Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+10 neviditelných
Očima Jiřího
datum / id14.02.2017 / 476592Vytisknout |
autorK3
kategoriePovídky
zobrazeno880x
počet tipů4
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Očima Jiřího
Na počátku cesty byly dva mezníky. Jiří si na ně často vzpomněl, ale teprve po letech o nich začal vážně přemýšlet.
První se odehrál v rumunské Konstantě v roce 1979 poblíž veliké tržnice s ovocem a zeleninou. Silnice za tržnicí prudce stoupala a na úpatí kopce se pohybovala vychrtlá stařena. Tlačila před sebou velikou dvoukolu s dokonale naskládanými papírovými kartony a všelijakým jiným haraburdím. Při pohledu na ni Jiřímu zatrnulo. Vizáž stařeny byla podobou živé smrti. Obličej zaprášený a vrásčitý jak dubová borka, místo očí úzké skulinky. Z dlouhé špinavé noční košile vyčnívaly nohy podobné hůlkám, obuté do bačkor. Náklad, dobré tři metry vysoký, se nad ní tyčil jak hora a musel pro ni být velikou námahou. Chtěla ho vytlačit sama, ale nejspíš neodhadla svoje síly. Její drobné krůčky nebyly k postřehnutí. Budila dojem, že stojí téměř na místě. Jako zapřažená kravka, záda ohnutá, hlavu skloněnou téměř k zemi, skelné oči upřené do vozovky.
Jiří stařenu s obavami pozoroval. Když se přiblížila k ještě prudšímu stoupání, zaváhala a Jiří v jejích očích zahlédl stopy strachu. Pár dětí oběhlo kolem dokola a drzý chlapec vytrhl z nákladu časopis. Dospělí se shovívavě usmívali, kroutili hlavami a šli bez povšimnutí dál. Stařena, odpudivá svým stářím, špínou i oblečením, pomalými krůčky postupovala vpřed, avšak zpomalovala, a v tom stoupání se zdálo, že už už dosáhne kritického bodu, kdy ji váha nákladu přemůže a strhne zpět. Jiří se nemohl jen tak dívat. Přispěchal k ní, aby jí pomohl. Zlostně se na něj obrátila, jako kdyby ji chtěl o náklad připravit, ale poté si uvědomila, že jí nabízí pomoc a nebránila mu. Podal jí svoji tašku a sám převzal její káru. Během několika minut vyjel nahoru na rovinku a vrátil káru s nákladem zpátky stařeně.
„Multumi, multumi, multumi,“ tak nějak rumunsky děkovala a klaněla se, až se Jiří trochu zastyděl. Krom jiného zaznamenal zvláštní pocit. Když se žena s károu vzdalovala, díval se za ní a uvědomil si, že jí sice pomohl, ovšem jenom v tom jednom okamžiku. Dál svou káru, svůj osud, tlačila sama.
Byla symbol.
 Druhá příhoda se stala o mnoho let později v městečku, přes které Jiří pravidelně projížděl do zaměstnání. Na jedné frekventované křižovatce ležel opilec pod svým bicyklem a nemohl se zpod něj dostat. Jiří ho znal podle vidění, často ho vídal u nádražního kiosku s lahví v ruce. Teď ležel pod kolem. Levou ruku a pravou nohu měl umělou. Pohyboval končetinami a připomínal brouka převráceného na krovkách. Nedařilo se mu z pod kola vymanit. I nyní kolem chodilo množství nevšímavých lidí s výrazem opovržení.
Jiří neváhal, pomohl mu zpět na nohy a zvedl bicykl, aby se o něj mohl opřít. Obyčejná, samozřejmá pomoc, nic víc. Muž snad vystřízlivěl.
„Pane,“ zadíval se na něho nevěřícně, „můžu si vás prohlídnout? To abych si vás zapamatoval...“
Zapamatoval si ho i Jiří, a kdykoliv si vzpomněl na jednu z obou příhod, vybavila se mu i ta druhá.
 
Po sametové revoluci přišlo první sčítání lidu a Jiří narazil při vyplňování sčítacího archu na problém.
Jste věřící?
Ke které církvi se hlásíte?
Zdánlivě nevinné otázky byly pro něj podnětem k přemýšlení.
Co vlastně je?
Samozřejmě do toho nikomu nic není, jenže on nedokázal odpovědět sám sobě. Věří nebo nevěří? K náboženství měl úctu, na druhou stranu neměl rád takové to Bože smiluj se nade mnou, nebo dej mi tohle a tamto ať se mám dobře.
Je něco napůl?
Taková možnost v dotazníku chyběla a Jiřímu došlo, že třetí možnost neexistuje. Musí sám sobě odpovědět co je.
Ateista?
Věděl moc dobře že se ženil v kostele, je pokřtěný v kostele, svoje děti nechal pokřtít a jeho rodiče byli také pokřtěni. Tatínek zamlada dokonce ministroval.
A tohle všechno by měl zapřít? 
Není pokrytec.
Zaškrtl kolonku věřící v římskokatolické církvi a od té chvíle se považoval za věřícího v Boha.
Nic ale necítil. Jenom něco jako že si posunul čepici na správné místo.
To je dost málo.
„Kdo ho vlastně viděl? Lze ho spatřit?“
Jednou při náhodné návštěvě kostela se o tom při mši svaté pan farář zmínil. Řekl, že kdo dokáže pozorně naslouchat a vnímat lidi kolem sebe, má za jistých okolností možnost s Bohem komunikovat a setkat se s ním, aniž by si toho byl třeba vědom.
„Nepochybuji, že Bůh je v nás. V našich srdcích,“ řekl přímo. „Prostřednictvím nás samotných je komunikace možná. Je na nás, zda možnost rozpoznáme a využijeme ke svému obohacení.“
V kostele doslova zašumělo. Řekl snad farář něco, co už neměl?
Slova jím vyřčená Jiřího totálně nahlodala.
Dlouho o nich přemýšlel. Nechtěl se zařadit mezi poslušné ovečky, když je neposlušný beran. Odmítal samozřejmé modlení, vyznával takové v pravou chvíli, kdy ho něco vnitřně oslovilo. Vždycky byl zvědavější na pramen řeky, než na její ústí. Nemyslel si ani, že by On mohl být všemocný, i když se to všeobecně tvrdí. Jak by to mohl stihnout, když toho po něm všichni tolik chtějí? Nemůže být všude. Možná sám potřebuje, aby mu někdo pomohl. To byly Jiřího myšlenky. Sám věřil hlavně tomu, že dobré a zlé se vrací, a tím se řídil.
Znovu si připomněl dva počáteční příběhy.
Tentokrát s daleko větší intenzitou.
Pohledy dvou lidí, kterými tehdy ostatní pohrdali a už je vlastně za lidi nepovažovali. V tu chvíli naprosto stejné. Jiřího napadlo, že snad nebyly jejich vlastní. A taky, proč jim vůbec pomohl? Dělal to pro ně, nebo jenom pro ten pocit?
Čí tedy byly?
Někoho dalšího?
To ho zajímalo. Jiří si uvědomil, že nachází něco, co hledal. Pohledy, které prostřednictvím cizích očí sledují počínání ostatních.
Vzpomínal na jiné podobné příhody ze života. Zprvu ho napadaly hlouposti, posléze si začal podobné okamžiky vybavovat.
Například návštěva u známých. Krom dvou zdravých dětí měli i chlapce, určitě mu nebylo víc než deset let. Narodil se slepý a celý svůj krátký život strávil v dětské postýlce. Rodiče s ním jezdili každý týden do Prahy po doktorech a doufali že jim poradí. Zprvu jim dlouhá léta dávali naději, že až chlapec doroste do určitého věku, bude přijat v ústavu pro slepé, kde ho naučí chodit, mluvit a číst Braillovo písmo. Jediná šance, kterou měl. Chlapec se ale nenarodil do správné doby. Když do určeného věku dospěl, jejich naději jim zase vzali, protože prý správný věk již propásli. A tak celých patnáct let svého krátkého života strávil hoch v dětské postýlce, na samotě daleko od Prahy, odkázán jen na své rodiče, kteří sami nemohli pomoci. Nenaučil se chodit, ani mluvit. Jiří s ním strávil deset minut. Vlídně na chlapce mluvil, ten zbystřil a začal se usmívat. Předtím se nikdy neusmál, neměl důvod, ale v tu chvíli…, ne, to nebyl pohled nevidomého. Když si to Jiří uvědomil, zamrazilo ho.
A další příhoda.
Doprovázel ji příšerný zvuk, na který nikdy nezapomněl. Drásavý zvuk plechu ryjícího do vozovky. Jiří byl u nehody první. Velikému náklaďáku přímo v zatáčce uprostřed kopce praskla pneumatika. Odstředivá síla změnila auto v neřízené monstrum, jež smetlo v protisměru plně obsazený osobní vůz. Nastalo ještě hroznější ticho a do toho ticha křik malého kluka. Jiří přiběhl a otevřel kabinu auta, viděl jenom zakrvavené a znetvořené obličeje. Klučina nebyl zakrvácený, měl zpřerážené nohy, slisované mezi plechem zmačkané karosérie. Řval bolestí. Jiří si sedl vedle něho, pohladil ho po vlasech a promluvil na něj klidným hlasem. Hoch přestal plakat, nevěřícně se mu zadíval do očí a do příjezdu záchranky byl v klidu. Jiří se později dozvěděl, že chlapci zůstala jenom babička.
Občas se Jiří ocitnul i v naprosto odlišných situacích.
Třeba o dovolené, když putoval pěšky s dětmi Kokořínským údolím. Podle staré mapy měly být v místě tři kempy. Dávno zanikly, nefungoval hotel s restaurací, ani plovárna opodál. Nakonec, utrmácení, hladoví a žízniví, objevili dětský tábor.
„Zeptejte se Báby. Naše bába vás nenechá na holičkách,“ zněla veselá ale ne posměšná odpověď muže.
Přišla asi šedesátiletá žena.
„Slyšel jste dobře. Všichni mi tak říkají, protože vědí, že to mám ráda, vždyť jsem Bába,“ usmála se a vyslechla si jaký mají problém. „Hned jsem poznala, že jste dobrý člověk, pane. Když jdete sám s třemi malými dětmi, ani nemůže být jinak. Jestli chcete, můžete si postavit stan u nás v táboře. Ubytování a sociální zařízení zdarma. Strava v dětské ceně. Můžete tu zůstat, jak dlouho chcete, třeba celý turnus...“
Zůstali tři dny, víc nechtěli nabídky dobré ženy zneužívat. Vzpomínku na ní si ovšem Jiří navždy uložil do paměti.
Kdysi měl nastoupit do nového zaměstnání. Nevyšlo to. Jiří se ocitnul bez práce. Pozdě odpoledne, již zoufalý, to zkusil ještě v zemědělském družstvu. Jiří se tehdy obrátil přímo na předsedu. Byl to již starý pán. Jiří mu vyklopil svoje potíže.
„Asi potřebujete hned zítra nastoupit, že ano? Tak ráno v sedm zde u mě. Jmenuji se Hostinský a nemůžu vás nechat jen tak odejít.“
Zásahy doslova v pravou chvíli.
 
Jednou při cestě do práce nasedl do vlaku, letmo mrkl do vedlejšího oddělení a zůstal jako opařený hledět na děvče, které tam sedělo. Přestože k němu bylo odvrácené, okamžitě ho poznal. Anna. Kamarádka ze školy. Kolikrát si přál ji ještě jednou v životě spatřit. A tady se to stalo. Vlasy, šíje, ramena, přesně tak si ji pamatoval. Vycítila, že ji někdo pozoruje, a otočila se. Stále stejně přitažlivá tvář se na něj usmála přesně jako tenkrát. Vlak začal brzdit před stanicí. Než stačil cokoliv říct, zvedla se a vystoupila. To přece nemohla být Anna, vždyť je to už čtyřicet let... Celých čtrnáct dní se z toho setkání nemohl vzpamatovat.
První sraz bývalé devítiletky. Opět zcela opačný příběh.
V Kolíně vystoupil z vlaku, prošel nádražní budovou a oslovil ho žebrák. Docela slušně žádal o pár drobných na pivo. Jiřímu se líbila jeho upřímnost, přesto mu ze zvyku řekl, že nemá nazbyt. Ušel několik set metrů od nádraží a najednou se zastyděl. Sám jde popíjet, živit se dobrým jídlem, v peněžence peněz že by jimi pohostil pět lidí, a není schopen obdarovat chudáka několika drobnými? Nerozmýšlel se, vrátil se zpět na nádraží a muže znovu vyhledal. Musel prohledat celou nádražní halu, než ho spatřil. V čekárně mezinárodních rychlíků. Chodil od jednoho k druhému s napřaženou paží. Každý ho odmítal. Tak jako on sám. Jiří k němu přistoupil a řekl nahlas na celou čekárnu: „Pane, vezměte si padesátikorunu, je mi úplně jedno, za co ji utratíte...“
Muž se na něj podíval, zaváhal, ale peníze přijal. Také několik dalších cestujících vytáhlo svoje peněženky...
A další příhoda.
Večerní zábava.
Kdosi se chtěl zabít. Jiří zjistil, že je to patnáctiletý kluk, kterému utekla holka. Byl na tom opravdu špatně. Podrážděně vykřikoval sebevražedná hesla a od nikoho si nenechal nic říct. Jiřímu stačilo pár minut a všechno mu rozmluvil. 
A ještě.
Dávno, před mnoha lety se nepohodl s nadřízeným, který zneužíval moc a funkci. Dělal Jiřímu zle, protože odmítal vykonávat práci, která se neslučovala s jeho svědomím. Nakonec Jiří z místa odešel. Bývalý nadřízený po osmdesátém devátém roce pochopitelně o svou moc přišel. Jiří zahořkl a nezdravil ho. Občas se potkali a pokaždé to bylo pro oba velmi nepříjemné setkání. Jiří byl dále zatvrzelý a neoblomný a nepozdravil. Tak to trvalo celých dvacet pět let. Potom se stala zvláštní věc. Jiří ho potkal naposledy. Zdálky poznal, že jde proti němu a uvědomil si, že má před sebou vetchého stařečka. Zachvěl se. V ten moment mu odpustil. Náhle se to v něm zlomilo, a když se přiblížil, zastavil a pozdravil ho. Zachmuřená tvář starého muže se rozzářila a v jeho očích se objevilo něco co vzdáleně připomínalo lásku. Nakonec se dali do řeči a vydrželi dlouho v radostném rozhovoru. Jiří si přiznal, že se cítí mnohem líp. Poznal, že odpustit je těžší, avšak lepší než ukřivdit.
Jablonné v Podještědí.
Tam zažil něco pozoruhodného, co jako by uzavíralo kruh. Do městečka zavítal spolu se synem.  Procházeli náměstím a nemohli přehlédnout neustále se zvětšující shluk lidí. Chvíli čekali, co se bude dít. Když bylo náměstí zpola zaplněné, objevil se překvapivě mladý kněz v bílém rouchu s biblí v ruce a začal s bohoslužbou pod širým nebem. To se Jiřímu ještě nikdy nestalo. Všimli si mimo jiné množství nuzně oblečených a postižených lidí. Farář promluvil. Sám měl drobnou vadu řeči. Kázal z malého provizorního stupínku a jeho projev na Jiřího tak zapůsobil, že cítil jemné mravenčení po celém těle. Někde uprostřed kázání se setkaly jejich oči. Ačkoliv stáli na protilehlých stranách náměstí, byl střet očí tak silný, až měl Jiří dojem přímo fyzického kontaktu. Zdálo se mu, že spatřil světlo, malý zlatý záblesk. Netrvalo to déle než tři vteřiny, a přesto Jiří věděl, že se s nimi farář setká. Celé kázání bylo neobyčejně sugestivní, a když se přiblížil konec, s napětím čekal, co se stane. Po ukončení mše si farář podal ruce s některými známými a zamířil přímo tam, kde stál Jiří se synem. Zeptal se jich, odkud jsou, a pozval je na další mši v chatě na jedné samotě. Možná nic jiného, jenom náhoda. Zvláštní impuls dokázal dva zcela cizí lidí namířit proti sobě a seznámit je. Impuls prostřednictvím očí. Zase tím pohledem. To už nebylo samo sebou. Příliš náhod na to, aby se daly považovat za náhody.
Jiří si uvědomil, že vstoupil na cestu, po které chce jít a z níž nikdy nesejde. Na skoro zapomenutou cestu, klikatou a zarostlou býlím, po níž kráčí blázni, co se dokáží vzepřít lhostejnosti a nestydí se usmát na špinavého mrzáka a poskytnout mu pomoc v nouzi. Kteří dokáží podat ruku a ukázat směr ztroskotancům, co se sami nedokáží rozhodnout, kterou cestou se vydat...
 



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

06.08.2019 21:33:20dát kritice tipK3
redaktor prózy

Několikrát se mi přihodilo, že jsem měl pocit přítomnosti někoho dalšího, koho jsem neviděl... Nebo jak se zmiňuji o tom knězi na konci, to byl doslova záblesk, když se naše oči setkaly. Mezi námi stovky lidí, a já přesto věděl že příjde. Nikdy předtím se mi něco podobného nestalo...

06.08.2019 16:28:09dát kritice tipArcs
to je v poradku, nevidim problem a precetl jsem te rad a stejne rad jsem si sam zauvazoval, nechal se vyprovokovat k myslenkam a textu, ktery je jiste stejne osobni a diskutabilni jako tvuj. Rad jsem se podival, jak muze zvenci vypadat neco, o co se sam nesmele, suplikove pokousim uz roky. Ted jsi ty balonkem v osudi -nebo bozi poslem, co do me narazil a nepatrne zmenil muj smer...
06.08.2019 15:44:06dát kritice tipK3
redaktor prózy

Podívej Arcs. Tohle je moje spíš osobní záležitost a připouštím, že ne moc zdařilá. Vím, nejspíš jsem to sem ani neměl vkládat. Jenomže nic z toho není vymyšlené... Spíš je to tak nějak špatně sešroubované. Úsměvné je, že jsem byl dlouho zapřísáhlý ateista... Děkuju za čtení.

06.08.2019 15:15:36dát kritice tipArcs
trosku jako ze Strazni veze. No, chapu, ze predat neco takoveho je vice nez obtizne, nemozne, ale to je v poradku, podle me to ma kazdy clovek osobni, formujici, nepredatelny pribeh, pro ktery si sem prave musel osobne.

Me spis popuzuje ta teologicka vec - ze je Buh hledan ve vecech vyjimecnych, vybocujicich - a ti jeste jednim, pohadkove barvotiskovym zpusobem - bezcitni vsichni, kontra vyjimecny, jediny dobry ja - to je po vertech egoisticka cesticka. Jak se dusinka teteli, ze ji tuhle, tamhle nekdo pochvalil, ze je vyjimecna, nadevse dobra...

To jako Buh stvoril jen ubozaky? A jen proto, aby na nich jeho mili mohli osvedcovat sve dobrosvaly? Ach, ach, neni to omezene? Nebo je cilem spolecnosti vytvorittakovy system, v nemz bude Buh dokonale skryt, takze mu zbydou jen takovato systemova selhani, kde se muze projevit? Je tefy takova vira manicheismem - ze buh stviritel je ve skutecnosti dabel a praveho boha hledi ukryt a zdiskreditovat? Moc si domejslim, vid? Proste mi to prijde naivni. Proc by se buh takto skryval? Co kdyz ho mame celou dobu pred ocima ve vsem kolem, jen se nam tomu nechce verit? Jak si vubec muzeme vybirat, co Buh je, a co neni? Jak muzeme neverit v to, co nas tvori, z ceho jsme spleteni a oziveni?! Jak jsme domyslivi! A nemohl by napr zlocinec popsat podobnou serii "nahod" a setkani, ktere ho bozsky privedli na misto, kde je? Kazdy z nas? A kde je tam buh? Vsichni jsme balonky v osudi sazky virene vzduchem a vzajemnymi srazkami.
25.02.2017 19:57:23dát kritice tipK3
redaktor prózy

Dík, žes aspoń něco přečetl. Tohle je taková, spíš moje osobní záležitost, nečekal jsem ohlas ale musel jsem to napsat. Je to cesta ideová. Smůla, že jsi se strefil zrovna to tohohle.

25.02.2017 17:25:13dát kritice tipZdenda

No, pak se chvilku přemýšlí vo bohu a tam jak ryjou plechy do vozovky mě to definitivně přestává bavit - už čtvrtá historka, půlka textu, a já pořád nevím, co čtu.

Tak ještě rychlý pohled na poslední odstavec - aha, tak pořád nemám tušení, o čem to tak mohlo být... chm... a to je konec napínavé čtenářské reportáže. Dobrou noc.

25.02.2017 17:19:28dát kritice tipZdenda

Tak a druhej mezník přijde až za mnoho let... přitom jsou oba na začátku cesty... to je teda divnej začátek...

25.02.2017 17:18:21dát kritice tipZdenda

Taky jako nevím, jestli to úplně přispívá nějaký dynamice nebo jak to říct, nějakému očekávání v čtenáři... protože po úvodním odstavečku se začne popisovat nějaká historka.. a já přitom vím, že je to jen první historka ze dvou historek a že samotná "cesta" přijde až po nich a jsem teda dost netrpělivej.

25.02.2017 17:15:53dát kritice tipZdenda

Já bych něco udělal hned s tou první větou... cesta, mezník, počátek... to jsou taková - ehm - slova... někdy se používají obrazně, někdy označují konkrétní věci... nevím, co si o tom mám myslet... jsem si nejdřív představil mezník jako patník a cestu jako cestu, co se po ní chodí... tím spíš, že mezník by měl něco vymezovat, například by mohl být jeden na začátku a jeden na konci nějakého období, ale aby byly dva na začátku, to je nějaký divný. No nic, čtu dál.

17.02.2017 08:23:12dát kritice tipK3
redaktor prózy

Možná máš pravdu. Já to psal tak neuspořádaně, jak jsem si vzpomínal.

Každopádně dík.

16.02.2017 23:45:57dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Dobrý den, tak jak jsem si přečetl v názorech, přikláněl byhc se za vypuštění některých příhod a ty zbyté víc propojit (významově), abyste názorněji vykreslil zrození vaší víry. Takto stojí některé příhody zcela osamoceně, nikam neústí, jako třeba to setkání s dívkou ve vlaku.

16.02.2017 09:02:24dát kritice tipK3
redaktor prózy

agato dík.

16.02.2017 07:19:18dát kritice tipagáta5

určitě bych rozepsala na víc povídek a ke každému tématu napsala víc. Takhle je to moc nahuštěné...

mám taky pár zvláštních zážitků, jako třeba....  smažím řízky, koukám z okna, kluci zrovna opravovali střechu a já měla pocit, že se něco špatnýho děje, tak jsem vypnula sporák a vyšla ven. Kluci v pohodě, tak jdu dál k vratům a otevřu je ani nevím proč a za nimi soused. jeho žena potřebovala pomoct, měla silné bolesti zad. vzala jsem mast. co si sama dělám a šla se na ni podívat. Promasírovala jsem jí záda a zabalila do teplých ručníků a vrátila se domů dopéct ty řízky... ale nedopekla, chytly mě záda tak, že jsem nemohla ani dýchat. zhruba půl hodiny jsem myslela, že bude po mně... najednou telefon a že prý sousedce je super.. a najednou ta bolest ustoupila a já ty řízky konečně dopekla... tohle jsou zvláštní věci :)))

 

tobě tip za první půlku příběhu :)

15.02.2017 13:33:21dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Od začátku jsem tušila, kdo je Jiří...proto jsem ti prve psala, že to beru spíš jako úvahu než formát povídky, ale v tomhle případě je to asi jedno. Ale taky myslím, že by stačilo méně těch příkladů, případně propojených něčím jiným či jinou formou, ale rozhodně mne to zaujalo:-)

15.02.2017 13:29:11dát kritice tipK3
redaktor prózy

Abych povídku upřesnil. To je o mě. Všechny příběhy se staly mě, včetně setkání s knězem a mnoho dalších které se navešly.Takže to je něco jako "autobiografie" v kostce. Jenom to není nijak chronologicky uspořádané letopočty. A za zmínku stojí, že jsem hodně dlouho v boha vůbec nevěřil. Dík za přečtení.

15.02.2017 12:56:44dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Také bych "ubrala" z toho výčtu...třeba to o knězi a pohledu už bych tam nedávala...ale je to na tvé úvaze:-)

15.02.2017 12:27:49dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Zaujal mě úvodní obraz (připmněl mi jeden z "mých"), taky pár přirovnání, pár slovních obratů a zjišťuji, že mě to začíná bavit číst. Asi v polovině začínám tušit, kdo je autorem. Výčet "náhod" ve druhé polovině povídky je pro mě cosi jako "věřte-nevěřte" a množství těch náhod (nebo prostor, jenž je jim v textu věnován) mě trochu připravil o počáteční radost ze čtení. Odhad, kdo jem autorm, byl správný :-)  

15.02.2017 09:14:26dát kritice tiprevírník

Nevím, jestli je v osobě s takovým darem vcítění do druhých nutno hledat víru v Boha nebo dokonce to, že lidé mají Boha v sobě, jak naznačil onen kněz. Já to vidím jako prostou lidskou vlastnost, kterou máme každý, jen více či méně vyvinutou či potlačenou: svědomí, jakýsi automatický mravní regulátor uvnitř.

Text je množstvím uvedených příkladů dost roztříštěný, ale v podstatě srozumitelný. Jsem za jeho přečtení rád.

14.02.2017 18:49:08dát kritice tipK3
redaktor prózy

Děkuji za přečtení, vizáž jsem poupravil. Vím, že mi rozumíš a jsem tomu rád.

14.02.2017 16:30:36dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jsem ráda za tvoji povídku. Zajímalo mne vše, co jsi tu za postavu Jiřího napsal. Pro mne není příliš podstatné, zda je to klasická povídka či zamyšlení nad náhodami a životními postoji, a věřím, že dobře cítím, co jsi chtěl říct.

Ve větě s vizáží stařeny bych to slovo podruhé nahradila třeba podobou, aby tam nebylo dvakrát.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.