Hledá svou trasu...

 

 

 

 

Pozdravy Boží skály

 

 

Z trnkových větví svetr upletený

vítr pak laská v zimě holý kříž

lavičce šeptá: „Už se dovtípíš

který že palác nemá žádné stěny?“

 

 

 Frkání koní, mlha neprodyšná

Tak nějak vábí tohle ze všech míst

snad ještě z hlíny bude verše hníst

cesta se vine, není vůbec pyšná

 

 

 Cesta se tulí v lednu do námrazy

přečkala nuly, svůj směr vždy si razí

slunce šlo k řece, mraky naříkaly

 

 

 V transformátoru řada blesků zbyla

není snad sporu, že ta tvář je milá

Koho? No přece její – Boží skály

 

 

 

Co jenom schází?

 

 

Klene se obrys proti Boží skále

Pohled má divý, ústa rozeklaná

úsměv svůj křiví – dávno není panna

tančila s obry - možná tančí stále

 

 

 Výraz má kobry žena nenasytná

Tajemství mnohá pod kameny chrání

svůdná je noha této zvláštní paní

Kdo jí je dobrý? Možná její bytná

 

 

 Kdysi snad z boků šlehaly jí ohně

na každém kroku neviděla pro hněv

v balvanech vzkazy nepřečtené leží

 

 Možná že všechno má už na talíři

stromy jen vzdechnou, drby nerozvíří

Co jenom schází této hoře? Kněží?

 

 

Vize na Žampachu

 

 

Štíhlé jsou sloupy nevšedního chrámu

chybí mu oltář a je bez kopule

aniž kdo loupil stovky kilogramů

vážící žold a zlato skryté v žule

 

 

 Není tu lavic, nikdo nemodlí se

však možná přece, ale jinak, po svém

Denně zde slaví natruc bosé, lysé

rozverné řece kolej, jež se ozve

 

 

 Když kola duní do ozvěny splavu

a kouř se s vůní vrhá na únavu

když zvolna mizí prapodivná pachuť

 

 

 Tehdy vlak spěchá po své magistrále

neslyší echa ani různá „ale“

Má vlastní vizi, tady, na Žampachu

 

 

Hledá svou trasu…

 

„ Choďte jen vlevo“, ukazuje šipka

vybledlá, smytá, zcela bez půvabu

shnilé je dřevo, podlaha je sypká

suť potom vítá, jako díry v žlabu

 

 

 Továrna byla, hotel dávno zašlý

plevel se vzmáhá, zahlazuje stopy

Co zbude z díla, které kuny našly?

Stržená váha, kamna nezatopí

 

 

 Nápisy přečíst prakticky již nelze

nejsou teď ničí, žádná jejich verze

 tady sám čas už nejspíš dlouho spal

 

 

 Rozpadlá vrata nikdo nezavírá

Kdo že tu chvátá? Pouze vítr v dírách

hledá svou trasu u vývěsky: PAL…

 

 

Sny se ale mění…

 

Z cihel se náhle všechny roky drolí

obočí spadlo, ret se chabě kývá

pes větří žrádlo, kost je ale tklivá

vytí je táhlé, herec ztrácí roli

 

 

 

 Oponu strhli, představení ruší

nejde se klanět, jenom soumrak tleská

podivný zánět, kříž a taška z Tesca

Musí být zvrhlý, kdo prodá svou duši

 

 

 

Masky se zatím v houfu na podlaze

válejí, tratí na ceně i váze

dohráno, tečka, konec představení

 

 

 

 Lístky se boří do hlíny a jílu

kapička v moři, žádost bez azylu

každý chce přečkat, sny se avšak mění…

 

Žije se stále…

 

 Brána ta byla celá zrezivělá

a něčí ruka do ní marně tluče

Chabě již ťuká, když se nese účet:

Cukrovka, kýla – a to prosím dělá…

 

 

 

 Klika již cvakla, pant je nemazaný

skřípe a vrže, otevřít však nejde

v hlubině strže - co už na tom sejde

ztracen je náklad – a s ním končí plány

 

 

 

 Možná však jeden v jiný přelije se

Z prosince leden, pole skryté v lese

možná že život po smrti jen začne

 

 

 

 Třeba náš příběh nikdy nepřestane

z koně je hříbě, panna z ženy vdané

Sype se zdivo – a tím stavba začne…

 

 

---