Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Velikonoční

12. 05. 2017
6
20
616

Slunko nakouklo oknem do místnosti a pohladilo Hanku po tváři. Jako by cítila dotyk paprsků, otevřela oči, ale hned je oslněná zase zavřela. Myšlenky jí rázem připomněly, co je dnes za den; vyletěla z postele jako šipka. Kolik je hodin? Ručičky na budíku ukazovaly za pět minut osm. Ještě je čas, vyhodnotila situaci, a rychle se přesunula k zrcadlovému stolku. Proboha! Co ty vlasy? Přes noc se na polštáři podivně nakřivily a nyní si trčely každý po svém. Hanka je ne a ne dostat tam kam patří. S tím se musí okamžitě něco udělat.
Ale to už do místnosti vtrhnul Pepík s Liborem. Bratři třímali v rukách pečlivě spletené mrskačky, ovázané barevnými stuhami a s hlomozným povykováním se na Haničku vrhli.
„Hody, hody, doprovody, dejte vejce malovaný,
nedáte-li malovaný, dejte aspoň bílý,
slepička vám snese jiný.“
Šibali ji hlava nehlava, ale jen jemně, jak se sluší, proto se s nimi smála a jen naoko uhýbala, dokud ji nepustili. Tak, dej něco, natahovali ruce a Hanka se na ně škaredila: „Co byste chtěli, nařezali jste mi, a ještě vám mám něco dávat?“ S vyplazeným jazykem udělala na chlapce dlouhý nos a vyběhla z pokoje. Společně se vřítili do kuchyně, kde už se máma otáčela kolem plotny.
„Mami, mami, mamííí…“
Z pokoje se přihnal táta.
„Tak, co se tu děje?“
Ale místo, aby ji chránil, sebral z kredence vařečku, překvapenou Hanku chytil do náruče a šupal jí na zadek jednu za druhou.
„Kázal Kadlec i Kadlička,
aby dala dvě vajíčka,
jedno bílý, dvě červený,
slepička vám snese jiný.“
Chvíli se tvářila naštvaně, ale záhy se jí pusa roztáhla od ucha k uchu. V seknici na stole stál beránek, vedle něj mazanec a ošatka, plná barevných vajec. Opatrně, aby ji nikdo neviděl, uštípla beránkovi kus ucha a popadla do rukou ošatku, aby nabídla bratrům i otci jejich pomlázku.
Nato se ztratila do koupelny.
Dnes jí, o mnoho víc než jindy, záleželo na tom, jak bude vypadat. Jsou přece Velikonoce! Chlapci potáhnou dědinou v nažehlených košilích s žílami upletenými z mladého vrboví a zastaví se do každého domu, kde bydlí nějaké děvče. Budou loudit pentličky a malovaná vejce, nebo malou hubičku od své vyvolené. Na ni by přece neměli zapomenout! Vždyť, co se s nimi nadováděla na hřišti a všude v sousedství…
Ale nebyla to jen síla svátku, který dává každé dívce zvláštním způsobem najevo, že se o ni chlapci zajímají, ale především touha uvítat ve dveřích jediného. Kluka, do jehož očí pohlédla jednou a už se nedokázala odtrhnout. Věnoval jí pár slov, pár chvil, které patřily jen jí, a v mladičkém srdci vzplál oheň, který hřál a zároveň pálil obavou, zda bude její cit opětován.
Kolik si dala práce s tím, aby nabarvila dost vajec, a aby byly jejich barvy zářivé a čisté, jako její láska! Zasněně přemítala, jak sháněla kopřivy a slupky z cibule, a jak máchala vejce v roztodivných lektvarech, jen aby měla co nejvíce barev. Pečlivě brala každé zvlášť do ruky, mastila je sádlem, aby se krásně leskla, a výjevy z obrázků, které na ně lepila, prožívala jako by byly její vlastní. Pak je vyskládala do ošatky, a ty zvlášť vyvedené si schovala do skříně, vedle pentliček, aby je nevzaly ruce, kterým nepatřila. Pokud Honza přijde, bude to důkazem, že mu není lhostejná, v opačném případě…na to raději nemyslela.
Dopoledne se hnalo mílovými kroky k poledni, ale zatím se u jejich dveří zastavili jen školáci a dětičky od sousedů. Hanka pokorně přijímala jejich kostrbaté říkání, vázala jim pentle na žíly a rozdávala vajíčka, až se zdálo, že jí pro vrstevníky žádné nezbude.
Když na rohu ulice zahlédla skupinku známých tváří, sevřela ji úzkost a rychle přibouchla dveře.
Přijde s nimi?
Halasné pokřikování mladíků na ně prozradilo, že už obešli snad celou ves, a Hanka se v duchu zlobila, že jdou k ní až nyní, když už mají všichni v hlavě. Opatrně otevřela dveře. Jakmile ji zahlédli, vlétli do domu jak hejno vrabců a hned se po ní hnali. Nevybíravě ji tloukli po nohách i rukách, nehledíc na to, že na ně křičela, jak ji to bolí. Bili ji neurvale a bez účasti. Utekla před nimi na dvůr, ale pronásledovali ji i tam. Už v chodbě poznala, že Honza s nimi není, a rázem bylo jedno, jestli tihle přišli, anebo ne. Chvatně otevřela ohradu, kde byl zavřený jejich vlčák, a vzpurně si stoupla za plot: „Neradím vám nikomu tu branku otvírat.“ Na důkaz jejích slov začal pes zuřivě štěkat. Hoši byli rázem jako vyměnění, sprostí a zlí, plivali za ní a nadávali. Neposlouchala je, cítila jen palčivou bolest ze šlehanců, které jí stihli uštědřit. A to neměli ani pořádné žíly, jen jakési pruty, které utrhli někde při cestě! Znenáviděla je víc, než toho, který nepřišel.
Vrátila se do kuchyně, kde musela mámě pomáhat s přípravou oběda. Chystala na stůl talíře a mlčela jako zařezaná. V tom se znovu ozval zvonek. „Ne, mami, už nikomu neotevřeme,“ zaprosila. Ale bratři byli rychlejší a vpustili rozvernou chasu do domu. Byla to skupina těch starších, které znala jako fajn kamarády. Jenže jako ti předešlí, i oni byli posilnění alkoholem, a rázem zaplavili celý dům. Začali se po ní sápat, natahovali po ní své nenechavé ruce a jako loutku si ji přehazovali jeden druhému. Necítila bolest ran. Cítila bolest mnohem větší, vzdorovitou a nenávistnou, k nim všem, k jejich opilosti a nevybíravému chování, když si posedali kolem svátečního stolu a nechali si nalévat pití, o které si sami řekli. Hana zůstala stát u kredence a srdce jí zkamenělo. Ten, na kterého celý den čekala, mezi nimi nebyl.
Věž na kapli odbyla poledne. Podnapilá chasa opustila dům a rodina usedla k obědu.
Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého…
Nač čekala? Nač se vlastně tolik těšila? Chlapců přišla spousta, možná jim svým chováním křivdila, jistě, byli veselí o trošku víc, ale zoufalství z marného čekání jí zaslepilo oči. Celý rok svého Jana vídala jen zřídka, jako by se jí vyhýbal. Přesto i příští Velikonoce čekala, než na podzim odešel na vojnu a nadobro se ztratil z jejího života a velikonoční svátky tak dostali na dlouhou dobu punc bolesti a vzdoru.


20 názorů

Alexka, díky moc za zastavení a vyjádření názoru


Alexka
27. 05. 2017
Dát tip

tak takhle to asi většinou bývá. Ráno jsou všichni ještě v pohodě a usměvaví, aby pak později tu atmosféru dokázalo několik jedinců úplně zničit. Právě z toho důvodu, že někteří kluci fakt holky řezali a spousta z nich to brala jako příležitost se opít,  nemám Velikonoce dodnes ráda. 

Napsalas to moc pěkně .-)

 


K3
17. 05. 2017
Dát tip

:)


pro K3: máš pravdu, tak to bývalo, možná to tak mělo být, kdo ví, ale mně se to nikdy zvlášť nelíbilo a ani můj syn nemá tyto svátky rád, já je již mnoho let beru jako oslavu jara, probuzení života po dlouhé zimě, vyrábím všelijaké dekorace a celý dům vyzdobím jarními a samozřejmě i velikonočními ozdobami a hlavně květinami, vajíčka barvím na parádu a beránka peču, aby byla nějaká buchta:)

zdravím a díky za komentáře

 


K3
15. 05. 2017
Dát tip

A s příběhem máš pravdu, je tam i když jednoduchý a smutný. Jinak my pořád barvíme cibulí...


K3
15. 05. 2017
Dát tip

Když jsem byl na intru, tak kolikrát holky až brečely. Mě se to nelíbilo, nezůčastňoval jsem se. V Kolíně byly velikonoce jenom doma. Nic moc. Ale teď co bydlím ve Žďáru n. O., tady se tradice drží. O čtrnáct dní dřív chodí děvčata aby si také přišli na své. A o velikonocích chlapci. Nejdřív malí kluci a později i dospělí. Takže naše děti si to, na rozdíl ode mne, užívaly.

Tradici velikonoc si vykreslila hezky.


pro Vigan:ano, opisovat nějakou tradici lze popisem obecným, já zvolila formu popisu na jednoduchém příběhu, myslím, že v tomto věku byl každý z nás do někoho zamilovaný a projev náklonnosti o svátcích měl velkou váhu, emoce k Velikonocím vždy neodmyslitelně patřily, pozitivní i negativní a tvého názoru si cením

 


Gora, Lakrov, Vesuvanka, j.f. julián: děkuji moc za návštěvu i hodnocení


K3, Vigan: neměl to být hlubokomyslnný příběh, ale opis velikonoční atmosféry


pro Kytiii: nemyslím, že by tenhle příběh nutně musel mít dohru, kterou opisuješ, to je spíš poplatné dnešní době, dříve se děvčata skutečně těšila a čekala na mládence, chtěné i nechtěné, zda k ní na pomlázku přijdou a nebo ne, myslím, že Lakrov to jediný pochopil, je to o Velikonocích, o tradici, která byla, v jakém duchu se nesla, bohužel dnes jsou všechny tradice jen příjemný den volna

každopádně díky za názor i zastavení!


vesuvanka
13. 05. 2017
Dát tip

Krásně napsaný smutný příběh. TIP


K3
12. 05. 2017
Dát tip

Přece jen jsem čekal ještě něco navíc, co by to obohatilo. Příběh, pointu. Ale i tak hezký velikonoční pozdrav.


Lakrov
12. 05. 2017
Dát tip

Z první poloviny je cítit atmosféra Velikonoc ve své pozitivní podobě,  ale zároveň už je z čehosi poznat, že to možná špatně dopadne,  což se pak ve druhé polovině potvrdí. A protože předpokládám, že přesně to  byl autorův záměr, nezbývá, než dát  tip.  


Gora
12. 05. 2017
Dát tip

Četla jsem - námět mi není blízký a tuto část Velikonoc nesnáším, ale psala jsi pěkně o nadějích, o zamilovanosti z jednoho pohledu do očí, a to je hezky ztvárněné, bez naděje by byl život k neunesení:-)


Kytiii
12. 05. 2017
Dát tip

A pak se z ní stala feministka, která začala Velikonoce propírat na sociálních sítích jako sexistický a genderově nespravedlivý svátek, svou dceru nikdy nenachala nabarvit vejce, připravit se na hodovníky a na Velikonoční pondělí lítala na Maledivy a do Dominikánské republiky, aby nemusela čelit svému trpkému ťukání tam kdesi hluboko v hlavě :D


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru