Anna Marie Stránská byla do jisté doby zcela obyčejnou dívkou žíjící na vesnici na jižní Moravě. Se svými rodiči vyrůstala jako jedináček, po základní škole nastoupila na střední školu ekonomickou. Byla středně vysokého vzrůstu, své po ramena dlouhé hnědé vlasy nosila většinou ledabyle rozcuchané. Pro laického pozorovatele lidských bytostí vykazovala všechny dostupné znaky průměrnosti. Ovšem přesně sedmadvacátého dubna roku dva tísíce čtrnáct propuklo její do dosavadně skryté postižení do rozměrů, kdy již nadále nemohlo zůstat ukryto zraku okolí.
Poprvé si toho Anna všimla před dvěmi lety při tělovýchově na základní škole. V té době měla ze skla pouze kotník, jenže když při hře volejbalu náhodou upadla, kousek se roztříštil na malé střepinky. Paní učitelka ji celá udivená poslala k doktorovi. Ten se na roztříštěný kotník podíval lupou, poodstoupil k oknu, několikrát zafuněl a znovu se zadíval na podivné místo na těle Anny Marie Stránské. Takhle se to opakovalo celkem asi sedmkrát po sobě. Poté na neroztříštěnou část kotníku zaklepal a řekl: „Hmm, to bude sklo kříšťálové. Pravděpodobně jste snědla příliš draslíku a vápníku milá slečno. Viďte?” Anna pokrčila rameny. „Doporučuji vám omezit konzumaci potravin s vysokým obsahem těchto minerálů. Prosím vás, už žádné brambory, fazole, špenát a mléko,” pokračoval ten rádoby všeznalý doktůrek. Anna odcházela s papírem plným nejrůznějších doporučení a výpisem potravin, které v žádném případě nesmí konzumovat po zbytek svého života. Po celé následující odpoledne hledala v knihovně dostupnou literaturu o lidech ze skla. Nikde ani zmínka. Byla nešťastná.
Následující dva roky žila Anna Marie Stránská v depresi ze svého postižení a snažila se omezovat potraviny, jak ji doporučil lékář. Přesto každý den pozorovala, jak sklo prostupuje postupně více a více míst na jejím těle. Právě sedmadvacátého dubna roku dva tisíce čtrnáct, dva dny po svých narozeninách, se stala křišťálová na celé ploše. Do té doby nosila dlouhé oblečení, aby svou vadu zakryla a v létě nikdy nešla do vody, nechtěla se ukazovat v plavkách. Navíc musela být náramně opatrná, aby náhodou kousek svého těla neroztříštila. Když ten den přišla celá křišťálová ze školy, maminka a tatínek se zděsili. „Panebože, proč jsi nám o tom neřekla dřív? Jaktože jsme si ničeho nevšimli? Co budeme dělat?” A tak všichni tři seděli na gauči v obýváku a plakali nad křišťálovým postižením ubohé sedmnáctieté dívky.
Jednou když Anna čekala na autobusové zastáce přišel za ní jeden pán, co se na ni předtím dlouhou dobu divně díval. „Slečno vy jste celá křišťálová. Víte, já jsem sklenář a můžu vám o vaší vzácné kůži hodně říct.” Pozval ji na kafe do jeho sklenářství a věnoval jí svitek, který byl uchovaný na půdě staré budovy od roku dvanáct set třicet čtyři. Psalo se tam, že poslední skleněný člověk se na zemi vyskytoval v roce osm set třicet čtyři.
„Případů, kdy se člověk stane skleněným je velmi málo, téměř by se dalo říct, že je to rarita, která se stane pouze jednou za tisíc let. Takový člověk je většinou citlivější než ostatní. Jeho mysl je čistá jako křišťál a rád pomáhá ostatním. Lidé s tímto postížením by se většinou pro své okolí rozdali. Často však zapomínají na to, že jsou sami křehčí než ostatní a nejdůležitější lekcí v jejich životě je, naučit se správně nakládat se svým křišťálovým tělem a myslí.”
Na svitku bylo mnoho charakteristik, ve kterých se Anna poznávala. Ze sklenářství odcházela s úsměvem. Jakoby se vznášela. Byla šťastná. Od té doby se jí změnil život. Přestala se za svou “vadu” stydět. Místo toho se nechala od sklenáře nazdobit. Začala normálně jíst a nechala si do těla přidat oxid olovnatý, který přidal křišťálu třpyt a lesk. Sklo na svém těle nechala vybrousit a následně vydekorovat do nádherné podoby. Každý střípek jejího nádherného těla měl jinou barvu, tvar a obraz. Byla chodícím uměním. Lidé na ni koukali s velikým obdivem. Dokázala předávat pozitivní energii pouhým dotekem jejího zářivého těla. Ve své době se užívalo rčení “Lepší jeden dotek Anny Marie Stránské než-li tisíc doktorů.” Rodiče, kteří se donedávna za své postižené dítě maličko styděli, byli hrdí. Cizinci i tuzemští jezdili do Lhotky potřást si rukou s jediným skleněným člověkem na světě.
Bohužel nemoc měla jistý průběh a sklo pokrývající tělo Anny, se stávalo čím dál křehčím. Jedno podzimní ráno šla paní Stránská probudit svou dceru, jelikož přijeli nějací chorvati, kteří chtěli předat taky trochu té křišťálové radosti. Místo Anny však našla v posteli hromadu střepů. Neumřela, jen se rozbila. Místo pohřbu si střípky podělili všichni její obdivovatelé a uctili její památku zdviženým střepem proti slunci. Ještě jednou tak pocítili radost, kterou jim skleněná bytost za svého života předala.
Písmák