady lékař nenachytal. Opustila své oddělení, z toho by mohl být další průšvih, i když vše bylo na jediné dlouhé chodbě. Za moment už kolem prošel zrychleným krokem doktor Ondruška. Za chvíli zpět. Uslyšela naštvané bouchnutí dveří lékařského pokoje. Bude muset sepsat úmrtní zprávu, proto ten vztek.

          Mohla jít pomoci Lidce, aby nezůstala samotná s mrtvou ženou. V pokoji byl těžký vzduch, otevřely okno dokořán. Vyjmuly její zubní náhradu, sundaly prsteny a sbalily věci ze skříňky do igelitového pytle. Navrch položily velkou látkovou loutku, hadrovou panenku, kterou měla paní Kolářová stále u sebe. Jelikož neviděla, každé ráno po probuzení hmatala kolem , a když nemohla loutku najít, volala: „kde mám svojí panenku?“ Už nezavolá… Teď jí na palec u nohy uvázaly cedulku se jménem, datem úmrtí, a totéž bylo napsáno na velké náplasti, kterou nalepily na pravé stehno ženy. Hotovo. Ještě neotlučené tvrdou realitou své profese, cítily se ve dvou lépe. Za dvě hodiny přijede zřízenec Sláva a odveze tělo do márnice.

„Máš to u mne, Zuzi, dík, příště pomůžu já tobě. Pojď na kafe, máme na oddělení novinku, překapávač.“

„Já už raději jdu, kvůli Ondruškovi, nemohu si dovolit další malér, tak zatím.“ Teď měla čas až do půlnoci, kdy byla pravidelná obchůzka všech pokojů. V malé kuchyňce si uvařila čaj a vzala ze sáčku pár piškotů, které tam měli pro dietáře. Uvědomila si, že nechala vedle na oddělení propisku, když psala seznam věcí z pozůstalosti.  Zašla tedy na třináctku ještě jednou, rozsvítila a… zaječela tak, že vzbudila snad  celou nemocnici. Babka Kolářová seděla se vzpřímenými zády na posteli, nahá, na sobě jen ty cedulky a šátrala rukama kolem sebe. Hledala panenku.

„Šeštřičko, kde mám žuby a panenku, dejte mi žuby a panenku,“ volala slepá paní, jakmile slyšela někoho vejít. Přiběhla i Jana a rychle sundávaly cedulku z palce, náplast a oblékaly anděla. Protézu a hračku našly v pytli. Stará žena spokojeně zalehla a za chvíli usnula.

„Kdo tady tak příšerně křičel, na celej špitál? No jo, opět vy, sestro, kdo jiný. Že se vůbec ptám? Co zase děláte na jiném oddělení? Nic neříkejte, budu si na vás stěžovat staniční,“ a hromotluk doktor Ondruška si klepal na čelo. Pak teprve zjistil, že se paní probrala, ale to už Zuzka šla jako zpráskaný pes zpět na mužskou část chirurgie. Prošla špalírem hanby personálu z urologie, gynekologie, a pacientů, které výkřikem vzbudila. Přišli se podívat, co se tady stalo, a kroutili nad ní hlavou. Stál tam – jak by ne – i zřízenec Sláva a chechtal se.  

Zuzka se cítila jako bláznivý vyvrhel. Slzy jí začaly téct až na sesterně. Takové ponížení, ale stejně je v tom zas nevinně. Neměla nikdy jít na zdrávku, nehodí se na to. Schroupala celý sáček sladkých piškotů. Vzteky.

Pak se přece jen trochu vzchopila a šla na půlnoční obchůzku všech pokojů - na posledním námořník, ještě četl. Všimnul si pokleslého hlasu i ramen Zuzky. Zaklapl knížku.

„Sestřinko, posaďte se. Povídejte, co se vám přihodilo?“ Zuzka si sedla na židli a spustila, všechen žal a hořkost, vše vypověděla tomu drobnému starouškovi. Mluvili potichu, nechala dveře na chodbu pootevřené, aby slyšela, kdyby se něco šustlo. Zhasla lampičku, svítilo jen načervenalé noční světlo.

„Poslouchejte, povím vám, jak jsem začínal na lodi, co jsem musel prožít za ponížení, aby mne ostatní přijali mezi sebe.

 Byl jsem příliš malé postavy, pouhý kuchař na lodi, ale stálo mi to za to, moře, přístavy, nakonec i dobří kamarádi, jeden pro druhého bychom dali snad i život…“

A čas se v tom pokojíku zastavil. Setkali se dva lidé, kteří si měli co říci, jako by se dávno znali. Vědí, že se brzy navždycky rozejdou. Stařík v modrém pyžamu vyprávěl příběhy z cest. Mluvil o strachu v rozbouřených vysokánských vlnách,  nádherných východech slunce nad mořskou hladinou, mozolech a rukách rozežraných slanou vodou. Vzpomínal na náhodné známosti na pevnině, z nichž některé oplakal. Mluvil o lásce ke knihám a svobodě. O tom, že nemá rodinu a děti.

Začalo svítat.  Zuzka se musela rozloučit. Námořník měl jít tento den domů, vlastně do domova důchodců, kde dožíval.

          „Hlavu vzhůru, žádný učený nespadl z nebe. Sežeňte si knihu knih. Napsal ji Axel Munthe a jmenuje se Kniha o životě a smrti. Tam najdete všechnu moudrost, kterou může autor předat svému čtenáři. Tak hodně štěstí, sestřinko, bylo mi potěšením,“ a políbil jí náznakem ruku.

Zuzka roznášela teploměry, jako by tančila. Nedá se, dokáže to, co ostatní.

Tu knihu si určitě musí přečíst. Otevřela na sesterně okno dokořán a ucítila  vůni kvetoucích keřů v parku. Únava z noční byla pryč.

           Přišla staniční a před zrcadlem si  malovala ústa křiklavou rtěnkou. Začínala ranní směna.

     Paní Kolářová zemřela za týden.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

30.11.2017 11:55:01dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Bembo, moc díky za zastavení:-)))

30.11.2017 11:52:56dát kritice tipBemba

Moc pěkná povídka. Začátky jsou někdy těžké.

16.02.2017 14:53:16dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Čtu si opakovaně několik (asi deset) úvodních vět -- v těch mě to tahalo za oči nejvíc -- a myslím, že je to teď lepší.

15.02.2017 13:39:04dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Lakrove, tak pět přívlastků je pryč, možná ještě některý...máš pravdu.

Zasmála jsem se, když píšeš, že od zmínky o baletu jsi mne poznal...no, z baletu mne po měsíci vyhodili a z houslí ještě přidal učitel pořádnou facku, tolik jsem ho vytočila:-)Prostě talent od malička: jen u toho kuchyňskýho dráťáku a o samotě jsem byla zpěvačka a baletka... a díky za čtení...

15.02.2017 12:27:42dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Místy (zpočátku) nadbytek přívlastků (...sklo velikého okna...),  ale je to ještě na hranici únosnosti. Několik prvních stránek působí  jako vyprávění, takové milé vyprávění bez výrazného spádu.  Od zmínky o baletu ovšem spád cítit začínám, smrtelný spád, z něhož už  tuším, kdo je autorem téhle (ač od ostatních možná trochu odlišné) povídky.  Tip.  

13.02.2017 20:23:42dát kritice tipMarcela.K.

To napiš určitě, ráda si přečtu ;-)

13.02.2017 20:22:13dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Marcelo, říkala jsem si, že možná počteš, kolegyně...a moc díky, možná bude pokračování, jak to se Zuzkou bylo dál:-))

13.02.2017 20:19:37dát kritice tipMarcela.K.

Úsměv a vzpomínky...dík za připomenutí...až bude čas, říkám si často...pak to všechno sepíšu, ale bude to vůbec někdo číst? I když první vnučka je velká čtenářka už v devíti letech. Přečetla sama o své vůli Babičku, prý ji to bavilo ;-)

09.02.2017 20:57:02dát kritice tipK3
redaktor prózy

:).

09.02.2017 20:21:35dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Karle, díky...na ta slůvka kouknu...no, s nožem v ruce, to musela být taky psina:-) ale ne pro tebe.

09.02.2017 20:15:10dát kritice tipK3
redaktor prózy

Moje první práce byla řez stromků - nožem. Trošku mi tm zadrhla tři slůvka: prkotinám, poklonkovala, dekovala. Ale mě ber s rezervou jinak prima. T.

09.02.2017 16:41:54dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

sehre danke, Hugís:-)

09.02.2017 16:19:04dát kritice tipHugo Ramon

gutík :-) Gori

09.02.2017 00:29:24dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Tyme, překvapils mne, že jsi četl...díky ti:-)

09.02.2017 00:22:01dát kritice tipTym

Čtivé, nepodbízivé a pozitivní díky.

T.

08.02.2017 22:37:07dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Díky...

08.02.2017 22:36:16dát kritice tipDodola

A trefný prolog

08.02.2017 22:30:50dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Dodolo, naštěstí byla ještě na pokoji a ne jinde:-) Doktor násoska:-( Dík!

08.02.2017 22:27:39dát kritice tipDodola

Napínavé a trochu drsné :-) Leč bohužel to s tím oživnutím se stává...

08.02.2017 22:26:00dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

fialko, díky moc:-)

08.02.2017 22:20:10dát kritice tipfialka...

Dobře se mi četlo :-) TIP

08.02.2017 21:56:43dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Oldjerry: díky...jsem to celá já:-) zamlada

08.02.2017 20:54:59dát kritice tipOldjerry
korektor

Fajn - na nic si to nehraje, je v tom vysochanej kus života vešpitále. Nebylo třeba ničím zvyšovat účinek,  je to vyvážené, kurňa, jako bych byl u toho. Chraň sito, nebo ti to sežeru (:-D***

08.02.2017 20:28:19dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Evži, děkuju za milé slovo:-)

08.02.2017 20:27:35dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

blackie...jsem ráda, že pobavilo:-) a děkuji

08.02.2017 20:26:14dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Kočkodánku, válím se smíchy...díky, díky

08.02.2017 20:11:23dát kritice tipEvženie Brambůrková

Krásný příběh. Zase jsi dokázala, že v tvém podání je to moc pěkné čtění. /T

08.02.2017 19:53:12dát kritice tipblacksabbath

Goro.....g o r o...tyjo ...krásné čtení............hezky zachycený .....*/*******

08.02.2017 19:18:05dát kritice tipKočkodan
Zas vyfásla Ondrušku,
v duši Zuzky je stín temný,
nejde přímo o držku,
však dovede být nepříjemný.

Není druhý primář Sova,
tvrdé jádro v tvrdé krustě,
zhasla paní Kolářová,
on teď vztekle hejbá prstem.


Já bych neodmítl, vítám každou příležitost, kdy mohu být namazaný.

Jo a ten Sláva – to jsem celý já! (mrk)
08.02.2017 17:42:40dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Čudlo, děkuju:-)

08.02.2017 17:41:59dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

revírníku Jardo, děkuju za komentář plný pochopení...je důležité, s kým se setkáme, i v prvním zaměstnání:-)

08.02.2017 17:40:40dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Kolobajdo, s tou mrtvolou si to tak neber:-))) a děkuju...

08.02.2017 17:08:02dát kritice tipČudla

Jo /*

08.02.2017 16:55:26dát kritice tiprevírník

Takových trapasů člověk zažije, když začíná. Může vyjít ze školy třeba s červeným diplomem, v praxi na pracovišti se teprve začne doopravdy učit, jak se co dělá a jak se kde zachovat. Je fajn, když přitom potká dobrého člověka. Hezky se mi četlo. Tipuju.

08.02.2017 15:56:40dát kritice tipKolobajda

Jo - je to odlehčeno jednou oživlou mrtvolou... opět poutavý příběh   /**

08.02.2017 15:33:42dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

vesuvanko: je to takové odlehčenější, děkuju, jsem ráda, že se ti líbilo

08.02.2017 15:24:56dát kritice tipvesuvanka

Pěkně a poutavě napsané, moc dobře se četlo. Do příhod Zuzky jsem se vžila :-))) TIP

08.02.2017 12:59:56dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Karpatský knihomole, děkuju...

08.02.2017 12:59:17dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

agáto, děkuju ti, a jdu si počíst k tobě:-)

08.02.2017 12:58:21dát kritice tipKarpatský knihomoľ

/*

08.02.2017 12:48:33dát kritice tipagáta5

:) dneska na stejný vlně. dobrý příběh



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.