Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 448 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Fejeton - O kruté občanské válce gramatické, v letech 1816-1834
datum / id26.02.2017 / 476925Vytisknout |
autorLukáš Hanzl
kategorieFejetonyDalší dílo autora
témaHistorické
zobrazeno751x
počet tipů1
v oblíbených0x
Fejeton - O kruté občanské válce gramatické, v letech 1816-1834

Mnohý nešťastný žáček či student si dnes láme hlavu nad gramatikou, jež mu notně ztrpčuje život a láteří nad její složitostí. Ostatně již celé generace jeho předchůdců proklínaly nezdárné tvůrce gramatických pravidel.

 

   Tak kupříkladu již roku 1682 si slovenský farář Masnicius ve svém spisku „Vinice boží“ vyhrazoval právo psát s pravopisnými chybami, neboť prý: Takowj mudrlantj wždy chtegj, aby se wšicknj yazyky gegich srownawali, bytby y zagjkawj byli: ano wice sobě wažj gednoho slowa wyřknautj podle zdanj sweho, nežli snad celeho članku wjry, pro zanedbanj pak některého punktu směgj celau pracy pohrdnautj: Protož gá tym wyborně gist gsem, že sprosta tato práce krasomluwnau řečj gich aneb slowmi řemeslně složenymi neoprawena, ale slowmi obwiklymi obsažena, posunku a přetřepowanj takowych licomernych lapačku nemine... Pakly slow mych stjhati libuji, necht powažj, že negsem zawazan z gegich wycpawanau a slibnau, netak sdwořilau gako přetwořilau řečj se sprawowati...

 

    „Mudrlanti“ s naším slovenským farářem opravdu nic nesvedli a on zase nenechal nikoho na pochybách, že ho „přetřepovani takových licoměrných lapáčků nemine, protože není zavázán se jejich vycpávanou a slibnou, netak zdvořilou jako přetvořilou řečí se spravovati“. Důkazem toho je právě výše uvedená ukázka, kde je zachován i autentický pravopis pisatele.

 

    Avšak, co naplat? Ordnung muß sein! Jak říkají naši západní sousedé a tak i dobrému lidu českému nezbylo, než svázati svá gramatická pravidla dle příkladu jiných civilizovaných národů do systematizovaného úzu. Tak chtě, nechtě, spíše však nechtě než chtě, dospěl i jazyk český do nové doby. Otcové obroditelé jeho na přelomu 18. a 19. století pak správně poukazovali na nepřesnost do té doby oblíbeného pravopisu bratrského a tak náhle povstalo hnutí jotistů (stoupenci psaní pouze -i- po -c-), když z malých jiskérek pochybností vyšlehl posléze prudký plamen vzpoury.

 

    I proto oblíbený pravopis bratrský musel uvolnit místo nové gramatice, jež byla však nová jen zdánlivě, protože vycházela z psané formy jazyka z 15. století. Jenže mnozí spisovatelé obrozenečtí, v této stati pro zjednodušení označovaní jako ypsilonisté, čili obhájci psaní ypsilonu po -c- a odpůrci pravopisu analogického s jeho střídáním -i a -y po tvrdých a měkkých souhláskách, se jen těžko rozcházeli se svou oblíbenou bratrštinou... Zvolna avšak nevyhnutelně, se schylovalo k bratrovražednému střetu!

 

     Konflikt, o němž pojednávám, se poprvé otevřeně rozhořel roku 1816, kdy za tím účelem do Vídně emigrovavší apoštol revolučních jotistů Václav Hanka v tehdejších „C.k.vídeňských novinách“ a jejich příloze jménem „Prvotiny pěkných umění“ prosadil první radikální gramatické úpravy. Vydavatele, neumělého a zmateného profesora češtiny Jana Hromádka přiměl k rozmanitým pravopisným novotám, do té doby nevídaným. Tím jotisté stále ještě utlačovaní na poli spisovatelském vládnoucími ypsilonisty definitivně vykročili do boje. Na domácí frontě se však již šikovali ypsilonisté k obraně své oblíbené gramatiky a na výzvu básníka a spisovatele Jana Nejedlého přísahali slavnostně dosud všichni spisovatelé domácí na bratrský pravopis.

 

    Však Hanka sám uštědřil roku 1817 ypsilonistům těžký úder vydáním svého spisku „Pravopis český podle základu grammatiky Dobrovského“, v něž zašel ještě dále a kromě -ci, si-sy, zi-zy požadoval v souladu s neméně radikálním Tomsou změnu u- za v- (např. místo včenj/učení). Poté se obě strany zakopaly ve svých pozicích, a ani jedna se nehodlala jen tak lehce vzdát.

 

    Brzy ovšem, již roku 1819, došlo k prvnímu zásadnímu prolomení obranné fronty ypsilonistů, když do té doby neutrální vůbec první učitel českého jazyka a od roku 1815 ředitel Staročeského gymnázia Josef Jungman spolu se svým kruhem křísitelů národních, k nimž patřil i Ján Kollár, se jednoznačně přidal na stranu jotistů a tím tito novotáři oproti konzervativním ypsilonistům získali navrch.

 

    Přesto však občasné boje pokračovaly ještě dlouhá léta až do roku 1834, kdy hlavní zastánce ypsilonu J. Novotný padl udolán letitým svárem a odebrav se do říše bohyně Morany opustil tak navždy svůj boj.

 

    Odpor ypsilonistů však zcela ještě neustal, přesunul se na Slovensko, kde kladl jistý čas odpor udatný bojovník, zapadlý vlastenec a poslední úhlavní obránce pravopisu bratrského, Jiří Palkovič. Používal ho ve svých časopisech Hronce a Tatrance neohroženě až do hořkého konce. Jej však neporazili toliko jotisté, jako spíše nástup Štúrovy slovenštiny. Jeho smrtí roku 1850 boj konečně ustal, respektive ustal pouze v oficiální psané řeči. Od toho data se navíc traduje psaní -ou- za -au- (například místo lauka, nově louka), když ještě před tím vzalo za své dvojité -w- na ukor -v- jednoduchého a ∫∫ se proměnilo v současné -š-, čímž zhruba byla proměna jazyka v moderní češtinu prakticky dokonána.

 

    Ale jak naznačeno o trochu výše, na východě se schylovalo k nové revoluci, když tamní mladá spisovatelská generace odtrhla se od mateřského prsu českého a konstituovala nově svou vlastní řeč, spisovnou slovenštinu. Zde však Ján Kollár sehrál úlohu zarputilého konzervativce ,nechtě se vzdáti oblíbeného spisovného jazyka českého. Za to byl svými odpůrci v roce 1848 zajat a osvobozen byl až zásahem císařských vojsk. Poté byl za svou věrnost češtině odměněn prohnilým habsburským režimem postem profesora slovanské archeologie na univerzitě ve Vídni. Ostatně tato východní větev je poněkud hůře rozumově proniknutelná, protože kupříkladu Kollár pokládal svou německou manželku Frederiku Wilheminu Schmidt za vzor slovanské krásy a jeho největší odpůrce (také krajní antisemita) Ludovít Štúr ve svém spisku Das Slawenthum und die Welt der Zukunft, a nejen tam, prosazoval splynutí slovenského lidu s Rusy a používání ruštiny jako jediného univerzálního slovanského jazyka. Tím prakticky souběžně popíral svůj program spisovné slovenštiny, který celý život naplňoval a uskutečňoval. Je signifikantní pro slovenskou mentalitu, že jí takové logické rozpory nikdy příliš nepřekážely.

 

    Ale vraťme se zpět do Čech. Válka gramatická se poté již definitivně přesunula z oficiálních bojišť do podzemí, kde zejména na hlavu poražení ypsilonisté byli v zoufalství nuceni přijmout taktiku partyzánského boje. Dokladů o tom máme mnoho i dnes. V hovorové řečí totiž stále do dnešních časů přežívají archaické diftongy z dob renesančních a tak je pro milovníka staré češtiny slastí v putykách třetí a čtvrté cenové skupiny poslouchat diftongované „pražské“ bejt, blejt, v kterýchžto tvarech odrážejí se pablesky slavného období českého básnictví renesančního, tak jak je známe z časů Jana Blahoslava, či raně barokního z časů Jana Amose Komenského, včetně té době vlastního i jak v tomto souvětí naznačeno, vyšinutí z větné vazby, jak běžně v hovoru oproti projevům písemným neustále po starém způsobu činíme. Eo ipso, čeština bratrská jak bájný pták Fénix znovu povstává z řeči našich teenagerů a nižších sociálních vrstev.

 

    Nejen proto však stále není dobojováno, neboť právě mnohý žák či student ještě dnes závistivě pokukuje po gramatických pravidlech bratrů Charvátů, kteří sobě i svým dítkům zjednodušili život tím, že se důsledně všude rozhodli psát jediné neutrální -i- a zavedením pravopisu fonetického propojili hovorovou řeč přímo s psaným projevem.

 

     Snad se alespoň příští generace dočkají osvícených časů, kdy bez uzardění budou moci ve slově ryba po nekonečných staletích šikany a útisku konečně napsat jediné univerzální krátké -i- a naplní se tím dávný sen nešťastného faráře Masnicia. Toho dne se rozezní radostný jásot na všech našich gimnáziich, visokich školách, vědeckich ústavech, včetně těch jazikozpitnich.

 

     Ale vážně, dosti snění a odvážných myšlenek jež zbaveny pout nemají šanci přežít v našich končinách, kde široce rozkročený rek Šumichrást Malbohán uzemňuje jakoukoliv příliš rozpustilostí a fantazií dobrodruhů a básníků prosáklou ideu svým ryčným „GOWNO!“, neboť „Gore ptencom, ke ktorým sě zmije plížie, gore mužom, ktorým saukromniék vládne, jenž s cudzáky sě snaubí, an v zisk mrzek úfá. ...Club Zabudnutých Slávuóv plvá na vy i na vaše příměřié a v tom stuój při ny Svarog, Triglav, Svantovit i Radegast, bóh najvyšie. Poklona!“




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

26.02.2017 09:33:25dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Zábavné i zajímavé čtení.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.