Zápas

To sobotní ráno před deseti lety jsem prožívala zvlášť neklidně. Jako vždy, když se v mém životě něco odehrává poprvé. Tým fotbalistů FK Slavoj Český Krumlov čekal první jarní zápas. Soupeřem byla TJ Hluboká nad Vltavou. Po hodině cesty zastavil  dýchavičný autobus na parkovišti u starého domu typu OKAL. Byla bych raději, aby pokračoval v cestě - třeba na konec světa.

 Hráči vystoupili, sportovní tašky přehozeny ležérně přes rameno,  ve tvářích výraz maximálního soustředění, sám guru -  trenér si je vedl se sebevědomým  úsměvem Maradony. Když jsem skupinu pozorovala, přišla mi v tu chvíli trochu k smíchu. Za tři měsíce jsem si ještě nezvykla na změny, které se děly u pětadvacetiletých chlapců pouhým přiblížením se k fotbalovému stadionu.   Přinutila jsem se tvářit zodpovědně. Všichni za jednoho…

Vstoupili jsme do dlouho nevětrané šatny. Tašky letěly z ramen na lavice. Hoši odkládali civil do skříněk, i slipy, začali se převlékat do dresů.  Chtěla jsem po anglicku zmizet  na chodbičku. Slova trenéra mne zastavila:    „Vy tu ale musíte zůstat, potřebujeme vás. Tady Franta si v noci přeležel sval za krkem, vybalte si náplasti  a zatejpujte mu trapéz. A  ostatním projeďte lýtka, musí po hřišti lítat jako draci!“

Byla jsem totiž nová klubová masérka. Úsměv mi zamrznul na rtech. Za chvíli ze mne lilo a nahota kolem  mi byla ukradená, jen už aby se začalo hrát. Intenzivní tepání čtyřiadvaceti vypracovaných lýtek jedněma rukama by unavilo i jiného svalovce s delší praxí, než jsem měla já!

Smlouvu se mnou klub uzavřel na dobu určitou, než se starý masér Slavoje zotaví po operaci žlučníku.

Na stadionu v Českém Krumlově jsem měla pro práci ideální podmínky. Solidní místnost s veškerým vybavením, kde jsem dvakrát týdně při odpoledních trénincích  masírovala sportovcům tu záda, tu rameno, podle toho, na co si stěžovali a co schválil trenér.

Borci, kteří  s nohama do O  nakráčeli frajersky do místnosti, jako by v podpaží nesli  ježka, se na lehátku měnili v rozmazlená  děcka a primadony. Měla jsem pocit, že každý, kdo si kopne do mičudy, má hned manýry a požadavky špičkových hvězd. Na jejich omluvu musím poznamenat, že při trénincích ze sebe vydávali maximum. Rozhodně lepší, než se jen tak poflakovat po hospodách, říkala jsem si při pohledu na mládence různých profesí, ale s nadšením pro fotbal.

Bylo to sedmadvacátého března, na hřišti v Hluboké nad Vltavou ležel čerstvý sněhový poprašek a hlas v chraplavém amplionu četl jména všech fotbalistů. Nastupovali jsme husím pochodem na hřiště a najednou četli mé jméno! Měla jsem pocit, že se všichni čutálisti včetně dvaceti přihlížejících koukají jen na mne. Jen tak tak jsem doklouzala do skleněné budky, ráno mne nenapadlo nic lepšího než si vzít staré tenisky, a ony v tom sněhu šíleně klouzaly.

„Tady  je vaše stanoviště. Zde budete klukům podávat iontové nápoje, když si přijdou, ale hlavně jste na zápase jako zdravotník,“ a podal mi brašnu první pomoci.

Což o to, v tom bych snad mohla jako sestřička uspět, ale když mi řekl, že musím ke každému fotbalistovi z našeho týmu, pokud upadne a nevstane, běžet a na místě jej ošetřit, zhrozila jsem se. Vždyť to hřiště je strašně veliké a já běhala naposledy snad před dvaceti lety, natož pak po sněhu v klouzavých botách! Podporu týmu jsem si kromě masáží znavených končetin představovala tak, že třeba ve vhodný okamžik oslavně křiknu ze své pozorovatelny:         „Ahoj, Slavoj!“ nebo něco v podobném stylu.

Vlastně si z celého zápasu  nic moc nepamatuju. V duchu jsem vzývala naše Slavojáky, aby nepadali, anebo když už, aby zůstali  nezraněni.  Už jsem se viděla, jak kloužu v teniskách přes hřiště a než dojdu k pacientovi, sama sebou aspoň třikrát seknu. Pro smích přihlížejícím, kteří díky hlášce z amplionu navíc vědí, jak se ta nešika v bílém plášti jmenuje. Byla jsem tak psychicky vyčerpaná, že jsem si ani nevšímala divného chování hvězdy našeho týmu. Byl povolán asi půl hodiny před koncem a na svoji slavnou chvilku se rozcvičoval vedle stanoviště zdravotníka. Popíjel iontový nápoj, který kloktal a vzápětí plival kolem sebe, a rozklusával se. Stále si něco mumlal jako zaklínač hadů. Popřála jsem mu hodně zdaru, ale byl mimo, nevnímal.  Z obyčejného kluka se proměnil v zachránce klubu. Na hřiště vběhl jako Zorro mstitel. Při každé ztracené přihrávce koulel očima tak, že by mu i Milan Baroš mohl závidět, a podobným gestem si strkal polodlouhé vlasy za uši.

Prohráli jsme dva nula. Zorro nezabodoval. Do Krumlova jsme dojeli v ponurém tichu. Z autobusu vystupovalo dvanáct rozhněvaných mužů a naštvaný trenér. Já se ale na všechny zářivě usmívala, ačkoliv jsem možná měla na debaklu lví podíl. Zlatí hoši z Hluboké! Při pohledu na můj vyděšený obličej nedopustili, abych naší prohře dala ještě já punc klaunského výstupu!!