Opuštěná intimita

Oldův sen 

Za kolínským nádražím je kovošrot. A protože je půl jedenácté, jeřábník Olda si čerpá krátký oddych. Z okýnka věže zapaluje cigaretu, otevírá skleničku s kávou a dává se do snění. Už kolem nejsou hromady ostrých želez, co koušou, nikde žádné hrany a těžkosti, jen měkké, teplé a bělostné tělo neznámé holky. Je ale jiná než ty, co mhouří oči z plechových dvířek šatních skříní, neobyčejně obyčejná. A on ji bere do hrubých rukou, zvedá a posunuje, tiskne se k ní celý a je z té milostné záplavy docela rozechvělý. Usrkne ze skleničky a náhle i ona je rozechvělá. A už ani jeden nepatří tomuhle světu a ze všeho nejméně tomuhle kovošrotu, jsou hybateli velkého snu o lásce. ¨

Cestička k bufetu

Jsem v Brně a hledám bufet. Jeden je prý v průchodu u banky na náměstí, poradí mi v antikvariátu, kam chodí pro knížky i ústavní soudci. A tak jdu, a protože nevím přesně kam, ptám se dívenky, křehounké jako ptáčci pana Oty Janečka. Na banku, na bufet. Krčí rameny, neví. A jak prolomí něžnou křivku úst, aby to řekla, je jasné, že tahle pusinka nemůže znát jídlo bufetů a ani banku, neboť peníze jí jsou netřeba. Zastavuji tedy další kolemjdoucí, ale ani oni nevědí. Zeptám se tedy na místní způsob: „dalo by se tu něco schlamstnót?“ A ihned jsem správně nasměrován. 

Vzpomínka na Bohumila Hrabala

Do vagónu přistoupil Bohumil Hrabal. V džínách a kšiltovce, na peronu stihl o pivo víc, z Maďarska vlak dokvačil o deset minut později. A teď sice v žízni zkojen, ale hladov hledá místo. Takové, kde by neseděl zasmušile sám, ale poblíž nějaké ceckaté ženské co by se nechala cestou do těch cecků píchat sluníčkem a taky jeho pohledy co sice už nejsou žíznivé neboť vlak dokvačil o něco dýl ale přece jen v nich ještě je hlad a mohl by vtipkovat a trochu se k ní naklonit a jak by vlak sebou na vejhybce škubnul tak by do toho sluníčkem vyhřátého výstřihu mohl dopadnout tváří a pak poslouchat její láteření Co to jako pane má znamenat a on by na to Paninko to jsou vejmoly na trati no a pak by ji v jídelním voze koupil pivo a klobásu a čekal na další nepravidelnost na trati… 

Opuštěná intimita

Moravská Chrastová z vlaku vypadá, jako by ji opustili živí, a snad i sám Bůh. Zůstaly baráky, studny, plechové cedule, stráně kolem a asfaltka jak dlouhá rána napříč krátkou historií. A ve skříních vyprané a navoněné župánky a v šuplících básně. Opuštěná intimita. Malá moravská Pripjať.