Šťastný.

Je to pocit jednoho okamžiku, nebo si ho dokážeme uchovat dlouhodobě. Je vyvolán vždy nějakou událostí či dějem, ale ten je střídán jiným, a proto i náš vnitřní pocit se mění. 

Nesla jsem se městem jako největší hvězda, jak egoistické. Byla jsem šťastná. Neřešila jsem, co si myslí lidi kolem. Byla jsem plna radosti a snažila jsem se ji sdílet se všemi kolem. Přišlo mi fér podělit se, s jindy krutým světem, o svou radost, o důvod k úsměvu. Sedla jsem si na lavičku a začala nasávat sluneční paprsky. Měla jsem pocit, že svítí jen pro mě. Pro tento okamžik žijeme. Pro okamžik, kdy vidíme smysl našeho bytí. Být šťastný, žít, prožívat. 

Jenže život je jedna velká hra o rovnováze. Pokud člověk na jednu misku vah položí pytel štěstí, matka příroda přispěje na tu druhou nemalou špetkou smutku. Snad aby člověk nenavyknul na optimismus a procitl v realismus. V mém případě přišlo prozření v podobě postupových zkoušek. Písničky jsem trénovala několik měsíců dopředu, ale musím přiznat, že jsem to vzala na lehkou váhu. Pocit štěstí přemohl pocit zodpovědnosti. Vypadly mi slova a uprostřed mi došlo, jak jsem nesoustředěná a přepadl mě strach. Krutá realita se dostavila, já ji okusila. Pořádně jsem narazila. Začala jsem se potit, dobrá nálada byla ta tam. Stála jsem bezbranně u klavíru a čekala, co se z mé dutiny ústní ozve za zvuk. Většina jich byla správná, a proto jsem byla propuštěna dál. Obrovský balvan spadl z mého srdce. Zpět ke štěstí jsem nemohla, nebylo to aktuální a nějak jsem vystřízlivěla. Přišlo tedy mezi stádium. Čekání na štěstí a následný pád. Stejně se člověk nikdy nepoučí, neboť štěstí je silný pán. Proto můžeme tento cyklus života vnímat, ale změnit jej, to není v naší moci. A upírat si štěstí? To by znamenalo upírat si vše dobré na světě, upírat si smysl života a jeho prožívání. Moc silná pilulka i pro svět.