Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+10 neviditelných
Šachmat
datum / id19.05.2017 / 479146Vytisknout |
autorbukač
kategoriePovídky
zobrazeno419x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Šachmat

Zas přišel jeho protitah?

 

Když ses podívala do mých očí a špitla, že máš z jeho nátlaku strach, smál jsem se a nazval tě paranoikem, aniž jsem v té době tušil, že tím, kdo z něho ve skutečnosti má strach, jsem já. Avšak utíraje tvé uslzené oči, zarudlé solí a nevyspáním (přesto však stále nekonečně hluboké, skrývající tajemství, která nelze vyslovit), počal jsem si postupně uvědomovat, že obava z jeho konání je oprávněná.

 

Takhle se tedy tváří konec jedné idylky. Konec slastných okamžiků,ve kterých jsme mohli zapomenout, že existuje i něco… někdo mimo nás. Chodívala jsi beze strachu do mého soukromí a já si tě beze strachu odnášel do nitra svých báječných svodů, pod naší peřinku nedotknutelnosti. Jeho nevědomost žila kdesi mimo, kdesi v miliardy kroků vzdáleném světě.

 

Jenomže pak se to dozvěděl, a mohla za to ta kočka…

 

Protože tou dobou jsi byla přesvědčená o tom, že malé děti musejí mít domácí zvíře, a poněvadž pes je do domu, v němž žijí i lidé toužící po klidu, nevhodným, rozhodla ses pro kočku. Zamilovaný slíbí všechno; tak jsem také učinil slib a začal probírat kočičí inzeráty. A našel jsem ji, byla až na samém dnu hromádky novinových výstřižků, ale byla jediná, která udělá radost tvému děcku i tvé sestře, neboť ona musela být poslem dobrých zpráv; a namísto mne (jenž musel zůstat inkognito), předat dar děcku i jemu.

 

Jé, to je hezká kočička, teto, odkud ji máš?“ zeptalo se dítě, a než tvé bleskově ztvárněné gesto protestu kdokoli pochopil, teta to bezbrannému dětství prozradila. Marná byla prosba v tvých očích. Nevyslyšena, a než prošla naivní myslí k bodu, kde začíná odpovědnost, tatínek vše vyslyšel z těch nejnevinnějších úst. Děti si přece v jednom kuse něco vymýšlejí, jsou v zajetí své fantazie, snažila ses mu vsugerovat naší krásnou, přesto křehkou mystičnost; jenže to už bylo, jako by červený hadr zavlál před býčíma očima a uzřela jsi beznaděj. Jeho krví podlité oči brzo prohlédly tenkou zástěnu a odhalily svého soka.

 

Proč by si ale někdo tak úžasný jako ty bral sociopata?

 

Protože zamilovaní slíbí všecko…

 

Holčička měla takovou radost z malého koťátka, že jí nešlo nic odmítnout; prominula jsi jí i to zaškobrtnutí; kdo by jí neprominul? Nad naším doupětem se začalo pozvolna smrákat, jako by blížící se hřmění odhánělo slunce za černé mraky; poněvadž k vypátrání milence své manželky nebylo potřeba soukromého detektiva, stačilo jen být v pravou chvíli na pravém místě. Žárlivost nemá úctu a utrpení blízkých je levandulovou vůní nasáklá a dobře přichycená náplast.

 

To bylo první varování, roztříštěné sklo před našimi zraky. Jeden střep se zabodl do tvého srdce; usoudila jsi, jak nebezpečný je náš tajný plán a upravila jsi důležitost pro mě významných bodů. (Ukolébáme všechna batolata a zakrnělé bubáky, řeklas).

Přesto jednoho dne kočka zmizela. Hledali jste všichni: ty, teta a oni; dcera plakala; on se však smál a ponoukal vás k větší píli. Nenašel ji nikdo z vás. Pneumatiky jeho bouráku byly pokresleny tak nenápadnou tmavě červenou skvrnkou, že kam kočička zmizela a zda stále žije nemohlo být nikdy odhaleno.

 

Tvrdá kontrola našich styků tě vedla k novým a novým lžím; noví a noví komplici kryli naše touhy, a mezi nimi i její teta: tvá sestra. „Budu se tvářit, že vyrážím se ségrou, ale půjdu s tebou přece,“ vysvětlila jsi mi situaci; nezmohl jsem se než protáhnout obličej a tvářit se chápavě, ačkoliv jsem v té době jen matně tušil, čeho se obáváš. Kamuflovala jsi to bravurně. Sestra byla odeslána do posilovny a ty sama ses mi ve cvičebním úboru odevzdala. Jak se mezi dětmi říká ‚na tajňačku‘, vzhledem k faktu, že když jsi byla v závěsu svého sourozence navrácena do jeho sfér, musel být lehce zmáčen zválený cvičební trikot: jakoby od potu. Byla to úžasná sprcha ve třech.

 

Mohl jsem konečně usnout: co to zase okrášlilo můj sen o nás? Jen jakási stvůra s hlavou tvé noční můry. O těle pomlčím, protože to bylo i na mě moc. Stál v nohou naší postele a počítal, když došel k sedmičce (časté číslo chymér) podíval se do mých nemrkajících očí a jasným hlasem oznámil, že toho už vytrpěl dost, ale že už ho něco napadlo. Asi to převyprávěl telepaticky, neboť jsem si byl jistý, že jsem nic neslyšel, ale přesto vše do hlubin svého podvědomí (spal jsem) zaznamenal. Jak neoriginální, vyhrožovat mi zničením největšího štěstí života; na nic jiného se nezmohl, a dřív než se sípavě zhluboka nadechl k další větě, jsem se překulil na druhý bok; asi tím vystrašeně zmizel, protože ticho znělo z jeho míst. Jenže já se překulil jen proto, aby neviděl pot strachu… ale v té tmě mi zbytečnost tohoto pohybu unikla. To prapodivné stvoření se vrátilo a až do vzdáleného kohoutího zakokrhání sedělo u dolního cípu peřiny z níž vykukovaly neznámé nohy.

 

Další den jsi za mnou nepřišla: uvízla jsi v jeho síti, došly vám zásoby skrývaček, pyramida výmluv a výmyslů se obrátila na špičku a je vlastní vahou stahována do hlubin nekonečna a zmaru? Vykoukl jsem z okna, tvá sestra se tak zdržela, že budu zas jen s ním. Věděl jsem to a po celý den se snažil zaměstnat své myšlenky i jiným směrem než tím, který mi určil ‚osud lidské bytosti‘; vědomí, co zaměstnává jen jeden cíl: osvobození.

 

Co ode mne vlastně chceš?“ na rovinu jsem se zeptal té stvůry (ano, opět seděla na naší posteli).

Dlouho mlčelo to úděsno v jeho kůži, až z něho nakonec vypadlo, že se něco strašného stane někomu.

Komu?“ otázal jsem se, ale věděl jsem, že jediná osoba, která ho pojí se mnou jsi ty, a tak jeho zaryté mlčení mi nevadilo, ačkoliv jsem se jeho neúctou cítil trochu uražen. Opět si sedl do nohou postele a nespouštěl zrak, který se leskl v blyštivém odrazu hvězd od okenních tabulek, z mé hlavy (snažil jsem se ho ignorovat, ale nešlo to)

Potom ta noční můra zmizela a mně se zdálo o tobě: dováděli jsme spolu v slané vodě nekonečného moře, tvé hebké mokré tělo se oddávalo vlnám a našemu rytmu… jenže v tom jsem si na něj zas vzpomněl… sevřel jsem tě pevněji, tiskl jsem tě ke své soli: volalas. Něco jsi tam volala, ale příboj byl mohutný…

 

Co se stalo?“ unisono padla otázka mezi mnou a tebou.

Nic, jen noční můra,“ odpověděl jsem.

Ségra onemocněla,“ odpověděla jsi a dlouze a smutně vzdychla, jak lze jen vzdychnou pro někoho na druhém konci našeho světa.

Je to vážné?“

Rakovina.“

 

Ticho, zlověstné ticho: touha shodit okovy, vzpomínka na slova jeho dvojníka v mé hlavě; zaplnilo éter…

 

Nepochopil jsem tak docela důsledky. Věděl jsem ale, že ten krásný člověk by na nějakou dobu zmizel z mého, a tedy našeho, života; že bych ztratil i tebe mi ani trochu nepřišlo na mysl. Povrchní žádostivost vymýšlela nové cesty, nové lsti (snad úskoky?). Nemůžeme být spolu, sestra se musí uzdravit, než to vypukne nanovo, naznačilas a odešla z dosahu mé: tvé touhy.

 

Tak, prosim tě, dost!“ žádal jsem celou noc; stejně to však bylo marné. Smál se zlověstně v dálce ve třpytu neónů, ale nepřišel mi nic hrozného zdělit. Částečně jsem si ráno oddechnul a než se dovařila káva již jsem věděl, že vše se vrací do starých kolejí. Přesto však mi stále něco našeptávalo, že proroctví noční stvůry bylo myšleno maličko jinak. Jak tomu bývá vždy: čas to ukáže, a ukázal.

 

Neviděl jsem tě několik týdnů; nezmizela jsi; bylas zafixována pevným lanem jakoby indiánský mustang ke svému kolíku.

Pak konečně zazvonilo tvé jméno a já něco tušil, nebo to byla předtucha pro plastikové panenky, kterým se my, železní rytíři smějeme.

Smích zhrubl… naděje utekla… (jeho řehot v dálavě)

 

Ten hlas, jako by od cizince, jenž nemůže vyslovit, co chce. Přerývaný, uslzený...

 

Sestra... včera... zemřela.“

 

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

07.06.2017 11:25:50dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

 Od začátku je to takové zvláštně nezřetelné, ale čím dál čtu, tím víc mě to  díky navozené atmosféře baví. Nakonec tedy  i přes tu nezřetelnou a odboček plnou rozhoupanost, v níž občas ztrácím  přehled, kdo je kdo, dávám  tip.  

21.05.2017 18:44:18dát kritice tipZdenda

nekdo tvrdi, ze jsi pouzil slovo "ach"? zkus ubrat na smajlících a přečti si po sobě radeji ty šroubované větné konstrukce

21.05.2017 17:50:38dát kritice tipbukač

Zdenda: to je fakt vtipná kritika (neschopnost normálně se vyjadřovat - hahaha...)

marně koukám, kde jsem použil slovo "ACH" :-))))))

21.05.2017 14:59:13dát kritice tipZdenda

Ta stylizace mě zaujala - jako ta citová přepjatost v kombinaci s jakýmsi žurnalistickým stylem (obava z jeho konání je oprávněná a podobně). Ale těžko se během čtení bráním podezření, že je to pouze prostředek maskující neschopnost normálně se vyjadřovat. Unisono padla otázka mezi mnou a tebou... například.. to jsou divné, nesrozumitelné obraty.

Nakonec mi asi vadí tohle: V samotném příběhu nenacházím nic co by tu citovou přepjatost ospravedlňovalo, působí to na mě násilně, asi jako kdybych stejným jazykem popisoval cestu do práce... ach... na jejímž konci přijdu do práce... ach... a sednu si na židli... ach... a pustím počítač... ach... ach ach ach ó ach

21.05.2017 10:21:17dát kritice tipKytiii
Je to napsané velmi poeticky. Až se přiznám, že jsem se v těch opisech mnohdy ztrácela a musela se znovu hledat. A i přes to nevím, zda jsem vše pochopila správně. Pro povídku si nemyslím, že by tak složité výrazové prostředky byly vhodné. Spíše do básně.


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.