Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 441 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Medvěd
datum / id09.02.2017 / 476457Vytisknout |
autorYorica
kategoriePovídkyDalší dílo autora
témaFantasy
zobrazeno310x
počet tipů1
v oblíbených0x
Prolog

Když jsem napsala tuhle povídku a dala jsem ji přečíst svému synovi, řekl mi: "Hmm, zajímavé - tys viděla Pozemšťana?"



Ne, neviděla jsem Pozemšťana, a když jsem ho po tomto dotazu shlédla, tak musím říct, že mě někdo sprostě vykradl!!! ;)

Medvěd

Křup, křup, křup, ledová krusta se tříští pod mýma nohama. Jde se mi těžce, ale nesmím se zastavit, padá soumrak a Simeon mi dýchá na záda…

Les řídne a v dálce slyším hukot řeky, při troše štěstí narazím na vesnici dřív, než bude úplná tma. Ne, že by mi to vadilo, ve tmě vidím pořád dost dobře, ale vlci jsou hladoví a hlad po mase by jim mohl zastřít instinkt, velící jim se mi obloukem vyhnout.

Konečně vycházím z lesa a otevírá se mi výhled na údolíčko, kde se kolem úzkého toku řeky krčí několik chalup. V těchto končinách jsem nikdy nebyla, a tak by mě neměl nikdo poznat, stačí jen vymyslet věrohodnou historku o tom, jak se slabá žena ocitla sama uprostřed pustiny…

Zabušila jsem na první chalupu, je cítit ohněm a lidským teplem a hospodář, obměkčený příběhem o lapcích, kterým jsem uprchla jen tak tak, když jsem cestovala za manželem do hlavního města, přede mě ochotně staví misku s horkou polévkou a kusem chleba a nabízí mi nocleh. Peníze mám, zaplatím mu a aspoň na jednu noc se tu můžu cítit v bezpečí.

Jenže ráno je všechno jinak – jsme v horách, za tu dobu, co chodím po světě mě to přece nemůže překvapit – sněhová bouře se přihnala tak rychle a i když mi nemůže ublížit, nemůžu se vydat do bílé tmy, aniž by to bylo mým hostitelům divné. Jsem jako na trní, cítím, že je Simeon blízko, ale jsou na cizím území, neznají to tu a ani on, ani jeho vojáci v bouři nemůžou pokračovat, tak se můj náskok snad nezmenší.

Mí hostitelé jsou milí, mají tři děti, které se motají kolem mě a hltají příběhy, které sypu z rukávu – za těch několik staletí jsem jich přece už zažila spoustu…

 

Můj život – je mírně řečeno zvláštní. Už jako malá jsem si uvědomovala, že jsem jiná než ostatní a jen jsem nevěděla, v čem ta výjimečnost spočívá. Po mých četných dotazech mi nakonec matka jedné bouřlivé noci, když jsem nemohla spát, sdělila ostýchavě tajemství mého původu a zapřísahala mě, abych si ho odnesla do hrobu a nikdy ho nikomu neprozradila.

Ráda bych, maminko moje, ale otázka zní – potká mě někdy to štěstí, že nějaký hrob uloží mé unavené kosti?

Moje matka byla jemná a milá žena, ta nejhodnější osoba, s jakou jsem se za celý život potkala. Bohužel přišla o manžela – zabil ho v lese medvěd – a ona se musela dál starat sama.

Jednoho dne, krátce po manželově smrti, se musela vydat do lesa pro klestí a nasbírat něco hub a lesních plodů. Zabloudila však a uprostřed lesa ji napadl medvěd. Snad to byl ten, co ji o pár dní dříve připravil o muže, to matka nevěděla, ale zármutek a zlost na to zvíře jí dodaly odvahu a místo toho, aby s křikem utíkala, se mu postavila s nožem v ruce.

Medvěd se však nezalekl, a když už se v duchu loučila se životem, náhle se proměnil v muže. Jeho síla byla tak velká, jako by byl stále medvědem, a matka se nebyla schopná mu ubránit. Zmocnil se jí a pak ji odnesl v náručí na okraj lesa, odkud trefila bez problémů zpátky do vesnice. Nezmínila se o tom nikomu ani slovem, a když se o pár týdnů později přesvědčila, že čeká dítě, nikdo nezapochyboval, že je to dítě jejího mrtvého manžela. Nikdo, jen ona…

Celá vesnice jí pomáhala, po čase se znovu vdala a nebýt mě, nic by jí nepřipomnělo onu tajemnou lesní příhodu. Nemohla však tušit, co mi můj otec předal – ani já jsem to netušila.

Když jsem dospěla, provdala jsem se a odešla za svým mužem do jeho vesnice. A tehdy jsem začala cítit, že je něco jinak – můj muž, mé okolí, celý svět začal okolo mě stárnout, jak roky ubíhaly, jen já jsem zůstávala stejná. A když to začalo být vidět, můj instinkt mi napověděl, že musím pryč. A tehdy jsem naoko zemřela poprvé – mé kroky ve sněhu vedly k zamrzlé řece, prolomený led, a pak už nic – nikdo nepojal podezření. Potulovala jsem se po lesích, zjistila jsem, že vidím v noci lépe než lesní zvěř, že ve vypjatých okamžicích do mě vjede síla, kterou jsem nikdy dřív nepocítila, že dokážu zabít rychleji, než si zvíře vůbec uvědomí, že je v ohrožení.

Roky jsem takto trávila poznáváním svých schopností a možností, ale moje lidská část začala po čase pociťovat nespokojenost – chtěla zpátky mezi lidi, žít jako ostatní, bez zabíjení, bez osamění...

Začala tedy šňůra životů, v nichž jsem si užívala lidské společnosti. Žila jsem v městech i na vesnicích, v zemanských tvrzích i na samotách, někdy jsem měla muže, jindy ne, jediné, o co jsem se snažila, bylo žít nenápadně a zůstat na jednom místě maximálně deset let. Zažila jsem období míru i válek, a protože můj zjev byl poměrně výrazný – byla jsem vysoká, černovlasá a tmavooká - nikdy jsem se nevracela na stejné místo dřív než po padesáti letech.

Dlouhý život může být požehnáním i prokletím – požehnání bylo to, že jsem zjistila, jak málo věcí člověk opravdu potřebuje – a prokletí? To moje bylo to, že jsem se nikde nemohla citově vázat – neustálé změny prostředí a opakující se ztráta blízkých by byly příliš bolestivé.

Moje schopnosti tím ale neutrpěly – ba naopak, čím déle jsem žila, tím byly silnější.

Období válek byla krutá a asi nikdy nezapomenu na to, jak jsem poprvé zabila člověka. Do vesnice, ve které jsem tenkrát žila, vtrhla horda vojáků, vypalovali domy, vraždili muže, znásilňovali… Bohužel dva z nich si všimli, že utíkám a chytili mě. Byla bych si s nimi velmi lehce poradila, ale obava z prozrazení mě držela zpátky. Ale byli hrubí, příliš hrubí, a ačkoliv se zdá, že nemůžu zemřít stářím, bolest cítím úplně stejně jako ostatní lidé. Jen má regenerace po zranění je mnohem rychlejší. Jenže těmhle dvěma nestačilo, že mi ublížili a ponížili mě, po tom, co mi udělali, mě chtěli ještě zabít. A když mi jeden z nich zaryl nůž do břicha, ačkoliv jsem se vůbec nebránila, tak bolest, vztek a všechna ta hrůza, co se kolem mě odehrávala, překonala mé sebeovládání a ve chvilce, kratší než dvojí nadechnutí, ležel voják rozsápaný v kaluži krve. Ten druhý na mě vzápětí zaútočil – ale i kdyby ne, musela jsem ho zabít, aby mě neprozradil. Opojení z pachu čerstvé krve, euforie nad tím, jak snadné to všechno bylo a sladký pocit moci však po chvíli vystřídalo zhnusení nad tím, co jsem udělala – vždyť čím jsem se v tu chvíli od nich lišila? Ztratila jsem se potom na dlouhé měsíce v lesích, ale bohužel – doba byla velmi zlá a tak jsem si v následujících letech připsala na vrub mnoho dalších lidských životů – budiž mi útěchou, že chování těchto mých obětí se lišilo od zvěře v lesích snad jen tím, že bylo promyšlenější a bezdůvodnější – žádné zvíře nedokáže zabít krutějším způsobem než člověk.

Co mi přinesl tento způsob života? Snad to, že jsem nepoznala, co je strach. Nenastala situace, kdy bych měla důvod se bát a to byl hlavní rozdíl mezi mnou a ostatními – strach z bolesti a smrti dokáže manipulovat s každým člověkem… kromě mě.

A v té době jsem poznala Gideona.

 

Gideon byl král. Ale to jsem nevěděla, když jsem ho našla na poli mezi hromadou mrtvých, nic královského na něm nebylo. Byl zraněný a bezpochyby by bez ošetření zemřel, a ačkoli jsem to nikdy dřív neudělala, něco mě přimělo mu pomoct. Snad pohled jeho očí, síla, co z něj i přes zranění vyzařovala – zkrátka jsem mu ovázala rány a zjistila jsem další věc – síla, co byla ve mně, nedokázala jen zabíjet, ale i léčit. Odnesla jsem ho do bezpečí a pár dní se o něj starala. A – snad poprvé a snad naposledy – jsem se zamilovala. Zotavoval se velmi rychle a sotva byl schopen chůze, vydal se zpět ke svému vojsku. A já – já jsem šla s ním.

Přestože bitva, která se předtím odehrála, pro něj skončila zraněním, ukázalo se, že byla vítězná a Gideon si mě odvedl na svůj hrad. A tak jsem se stala královskou milenkou, tolerovanou jeho dvorem i královnou.

Gideon už nebyl mladý, ale byl to ten nejobdivuhodnější muž, kterého jsem kdy poznala. Byl moudrý, přísný, ale velkorysý, prostě panovník na svém místě. A jako já jsem milovala jeho, miloval on mě. Zjistila jsem, že mu dávám sílu, která mu s léty ubývala. I on to věděl a často mi to během dlouhých nocí říkával. Měla jsem radost, že je stále tak silný, protože tento bezpochyby skvělý muž měl syna, který zdaleka nedosahoval jeho kvalit – byl to slaboch, bažící po moci a očividné zdraví jeho otce mu velmi překáželo. I on už měl ženu i dědice – malého tmavookého chlapečka, který se jmenoval Simeon. Bohužel nenávist, kterou ke mně choval jeho otec, se přenesla i na syna, přesto mi roky zkušenosti napovídaly, že právě Simeon je pravým nástupcem Gideona – zdědil jeho sílu a rozhodnost, která jeho otci zcela chyběla.

Láska, kterou jsem ke Gideonovi chovala, a vědomí, že mu pomáhám překonávat neúprosně běžící čas, způsobily, že jsem porušila své pravidlo deseti let a zůstala mnohem déle. A jen Gideonova moc a strach z něj bránil jeho okolí, aby mě přímo nařkli z čarodějnictví – i když jsem se na veřejnosti po jeho boku neobjevovala, obyvatelé hradu i služebnictvo si povšimli, že král je kmet, zatímco já jsem stále mladá. Nikdo z nich, ani Gideon, netušil, že jsem vlastně o hodně starší než on… Gideon se mě samozřejmě často vyptával na můj život a jeho poklony, zaměřené na můj vzhled nepostrádaly jistou pátravost, protože brzy poznal, že přes mladý vzhled mám v sobě zkušenosti a moudrost mnohem staršího člověka. Ale s určitou pokorou bral věci takové, jaké byly, nakonec to bylo (jak říkával) to nejlepší, co ho mohlo potkat.

Bohužel, ani mé působení čas nezastavilo. A jedné noci, kdy poznal, že jeho dny jsou u konce, jsem, sedíc u jeho smrtelné postele, porušila slib daný matce a jako jedinému člověku jsem mu prozradila své tajemství. Dlužno říct, že příliš překvapen nebyl, jen mě prosil, ať hned odejdu, dokud je ještě naživu, jakmile zemře, jeho ochrana zmizí a mě by čekalo – no smrt asi ne, ale vzhledem k tomu, že jsem nebyla ochotná se nechat zavřít, mučit a případně upálit, aspoň prozrazení mé pravé povahy. S bolestí v srdci jsem se s ním rozloučila a v přestrojení opustila pod rouškou noci hrad. Zpráva o smrti krále mě dostihla daleko a v bezpečí, ale co mě překvapilo, byla ukrutná bolest, kterou jsem nikdy nepocítila. A jak bylo mým zvykem, stáhla jsem se do ochrany lesa a samoty a dlouhé měsíce jsem trávila přemýšlením o smyslu toho, proč a jakým způsobem vlastně žiju. A roky Gideonova působení přinesly výsledek – pochopila jsem, že nesmím využívat svou sílu na zabíjení – bez ohledu na to, do jaké situace se dostanu – nic mě neopravňuje k tomu, abych zhatila byť jen jediný další lidský život. Nakonec, můj život už byl příliš dlouhý, a jestli mám zemřít, tak tedy zemřu.

Odešla jsem pak do vedlejšího království a žila stejně jako před Gideonem – nenápadné, osamělé životy. Rozdíl byl však v tom, že jsem víc používala ty lepší stránky svých schopností – pomáhala jsem lidem překonávat krušné časy, jak jen to bylo možné.

Náhoda - nebo to byl snad osud? – tomu však chtěla, že právě, když jsem žila v jednom z měst a živila se prodejem koření, bylo toto město dobyto cizím vojskem. Bitva nebyla dlouhá, měšťané ve snaze zachránit své majetky se vzdali a moje překvapení nemohlo být větší, když do bran v čele dobyvatelů vjel Simeon.

Poznala jsem ho okamžitě, i když byl už zralý muž – a naneštěstí v okamžiku, kdy jsem ho zahlédla, podíval se mým směrem. Poznal mě ihned a zbledl tak strašlivě, že si toho musel všimnout snad každý. Ale neztratil hlavu – potvrdil to, co jsem si o něm myslela už v době, kdy byl malým dítětem – okamžitě mě nechal zajmout. Nemohla jsem se bránit – porušila bych své rozhodnutí nezabíjet a navíc – před tolika lidmi bych se mohla rovnou přiznat, co jsem zač. Nechala jsem se tedy zavřít do žaláře a čekala, až pro mě Simeon pošle. A taky to brzy udělal. Okolo mě bylo stále spousta lidí, nechtěla jsem riskovat prozrazení, navíc – hnala mě zvědavost, nakolik je podobný svému dědovi, tak jsem se nechala předvést.

Snad proto, že neměl potuchy o tom, co dokážu – vždyť na pohled jsem byla jen docela obyčejná mladá žena, nepředstavující nebezpečí - snad i proto, že cítil, že je nablízku rozřešení tajemství, o které se nechtěl dělit, osaměli jsme.

Stála jsem před ním a snažila se tvářit bojácně a pokorně, snad se mi to i dařilo, za dlouhé věky jsem se naučila předstírat i emoce, které jsem z vlastní zkušenosti neznala, ale nutno říct, že mi to neuvěřil. Díval se na mě dlouze, nedalo se vyčíst, co si myslí…

„Měli pravdu, že jsi čarodějnice,“ spíše konstatoval, když konečně promluvil. „Jak jinak by bylo možné, že vypadáš navlas stejně jako v den, kdy můj děd zemřel, ačkoliv od té doby uběhlo bezmála třicet let… Ty havraní vlasy, černé oči, ten pohrdlivý pohled… Jak to, k čertu, děláš?“

Chtěla jsem mu oponovat, chtěla jsem se tvářit nechápavě a tvrdit něco o tom, že nejsem ta, za kterou mě pokládá, že jsem její dcera nebo vnučka… Ale nešlo to. Jeho oči byly tak podobné Gideonovým, že když jsem se do nich podívala, bylo mi jasné, že prostě VÍ, že jsem to já. A tak jsem odhodila přetvářku a s podivným klidem a ulehčením, které ovládne člověka vždy, když udělá rozhodnutí, které ovlivní jeho život, jsem mu jen oplatila dlouhý pohled a odpověděla:

„Zato ty jsi se změnil, Simeone. Už zdaleka nejsi malý chlapec. A, což mě těší, jsi v mnohém více podobný svému dědovi než otci…“

Asi čekal zapírání, takže se trochu zarazil, ale pak, aniž by hnul brvou, odvětil:

„Můj děd byl velký král a tvá slova mi lichotí. Ale musím říct, že nám všem vrtalo hlavou, co vlastně způsobilo, že Gideon vládl tak dlouho a teď vidím, že pověsti o tom, že mu pomáhala čarodějka, asi měly reálný základ… Můj otec byl slaboch, nemám důvod být na něj pyšný, ale už mám dost řečí o velikosti svého děda a pochybností, zda přesáhnu jeho stín! Tebe mi osud poslal do cesty jako na zavolanou – jen díky tobě se Gideonovi všechno tak dařilo, a teď – teď pomůžeš i mně!“

V jeho slovech se ozvala taková dychtivost a touha ovládat, až mě to zklamalo – přece jen v něm mnohé z jeho otce bylo, a tak jsem mu pohrdavě odpověděla:

„Gideon by byl velký panovník i beze mě. Způsobila to jeho vnitřní síla, rozhodnost, moudrost a dobré srdce. Nepoužíval mě jako něco, co mu pomůže vládnout, byl se mnou, protože jsme to oba chtěli. Takhle to, Simeone, nefunguje. Nebudu ti pomáhat – chybí důvod. Gideona jsem milovala. Ty musíš najít sám v sobě jeho dědictví, které ti dopomůže k tomu, abys vystoupil z jeho stínu.“

Zlostí zúžil oči, nečekal, že se mu postavím na odpor, byl přece král, a tak mi začal vyhrožovat. No, neměl v rukou nic, čím by mě přesvědčil, tak jsem se rozhodla jednat. Dřív, než se stačil leknout, jsem ho svírala ve smrtícím objetí, s ústy u jeho divoce bušící krční tepny a možná v tu chvíli pochopil, že se mnou neměl zůstávat sám. Několika slovy jsem ho přesvědčila o tom, že nemá jedinou možnost mi zabránit v tom, abych ho během jediného úderu srdce zbavila života a navrhla mu řešení této ošemetné situace – král, kterého přemohla neozbrojená žena – kdo by ho bral vážně?

Když mě v podstatě dobrovolně vyprovodil ven a propustil, otřesený tím, co zažil, jsem bleskurychle opustila město. A tehdy začalo to, co prožívám dosud – nenávist, přiživená ponížením, se rozhořela naplno a ačkoliv umím být velmi rychlá, je mi od té doby stále v patách.

 

To byl tedy důvod, proč jsem se ocitla v chatrném bezpečí chalupy v horách. Vím, měla jsem odejít hned, jak přestala zuřit bouře, ale ty děti – ty děti mi v tom prostě zabránily. Snad můj původ, to, že jsem byla bastard, kříženec člověka s něčím, jehož podstatu asi nikdy nepoznám, způsobilo, že jsem nikdy neměla dítě. Měla bych být ráda, ten způsob života, jaký vedu, to v podstatě znemožnil, přesto to byla má velká bolest a chvíle, strávené s hospodářovými dětmi mi alespoň částečně vyplňovaly prázdno, které jsem čas od času pociťovala.

A tak se stalo, že mě Simeon dostihl.

Dodnes nevím, jak mě našel – stopy zametl sníh, ale asi narazil na tu vesnici stejnou náhodou, jako já. A ve chvíli, kdy jsem zaslechla zvenčí ržání a dusot koní, jsem si uvědomila, do jakého nebezpečí jsem přivedla všechny ty lidi, kteří mi tak ochotně poskytli útočiště. Ale bylo pozdě odejít – zdá se, že budu muset tento problém vyřešit tady a teď.

Bylo těsně před rozedněním a vesnice se probouzela, když jsem vyšla ven, abych se Simeonovi postavila.

Vojáci mě ihned obkroužili na malém prostranství mezi chalupami a Simeon, uchlácholený falešným pocitem bezpečí skupiny ozbrojenců, která ho obklopovala, vyjel kupředu a pronesl nadutý proslov o tom, jak jsem v jeho moci a že můj život je v jeho rukou, tak prodchnutý skrývaným zadostiučiněním a tak hloupý… Neříkala jsem nic, jen jsem mu hleděla do očí, trochu ho to zneklidnilo, koně nervózně podupávali a jejich jezdcům dalo práci je udržet na místě. Zvířata ze mě mají strach, to je taky důvod, proč vždycky cestuju pěšky. Napětí se zvyšovalo, což Simeona vyprovokovalo k zoufalému činu – aby ovládl situaci, popadl meč a jeho špičku mi zaryl do krku. Bolest mě vždycky popudí – zvedla se ve mně vlna zlosti, předcházející výbuchu síly, vší silou jsem se ale ovládla, jen se mi z hrdla vydralo výhružné zavrčení. Ten zvuk jako by všechno spustil – koně se začali zvedat na zadní, několik jezdců popadalo na zem a Simeon se okamžitě stáhl. Divoce se rozhlížel kolem a rychle se rozhodl – pochopil, že silou se mnou nic nezmůže.

„Zpátky!“ vykřikl, „Držte se od ní dál! A nažeňte sem všechny vesničany!“

Zamrazilo mě. Chce ty chudáky použít proti mně! Cukalo to ve mně – uteču, budou mě pronásledovat a je nechají na pokoji, ale Simeon do mě viděl. „Jestli se pohneš, všechny je zabiju!“ křičel a vojáci tahali z chalup bránící se ženy, ječící děti, ano, i ty MOJE děti! A byli zase tak hrubí… Horečně jsem přemýšlela, jak z toho ven, ale přemýšlení nestačilo. Poznala jsem něco, co jsem zatím necítila a pochopila, jak snadno lze ovládat člověka, když má strach – hlavně strach o někoho blízkého. A ty doposud nepoznané emoce vzbudily mou sílu, a ta, podpořená bezmocným vztekem, že nejsem dost rychlá, abych je zachránila všechny, stoupala z mého nitra jako nezadržitelná lavina, drala se ven, větší než kdy předtím, aby vytryskla ven v podobě koncentrované energie. Mé tělo se zkroutilo v křeči, hlava se zaklonila, ruce jsem měla rozpřažené a z mého hrdla se vydral podivný, hrozivý výkřik, dlouhý a strašlivý, tak silný, že všichni popadali na zem s rukama přitisknutýma na uši a svíjeli se a sténali bolestí.

Jakmile výkřik dozněl, zjistila jsem, že držím Simeona za paže, zuby svíraly jeho hrdlo a v hlavě mi hučel rytmus vzbouřené krve, přikazující – ZABIJ!

Simeon byl sinalý hrůzou, třásl se jako raněný srnec a pach jeho strachu mi zatmíval rozum, toužila jsem po jeho krvi jako nikdy po ničem…

Jenže v tu chvíli mi bleskl hlavou Gideonův laskavý hlas, vybavila se mi jeho tvář, a připomněla mi mé rozhodnutí… Pomalu, hrozně pomalu jsem získávala vládu sama nad sebou a postupně povolovala stisk zubů. Když jsem ho konečně pustila, hlasem, který byl ještě zastřený hladem po jeho smrti, jsem mu řekla:

„Nikdo už mě nedonutí zabíjet, ani ty ne! Nestane se ze mě stvůra, protože ty bys klidně zabil nevinné děti! Přikaž, ať je okamžitě nechají a odtáhněte hned pryč, jinak za sebe neručím!“

Ale Simeon byl tak vyděšený, že nebyl schopen slova – jen chroptěl, a vojáci se začínali mátořit a poohlíželi se po zbraních, které upustili na zem.

Vypadalo to, že situace spěje k neodvratnému zásahu, ale pak se stalo něco, co jsem nečekala. Vesničané pochopili, že se schyluje k masakru, chopili se zbraní, poházených po zemi a s křikem se pustili do vojáků. Ti, kteří neutekli, byli zabiti, jejich koně se už při mém výkřiku rozprchli do lesů, takže během krátké, ale kruté řeže byla vesnice v bezpečí. Stále jsem seděla na sněhu a svírala Simeona, vyčerpaná přestálým vypětím, a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že necítím jeho tep – Simeon zemřel hrůzou…

 

Poté, co pohřbili těla mrtvých vojáků a Simeona, poté co sehnali z lesů zaběhnuté koně a do řeky naházeli zkrvavený sníh, poté, co se rozhořely ohně, vzdávající dík za přežití, jsem se chystala odejít.

Ale, i když jsem to nechápala, vesničané mi zastoupili cestu, prosili mě, ať s nimi zůstanu a slibovali, že u nich se mé tajemství zachová. Neměli ze mě strach, viděli dobře, že to, co jsem udělala, bylo pro jejich záchranu. A protože kromě nich samých na jejich životech nikdy nikomu nezáleželo, vzdávali mi touto nabídkou hold.

Možná zůstanu… uvidím, jak jejich děti rostou…

Deset let…

A možná, že i déle… uvidím….




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

26.02.2017 16:17:12dát kritice tipYorica

Děkuji za připomínky, rozhodně nečekám, že se každý při čtení mých pokusů o literaturu počůrá nadšením. Ale k tomu, co jsi napsal - pro mě těžištěm povídky nebylo napsat román o nekonečné šňůře životů, ale zamyslet se nad stavem mysli hlavní hrdinky...Já nevím, jak ty, ale já jsem často přemýšlela o tom, jaké by to bylo - prostě nestárnout a žít velmi, velmi dlouho..Takže spíš tak tuhle povídku beru. Každý má právo si na to udělat svůj vlastní názor, tudíž se za komentář nemusíš omlouvat. ;)

21.02.2017 16:19:57dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

To, že Pozemšťan je název filmu mi dochází až při druhém čtení prologu  (což je ovšem jen moje neznalost).  Střídání mluvnických časů na první stránce působí "necitlivě", nuspořádaně:  ...Les řídne... ; ...Konečně vycházím... ; ...Zabušila jsem...je cítit...  Připadá mi, jakoo by tohle střídání nodovolovalo čtenářovi zaujmout správnou  "časovou polohu" k předkládanému textu a tím ho připravovalo o možnost se  do něj začíst.  Po přečtení téhle věty ...Když jsem dospěla... mi dochází, jak velký časový  skok se odhrál na třech stránkách -- tak velký časový záběr mě překvapuje  a zároveň s tím opadá můj zájem o ten příběh.  Slohově mi ten text ovšem nepřipadá zavrženíhodný, ale obsahově mě tak nějak  přestává zajímat; takže dál čru zrychleně.  Zrychlená, zestručnělá sága, dělá na mě ta povídka dojem. "Převyprávěný film",  kde se při tom vyprávění podrobněji zastavuješ u některých detailů,  zatímco jiné souvislosti bez povšimnutí přeskakuješ.  Omlouvám se za možná negativní komentář, víc ti nepomohu. Přeju lepší čtenáře.

11.02.2017 17:46:05dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Hezký příběh. Ta dračice to všem ukázala:-) 



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.