Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+7 neviditelných
Jolana a hygienicky balený cukr
datum / id16.02.2017 / 476665Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePovídky
témaKaždodenní
zobrazeno1895x
počet tipů4
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

 



 

Jolana a hygienicky balený cukr

     Marie Moudrá byla asi metr a půl vysoká, průměr v pase skoro stejný, takže vypadala jako koule ve špinavé pracovní květované šatové zástěře, z které trčely tlusté krátké ruce, nohy a na tučném krku hlava s blonďatou trvalou.
     Moudrou jsem šacoval tak na padesát let. Pracovala jako pomocnice u flexotiskového stroje, kde jsem měl působit coby tiskař-mašinfíra. Jak zjistila, že mám devatenáct let, pohrdavě ohrnula ret. Mistr Bareš mi vysvětlil mou práci na muzeálním stroji z NDR, který budu obsluhovat a zdejchl se.
     „Hele, mladej,“ spustila Moudrá, sotva se Bareš vzdálil, „aby bylo mezi náma jasno od začátku – nemůžu moc chodit, ohýbat se, nic težkýho tahat, zvedat, nebo lízt po mašině. Takže tyhle věci musíš dělat sám.“
     S čím mi tedy bude pomáhat? Co jiného chtěla dělat, než vozit na paleťáku role papíru, odvážet potištěné, jezdit pro barvy a líh na jejich ředění? Zíral jsem na ni, jak se roztékala na lavici, vedle níž stál zbytek staré role papíru, na ní překližková deska a na tomhle stolku kupa buřtů, pečený bůček, štrůček sekané a halda housek. Moudrá jednu vzala, do druhé ruky studený buřt a hned se do něj zakousla.
     „Jestli to dobře chápu, paní Moudrá, tak vy tu budete celou směnu akorát sedět a žrát.“
     Moudrá se údivem nad mou drzostí zakuckala, začala se dusit, předklonila se, pokud to šlo a já ji praštil do zad. Vděčně se na mně podívala a konečně v klidu polkla.
     „Nech si to, jo! Mladej!“
     Zdálo se ale, že ocenila, když jsem se z ní hned nepodělal, protože se usmála.
     „Já to tady na konci směny zametu a budu ti hlídat značky na roli,“ řekla vlídněji.
     Značky představovaly barevné papírky, co řezač vkládal do návinů rolí a upozorňoval jimi tiskaře, že má zpomalit stroj, aby se papírový pás nepřetrhl, neboť v těch místech se v roli vyskytovaly nějaké zrady, jako třeba faldy nebo výtrže okrajů.
     „Já prostě ráda jím. Je to na mně taky vidět,“ řekla Moudrá a hnusně se rozchechtala.
     „No trochu jo.“
     Marii Moudré ovšem její příšerná obezita tak úplně lhostejná nebyla. Přišel jsem na to v místnosti štočkaře Petra Pavláta. Chodili jsme tam kouřit, protože v hale se hulit nesmělo. Aspoň na ranní směně ne. I na odpolední bylo kouření zapovězeno, ale kdekdo ten zákaz porušoval, protože vedoucí odpolední nemíval, mistr seděl většinou ve své kanceláři a do haly zavítal jen sporadicky. Jednou, když ve štočkárně skupinka dělníků opět zamořovala cigaretovým kouřem Pavlátovi vzduch, vtrhla tam Moudrá.
      „Petře, ty jsi přece nedoštudovanej doktor. Poraď mi, sakra, něco, abych zhubla.“
      „Nechte si předepsat dexfermetrazin,“ doporučil Pavlát lék, co nebyl na zhubnutí, ale vyvolával i nechutenství.
      Moudrá hned nato odcházela, ale ve dveřích si podala kliku s mistrem Barešem.
     „Co tady děláš, Jolano?! Mazej makat!“ vyjel mistr na dívku, která sem s námi chodila. 
     „Jim nic neřeknete,“ ukázala Jolana vyčítavě na nás.
     „Jenže oni tady kouří a ty se tu flákáš.“
     „Co je ta Jolana zač, paní Moudrá?“ ptal jsem se později.
     Petr Pavlát mi totiž poradil, že když o někom budu chtít něco vědět, mám se informovat u Moudré, protože je tu od založení haly a je to stará drbna.
     „Ty se o Jolanu nějak zajímáš, mladej?“
     „Ne, coby. Jen že na ni Bareš u Pavláta hned tak vystartoval a vyhodil ji odtamtud.“
     „To je nešťastná holka, Mílo. Je z děcáku a Bareš se zavázal, když ji vedoucí přijímal, že na ni dohlídne. S takovýma holkama to ale neumí, tak se chová jako slon v porcelánu. Před časem Jolana chodila s jedním klukem z nádvorní party. Byla celá šťastná, vždyť vidíš, jak vypadá a on ji pak ten kluk dal kopačky. Pro ni to byla rána a tak se pokusila o sebevraždu. Zachránili ji, ale měla namále. Jolana to má těžký, chce se vyrovnat ostatním, překonat svůj hendistep...“
     „Co chce překonat?“ skočil jsem jí do řeči.
     „Tak jak se to řekne?“
     „Hendikep.“
     „No jo, ty jsi študovanej. To se hned pozná. Víš, ona Jolana by taky ráda zapadla mezi ostatní, ale nedaří se jí to. Každej na ní civí, a to není nikomu příjemný.
     „A jak tohle všechno víte, paní Moudrá?“
     „Mám voči a všichni se tady o tom bavili.“
     „A o tom Barešově závazku, že na Jolanu dohlídne, víte jak?“
     „On totiž Bareš, když byl malej, bydlel nedaleko od nás a chodil...“
     „Dobrý, dobrý, nemusím vědět úplně všechno,“ zarazil jsem ji.

     Za tři dny Marie Moudrá znovu narušila náš kuřácký dýchánek ve štočkárně.
     „Petře, cos mi to poradil za hajzl-prášky?! Mě po nich nechutná jíst.“ 
     „To je účel, paninko. Myslíte, že spořádáte věnec buřtů, spolknete pilulku a zhubnete pět kilo? Takhle to nefunguje.“ 
     „Na takovou medicínu se ti můžu vysrat, Petře!“ řekla Moudrá temně a odfrčela.
     Když už jsem zase u rozjeté mašiny kontroloval kvalitu tisku, náhle se ke mně na můstek k barevníku vydrápala Moudrá.
     „Ty prášky od Petra spláchnu do hajzlu, Mílo,“ řvala na mě, aby překřičela rachot stroje.
     „Proč?“ hulákal jsem. „Třeba vám pomůžou.“
     „Kdybych nemohla jíst, co bych z toho života měla? Vždyť já kromě toho jídla na světě už nic jinýho nemám!“ 
     Podíval jsem se na ni zaraženě, ale neřekl nic. Bylo mi té ženské najednou líto, ale ta situace, kdy na mě do lomozu tiskařské mašiny a etanolového oparu z barev řičí smutnou zpověď, byla zároveň děsně směšná. Neměl jsem však chuť se smát.
     O polední přestávce jsem dal do kastrůlku vodu a dvě vajíčka, že si je jako půjdu uvařit natvrdo.
     „Co děláš?“ zastavila mě Moudrá.
     „Chci si je uvařit k obědu.“ 
     „Nechceš místo toho bůček? Nebo pocem, mám tu upečený krůtí palice.“ 
     „Když já na to nemám chuť. Ale díky, jste hodná.“
     I když jsem věděl, že to nesmysl, tak mi představa konzumace masa, které upekla ona, připadala odporná.
     „Jak myslíš,“ pokrčila rameny, až se na ni sádlo roztřáslo. „A ty nevíš, jak se tady vaří vajíčka natvrdo?“
     „Netuším.“ 
     „Zabalíš je do čistýho papíru, dáš je do natěráku a za dvě minuty jsou hotový. Můžeš si tam dát ohřát i buřty nebo párky. Nejsou pak vymáčený, ale musíš je zabalit do tohohle papíru, co tady potiskujeme.“ 
     „Myslíte do natíraného papíru a dát je do vyhřívací komory natěráku?“
     „No do tý,“ přikývla Moudrá.
     Cpal jsem už vajíčka do komory sušící sekce stroje, co nanášel východoněmeckou voděodolnou sračku na papír z role, když se objevil manšinfíra natěráku Josef Najman.
     „Půjdeš s námi dneska chlastat?“ zval mě.
     „Jasně, půjdu. A s kým – s náma?“
     „No se mnou, Karlem od řezačky a s tou čubkou Jiřinou, co s ní Karel chodí.“ 
     „Proč je čubka?“
     „Protože dá každýmu, kdo si řekne, i když chodí s Karlem.“
     „Vám taky dala, Pepo?“
     „Já si neřek,“ odvětil lakonicky. 
     Žvanili jsme pak ještě skoro celou polední pauzu, než jsem si vzpomněl na vajíčka. Jak jsem je vytáhl z komory, byla nějaká lehká. Jejich obsah se totiž za tu dobu úplně odpařil.
     „Dobrou chuť,“ šklebil se škodolibě Najman.
     Na konci směny Moudrá zametala kolem stroje, zatímco já lelkoval opodál a prohlížel si duté skořápky vajíček.
     „Co to máš?“ zajímala se Jolana, která nečekaně přistála vedle mě.
     „Kraslice.“
     „Teď kraslice?“
     „Zítra je budu malovat. Nestihl jsem Velikonoce v termínu, tak je slavím teď v září.“ 
     „Si blbej,“ pravila něžně Jolana. „Nešel bys dneska do kina?“ 
     „Já s tebou? Rád bych, ale musím jít chlastat. To víš, povinnosti.“
     „A nemůžu jít s váma?“
     „Jasně. Ale bude tam ta čubka Jiřina od Karla, jestli ti to nevadí.“
     „Deš chlastat s tím exotem Karlem? Jeho Jiřinu neznám a kdo říkal, že je čubka?“
     „Najman.“
     „Ten starej prasák Najman de taky?“
     „Ten starej prasák mě pozval.“
     „Mílo, proč se zahazuješ s tímhle póvlem? Člověk jako ty? Slyšela jsem, že tady budeš jen pár měsíců a pak půjdeš do technickýho rozvoje.“
     „Je to tak. Mám na to kvalifikaci.“
     „No vidíš a jdeš chlastat s touhle spodinou.“
     „Proč o nich tak mluvíš, Jolano?“
     „Protože to je spodina. Kdybys jenom věděl, Mílo.“
     „Co kdybych věděl?“
     „Kdybys věděl třeba, jak se ke mně Karel chová. Jak mě ponižuje.“
     „Jak?“
     „To poznáš v tý hospodě.
     „Tak proč tam chceš jít?“
     „Chci tam jít, protože tam jdeš ty.“
     V hlavě mi zablikala kontrolka, že se tady schyluje k čemusi, na čem nemám zájem.
     „Proč tady děláš, Joli, když se k tobě tak chovají?“
     „Kde by mě asi tak zaměstnali? Ty si můžeš vybírat, ale já ne. Tohle je nejhorší provoz. Dělaj tu samý ztroskotanci a já. No a ještě Moudrá. A když se tady objeví někdo jako ty, brzy se zdekuje.“
     U mašiny jsem ještě chytil Moudrou a zeptal se jí, co jsou Najman a Karel zač?
     „Na ty dva si dej pozor. Najman byl doktor, gynekolog, ale pak ho vyhodili a odsoudili za mravnostní delikty, protože to dělal s pacientkama a taky s holkama pod zákonem.“ A Karel je sice syn diplomata, ale taky feťák a násilník. Byl i zavřenej. Proč myslíš, že dělaj tady?“
     „A co Karel provádí Jolaně?“
     „To si ani nepřej vědět. Jedná s ní, jakoby ani nebyla člověk.“ 

     Sotva jsem se s Jolanou objevil v hospodě, Najman, Karel i Jiřina se tvářili zaraženě. Při třetím pivu si mě Najman vzal stranou.
     „Asi tušíš, Mílo, že jsem si nikdy moc nevybíral, když jde o ženský, ale na cigošku bych nikdy nevlezl.“ 
     „Kdo říká, že na ní polezu? A proč bych měl tušit, že si nevybíráte?“
     „Děláš přece s Moudrou, a ta ti určitě poreferovala, co jsem zač.“
     „Zmínila se,“ připustil jsem.
     „Prej zmínila. Ta mě musela vylíčit v těch nejhorších barvách, babizna. Ale pokud jde o Jolanu, dej od ní ruce pryč.“
     „Co pořád máte. Vnutila se mi,“ řekl jsem a hned se za to zastyděl.
     „Ta po tobě jede jak ohař. Věř zkušenýmu. Přece se nezahodíš s cigoškou, navíc takhle šerednou,“ vymlouval mi Najman Jolanu, i když jsem ji nijak nehájil.
     Všichni se bavili, jen Jolana mlčela. Bylo na ni vidět, že si netroufá promluvit a já jsem se jí nedivil. Že jí všichni odmítají, bylo totiž skoro hmatatelné. Neusnadnil jsem jí to ani já, neboť jsem nemínil před tím póvlem vypadat, že jsem ten, co chce vlézt na cigošku. A pak se Karel projevil. Usmál se na Jolanu a kývl na ni, aby si k němu přisedla. Překvapená, ale zjevně potěšená Jolana ho hned poslechla.
     „Tak co, ty černá mrcho, myslíš si, že Mílu sbalíš?“ zeptal se Karel nahlas, že to musela slyšet celá putyka. 
     Zděsil jsem se, ale ostatní to nijak nerozhodilo.
     „Děláš si marný naděje. Míla je hezkej mladej kluk a ty jsi špinavá zrůda, morgoško.“
     Co řekl, bylo přes čáru i pro Najmana a Jiřinu.
     „Karle, mluv za sebe a ne za mě,“ okřikl jsem ho.
     „Tak já tě chci týhle obludy zbavit a ty se jí zastáváš.“
     „O nic jsem tě nežádal. Proč se do Jolany tak navážíš?!“
     „Vždyť se na ni koukni, ta si žádný ohledy nezaslouží.“
     „Každý si zaslouží ohledy,“ řekl jsem zlověstně. „Jenže tobě to nedochází, protože jsi zkurvenej zmetek s vyhuleným mozkem!“
     „Cos to řekl?!“ 
     „Slyšel jsi dobře, ty hajzle.“
     Karel se proti mně za stolem hrozivě vztyčil a pak bez varování vypálil pěstí. Já jsem něco takového ale čekal, chytil ho za tu pěst a poslal ji i s celým Karlem dál za sebe. Přelítl stůl, narazil do druhého volného vedle, převrátil ho i s židlemi a zůstal ležet tváří k zemi. Vůbec se nehýbal. Jiřina hned vyskočila, klekla si k němu a snažila se ho probrat. Pomohl jsem jí s Karlem na židli a s gustem mu vlepil ještě pár facek, po kterých se probudil. Na pokračování rvačky neměl chuť. Dostal kafe a Najman omlouval incident u hostinského. Ten byl ale zřejmě na něco podobného zvyklý, tak jen mávl rukou. Teď zase Karel seděl stranou a nevstupoval do debaty.
     „Tedy, Mílo, tys mu dal,“ vzala mě Jiřina v podpaží a pravým ňadrem se mi přitiskla někam těsně nad loket. „Udělal jsi na mě dojem.“
     „Nechodíš náhodou s Karlem? A kromě toho jsi o dost starší.“
     „Tos mi nemusel předhazovat, Mílo. Copak třicet je nějakej věk? A o Karlovi jsi říkal, že je vyhulenej zmetek.“
     „Do toho, co máš s Karlem, mě netahej.“
     „Tak dobře. A s tou Jolanou to myslíš vážně?“
     „Vůbec, ale nemám rád, když někdo kohokoli bezdůvodně ponižuje.“
     „Myslíš, že je někdy k ponižování nějaký důvod?“ usmála se Jiřina šibalsky.
     „Myslím, že ne.“  
     „Rychle z toho s tou Jolanou vycouvej, nebo si vážně zadřeš pořádnou třísku, bejku,“ ozval se náhle Karel. „Já proti tobě nic nemám, ale morgoše nesnáším. V lochu to byli největší kurvy.“
     „Proč jsi tam byl?“ vyzvídal jsem.
     „Kvůli fetu.“
     „Proč to bereš?“
     „Myslíš, že jde bez drog tenhle zkurvenej režim přežít?“ objasnil řečnickou otázkou.
     „To netuším. A s nimi ano?“
     „Taky ne.“ 
     „A otec tě z toho nevysekal?“ ptal jsem se dál.
     „Od toho nechci vůbec nic. Já od komoušů a jejich režimu nechci absolutně nic. To budu radši řezat široký role papíru na dvě užší, nebo sedět za katrem.“ 

     Z hospody jsme šli s Jolanou spolu a mlčky a ona se pak do mě zavěsila. Nebránil jsem jí v tom, ale přitom jsem se děsně štítil, až jsem se za to sám sobě hnusil.
     „Byl jsi úžasnej, Mílo,“ řekla najednou. „Ty jsi takovej můj rytíř na černým koni.“
     Ohromeně jsem zastavil.
     „Co že jsem? A vůbec, říká se na bílém koni.“
     „To je jedno. Jsi můj zachránce. Ještě se kvůli mně nikdo neporval. Víš, ještě v děcáku, když mi bylo tak čtrnáct, jsem si vysnila, že až se objeví někdo takový jako ty, někdo, kdo ve mně uvidí ženu, s kterou by chtěl být, i když jsem šeredná a navíc cikánka, přijmou mě bílí mezi sebe a já budu mít konečně trochu štěstí. Každý si přece zaslouží trochu štěstí. Doteď jsem nikam nepatřila. Pro cikány jsem byla moc gádžovská a pro bílý zase špinavá cigoška. Ale tys to dneska změnil. Mílo, já tě miluju. Šíleně.“
      Po celou dobu jejího proslovu jsem měl po těle husí kůži, ale když řekla, že mě miluje, zůstal jsem jako opařený.
     „Jolanko, já...,“ konečně jsem ze sebe vysoukal. „Máš pravdu, každý si zaslouží trochu štěstí. Já ti ho ale nemůžu dát. Zastal jsem se tě, protože tě Karel ponižoval. Ale to bych se zastal každýho. Nesnáším, když se lidi ponižujou. Ale my dva spolu... To ne.“
     Chvíli bylo ticho, pak Jolana blýskla bělmy svých očí.
     „Jsi horší než Karel. Ten je aspoň upřímnej. Říká na rovinu, co si o mně myslí. Ty si ale o mně myslíš to samý, ale balíš to do hezkých řečiček.“
    „Jolano, takhle to nemůžeš...“
    „Nemůžu?! Já nic nemůžu! Dal jsi mi naději a já se do tebe zamilovala. Myslela jsem, že jsi jinej, než druhý. A ty jsi mi tu naději hned zase vzal. Ale já se neumím jen tak odmilovat. Když něco cítím, tak doopravdy. Vy, bílí, jste všichni pokrytci. Děsní pokrytci! A ty jsi z nich nejhorší. Vzals mi úplně všechno! Chápeš?!“
     „Jolano já...“
     „Mlč a di do hajzlu, Mílo.
     Chtěl jsem něco povědět, ale nedokázal promluvit. Připadal jsem si hnusný, ale nemohl si pomoci. A tak jsem šel tam, kam mi doporučila. Cestou do hajzlu jsem stále cítil vášeň jejího divokého cikánského vzteku a uvědomil si, že jsem nic tak opravdového ještě nikdy nezažil a také, že v té chvíli byla Jolana i krásná.

     Druhý den před polednem přišel mistr Bareš za Moudrou a mně pokynul rukou, abych zastavil mašinu.
     „Paní Moudrá, právě jsem se dověděl, že se Jolana zabila,“ řekl mistr.
     Rychle jsem po nich sekl pohledem, ale nepromluvil.
     „Tys jí měl rád, viď, Mílo,“ řekla Moudrá, když Bareš odešel.
     Chvíli jsem sledoval, jak se na jejím tlustém krku leskne odpudivý mastný pot a polkl naprázdno. Obešel jsem stroj a stoupl si před potištěnou roli, opřel se o ni čelem a zavřel oči. Zůstal jsem tak nejméně minutu, potom oči otevřel, vzdálil trochu hlavu od papíru, ale zůstal předkloněný, jako když zkoumám tisk. Svět byl v té chvíli zcela nesnesitelný. Všude, kam jsem stočil pohled, byl bleděmodře natištěný nápis »Hygienicky balený cukr«.

https://kvaj.blogspot.com/




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

21.03.2017 12:28:45dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Ale to já vím. Já se v těch uvozovacích větách někdy snažím vyjádřit pocity toho, kdo to říká, nebo jak mluvčí působí.

21.03.2017 10:59:05dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

>  ...odkazovací věty, kdo co říká.

 Odkazovací (uvozovací) věty, kdo co říká, často brzdí spád dialogu.  K rozlišení, kdo co říká, lze použít i jiné prostředky;  takové, které lze nenápadně "vložit" přimo do samotného dialogu.  Například minulý čas nebo podmiňovací způsob v případě mluvčích dvou pohlaví.  Tedy např. ...Chtěla bych tam jít, protože tam jdeš ty...

 

 V případě dvou mluvčích postačí,  aby "identita" mluvčího v sekvenci po sobě následujících výroků  byla patrná jen z každé druhé až třetí přímé řeči.

 Tedy např.:

 ...Tak proč bys tam chtěla jít?...

 ...Chci tam jít, protože tam jdeš ty... 

21.03.2017 09:09:57dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Děkuji za hodnocení i tip. Možná měly být v povídce nějaké odkazovací věty, kdo co říká.

20.03.2017 16:15:53dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Dobře se to čte. Od začátku do konce vyrovnaný styl, sloh, spád.  Působí to tak "opravdově". Chvílemi (hlavně na začátku) mám dojem,  jako by to tady na Písmáku už někdy bylo, ale po dočtení do konce si říkám,  že jestli ano (jestli to tu bylo) tak s jiným koncem.  Kladu si otázku, kdo je autorem, odhlížím na začátek a...  vidím, že se mýlím. Takže jen velký  tip.

 

 Plus upozornění na (možná) nedostatky:  ...Marie...Jolana... ## zprvu to vypadá, ajko zmatek ve jménech,  ale je to v pořádku. Jen to v kontextu čtení trochu překvapí.  V sekvenci dialogů o tom, kdo a proč jde do hospody, je možná obtížné poznat,  kdo říká ..."Chci tam jít, protože tam jdeš ty."  

12.03.2017 21:05:58dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

To jsem rád a  moc děkuji.

12.03.2017 19:43:14dát kritice tipAndroid
"Marie Moudrá byla asi metr a půl vysoká, průměr v pase skoro stejný, takže vypadala jako koule" - LoL, nádherný popis, to sem se s chutí zařehtal.
Povídka mi vytvořila obraz v hlavě a četlo se to samo - čili výborně.
02.03.2017 00:11:37dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Takových v zásadě bezobsažných "hodnotících" slov je. Vedle těch, co jsi uvedl, mohu přidat - krásné, zajímavé, nebo naopak tezovité, šablonovité, sračka... Obsah jim musí dodat další vysvětlující slova a věty. Tak jako nestačí říct o někom, že je například větší, vždy je třeba dodat ve srovnání s čím. Tato vágní slova podle mého ale nejsou názorem, spíš dojmem. Záleží ovšem na tom, co kdo chápe pod pojmem "názor". Podle mého mínění je názorem až stanovisko, které je podloženo argumenty. V této chvíli se už ale bavíme o poněkud odtažitých věcech.

Pro mě byl tvůj rozbor, který nazýváš nicotným názorem, přínosem. Řadu tvých postřehů jsem uznal a povídku na jejich základě upravil.

01.03.2017 20:24:55dát kritice tipblešatá zpěvačka

Žádný rozbor jsem neudělal. Jenom jsem ti napsal svůj nicotný názor, který je pochopitelně taky oploštěnej. Jinak mám samozřejmě rád, když mi někdo ukáže zase svůj pohled na věc, umožní mi na chvíli vidět jakoby jinýma očima... Je snad jasný, že svůj názor neberu jako nějakou "pravdu".

Ano, čtenář si utváří vlastní kritéria, ale to neznamená, že vázne ve schématech, ta kritéria si taky čtenář v sobě reflektuje, rozšiřuje, proměňuje. Zároveň něco pevného v sobě mít musí, jinak by se ve všem rozplizl a nemohl vlastně nic číst a vnímat, nebo, jen by to kolem něj prošumělo. Utvářet si nějaká kritéria je, myslím si, běžná věc, i pokud chce člověk sám sebe posunout dál, něco si v sobě pojmenovat... (a zároveň se tím setkává s marností, naráží na nedostatky sebe a řeči)

Myslím si, že označit něco za schematické je prostě názor, každý má svoje důvody, proč mu něco připadá tak nebo jinak. Stejně jako označit něco za klišovité nebo patetické. Nebo třeba hezké. Taky můžeš říct, že slovo "hezké" je prázdné hodnocení. Jinak, já nevím - ty chceš, abych vysvětloval, co považuju za schematický, ve srovnání s čím a proč? Doufám, že ne.

28.02.2017 01:17:22dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

O povídce už se nebavme. K tomu druhému odstavci. Právě těmi svými kritérii si každý vytváří určitou představu, čili schéma, jak by měl text vypadat, ať už si to uvědomuje, nebo ne, ať to připouští, nebo ne. Ten rozbor, co jsi udělal, byl dobrý. Chtěl jsem tím říct pouze tolik, že slovo schématický je v hodnocení většinou prázdné, pokud ho nedoprovodí vysvětlení, ve srovnání s čím je to schématické, respektive proč.

27.02.2017 17:41:33dát kritice tipblešatá zpěvačka

K tvé otázce - ne, zkratkovitost podle mě není vždy "plochá". Myslím, že je pozoruhodný, když s ní autor umí pracovat. Schematičnost taky může být záměrná (viz Kaurismäkiho filmy, kde ty "schematické" postavy, dialogy a nedialogy mají obrovský přesah a lidství a tak. Teda z mého pohledu). Autor může v podstatě cokoli (třeba i rozsekat lékařskou zprávu do veršů, jak to kdysi udělal Pavel Ctibor). Prostě záleží na výsledku. Tady nemám dojem fungující zkratky, respektive text jako jazyk mi přijde plný balastu a zádrhelů (čímž neshazuju texty, kde je zádrhel cílenou součástí jazyka, ale to je jiný případ), a zároveň to všechno zplošťuje. Nedokážu to asi vyjádřit čitelněji, než jak jsem zkoušel předtím.

Jinak nevím, co mi chceš říct - že schematičnost v tvém textu usuzuju podle nějakýho schématu... Nemám žádnou představu "ideálního textu", čekám, co mi text sám nabídne, jak (a jestli) se mi otevře. Samozřejmě, že jsem omezenej sám sebou - můžu se opírat jen o vlastní čtenářské zkušenosti a s tím související vlastní kritéria, brát v potaz, že každý text je samostatný, každý potřebuje "svůj přístup"... atd... to mi přijde zbytečný rozebírat.

23.02.2017 16:40:14dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Co by mělo za smysl, abych s tebou souhlasil nebo nesouhlasil? Určitě bych tě nikdy nepřesvědčoval, že jsem to napsal dobře a ty se mýlíš. To by mi přišlo stejné, jako se kdysi Pavel Dostál, ještě coby režisér ochotnického spolku, hádal s porotci na různých soutěžích, že nemají pravdu ve své kritice jeho kusů. Hádal se do krve a bylo to trapné, a to navíc jeho hra třeba uspěla.

Tohle je to prostě tvůj pohled na věc a já ti za něj děkuji, protože je to názor objasněný. A když o tom tak přemýšlím a jak jsi ty věty vypsal, tak máš pravdu. Jsou to přesně ty momenty, s kterými jsem měl při psaní problém. Věděl jsem, že třeba toho gynekologa musím nějak objasnit, proč dělá mašinfíru natěráku, ale všechno mi připadalo právě toporné. Podobné to bylo s tím, jak se má Míla dovědět o Jolanině smrti atd. Budu se na tu povídku musel ještě řádně podívat.

Ještě jednou dík

23.02.2017 16:22:39dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Proč se omlouváš? Budu o tom, co jsi napsal, přemýšlet. Nejde o to, že je to tvůj subjektivní pocit. Píšeš, že je to schématické, já mám ale pocit, že o tom tak soudíš podle jistého schématu. Například (vypravěč( se dívá zkratkovitě, ploše. Je zkratkovitost vždy plochá?

Ale to je jedno. určitě máš v mnohém pravdu. Kritiku uvozovacích řečí beru. Sám jsem o nich už přemýšlel, že jich tam mám moc a jsou k ničemu. Každopádně ti děkuji za obšírné vysvětlení. Nečekal jsem to.

A abych ti něco objasnil. Nejsem háklivý. 

23.02.2017 15:53:55dát kritice tipblešatá zpěvačka

Ještě konkrétněji, pár ukázek, co kdo řekne a co mi přijde výrazně "papírové":

Víš přece, že jsem byl gynekolog a pak mě odsoudili za mravnostní delikty, protože jsem prcal pacientky a taky holky pod zákonem. - Je z toho znát, že chceš jenom vysvětlit, proč tam gynekolog dělá, a nechals ho to takhle rádoby mimochodem a nad věcí říct, přitom ten způsob řeči zní toporně, nevěrohodně. I samotný fakt, že to gynekolog vysvětluje - prostě autorská chtěnost. Podobně třeba tohle: Hned, jak jsem tě poprvé uviděla, napadlo mě, že bys stál za hřích. Myslela jsem si, že dnes budu mít příležitost tě sbalit a ty si sem přivedeš tuhle Jolanu ... A s Karlem si nemusíš dělat starosti. On to tak nebere. Hned od začátku věděl, že mi jenom on sám nemůže stačit.

Všechno, co následuje od Ty, Karle, a proč jsi byl vůbec zavřený

A například Mílovo "Bez šance." působí spíš směšně. Nebo "Když je to tak, Mílo, tak to já jsem úplně bez šance, bez naděje." Nebo "Říkám ti to, protože vím, že jste se kamarádili. Jolana spáchala sebevraždu. Zrovna mi to volala její maminka." Kromě toho, že mi to zní nereálně, schematicky až směšně - i kdyby to tak snad v reálu někdo řekl - nevím, proč to takhle psát. Jinými slovy, literatura by měla doufám přinášet něco víc než přepsané... šablony životů. Ale je to jen můj pohled... pochopitelně s ním nemusíš souhlasit.

23.02.2017 15:40:57dát kritice tipblešatá zpěvačka

Samozřejmě, kvaj, že je to celé můj subjektivní pocit, nevím, co jiného by to mohlo být.

Zkusím aspoň něco trochu přiblížit (můžeš to případně smazat, nerad bych ti tady zabíral místo)

Jolanina sebevražda - přijde to dřív, než by k J. (a ke komukoli jinému) čtenář získal vztah. Vyvolává mi to dojem snahy o efektní závěr. Předtím o J. nevím skoro nic, je vágně popisovaná. Lepší by bylo, kdyby se nějak odkrývala sama svým chováním... nebo, kdyby ji vypravěč popisoval nějak netriviálněji než "...seděla trochu stranou a většinou mlčela. Bylo na ni vidět, že by se ráda zapojila do hovoru, ale zjevně se ostýchala."

Hlavní problém té povídky je schematičnost, to už jsem psal.

Rozporuplnost je v pořádku, pokud se její pomocí podaří něco vytvořit (doplnit charaktery, příběhy), což se tady neděje.

Slohovkou myslím, že vidím samé vycpávkové dialogy a mezi nimi běžné popisy toho, co kdo řekne a udělá, nebo co si vypravěč pomyslí, všechno psané bez vlastního výrazu. ("Věděl jsem, že má pravdu. Připadal jsem si hnusný, ale nemohl si pomoci." atd.) Vysvětlují se zbytečnosti (např. že Jolana je vyučená kuchařka), používají se velká slova, jako naděje, zamilovanost... Lidé podezřele poslušně odpovídají na všechno, vysvětlují zkratkovitě své životy, i když to nemá pro příběh žádný význam. Sice vidím, že každý je tam se svým trápením, jenže každé je jen tak nahozeno - a tím nahazováním se nedaří vytvořit přesvědčivý svět, jen nějakou zploštěnost.

Dojmem slohovky působí i to množství uvozovacích vět, které mají snad přiblížit situaci (starala se, usmál se, chlácholil jsem ji, řekla uraženě, hartusila, ušklíbl se... atd... čtenář nemá prostor si něco domyslet, a zároveň tyhle popisy jsou mělké - a vypadá to zase jako taková školní poučka o "rozrůzněnosti")

Jako možné těžiště povídky vidím to, že Míla se snaží zapadnout do prostředí, zároveň nebýt zlý na Jolanu a zároveň je zhnusený svou "štítivostí", protože on "přece ví, že není rasista", začne o sobě pochybovat... Takže v momentě, kdy se začíná aspoň trochu nějak utvářet, je skoro konec.

Věřím, že jsi nechtěl textem poučovat, ale ten dojem mi tam vzniká, protože vidím ty šablonovitý rozhovory točící se kolem Jolanina původu a Míly, který neví, co má dělat. A taky proto, že textem prokmitne spousta velkých a "poučujících" témat - vztahy, předsudky, boj s předsudky... snaha zapadnout, zároveň se vymezit, zároveň snaha o pochopení "ztroskotání" a co to znamená atd... A na žádné téma se vypravěč nezaměří, dívá se zkratkovitě, ploše. (Osobně by mi přišlo lepší zaměřit se na jednoho, dva, nanejvýš tři lidi a zkusit blíž nahlídnout do jejich světů. Což neznamená, že bude autor všechno vysvětlovat, nicméně nějaká provázanost a tušení, že autor své postavy zná... by tam být mělo)

Pokud bylo záměrem vykreslit prostředí, tak se to z mého pohledu nepovedlo. Prostředí tam vlastně žádné není. Působí to prostě schematicky a nedotaženě. Omlouvám se.

19.02.2017 14:35:55dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

upupa - Děkuji za názor i za polemiku s blšatou zpěvačkou. Určitě nemám nic proti zkopírování povídky.

19.02.2017 14:33:58dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Blešatá zpěvačka - Když napíšeš, že dialogy jsou divný, papírový, Tak to beru, že je to tvůj pocit. Pokud ale nenapíšeš, kdo by co v reálu neřekl a proč si to myslíš, nemohu o ničem diskutovst. Stylisticky je to slohovka - to je vyjádření stejného druhu. Vysvětluješ to tím, že někdo něco řekne, něco udělá. To je zase divná formulace z mého pohledu. Mám zato, že se kontakty mezi lidmi ve skutečnosti i v povídkách odehrávají tak, že lidé něco říkají a něco dělají. Ještě také mohou neříkat a nedělat nic. Jestli ti ty postavy připadaly jako karikatury, pak je to v pořádku. Ostatně lidé často působí jako své vlastní karikatury a nezřídka jednají protichůdně. A v tom prostředí, v jakém se odehrává povídka, ti lidé takto půsovili a jednali velice často. Nevím, jaké máš s podobným prostředím zkušenosti. Pokud jde o tu sebevraždu, tak ta obecně málokdy dává smysl. A určitě nebylo úmyslem kohokoli o čemkoli poučovat. Každopádně ti děkuji za názor.

19.02.2017 08:35:50dát kritice tipupupa

Mne presne to, čo tebe, bl. zpěvačka, na texte prekáža, práveže imponuje. Nie je to zákon, aby postavy mali presný charakter. Autor cez tie neprirodzené dialógy ponúka charakter svoj. No a čo, aj to je spôsob vyjadrenia. Popravde som tak vtipný text nečítal ani nepamätám, aj si ho skopírujem, dúfam, že to autorovi nevadí.

19.02.2017 01:00:27dát kritice tipupupa

No áno, potom je to tragédia. Nemohol som sa k nej dostať cez smiech. Láska je šialená, ale horšia je apatia.

19.02.2017 00:47:08dát kritice tipblešatá zpěvačka

Ty dialogy jsou divný, papírový. Stylisticky je to taková slohovka, někdo něco řekne, něco udělá... Z celku mi vůbec neplyne, jaké vlastně mají ty charaktery být a proč se chovají takhle. Přijdou mi jen jako karikatury. Jolana, na kterou je spolu s vypravěčem upřena pozornost, je nejasná, papírová, chová se protichůdně... nepůsobí to dotaženě. Spíš schematicky. To, že se Jolana zabije, nedává smysl. Akorát jsem pochopil, že text mě má poučit - že někdo říká "Jasany jsou největší čubky a mrchy špinavý." a někdo říká "Vzal jsem jasan s sebou, vnutil se mi, ale nic s ním nemám." - a pak cítí, že se štítí jasanu, a zároveň se za tuto štítivost štítí sám sebe. Prostě trápení dobrého člověka.

19.02.2017 00:46:01dát kritice tipupupa

Chlape, ty usiluješ o môj život. Zrovna som žral grécky šalát a skoro som sa zadusil rajčiakom! No nevadí, odpúšťam ti. Nabudúce menej humoru, lebo by sa tu mohol niekto aj posrať.

18.02.2017 10:04:24dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Děkuji za názor. Dialogy prkenné - to chápu. Avšak postavy jsou totálně pitomé, protože jsou pitomě napsané, nebo že se pitomě chovají? Trošku mě mate, že se zamýšlíš nad tím, co měla Jolana udělat.

18.02.2017 08:12:17dát kritice tipbříza bělokorá
Mě to moc opravdovy nepripada, ale možná je to tím, že mi všechny postavy pridou totálně pitomý, dialogy sou celkem prkeny. Nevím, jolana se zabíjet neměla, to že ji takovej blbecek nechce je spíš dobrá vizitka. A ty jsi navíc obeznemen s tím, jak se na Romy divaj bílý. A mě teda z podobnejch slintu bejva povětšinou na blinkani.
Teda jediný, co mě se líbilo bylo, že z textu nebylo hned jasný, že jolana je cikanka.
17.02.2017 20:11:33dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Díly za komentář. Jasně, ta čárka tam má být. Autobiografické je to prostředí, některé postavy (typově), ale příběh s Jolanou je zcela vymyšlený, respektive v mém životě žádná taková Jolana nebyla, ale znal jsem dívku, co se zabila kvůli nešťastné lásce. Poznal jsem také mraky Romů. Byli mezi nimi ti, kterým se říká nepřizpůsobiví, až po velice kultivované, kteří prohlašovali, že se cikány nestýkají. Jsem dost dobře obeznámen i s tím, jak se na ně dívají bílí lidé. Proto jsem si mohl dovolit vystřihnout tento příběh Jolany. Jestli povídka působí opravdově, jsem rád. 

17.02.2017 19:19:28dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Pravděpodobně autobiografické, nejvíc se mi zamlouvají ty pocity hlavního hrdiny, které jsi dobře vystihnul /stydí se přiznat jiným, že by náhodou Jolaně věnoval větší pozornost, a ti jiní ho přesvědří, že to není to pravé.../Ve větách máš občas renonc s čárkami, např

.který budu obsluhovat a spěšně se zdejchl. - před a chybí čárka

Mám ráda příběhy, které jsou opravdové.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.