Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

O zakleté princezně

04. 04. 2017
2
5
277
Autor
Yorica

V kraji, kde se rovina rozlévá jako moře od obzoru k obzoru, tyčí se jediná vysoká hora. Její stěny jsou strmé a hladké, nepřístupné. A na samém vrcholku stojí zámek. Každá jeho zeď je pokryta mnoha okny, takže je z něj vidět do daleka na všechny strany.

Podle pověsti v něm žije zakletá princezna, která čeká na vysvobození. Jen ten, kdo překoná strmou skálu a dostane se až do zámku, může princeznu vysvobodit. Tak to aspoň všichni říkají. Ve skutečnosti… jak je to vlastně ve skutečnosti?

Bezejmenná pozorovala západ slunce u jednoho z oken a prostupoval ji pocit omamné volnosti, když zahlédla pohyb u paty hory.

Udiveně zavrtěla hlavou a pozdvihla obočí.

„Další…“ pomyslela si a pocítila rozmrzelost.

Přelétla pohledem několik tábořišť, která se rozkládala na úpatí, o dvě vteřiny navíc se zdržela u velkého tábořiště, které tam bylo nejdéle, a se znepokojením zpozorovala, že v něm přibyla další podivná stavba, připomínající nějaký stroj. Dýmilo se z ní a človíček, který ji vytvořil, okolo ní zmateně pobíhal.

Znovu zavrtěla hlavou, a když se ozval hlasitý výbuch, škodolibě se ušklíbla a polohlasem řekla:

„Nedají si pokoj...“

„Pověsti vykonají své,“ odpovědělo jí zrcadlo na zdi. „Nediv se, jediná hora široko daleko. Každý chce osvobodit princeznu…“

„Nejsem žádná princezna,“ odpověděla lhostejně Bezejmenná.

„Ale oni si to myslí,“ oponovalo jí zrcadlo.

„No, to je ale jejich problém, že…“ odtušila Bezejmenná.

Pohlédla dolů na houf zoufalců, snažících se vyškrábat aspoň pár metrů po hladké skále, pak zvedla ruku, zamířila jí na ně a mávla. Postavičky se rozletěly na všechny strany a ona se rozesmála smíchem, který by byl jistě nakažlivý, kdyby tam nebyla sama.

Zrcadlo udělalo káravý obličej a ona mu vrátila vzdorný pohled, dokončený vypláznutím jazyku.

„To bylo velmi dospělé…“ proneslo uraženě zrcadlo. „Raději si zkontroluj, jestli jsi na někoho nezapomněla…“ pokračovalo potom uštěpačně.

Bezejmenná se naklonila a opravdu.

Jedna z postaviček se na skále udržela a škrábala se nahoru dál.

Bezejmenná pocítila něco jako záchvěv obdivu k urputnosti, s jakou se človíček snažil o postup, a prvotní nápad zatřást horou zamítla. „Počkám si, až bude výš,“ rozhodla se a odešla od okna.

Druhý den byla postavička o něco výš a Bezejmenná se rozhodla horou přece jen zatřást. Ale ať třásla, jak chtěla, nepomáhalo to. Postavička sice vždycky spadla o něco níž, ale velmi brzo se dostala na původní úroveň a co víc – její postup se zrychloval. Nakonec tedy raději horou třást přestala, občas vystřelila pár dobře mířených ran z konečků prstů, ale postavička byla asi imunní – postupovala stále výš.

 „Co vlastně chce?“ rozmrzele se ptala zrcadla.

„Že by tebe?“ odpovídalo posměšně zrcadlo a Bezejmenná se mračila, snažila se zavírat okna, ale zámek byl kouzelný – jediná jeho obrana spočívala v jeho nedostupné poloze, ani dveře, ani okna se nedala zavřít pevně. Sama si ho tak vytvořila – aby byl propustný, plný prostoru a volnosti, bez zámků, bez závor.

Srdce jí bušilo, když viděla, že už je lezec blízko, jen nevěděla, co vlastně cítí – na jednu stranu zvědavost, na druhou ochromující strach.

A tak si zvykla na přítomnost lezce, že když se jednoho rána podívala z okna a neviděla ho, málem se jí zastavilo srdce. Běhala od okna k oknu a hledala ho. Ale nikde nebyl. Chodila zámkem a jeho pro ni stvořené komnaty byly najednou nudné, bez jiskry a bez života.

Zrcadlo se nemohlo udržet smíchy. „Chybí ti!“ ryčelo vítězoslavně, „jsi bez sebe strachy, že zmizel!“ Bezejmenná jen sevřela rty, cukla vzdorně hlavou a šlehla po něm pohledem, plným nenávisti, ale věděla, že to nemůže popřít.

„Ale proč? Proč najednou zmizel?“ ptala se zrcadla, jenže zrcadlo mlčelo, jen se potutelně usmívalo.

„Může si zmizet, kdy chce, to přece víš,“ řeklo nakonec a srdce Bezejmenné se propadlo až k úpatí hory.  A když ho pracně tahala zpátky nahoru, ozval se najednou neznámý zvuk, jako by se kov třel o kámen. Srdce se vrátilo v mžiku na své místo a Bezejmenná se rozběhla k oknu právě včas, aby viděla lezce, jak se škrábe přes převis.

„Je tam!“ křičela na zrcadlo, „Je tam! Jen byl schovaný za převisem!“ Rozesmála se zvonivým, šťastným smíchem, celá zrůžověla a otočila se k zrcadlu: „Už je skoro nahoře!“

„Jo, už je skoro nahoře…“ zopakovalo zrcadlo a vyčkávavě na ni hledělo.

Bezejmenná znejistěla, popošla k oknu, vrátila se k zrcadlu a zašeptala: „Co když se dostane dovnitř? Co mám dělat?“

Zrcadlo se vyvrátilo oči v sloup a líně opáčilo:

„Co bys dělala? To stejně nevymyslíš. Počkej a uvidíš.“

„To je mi rada,“ brblala Bezejmenná, vztekle se otočila na podpatku, až její černé vlasy zavlály a odkráčela do komnat, rozlévajíc všude, kudy prošla, temnotu černější než noc.

Dalšího dne ráno se ozvalo bušení na bránu. Bezejmenná seděla v nejvyšší části zámecké věže a snažila se to nevnímat. Střídala se v ní zvědavost s obavami, nakonec tedy sešla dolů za zrcadlem.

Bušení se ozývalo dál a nakonec se ozvalo zapraštění, dveře se rozlétly a do místnosti vstoupil urostlý muž.

Zamířil přímo k Bezejmenné, poklekl před ní a řekl:

„Vzácná princezno! Chvíle vašeho vysvobození nadešla. Překonal jsem všechny překážky, jako jediný z těch tam dole jsem se dostal až k vám nahoru. Teď si vás odvedu sebou, vaše prokletí končí. Už nikdy nebudete sama!“

Bezejmenná na něj vrhla nechápavý pohled a nejistě mrkla na zrcadlo. To jí vrátilo škodolibý úšklebek a ona taktak stačila ucuknout rukou, za kterou se ji muž pokusil uchopit. Zmateně poodstoupila, ale on ji po kolenou následoval.

„Nebojte se mě,“ přesvědčoval ji, „neublížím vám. Vybojuji jakýkoliv boj s tím tyranem, co vás tu vězní. Jsem silný, přemůžu každého. Jen mi ho ukažte, toho zlosyna, vyřídím to s ním rychle a hned!“

A na důkaz svých slov vstal a povytáhl z pochvy meč, který se mu houpal u pasu.

„Co to blábolí?“ vyslala Bezejmenná k zrcadlu, ale to jen posměšně odfrklo a neřeklo nic.

Posunkem muže zadržela a pak ho ochraptěle vyzvala, aby se odebral do jiné komnaty, jistě je unavený a hladový.

„No, trochu pohodlí bych ocenil, přece jen, cesta sem byla poněkud namáhavá…“ souhlasil ochotně, zastrčil meč zpátky a houpavým, rozhodným krokem se vydal ke dveřím, na které mu ukázala.

Bezejmenná ho následovala, cestou se otočila směrem k zrcadlu, rozhodila bezmocně rukama, bezhlasně zahýbala rty: „Je to blázen!!!“ a dotvrdila to zaťukáním na čelo.

Zrcadlo se znova ušklíblo a s povzdechem jí odpovědělo:

„Říká ta, co mluví s vlastním odrazem v zrcadle…“

Neznámý pobýval v zámku už pár dní a neustále se dožadoval souboje s jejím věznitelem.

Bezejmenná na něj vyzkoušela všechna kouzla, co znala, ale ta se od něj odrážela jako hrách od zdi. Nedokázala mu vysvětlit, že pobývá v zámku z vlastní vůle, že je to jediné místo, kde může být sama sebou, žádný věznitel tam s ní není a ona rozhodně nehodlá nikam odcházet.

Jedinou odpovědí jí však bylo blahosklonné mávnutí rukou – myslel si, že je to jen další zkouška jeho odhodlání a když nerozebíral nevýhody jejího života v osamění, štrachal po zámku a hledal domnělého původce její „nucené“ izolace.

Neustále přitom mával mečem a Bezejmenná cítila rostoucí rozladěnost, stýskalo se jí po klidu, který měla, než se do zámku dostal.

Protože se jí ptal v podstatě pořád na to samé, přestala mu postupně odpovídat a trávila svůj čas stále více hovory se zrcadlem, které kvůli nedostatku soukromí přestěhovala do komůrky až na samém vrcholku zámecké věže.

Neznámý se ovšem snažil dobývat i tam a vrcholem všeho bylo, když zjistila, že skoby, které cestou pracně zatloukal do strmé skály, začali používat i ostatní dobyvatelé jejího azylu. Třásla horou každý den, ale přesto se pár opovážlivců šplhalo nahoru a hrozilo nebezpečí, že se jim časem podaří zámku dosáhnout.

Cítila zoufalství a bezmoc, cítila se chycená v pasti, ze které nebylo kam uniknout.

A jednoho dne, když se podívala na zrcadlo, neuviděla zrcadlo, ale svoji vlastní uštvanou tvář. Lekla se, ještě nikdy jí neukázalo takový obličej.

A pak jejími ústy proneslo:

„Musíš pryč. Tady už to pro tebe není bezpečné.“

„Kam?“ ptala se Bezejmenná, „a kudy?“

Zrcadlo se usmálo a ukázalo jí obraz malého černého ptáčka.

V tu chvíli se dveře otřásly pod mocným nárazem a Bezejmenná pocítila tak silný tlak v hlavě, že měla pocit, že praskne. Chytila se toho pocitu, zesílila ho a přiživila vším strachem, který sídlil v jejím srdci, schoulila se do sebe a pak se prudkým pohybem narovnala a rozhodila ruce.

Všechna potlačovaná energie otřásla horou, jinak, než dřív, mocněji, silněji, a třesení neustávalo, naopak, sílilo, a hora začala pukat, odlamovaly se z ní kusy skály a celý zámek i s horou se začal hroutit a rozpadat.

Všichni dobyvatelé začali s křikem prchat, někteří byli zasypáni balvany, a když hřmění, které provázelo zbortění hory, ustalo a začal sedat prach, místo hory se zámkem se v rovině zvedaly jen sutiny a rozvaliny.

Zavládlo hrozivé, neodvratné ticho…

A do toho ticha se pojednou ozval sladký ptačí trylek. Z trosek se vznesl malý černý ptáček a třepotavě se rozletěl vstříc modré, nekonečné obloze, na které se zničehonic vyklenula nádherná, barevná duha…

 


5 názorů

Yorica
03. 05. 2017
Dát tip

Všechny princezny občas zaslouží na prdel :D :D :D

 

 


Lakrov
02. 05. 2017
Dát tip

Poněkud netypická "pohádka", říkám si od začátku a přistihuji se při myšlence,  že by princezna zasloužila na prdel.  Stylem je to přirovnatelné k převyprávěnému filmu,  z něhož je apokalyptický konec možná tím jediným východiskem.  


Yorica
06. 04. 2017
Dát tip
Nejsem si jistá, jestli se opravdu po mně chce vysvětlení konce... Ale pokud ano, tak tedy princezna ztratila svůj nedobytný zámek. Tím, že dovnitř pronikl jeden, porušil ochranu (ta byla samozrejme psychickou silou princezny). A jediná možnost, jak neztratit svobodu a zachovat si svůj vlastní život, byla transformace v ptáčka - symbol svobody. A to i za cenu zničení všeho dosavadního. Duha je pak symbolem naděje do budoucna. A jinak děkuji za chválu ;)

Kytiii
06. 04. 2017
Dát tip

Já jsem úplně nadšená... začátek to trochu brzdí, ale velmi rychle jsem se dostala do zvědavého módu a užívala si...

Jen jsem nepochopila pointu... Černý ptáček? Jak to souvisí s horou a dobrovolnou samotou a mluvícím zrcadlem... aaa cítím se podvedená :oD


K3
04. 04. 2017
Dát tip

Já ty tvé pohádkové příběhy rád čtu. Ale pořád je co zlepšovat. Zpočátku je znát místy horší sloh, pak je to ale dobré. Asi třetí část se mi zdá dost dlouhá, s tím lezením po skále a tak. To by chtělo proškrtat. Ale celkově oceňuju snahu psát něco jiného, po svém. Jen tak dál. Tip.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru